Atomfall je průměr, který neunudí, ale ani nenadchne

Postapokalyptických her, ve kterých prozkoumáváme prostředí, jež si opětovně uzurpuje příroda, máme v poslední době docela dost. Nedávno tu byl dlouho očekávaný druhý díl Stalkera a když nic jiného, pořád je tu Fallout. Svůj kousek koláče – nebo spíše kousek sušenky s čajem – si ale nyní chce vzít i britské studio Rebellion. To nejspíš znáte hlavně jako autory populární série Sniper Elite. Odstřelování v druhé světové válce vývojáři ale vyměnili za britský venkov v Jezerní oblasti na severozápadu Anglie. Konkrétně jen několik let po skutečné nukleární katastrofě v jaderné elektrárně Windscale ke konci 50. let minulého století. Navzdory dost silné premise s unikátním zasazením je ale přežívání v tomhle světě asi tak zajímavé, jako by bylo v realitě. Má své světlé stránky, ale mnohdy se přistihnete u myšlenky, že byste zrovna teď raději dělali cokoliv jiného…

Atomfall je v první řadě first-person akcí, která ze všeho nejvíce staví na průzkumu. A to vám dá velmi rázně najevo už v úvodních minutách. Bez jména a bez předešlých vzpomínek se probouzíte ve vojenském bunkru a výstup na čerstvý vzduch záhy vymění plně otevřená lokace. Konkrétní cíl máte: dostat se do záhadného komplexu The Interchange. Jak? To už je zcela na vás. Tohle je něco, co musím na hře hned zkraje pochválit. Vypuštění hráče, aby prostě někam šel, prozkoumával a hrál, jak se mu zlíbí, je něco, co mi ve hrách častokrát chybí. Tenhle titul vás zkrátka nijak nedrží a když víte, co máte dělat, je možné ho dohrát i v řádu několika málo hodin téměř doslova tím, že k tomu konci prostě nakráčíte. Jenže jak už to tak bývá – zábava není v destinaci, ale v té cestě.

Právě na té, v rámci pěti středně velkých regionů mapy, najdete nejrůznější postavy. A teď nemyslím ty brzy se opakující archetypy a modely běžných nepřátel od kultistů přes psance až po vojáky. Myslím tu hrstku obchodníků a dalších unikátních přeživších, kteří s vámi prohodí nějaká ta slova. Právě s pomocí většiny z nich se postupně dostanete do všech nejzajímavějších částí herního světa a prozkoumáte vše, co vám může Atomfall nabídnout.

Jenomže teď přichází ta sranda – ono toho bohužel není tolik. I při detailnějším průzkumu a snaze tak nějak všechno najít, splnit a dokončit, uvidíte titulky za nějakých 10, možná 15 hodin. Značnou část z toho navíc strávíte pobíháním po otevřených regionech. Ty sice nabízejí hezké množství zajímavých míst k průzkumu, a kouká se na ně dobře, ale zrovna tak se nevyhnete častému a opakovanému pobíhání z bodu A do bodu B, během kterého budete procházet stále těmi samými, prázdnými štrekami. Drtivou většinu jednotlivých map zkrátka obývají jen prázdné lokace, které doplňují zpravidla jedna ze dvou věcí. Buďto skupinky nepřátel, kde každý vypadá stejně jako ten druhý; nebo polorozpadlé budovy, do poloviny z nich nemůžete vejít a v druhé polovině se nic moc zajímavého nenachází.

Za mě osobně hra nejvíce fungovala v momentě, kdy mě z povrchu vzala do nějakého většího interiéru. Nejen zmiňovaný komplex Interchange, ale například vězení ve vojenském táboře nebo sídlo kultistů v podobě starého zámku byly zdaleka nejlepšími částmi hry. Jednotlivé lokace totiž fungovaly jako takové dungeony. Postupně v nich musíte nacházet cestu dál, objevovat občas i skryté klíče nebo karty a probojovat si cestu napříč relativně komplexními bludišti. V těchto momentech vyčníval jak solidní level design, tak dobrá atmosféra. Jen mě mrzí, že takových míst tu nebylo výrazně více.

Jeden z největších důvodů, proč jsem si podobně spletité interiéry navíc užíval, bylo to, že jsem nikdy úplně nevěděl, k čemu přesně spěju. Samotný závěr totiž většinou ukrýval nějaký důležitý předmět, který jsem třeba mohl využít pro vyjednávání s určitou postavou a dále tím posouvat nelineární vyprávění hry. A to je něco, co se zkrátka o většině jiných míst říct nedá. Ať už jde třeba o přehradu v lese, malé panství nebo kanalizaci, všude to bylo co se týče nadšení z průzkumu stejné. Objevíte nějaké lahve pro sklo, hadry pro látku, nějaký alkohol, trochu železa, možná náboje a když se fakt zadaří, tak i zkušenostní body pro velmi fádní strom dovedností. V něm si jen vcelku málo zvýšíte účinnost zbraní, odemknete tišší pohyb a stanete se odolnější proti několika statusovým efektům. A tím to zkrátka hasne. Při detailnějším průzkumu budete po celou dobu hraní pobíhat kolem neustále stejných věcí k sesbírání, většinu z nich ani kvůli omezenému inventáři nebudete moci sebrat. A jakmile dojde na výbavu? Jo, hra se sice pyšní tím, že tu najdete kriketovou pálku, nějaké nože, luk a hrst různých palných zbraní… Ale nejen, že si velmi brzy začnete všímat toho, jak se tyhle zbraně opakují – a to i bez jakékoliv změny třeba modelu – ale hlavně vás po chvíli hraní přestanou téměř úplně zajímat. Každý typ zbraně má prostě dané statistiky rychlosti útoku a síly poškození a tím to hasne. Sám jsem asi v polovině hry našel velkou palici, která sice byla trochu pomalejší, ale slova „excellent damage“ a fakt, že jsem skoro každého protivníka sundal na jednu ránu, mi stačilo.

