Děsivě povedené peklo - Amnesia: The Bunker

Jakožto milovník hororových her ze srdce nesnáším údajně strašidelné tituly, které se celé točí jen kolem plížení se okolo nepřátel. Bývala jsem zastáncem názoru, že ať už uděláte monstrum jakkoliv děsivé, dřív nebo později se hráči neustálá hra na kočku a myš prostě omrzí. Dnes vím, že to tak být nemusí. Čtvrtý díl legendární série Amnesia, který se vrací ke starým úspěšně zasazeným kořenům prvního dílu, aby z nich nechal vyrůst mladý ale pořádný strom, mě přesvědčil o opaku. Možná v tomhle zápasu trošku podváděli, možná že příšera z válečného bunkru není sama o sobě až tak záživná, ale díky tisícovce detailů a pozorností od vývojářů nejde hodnotit monstrum jen samo o sobě. A právě to je pravděpodobně ten důvod úspěchu.

Amnesia: The Bunker je akční hororová hra o přežití, ve které se ujmete role francouzského vojáka Henriho. Probudíte se v zákoutí bunkru, jehož jediný vchod byl zatarasen vašimi nadřízenými. Proč? To nevíte, jelikož jak to tak bývá, máte amnesii. Já vám ovšem můžu prozradit, že je to kvůli krvelačné příšeře, která se schovává ve zdech bunkru. Vaši oficíři se sice zachránili, ale vy nechcete být jejich obětním beránkem a tak nečekáte na smrt, ale snažíte se najít cestu ven.

Když se řekne, že Amnesia: The Bunker se navrací ke kořenům série, je to myšleno tak, že máte čekat pořádnou porci survival mechanik, zatímco příběh je jen takový lehký dezertík. Na rozdíl od Rebirth, které bylo často jen simulátor chůze a celé se točilo právě kolem vyprávění děje, působí The Bunker jako hra v pravém slova smyslu. Jasně, pár cutscén tu najdete, ale spočítáte je na prstech jedné ruky. Veškerý zbylý příběh odhalujete nalézáním dopisů a deníčků. Jinými slovy - postupně zjišťujete, jak situace, ve které jste, vznikla, ale ničeho víc se nedočkáte. Vývojáři se soustředili opravdu jen na hratelnost a děsivou atmosféru, což někoho může zamrzet, ale já osobně to viděla jako velké plus. A to i když jsem si Rebirth a jeho důraz na příběh setsakramenstky užila.

Abyste se dostali z prokletého bunkru ven, musíte někde v jeho hlubinách najít dynamit a odbouchnout již jednou odbouchnutý vchod. Ačkoliv je způsob úniku jen jeden, možností, jak se k němu dostanete je nespočet. Jakákoliv překážka, na kterou na své cestě narazíte, má několik různých řešení, přičemž hra se nijak nesnaží vás vodit za ručičku a říkat vám, jak a co máte dělat. Skrz nalezené zápisky a fotografie vám dodá nápovědy, ale nic neřekne napřímo, což je, dle mého, hrozně příjemný přístup. Ultimátně je jen na vás zjistit, že například kombinováním různých nalezených předmětů můžete vytvořit léčivé obvazy, molotovy na obranu anebo pochodeň, která odstraší krysy. Já se přiznám, že ačkoliv jsem na začátku hry četla několik zpráv o tom, jak je důležité spalovat mrtvá těla, jednoduše mi nedošlo, že to je něco, co můžu udělat, a že se tímto způsobem zbavím krys pro jednou a pro vždy. Až když jsem neúmyslně zasáhla mrtvé tělo molotovem, se mi nad hlavou rozsvítila žárovička a já zaujatě přemýšlela, kolik dalších skrytých mechanik tu ve skutečnosti je a kolik práce a materiálů jsem si jejich objevením mohla ušetřit.

Skoro by se tedy dalo říct, že Amnesia: the Bunker je logická únikovka. Jak dlouho vám přitom únik zabere, je rozdíl jedné hry od druhé. Umístění většiny předmětů a kódy ke skříňkám jsou náhodně generovány, takže je možné, že budete mít štěstí a vše potřebné budete mít hned pod rukou. Titul tak prosvištíte během tří hodin. Stejně tak se ale může stát, že budete muset pečlivě prozkoumávat každý kout a venkovní svět nakonec spatříte (jako já) až po hodinách přibližně šesti. Jednoduše řečeno, pokud vás hra nezaujme, můžete jít jen po hlavních úkolech a titul skoro až speedrunnout. Ovšem pokud jste zvědaví, co vše v The Bunker lze a nelze dělat, pak se o žádnou rychlovku nejedná.

