Resident Evil Village – jak dopadla expanze po roce a půl?

Když v polovině minulého roku vyšel osmý díl Resident Evil s názvem Village, svoje nadšení jsem jen sotva udržel na uzdě. Honzas, který ho nakonec pro Indiana i recenzoval, na tom byl podobně. A to se všem stále snaží nakukat, že nemá horory rád. Šlo o plný, kompletní a hlavně skvělý singleplayerový zážitek, který v zásadě nepotřeboval nic navíc. A zdálo se, že takový názor sdíleli i vývojáři. Až doteď. Necelý rok a půl po vydání hry totiž přichází čas na Winters’ Expansion. Velkou aktualizaci, která přidává možnost hru hrát z pohledu třetí osoby, nové úrovně a postavy do arkádového módu Mercenaries a především příběhové DLC Shadows of Rose. S cenovkou 20 euro nejde o úplně triviální koupi, takže jsme se rozhodli podrobněji podívat na to, co za svoje peníze dostanete a zda se návrat do Resident Evil Village podle nás vyplatí.

Začít samozřejmě musíme právě tím příběhovým dodatkem Shadows of Rose, který je tou nejdůležitější novinkou a který by se dal tak trochu nazvat jako takovým epilogem nebo poslední kapitolou původní hry. Navazuje tedy na její konec a v zásadě sleduje trable Rose, Ethanovy dcery, a její snahu vypořádat se se svými problematickými schopnostmi. To ji zavede až do samotného vědomí megamycetu, kde musí najít takzvaný purifikační krystal, aby se schopností mohla zbavit a po dekádě a půl mohla konečně začít žít normální život.

Byť to není premisa úplně kdo ví jak originální a vesměs ani ne vyloženě zajímavá, dává vlastně pěkné opodstatnění pro to, proč se budeme vracet od známých lokalit z původní kampaně, ale zároveň v úplně jiném a vlastně docela fantasmagorickém kontextu. Shadows of Rose se totiž v některých věcech nemusí úplně držet na uzdě a dokáže na vás vytasit věci, které by bylo jinak těžké opodstatnit i v rámci série Resident Evil.

Celý příběhový dodatek jsme nicméně na obtížnost Hardcore dokázali odehrát za zhruba dvě a půl hodiny herního času. To sice může na první pohled působit jako docela málo, ale vlastně nám to ve finále tolik nevadilo. Důvodem je celkové tempo a spád, jaké Shadows of Rose nabízí. Za celou dobu se totiž téměř vůbec nezastavíte a stále se něco děje. Na konci tak v podstatě budete „vyplivaní“ a nasycení; a dovolím si tvrdit, že i docela spokojení.

To neznamená, že by nešlo něco vylepšit. Osobně si myslím, že příběh mohl být zajímavější a mnohem více mohl rozvést charakter Rose. Také bych byl i radši, kdyby třeba došlo na zajímavější nepřátelé i návrat vícero známých postav nebo lokací. Ale tohle přemýšlení nad „coby kdyby“ nemám upřímně v případě tohoto DLC tolik zapotřebí a z toho, co jsem dostal, jsem ve finále mile překvapen. Obzvlášť v porovnání s tím, jaká DLC jsme dostali k sedmému dílu.

Jen je škoda, že i zbytek novinek nedokázal dostát takových kvalit. To asi nejvíce platí pro režim z pohledu třetí osoby, který… je přesně takový, jaký byste ho asi očekávali, a zároveň o stupínek horší. Na rozdíl třeba od remaku Resident Evil 2, u osmého dílu je vidět, že se s možností s hraním přes rameno původně nepočítalo. Drtivá většina cut-scén, i těch vůbec nejmenších, je stále z pohledu první osoby, takže se vám kamera neustále přepíná tam a zpátky. A zároveň atmosféra už zkrátka není taková. Ten pohled z vlastních očí, kdy pořádně nevíte, co je za vámi, a nemáte moc velký rozhled, této hře vážně dopomáhá. Přesto chápu, pokud se najdou tací, komu bylo v takovém případě kvůli nízkému zornému poli špatně nebo zkrátka preferuje jiný pohled. A za takové lidi jsem rád, protože si Village zahrání rozhodně zaslouží. Pokud s tím ale problém nemáte a hru jste dokonce už dohráli, tohle je pro vás vlastně naprostá zbytečnost. Nutno ještě podotknout, že se rozšíření Shadows of Rose dá hrát pouze z pohledu třetí osoby a ačkoliv bych i tam spíše preferoval pohled z první osoby, je vidět, že to takhle bylo rovnou postavené a odpovídají tomu i cut-scény i design.

Tím se každopádně v neposlední řadě dostávám ještě k režimu Mercenaries. Ten se dočkal celkem dvou nových lokací – The Bloody River a The Bloody Village – a především tří nových hratelných postav. Už tam nemusíte hrát pouze za Ethana, ale do rukou dostanete i Chrise Redfielda, Lady Dimitrescu i Heisenberga. Každá z postav přitom nabízí trochu odlišný herní styl, aby si každý mohl vybrat, co mu vyhovuje. Chris má sice střelné zbraně, ale hodně se zaměřuje na jeho pěsti, kterými dává neskutečné rány. Heisenberg má zase kladivo a dokáže na nepřátele házet různé projektily. A Lady Dimistrescu má svoje drápy, může vyvolat dcery nebo po ostatních házet celý svůj kosmetický stolek se zrcadlem. Ne, neděláme si srandu, vážně po nepřátelích házíte celý stůl.