Neříkám, že by hra nebo zbraně nutně potřebovaly nějaké RPG prvky. A pokud se vývojáři rozhodli, že je mít nebudou, nemůžu jim mít jejich absenci za zlé. Ale říct, že mi zkrátka repertoár zbraní přišel značně nezajímavý a hledání nové výbavy bylo naprosto zbytečné, to už mi zní jako fér výtka. A jestli by to nějaké RPG prvky vyřešily, to fakt nevím. Faktem ovšem zůstává, že ve hře, která v podstatě stojí a padá na volném průzkumu, bych k jeho řešení čekal více důvodů než jenom občasný posun příběhu.

Abyste mě nebrali zle – s tím, co hra dělá, nemám nutně moc velký problém a nedělá nic vyloženě špatně. Je vidět, že Atomfall je prostě menší projekt, což je v pořádku. Problém mám akorát s tím, že na můj vkus nedělá ani zdaleka tolik, aby vůbec něco špatně být mohlo. Očekával jsem, že dostanu sice komornější, přesto solidní akci s důrazem na průzkum. Ale ve finále jsem se spíše dočkal walking simulátoru s plytkými bojovými mechanikami. A to mi jednoduše nestačilo. A ačkoliv bych nechtěl kopat do mrtvoly, nemůžu bohužel říct, že bych byl jakkoliv nadšený i z toho příběhu. Rozhodně jde za mě o jednu z nejsilnějších stránek titulu, ale nejmenovaný a němý hlavní hrdina, který dělá poskoka hrstce sice dobře vyobrazených, přesto nijak výjimečných charakterů, taky není úplně něco, z čeho bych blahem skákal ze židle. Nicméně samotné pozadí příběhu a postupné zjišťování širšího tajemství experimentů a toho, jak je všechno tak nějak propojené, bylo po celou dobu hraní dostatečně zajímavé, aby mě to udrželo až do konce.

V neposlední řadě tak zůstává audiovizuál. V rámci něho rozhodně musím pochválit vcelku unikátní zasazení do britského venkova. Exteriéry i interiéry mají obecně dost slušnou atmosféru i komplexnost. Jen ho sráží dolů zas a znovu evidentní stáří interního enginu studia. Statické nasvícení otevřených lokací je častokrát naprosto obyčejné, zrovna tak řada stínů – hlavně ty kontaktní, modely postav neurazí, ale nijak nenadchnou; mimika je naprostý průměr, animace na sebe dost špatně navazují a působí toporně a zcela osobně už mě přestává bavit znovu u hry od studia Rebellion zmiňovat takřka neexistující anti-aliasing, který pohled na nejen menší předměty především ve střední dálce neuvěřitelně kazí. Navzdory ucházejícím efektům, pěkným texturám a vlastně hezkému nasvícení interiérů jsem si prostě mnohdy přišel, jako že hraju 10 let starou hru. To se alespoň naštěstí pozitivně podepisuje na optimalizaci a s RTX 4080 jsem s rozlišením 1440p na nejvyšší detaily neměl jeden jediný problém s pády snímků pod téměř neustálých 144 ani žádnými dalšími problémy. Hra nepadala a pár bugů, na které jsem narazil, byly dost minoritní. I když bych zejména v kombinaci s mechanicky jednoduchým soubojovým systémem rád vypíchnul i mimořádně tupou umělou inteligenci nepřátel, kteří i na doporučenou obtížnost hry (tzn. druhou nejvyšší) nepředstavovali žádnou hrozbu. Po stránce zvuků, dabingu ani hudby pak nemám moc co vytknout.

Jak to tedy celé shrnout? Atomfall je hrozně zvláštní titul, který spadá přesně do takové té kategorie her, které je těžké papírově téměř v čemkoliv značně vychválit, ale i zkritizovat. Zrovna tak je to titul, který si najde řadu fanoušků a příznivců – jde především o to mít správně nastavená očekávání. Ale přesto se člověk při hraní nebude moci ubránit neustálému přemýšlení nad tím, v čem všem mohla hra mít o tolik zajímavější mechaniky, svět i příběh. Tak snad příště. Základ je to minimálně funkční a potenciál je tam vidět. Teď ho jen využít.