Remnant: From the Ashes se už před několika lety u hráčů zapsal coby dost povedený titul. A u Honzase se tak zapsal před pár měsíci, kdy ho poprvé s kamarády dohrál. Dost jednoduše řečeno sice šlo o Dark Souls se zbraněmi, ale hra toho už na první pohled dělala více. Vlastně i na druhý pohled; to především díky různě generovaným lokacím včetně odlišných bossů nebo většímu důrazu na kooperativní hraní v až třech hráčích.

Teď každopádně přišel díl druhý, který si dal za cíl prostý úkol. Udělat to samé, ale prostě v každém myslitelném ohledu lépe. Vyvstává tak nejen otázka, zda se to vývojářům z Gunfire Games povedlo, ale zda dokáže kouzlo projektu zaujmout i podruhé. A na obě tyto otázky, jak si v recenzi ukážeme, existuje jednoznačná odpověď. Protože taková ryzí zábava se často nevidí.

Abychom na to šli postupně: v první řadě se nemusíte bát, pokud vás první díl minul. Remnant 2 sice svým způsobem na jeho události navazuje, ale tak, že ho nepotřebujete znát. Země je už prostě dávno v troskách a lidé se v naději přežití proti zlé síle Root, která má tendenci ven vypouštět nemilá stvoření, usadili do různých osad. Jedním takovým přeživším se stanete i vy a brzy z jedné z osad uděláte svou základnu. Ward 13 a její obyvatelé budou vaším novým domovem a rodinou. Záhy se ale něco podělá, jak už to tak bývá, a místní vůdce pomocí takzvaného „World Stonu“ zmizí někam pryč. Oživení tohoto World Stonu s sebou nese především možnost cestovat do jiných světů a prozkoumávat více než jenom zdevastovanou Zemi. Z pouhého přežití a najití nového domova se tak stane doslova multidimenzionální cesta do cizích světů a hledání způsobu, jak zachránit nejen ten náš od stále rostoucí hrozby Rootu.

Navzdory tomu, jak epicky všechno zní, upřímně od toho zase tolik nečekejte. Hlavní příběh je většinou spíše na pozadí a dodává především důvod, proč se do ostatních světů vydávat. A je to škoda, protože cítíme, že tu je pro lepší hlavní příběh dost nevyužitého místa. Pravděpodobně si tak skoro žádné detaily nebo postavy po dohrání pamatovat nebudete a většina věcí půjde jedním uchem tam a druhým ven. Je to způsobeno především právě tím cestováním do různých světů, ve kterých budete hodiny v kuse řešit dost odlišné věci než to, že někdo zpátky na základně kdysi dávno přišel o rodinu. Každý z pěti světů s částečnou výjimkou toho posledního je totiž unikátní, jsou od sebe odlišné a každý disponuje svými vlastními pravidly, postavami a historií. I když je tedy pravda, že jsou jednotlivé příběhy a světy především sérií trochu mělce působících technických nebo fantasy žargonů, na který jste tak nějak nuceni chtě nechtě přistoupit. Naštěstí ale stále působí dostatečně zajímavě, aby vás, stejně jako nás, nenudily. A to i navzdory opakujícímu se klišé v podobě toho, že kamkoliv vstoupíte, mají vlastně všichni nějaký problém, který jste zázračně schopni vyřešit většinou jenom vy.

To ale skvěle vyvažuje celková atmosféra. Takový zdevastovaný svět N’Erud nám třeba okamžitě evokoval sci-fi střílečku Returnal. Za to rozhodně mohla kombinace zpustošelých a písečných povrchů s nadpozemskou technologií, létajícími stroji a občasnými chapadlovitými monstry. A co takový svět Losomn? Ten krásně kombinoval nejrůznější prvky středověkého fantasy díky svému ohromnému paláci náramně připomínající třeba hry od FromSoftware. A to dokonce tak moc, že když jsme z onoho exotického paláce vyšli na ulice zdejší vesnice, náhle jsme měli pocit, jako kdybychom se ocitli uprostřed Bloodbornu, protože mělo všechno temný a lehce viktoriánský nádech.

Tenhle aspekt se rozhodně vývojářům dost vydařil. Každý ze světů působí svěže a dokonce nabízí i různorodé části v nich samotných. Jednou budete pobíhat venku, ať už mezi baráky nebo v lese, někdy se dostanete do stok, nechybí různé ruiny, jeskyně, baráky. Dokonce budete mít možnost navštívit třeba i trosky obří lodě nebo sanatorium. A při velké pozornosti můžete objevit i nemalý počet skrytých cest.

