Každý musí někdy šlápnout vedle. From Software má druhé Dark Souls, Bethesda má Starfield, Arkane Redfall a Team Ninja dnes recenzovaný Rise of the Ronin. Vím, nejde o ideální start recenze, ale tady bohužel nelze jinak. Na tuhle hru jsem se poměrně dost těšil. Spíše než Ghost of Tsushima mi to připomínalo starší Assassin’s Creed tituly, které byly ve finále jednodušší, ale atmosféra a příběh vše zachraňovaly. A ve finále jsem přesně tohle dostal. Jenže už je rok 2024 a zastaralejší design zkrátka hráči neodpustí. To je velká škoda, protože soubojový systém byl v nové hře Team Ninja oproti předchozím titulům zjednodušen tak, aby zaujal i ty hráče, kteří zrovna neholdují souls hrám. Ale technické chyby, nudný otevřený svět a prazvláštní rozhodovací systém z Rise of the Ronin vytváří hodně rozporuplný zážitek.

Rise of the Ronin je akční RPG odehrávající se v druhé polovině devatenáctého století v Japonsku. Jakožto samuraj bez mistra se vydáváte na cestu pomsty do Jokohamy. Jenže poměrně rychle se zamotáte do politických problémů spojených se šógunátem a velkým přívalem Američanů a Britů. 

Hrajete za jednoho ze sourozenců, kterého si můžete přizpůsobit v editoru do každého detailu. Od zakroucení vlasů, až po úhel vašich kolen. Takže ani ve finále vůbec nemusíte být podobní vašemu příbuznému. S ním stejně budete trávit minimum času. Tohle není totiž příběh o rodině, ale o politických intrikách. Brzy se seznámíte s Ryomou, který bude vaším průvodcem a nahradí pozici jakéhosi staršího sourozence. On vám bude vysvětlovat, co jsou takzvané Černé lodě, jaké nebezpečí hrozí Japonsku a jak se k celé situaci staví šógunát a nejrůznější rody. Nemusíte se bát, že byste jen sledovali dlouhé dialogy. Hra obsahuje i dost akčních pasáží a větších soubojů.

Příběh dokáže být místy zajímavý. Hlavně ukázky dokáží dobrou kinematografií podtrhnout dramatické aspekty. Jenže všelijaká rozhodnutí jsou ve finále zbytečná. Skutečný dopad totiž mají tak zhruba tři až v pozdější části hry. Kvůli tomu začnete většinu nabízených možností ignorovat a budete od děje odtrženi, protože se stejně vyvine tak nějak předem daným způsobem. 

Zde bohužel příběh nejvíce naráží. Hra vám neustále předhazuje, ať si vyberete na jaké straně chcete stát. Chcete osvobodit Japonsko za jakoukoliv cenu? Nebo chcete být na straně šógunátu a s radostí vítat všechny cizince? Super, volba je sice na vás, ale jenom jako. Nejednou jste tak jako tak nuceni odehrát i mise pro lidi s opačným názorem, protože jiné momentálně hra nenabízí. Neutrální mise někdy pomáhají zlepšit vaše vztahy s jednou stranou, jindy právě politicky zaměřené mise ne. Máte tady zkrátka hlavní mise, které musíte odehrát, protože jinak by se příběh neměl jak posunout. A někdy vám hrajou do karet, jindy ne. Nejvíce si toho všimnete, když máte zabít jednoho ze zástupců šógunátu. Jenže on vás v ukázce zastaví a vysvětlí, jak je na vaší straně a jen se vše snaží dělat nenásilně. Jeho mise jsou následně označeny jako pro-šógunátské. Ale proč, když vám furt říká, jak s ním nesouhlasí?

Spíše než se tak řídit označeními pro a proti se mi vyplatilo vybrat si oblíbenou vedlejší postavu a snažit se budovat s ní co možná nejlepší vztah, čímž se mi odemykaly další úkoly. Již avizovaný Ryoma totiž obdobně balancuje na dvou názorových stranách. Trávit s ním co možná nejvíce času mi ve finále pomohlo lépe pochopit některé dějové zvraty a rozhodnutí postav. A že jich taky je. Hned na začátku na vás hra vyhodí tři samuraje, kteří mají společného mistra. Ale v hlavních misích se jen střídají, takže ani nemáte prostor si je zapamatovat. Hlavně, když ve většině hlavních misích vám hra představí další vedlejší postavy. Což na jednu stranu je dobré, protože svět působí živě. Na druhou stranu je to až tolik postav, se kterými nebudete trávit v hlavní dějové linii dost času.