Základem Amnesie bylo vždy světlo a jeho nedostatek. V bunkru tomu není jinak, ačkoliv tinderboxy byste tu hledali marně. Namísto lucerny je vám k dispozici dynamo baterka, která sice nepotřebuje olej, ale zato dělá při nabíjení pořádný hluk. Jakýkoliv hluk přitom upoutá pozornost monstra, a tak si musíte neustále rozmýšlet, jak moc vlastně chcete vidět. Samozřejmě hra nabízí ještě druhý zdroj světla, a tím je spásný generátor, díky kterému proudí elektřina skrz celý bunkr. To na jednu stranu znamená, že pokud máte dostatek paliva, nemusíte se bát přehršelu temných koutů a dokonce ani tolika útoků příšery. Na druhou stranu, pokud žádné palivo nemáte, budete muset prozkoumávat chodby v kompletní temnotě, některé části mapy budou zavřené a monstrum mnohem agresivnější.

Když už je řeč o příšeře, je strašně příjemné vidět, že konečně máme k dispozici horor, ve kterém se můžeme bránit pomocí nejen palných zbraní, aniž by to ubralo děsivosti atmosféry. Zásluhu na tom má úplně perfektní sound design, ve které hrají pré ambientní zvuky. Praskání dřeva, dupot bestie a občasný pád bomby na zem nad bunkrem - tohle vše vás perfektně vyvádí z omylu, že snad máte situaci pod kontrolou. O co víc, The Bunker dokazuje, že neustálá hra na kočku a myš doopravdy může být napínavá po celou dobu. Kouzlo k tomuto úspěchu se schovává v existenci jen jednoho save pointu. Na normální obtížnost je v celém bunkru jediná lucerna, u které si můžete uložit svůj postup, a tak je jakákoliv výprava do vzdálených betonových koutů přesně to – výprava. Nebudu lhát, monstrum ve stěnách není tak děsivé, abych z něj měla strach po celou dobu hraní. Ale můj respekt k němu rostl tím víc, čím déle jsem hrála. Zvláště ke konci hry, kdy se mé výpravy prodlužovaly, jsem zažívala příjemný stres, protože jsem jednoduše nechtěla ztratit veškerý svůj postup. Plížit se po chodbách, doufat, že jsem dostatečně tichá a zvládnu se vrátit a uložit vše, co jsem sesbírala, jen proto, abych slyšela těžké kroky ve stropu přímo nade mnou a zahlédla prach vířící v díře ve stěně přede mnou… nebyl to čistě strach, byla to příjemná frustrace. Překážka, kterou jsem musela strategicky obejít, jinak skončím v zubech bestie a přijdu o vše.

Nemusíte se ovšem bát, že by The Bunker byl titul bez chyb. Veškerou mou chválu a v podstatě i hru samotnou potápí jedna jediná věc, a to starý engine. Člověku nenáročnému na grafiku her možná nebude připadat nic špatně, ale všímavé hráče zamrzí, jak staře The Bunker od prvního pohledu vypadá. Zvláště modely dalších vojáků i přes stylizaci vypovídají o tom, že engine, na kterém běžela Amnesie 1, už má to nejlepší za sebou. Jak se říká: “Ze dvou metrů dobrý,” ale jakmile se podíváte na některé textury zblízka, vaše očka to nepotěší.

To ovšem není nic oproti potížím s načítacími obrazovkami. V roce 2023 mi připadá jako naprostá šílenost postavit do podzemního bludiště esovitou chodbu, ve které vám obraz na 3 sekundy zamrzne, než se stihne načíst další část mapy. To, že u toho vaše postava divně poskočí už ani nezmiňuji. Celková mapa bunkru přitom není až tak neuvěřitelně velká, aby se tyto načítací záseky daly jakkoliv omluvit.

Jak to tedy vše tak nějak shrnout? Amnesia: The Bunker, mě hrozně mile překvapila tím, že z obyčejné a otravné hry na kočku a myš zvládla udělat strategický a neustále alespoň trochu nervy drásající zážitek. Děs a hrůza s vámi nezůstanou do konce hry, ale monstrum ve stěnách mně přinejmenším nikdy nepřipadalo vyloženě otravné, a to je něco, co jsem vážně nečekala. Kdyby jen Frictional Games konečně změnili engine a posunuli tak tento titul dál i technicky, byla by to pecka. Takhle se musíme smířit “jen” se super hororovkou, kterou ale i přes její nešvary rozhodně doporučujeme.