A to jsme se ještě nezaobírali právě tím aspektem procedurálního generování. Kampaň je totiž při opakovaném hraní pokaždé trochu jiná a tři z pěti světů mohou existovat v několika podobách. Nejen že se mohou části mapy a zón různě přeskládat a nabídnout odlišné rozložení, ale mohou také nabízet jiné lokace, bossfighty, eventy, side-questy, postavy, předměty a jednotlivé světy můžete také navštěvovat v odlišném pořadí a v rámci jiného kontextu. Zatímco při našem hraní sólo byl zmiňovaný svět Losomn až náš třetí a začínali jsme ho v onom hradě, při hraní další kampaně s kamarády online to byl náš první svět, který jsme navíc začínali na ulicích venku a probojovávali jsme se právě do toho hradu.

Musíme říct, že Remnant 2 tak úžasně podporuje svou největší silnou stránku, kterou je právě tohle generování, respektive znovuhratelnost, a tudíž lákání na hraní celé kampaně znovu. Sice bychom byli rádi, kdyby různých variant světů, map a událostí bylo ještě více, stále se díváme na s klidem takových 25 až 30 hodin zábavy, což je skvělé číslo. Navíc máme pocit, že tentokrát budete mít oproti prvnímu dílu k opakovanému hraní více důvodů. Hned vysvětlíme.

Od prvního dílu se základní hratelnost a herní smyčka nijak výrazně nezměnily. Stále jde o hybrid mezi akčním RPG a střílečkou s pohledem z třetí osoby. Jen máte více možností si postavu přizpůsobit a hrát podle svého stylu. To je vidět už s úplným začátkem při výběru vašeho archetypu, potažmo role nebo classy, chcete-li. Zatímco první díl nabízel tři archetypy, které se daly škatulkovat do kategorií medik, sniper a tank; druhý díl tohle rozšiřuje o další možnosti, jako je třeba člověk se psem nebo něco jako kovboj. Postupem hraní si tyto archetypy budete moci nejen levelovat, čímž pro ně získáte dodatečné perky nebo schopnosti, ale později především i kombinovat. Po nějaké době totiž dostanete možnost mít aktivní rovnou dva archetypy, a tím získat další schopnosti a dále rozšiřovat své herní možnosti. A aby toho nebylo málo, několik archetypů je ve hře dokonce skrytých, a když se vám je podaří najít, dostanete se k úplně novým herním stylům nebo rovnou mechanikám. Počet dostupných archetypů se tak klidně i zdvojnásobí, díky čemuž může vzniknout dost zajímavých kombinací.

Nemusíte se ale bát, že by správný výběr, kombinace a levelování bylo jakkoliv komplikované. Což je zároveň věc, která určí, zda vás tahle hra vlastně bude dlouhodobě bavit, nebo ne, a tudíž může jít o její největší sílu, nebo největší slabinu. Archetypy se vám totiž levelují automaticky a mají určitý předem daný postup; každý z nich má přitom jenom tři dostupné aktivní schopnosti, z nichž si můžete jednu vybrat, a perky, které se vám postupně pevně odemknou. Traity pro postavu, tedy další formu perků, si následně odemykáte postupně plněním questů nebo zabíjením bossů, přičemž jich ve finále je jenom pár desítek a alokovat do nich budete moci jen omezené množství bodů. Brnění si zase téměř celou hru nezměníte nebo nebudete muset a tentokrát už ho není potřeba, potažmo nejde ani vylepšovat jako v prvním díle. Místo toho se hra více zaměřila na zbraně. Ty nefungují na principu nějaké vzácnosti; naopak je každá unikátní a postupně si ji vylepšujete. Musíte si tedy zvolit takovou, která vám vyhovuje svými statistikami a herním stylem. Může jít o samopaly, pušky, brokovnice nebo sniperky. Z bossů nebo questů můžete dostat i materiály pro výrobu dalších zbraní, které následně třeba disponují speciálními útoky, případně na ostatní zbraně můžete dosadit modifikátory, které vám různé útoky poskytnou také. Zkrátka se stačí orientovat primárně tím, co vám pocitově vyhovuje a můžete jít kosit zástupy nepřátel. Ti navíc naštěstí nespadají do kategorie bullet-spongů a vyváženost jejich zdraví a poškození vůči vám je opravdu dobrá.