Doporučuji si tak vybrat dvě, maximálně tři postavy, se kterými budete budovat vztah. Ten poroste různě dle vašich rozhodnutích v konverzacích, jak často je budete brát na mise nebo dávat dárky. Primárně se vám postavy více otevřou a rozmluví nejen o svých životech. Zároveň si také budete moct odemknout nový bojový styl, speciální vybavení, získat slevu u obchodníka nebo navázat s některými romantický vztah. I když to zní takhle velmi dobře, tak nečekejte nic převratného. Odpovědi jsou buďto jasný souhlas, nesouhlas, nebo jen flirtující odbočka. Ale ať už máte jakýkoliv vztah s postavami, hlavní děj to neovlivní.

Podobně na tom jsou vedlejší aktivity. Hra jich nabízí poměrně dost, ale ve finále všechny jen odemknou další vybavení nebo více prohloubí vztahy s postavami. Což na papíře může znít velmi pozitivně, ale realita je jiná. V tomhle se hra výrazně podobá starým Assassin’s Creed titulům, kdy všechno sbíráte jen proto, abyste splnili hru na 100 %. Což by vůbec nevadilo, kdyby nebyly všechny aktivity naprosto totožné. Výsledkem je svět, který funguje v podstatě jako nákupní seznam. Akorát tenhle megaobchod je pustý jak po výprodeji.

Nemáte tady sice typické věže, ale bannery, možnosti focení, menší konflikty a kočky. Stejně jako u postav budujete osobní vztah, tak tady ho budujete napříč regiony s obyvateli. Ale vlastně jen čím více zabíjíte pytláky a nepřátele, tím více vás mají místní radši. Krom slev se vám odhalí lokace dalších vedlejších aktivit, abyste ji nemuseli složitě hledat. U bannerů odevzdáte karmu, aby se zlepšoval váš vliv v regionu. Zároveň slouží pro rychlé cestování a zlepšení vztahů. Focení není nikterak zajímavé. Jen přijdete, vyfotíte si památku a jdete dál. Zde na vás nečeká žádná výzva. Na tu ale občas narazíte u koček. Některé jsou totiž plaché a musíte se opatrně přiblížit. Po jejich pomazlení si utečou za gejšou, u které se vám opět odemkne jen dodatečné vybavení. V pozdější fázi hry můžete kočky vysílat na mise, ze kterých vám přinesou nové vybavení či ozdoby do longhousu. Podobně fungují i psi, které vysíláte pro věci na výrobu. Takže otevřený svět sice nabízí aktivity, ale nejsou nikterak zajímavé nebo záživné. Jde jen o další způsoby, jak získat vybavení, kterého tak jako tak budete mít spousty.

K longhousu bych se ještě na chvíli vrátil, protože na rozdíl od vedlejších aktivit má i přidanou hodnotu. Nejčastěji jsem ho navštěvoval, abych se mohl vracet do předem navštívených regionů nebo opakovat mise. Ale můžete zde i trávit čas s vedlejšími postavami, které vás sem tam navštíví. Celé to ovšem působí, jak kdyby měla být hra původně MMO titulem a longhouse měl být vaší základní lokací, kde byste se před misemi střetávali s dalšími hráči. Hlavně když si ho můžete ozdobit drobnostmi, což je zbytečně do hry napasované a navíc se v něm nemůžete ani procházet dle vlastního uvážení. Spíše tak celý longhouse využijete k vzhledové úpravě vaší postavy. Dokonce si můžete nastavit i jaké oblečení budete na sobě mít. To zůstane stejné, i když si v inventáři vezmete kvůli statistikám jiné.

Pojďme ale k tomu nejdůležitějšímu – soubojovému systému. Rise of the Ronin nabízí i nižší obtížnost speciálně pro ty hráče, kteří nikdy nehráli souls-like tituly a nechtějí vypočítávat ideální moment na uhnutí. Ať už ovšem hrajete na jakoukoliv obtížnost, tak velmi rychle zjistíte, jak je místy až příliš primitivní. Ani velký počet zbraní a schopností nezachrání herní smyčku, která je založena jen na mačkání jednoho tlačítka proti stejným typům nepřátel bez větších možností se zlepšovat.