Pokud jste měli rádi už původní verzi Mercenaries, tohle si vážně užijete. Ale jestli vás jejich původní podoba moc nepřesvědčila, tak si nejspíš sice najdete trochu více zábavy – nové postavy jsou koneckonců zajímavější než Ethan – ale ve finále to není kdo ví jak zásadní změna. Obzvlášť dvě nové úrovně se mi zdají jako zbytečně málo.

Tím jsme si nicméně shrnuli všechno, co vlastně takzvaná Winters’ Expansion nabízí. Kolem a kolem jde o docela fajn novinky, ale s výjimkou onoho příběhového DLC nejde o nic vyloženě zásadního a spíše jenom takový fajn bonus navíc, který neuškodí mít, ale až na výjimky vás vyloženě nedonutí si samotnou expanzi koupit. To udělá právě až příběhová expanze Shadows of Rose, která je sice na papíře poměrně krátká, zato jde o velmi kvalitní, adrenalinovou a nabitou jízdu, která se vyplatí. O to víc, jestli vás opravdu bavila původní hra nebo jste investovaní do příběhu Ethana a Rose.

V rámci celé této věci každopádně ještě vyšla jedna věc. Ta je sice od Winters’ Expansion oddělená, ale došlo na ní ve stejný den, takže jsme si řekli, že ji zahrneme i v tomto videu. Mluvíme o multiplayerové hře Re:Verse, která měla původně vyjít už se samotnou hrou před rokem a půl, ale dočkali jsme se ji až teď. A pokud jste sledovali stream, kde mi Ondra říkal, že Re:Verse bude dobrou hrou, tak se teď nejspíš smějete. Dobrou hrou by totiž Re:Verse byl, kdyby byl zdarma, protože kromě toho, že můžete zavzpomínat na několik kladných i záporných postav a lokací, nepřináší vůbec nic.

Jednoduše jde o to zvolit si jednu z postav. Jsou to konkrétně Jill, Leon, Claire, Ada, Hunk a Chris. Každá z nich má dvě specifické zbraně, dva perky a jednu speciální vlastnost. Například moje tajná láska Jill vybavená pistolí a útočnou puškou umí pokládat nášlapné miny a protivníka udeřit silným útokem nožem. Jako pasivní dovednost má pak zvýšený útok při úspěšném uhýbání. Naopak Ada Wong, která je kromě obyčejné pistolky vybavena kuší, umí kromě vybuchující šipky provést kop à la Chuck Norris a má pasivní dovednost zvanou „špionážní moudrost“. Díky té se jí dokáže obnovit malé množství výdrže, když její zdraví klesne na kritickou hodnotu.

Takže ano, máme tady možnost volby několika postav, přičemž každá má své schopnosti. Je jich šest a to je na úvod multiplayerové online hry docela slušný počet. Můžeme si je za vydělané peníze dokonce i vylepšovat. Proč je tedy ale Re:Verse špatnou hrou? Hlavním důvodem je monotónnost. V online hrách je už skoro standardem několik herních režimů. Deathmatch, Team Deathmatch, Capture the Flag, všechny zmiňované jsou jen základem téměř všech kvalitních onlinovek. Resident Evil Re:Verse však nabízí pouze klasický Deathmatch. Ten trvá vždy pět minut a jediné, co ho dělá speciálním, je to, že jakmile vaše lidská postava zemře, nepřijde klasický respawn, ale proměníte se v jednu z příšer. To, ve kterou se změníte, záleží na tom, kolik ampulek s virem seberete. Jestliže se vám nepodaří sebrat žádnou, proměníte se ve Fat Molded, kterého můžete znát z Resident Evil 7. Pokud najdete ampulku aspoň jednu, tak se nabízí hned dvě možnosti. Na malý moment se stanete Hunterem ze třetího dílu nebo Jackem Bakerem ze sedmičky. Jestliže pak najdete ampulky s t-virem dvě, vžijete se do role Nemesise či Super Tyranta. Zpravidla pak platí, že čím více ampulek, tím silnější záporák. A čím silnější záporák, tím více zabití a lepší skóre.

Říkáte si proč zrovna skóre? Že tohle není žádná sportovní hra? Pořadí, na kterém se umístíte, se totiž nepočítá podle toho, kolikrát někoho zabijete a kolikrát sami zemřete. Skóre se různě násobí podle toho, kolik protivníků za sebou zabijete, jakou nestvůru zabijete a také zda se vám podaří zneškodnit hráče, který zabil vás. Tohle vše si můžete užít na dvou – ano, pouze DVOU – mapách. Jednou z nich je policejní stanice v Raccoon City a druhou sídlo rodiny Bakerových ze sedmého dílu. Neustálá repetitivnost vás za několik hodin zkrátka omrzí.

Takže ano, Re:Verse je dobrou odpočinkovou hrou pro fanoušky série. Pokud vám chybí známé postavy a lokace, je dobré si hru zapnout a na několik minut zavzpomínat. V současné fázi ale Re:Verse nenabízí téměř nic, co by i třeba Ondru, jakožto milovníka celého universa, dokázalo přimět k tomu, aby u hry strávil celý den. Kdo ví, třeba se to postupnými updaty změní. Dočkat se máme dalších postav, map a skinů. Teď se ale nejedná o nic jiného, než o nepříliš povedenou oddechovku na jedno odpoledne.