Série Project Zero, nebo chcete-li Fatal Frame, měla jít ve šlépějích svých slavných konkurentů – Resident Evil a Silent Hill. První díl vyšel už v roce 2001 na konzoli PlayStation 2. Tedy ve zlaté éře survival hororů. A okamžitě si získal srdce všech nadšenců klasického japonského stylu. Uběhlo dvacet let, a i když na asijském kontinentu má hra spousty fanoušků, v Evropě stále zůstává ve stínu svých sestřiček od Konami a Capcomu. Možná je to tím, jak se hra prezentuje, tím, že třeba čtvrtý díl nevyšel nikde jinde než na východě, nebo možná arzenálem zbraní.

Zatímco v Resident Evil házíte granáty a přebíjíte brokovnici, v Project Zero jste odkázáni na jedinou zbraň – foťák. Ano, slyšíte správně. Remasterovaná verze pátého dílu, který vyšel v roce 2015 na Nintendo Wii U, se vrací v ne úplně povedené podobě. Tak dobijte baterky, zkontrolujte, zda máte ve foťáku dostatek filmu a jdeme na to!

DĚSIVÁ ATMOSFÉRA ZAČNE NUDIT

Celý příběh se odehrává v okolí proslulé japonské hory Hikami. Ta není zrovna místem k pohodovému bydlení. Je totiž oblíbeným místem sebevrahů. V průběhu hry vystřídáme tři hlavní postavy: Yuri, Miu a Rena. V jejich kůži se snažíme odhalit prapodivné rituály, které se odehrávaly v místním chrámu a (jak už podtitul Maiden of Black Water vypovídá) i jakési prokletí Temné vody. Samotná voda zde tvoří perfektní herní prvek. Čím víc je totiž vaše postava mokrá, tím větší je šance na napadení nějakým tím zlým duchem. Všechno to zní fakt cool, co? Akorát že vůbec.

Jako někdo, jehož dětství bylo plné japonských hororů a hororových her, mě tajemné lesy, rozpadlé budovy a oltáře pořádně vyděsily. Po přibližně pěti hodinách hry (z celkových patnácti) to ze mě ale opadlo a dávám to za vinu dvěma faktorům. Prvním z nich je navštěvování těch stejných míst stále dokola. Když už jsem musel za třetí postavu opět procházet tu stejnou budovu, začal jsem se opravdu nudit. Jasně, do příběhu to prostě sedí a myšlenku vývojářů chápu. Jenže z hráčského hlediska je zkrátka cokoliv repetitivního dost otravné. Druhým faktorem byla přílišná jednoduchost. Haha, jednoduchost – chápete, ne? JednoDUCHOST duchové. Ne? Tak dobře.

Když jsem totiž procházel danou lokaci už po několikáté, vždy jsem našel fotografické filmy (jež zde slouží jako munice pro váš fotoaparát) na stejném místě. Nikdy jsem se tak nepotkal s jejich nedostatkem a nikdy jsem za celou hru dokonce ani nezemřel. Snaha nastavení těžší obtížnosti však byla marná. Při prvním průchodu je totiž možnost zvolit pouze z lehké a normální. A na to, abych celým tím utrpením prošel podruhé s nastavením na nejtěžší, jsem už neměl nervy.

Celkový zážitek mi zkazilo i neohrabané a neskutečně pomalé ovládání postavy. Nasměrovat hrdinu na místo, kam chci jít, byl někdy opravdu boj a z kamery, která je zde přichycená na jednom místě, se mi ne jednou zatočila hlava. No a když jsme u boje a kamery, tak právě tady nacházím největší kámen úrazu. Bojový systém, který tu má být klíčovou náplní hry, je sice v prvních kapitolách zajímavý. Postupem času však přechází do nudného stereotypu. Hlavním úkolem je vždy vyfotit ducha, aby z něj vylétla kolečka a následně jich při dalším stisku spouště mít v záběru co nejvíc.

K tomu napomáhá gyroskop v ovladači DualSense a vy tak mnohdy budete před obrazovkou vypadat dost divně. Je to však pozůstatek právě z Nintenda Wii U, které gyroskop využívalo u většiny her. Sílu zásahu pak ovlivňuje i typ filmu, který ve fotoaparátu právě máte, nebo vylepšená čočka například se schopností omračování.

PROSÍM, AŤ TO SKONČÍ

Musím uznat, že ač se jedná o port šest let staré hry, tak si vývojáři zaslouží uznání. Jasně, že grafické zpracování je v porovnání s konkurencí úrovní o dost níže. I tak jsou ale modely postav a animace opravdu hezké a nesetkal jsem se s jediným zásekem nebo propadem snímků. Hra běžela krásně plynule na šedesáti snímcích za sekundu a proti tomu nemůžu vytknout jediné slovo. Obdobně je na tom i audiostránka. Děsivý soundtrack a skřeky duchů perfektně podkreslují opravdu temnou atmosféru. Velké plus si zaslouží i cut-scény, u kterých jsem se dokonce bál víc než u samotné hry.

Pokud jste fanoušky legendární klasiky z PS 1 Forbidden Siren nebo filmu Kruh, dokážete si hru stoprocentně užít. Po jejím dohrání na vás pak čekají hned dvě odměny. A to zpřístupnění režimu Nightmare, se kterým se hra stává konečně výzvou, a hratelná postava Ayane ze série Dead or Alive. Nadšenci do série budou nejspíš ochotni přehlédnout i množství chyb. Za tým Indiana však nelze hodnotit jinak než pěti body z celkových deseti.