Jde o standardní hack’n’slash. Čtvereček slouží k útoku, trojúhelníček k odrazu a dorážení a R1 na odhození krve ze zbraně, aby byla ostřejší a dávala větší poškození. Nad životy máte i ukazatel energie Ki, která zde zastupuje staminu a výdrž. Jakmile jí má nepřítel na nule, můžete použít silnější útok. Tenhle primitivní systém nabízí velké množství her, dokonce i těch kriticky úspěšných. Jenže zde nastupuje hlavní problém. Ke všem nepřátelům přistupujete stejně. Přijdete, mačkáte čtvereček, ve správný moment trojúhelník a máte hotovo. Neexistují útoky, které byste nemohli odrazit. U některých to jde sice hůře, ale stále jde. Nemáte zde nepřátele, do kterých můžete útočit jen za splnění určitých podmínek. Obtížnosti mění primárně kolik poškození dostanete vy, takže i na vyšší obtížnosti můžete být agresivnější. Maximálně musíte někdy změnit postoj se zbraní. V takovém Ghost of Tsushima ho měníte dle typů nepřátel, ale zde má každá zbraň své postoje, které jsou pro některým jiným postojům učinnější. U nepřátel to poznáte podle šipky nahoru, nebo dolů. V ten moment stačí jen změnit postoj, případně zbraň a sekáte dál. Je to prostě jako kámen, nůžky, papír, jen ještě primitivnější, protože vám hra vyloženě řekne, co udělat, abyste vyhráli. 

Je to tak obrovitánská škoda, protože právě Nioh od stejného studia dokázalo každý postoj jasně odlišit. Alespoň že občasný stealth dokáže rozbít monotónnost. K tomu hlavně dopomůže vybavení, které hra nabízí – zejména kotvu a glider. Obě získáte v rané fázi vašeho dobrodružství a neslouží jen k pohybu. Na některé střechy si totiž můžete vylézt a pomocí kotvy přitáhnou nepřátele k sobě nebo si nad ně dolítnout´a seskočit na ně. Slabší jednotky tak můžete okamžitě zabít a vystrašit jejich kumpány. Ale furt tam není alespoň jedna mechanika, která by z toho dělala něco víc než každou druhou průměrnou stealth hru. Hlavně když je umělá inteligence úplně hloupá. Můžete před nimi zabít jejich kámoše a oni si v klidu hlídkují dál. Po několika misích tak už pojedete zcela na automat. Začnete potichu, pak zabijete dva silnější nepřátele a na konci si podáte bosse, který je jen větší verzí klasických jednotek. Výjimečně má několik stylových útoků navíc.

Od soubojového systému se musím dostat k technickému stavu, který je místy až otřesný. Hra má tři režimy – výkonnostní, grafický a s ray-tracingem. Poslední zmíněný si můžete zapnout či vypnout pouze z hlavního menu. Hlavně v něm hra běží nejhůř, takže jsem se mu vyhýbal. Dosáhnutí 30 snímků za sekundu je téměř zázrak. Alespoň ten grafický drží stabilních 30 snímků za sekundu při rozlišení 4K. Nedochází tak k žádnému stutteringu, při kterém by snímky létaly nahoru a dolů a měli byste problém najít ideální moment na odražení útoku. Výkonností režim se pak pohybuje kolem rozlišení 2K a snaží se udržet 60 snímků za sekundu. Místy běží na víc, místy na méně. Ale je úplně jedno, jestli jste ve scéně s mnoha efekty nebo jen běžíte po městě. Často spadne i na hranici 20 snímků za sekundu, což v některých momentech dokáže doopravdy zavařit. Nutno podotknout, že jedna aktualizace vylepšila tento režim a další ještě před vydáním přijde. Ale furt nejde o stabilních a plynulých 60 snímků. 

Přitom hra po grafické stránce nepůsobí náročně. Některé modely postav vypadají dobře a i samotné prostředí vás místy překvapí. Ale jinak Rise of the Ronin vypadá spíše jako starší titul. Hlavně když při všech režimech je výrazné a časté naskakování textur a objektů před vámi. A toho si všimnete jak při pomalé chůzi městem, tak při jízdě na koni.

Pokud by alespoň technický stav nebyl špatný, tak by celkový zážitek byl znatelně lepší. Souboj by byl plynulejší a hlavně pobíhání po městě by nebylo tolik krkolomné. Atmosféra Kjóta by tak byla doopravdy unikátní, i když nejde o next gen grafiku. Některé ovšem může napadnout, že tenhle průzkum a celkový zážitek musí přece zachraňovat možnost hrát v kooperaci. Jenže, zde přichází jedno z mých největších zklamání, protože na společné pobíhání po střechách můžete rovnou zapomenout. 

Kooperační režim je totiž limitován pouze na hlavní a větší vedlejší mise. Vyskočí vám menu, kdy si můžete vybrat parťáky, případně pozvat další hráče. Ale zde jsme narazili na největší problém. Pokud chcete někoho pozvat do mise, tak ji už musí mít odehranou. Nestačí ani, aby ji měl v příběhu odemčenou. On ji musí mít odehranou. Chcete tak spolu odehrát celý příběh? No, tak to ho už musí mít váš kámoš zkompletovaný. Nemluvě o tom, že po jejím dokončení je váš parťák vykopnutý i před nějakou finální ukázkou. Vůbec nechápu, proč nemůžu pozvat kohokoliv a hlavně kamkoliv do celého světa. Hlavně když hra nelimituje připojení úrovní vaší postavy. Jednotlivé mise se snaží vyvážit rozdíl mezi většími levely. Ale buďto jsou ve finále mise příliš jednoduché, nebo natolik těžké, že jsou až neférové a nedají se hrát. Za což může hlavně nutnost si vybrat jednu ze tří obtížností. 

Nechci ukončit recenzi na negativní vlně. Proto se pojďme přesunout k ozvučení a hudbě. Samotné zvuky střetů katan zní skvěle. Dabing je doopravdy výborný a mnohdy táhne ukázky s horšími animacemi. Dabing jsme vyzkoušeli jak japonský, tak anglický. Oba dva můžeme doporučit. Zde jde o skvělou práci. Inon Zur stojí za hudební složkou a zde mám taky jen chválu. Jde o kombinaci anime, válečných dramat a skutečných historických melodií. Pokud někde jde vidět velký rozpočet a produkce, tak právě tady.

I samotné pojmutí doby, kdy bylo Japonsko rozpolcené, zde funguje ve finále dobře. Ať už jde o kombinaci módy, zbraní nebo znalostí. Sledovat Japonsko v době obrovitánské změny je zajímavé a jsem rád, že ze všech období zpracovává titul právě tohle. 

Rise of the Ronin není nutně špatnou hrou, ale spíše velmi průměrnou, která zklame nejednoho hráče. Jak kooperace, tak vedlejší aktivity byly osekány na úplný základ. Ve finále bych tak byl radši, kdyby titul byl lineární a bez otevřeného světa stejně jako Nioh a Wo Long, předešlé projekty studia. Aspoň bych si mohl celý příběh odehrát s kamarády a více nasávat atmosféru politicky rozpolceného Japonska. 

Ale i ona jednoduchost celé hry má své kouzlo a nejednou jsem se načapal, jak si vlastně užívám rozhovory s postavami nebo jak mě baví přitahovat k sobě nepřátele. Jen to není titul, ke kterému bych se nutně chtěl vracet. Ale pokud si chcete vyplnit čas před Assassin’s Creed Red, tak je tohle ideální volba. Ronin je plný jednoduchých aktivit, které každý už velmi dobře zná a děj se odehrává v Japonsku. A dokážu si představit, že to některým hráčům bude stačit.

Pokud chcete skutečný zážitek ,,oldschoolových” Assassin’s Creedů nebo doopravdy milujete japonskou historii, tak hře většinu problémů odpustíte. Ale takhle nemá vypadat prémiová hra. Rozhodně ne v tomhle roce. Snad se v budoucnu alespoň opraví technický stav a rozšíří kooperační systém. V tenhle moment je ale Rise of the Ronin jen složeninou všemožných rozpracovaných nápadů, které se válely roky v šuplíku a ve finále byly lépe zpracovány už v jiných titulech nejen tohoto studia.