Ano, abychom zcela nekřivdili, na nejtěžší obtížnosti je potřeba správně kombinovat veškerou výbavu a dbát na nejrůznější efekty, statistiky a jejich správnou spolupráci. Především pak skrze prsteny, které dávají další bonusové statistiky nebo pasivní dovednosti a vaši postavu posunují na okraj možností. Pro drtivou většinu hráčů ale nebude takzvané min/maxování statistik jakkoliv zásadní, a lze tak s hrou zacházet jako primárně s kooperativní střílečkou. Záleží na každém, co od hry očekává, zda je tohle její nedostatek, či nikoliv. Jestli chcete dbát na velký důraz na synergii a statistiky s nepočtem schopností třeba jako v Diablu, tohle není úplně ten titul, který vám vyrazí dech. Pokud si ale chcete hlavně nezávazně sednout, zastřílet si, zabojovat si s bossy a stále dostávat dopamin z nových předmětů, pak tady určitě zábavu najdete.

Musíme říct, že obzvlášť tohle Remnant 2 plní na jedničku. A to ať už hrajete sami, s přáteli nebo klidně i cizími hráči online. Díky procedurálnímu generování vám nebude vadit pokaždé hrát s někým jiným nebo i o samotě, a to zejména ve spojení s tím, že kromě celé kampaně jde „re-rollnout“, potažmo znovu-vygenerovat jen jednotlivé světy v takzvaném Adventure Modu, a třeba tak opakovaně hrát ten váš oblíbený. Nebo pokud víte, že vám v některém z nich chybí nějaký boss k zabití nebo předmět k získání.

Ve všech dalších ohledech, jak už ale bylo zmíněno, je Remnant 2 zkrátka první díl, jen výrazně vylepšený. Bossové mají zajímavější a různorodější design a někteří mají opravdu unikátní arény a schopnosti, kterými se vám zaryjou do paměti. Jednotlivá prostředí jsou pak větší, výrazně vertikálnější a nabízejí, jak již bylo řečeno, i řadu skrytých cest a tajemství na podrobnější průzkum, které se vám na mapě nezobrazí. Nechybí ani environmentální hádanky, tajní bossové a questové volby, které mohou ovlivnit, s jakým bossem budete bojovat nebo jaký předmět dostanete za odměnu. Tohle všechno je vážně báječnou náplní, která vás po první dohrání nasytí a případné další hraní ještě více obohatí.

A nejdůležitější je, že se na to všechno bude i pěkně koukat. Remnant 2 sice po grafické stránce neposunuje žádné hranice, ale rozhodně ani nezaostává. Animace jsou příjemné, barevná paleta pěkná a různorodá, efekty jsou fajn. Nic, co vám vyrazí dech, ale také nic, od čeho byste chtěli odvracet oči. Hlavně nasvícení je velmi pěkné. Jen ho tedy naopak kazí stíny především hlavní postavy, které jsou nepřirozeně ostré a v některých cut-scénách přímo rozbité. Jednotlivá prostředí také někdy mají proměnlivou kvalitu, hlavně s přihlédnutím třeba na komplexnost okolních objektů, ale ve finále to moc nevadí. Jen škoda, že si vzhledem ke své celkové kvalitě hra vybírá velkou hardwarovou daň. I na takovém stroji, jako je RTX 4080 s Ryzenem 7 7700, hra na rozlišení 2K a na maximální detaily se zapnutým DLSS běžela průměrně někde kolem 75 snímků. A často dokonce padala i na hranici kolem 50. Ohromně nás to mrzí, protože to samozřejmě kazí nejen zážitek z hraní, ale i celou tu audiovizuální prezentaci, která se jinak nemá za co stydět. A to ani po stránce zvuků. Dabing postav je celkově příjemný, a dokonce už mluví i naše hlavní postava. Sice tedy pouze v naskriptovaných sekvencích nebo cut-scénách, při běžných dialozích stále ne, což je škoda hlavně v kombinaci s hraním v kooperaci, kdy nevíte, co aktuálně jiný hráč odpovídá, ale co se dá dělat. Naopak je o to více příjemné, když si mezi sebou občas postavy všech hráčů povídají a komentují aktuální dění. Jen bychom ocenili, kdyby takových momentů bylo výrazně více, protože se díky tomu každý zúčastněný hráč cítí jako součástí příběhu a ne jenom pomocná síla navíc. A pak je tu samozřejmě hudba. A pokud někde vývojáři, respektive skladatel Rob Westwood opravdu nešlápli vedle, je to přesně tady. Strašidelná, epická, akční a nádherná; hudba rozhodně dokonale splňuje všechno, co by měla. A to samozřejmě, nepřekvapivě, hlavně u bossfightů.

Remnant 2 na první pohled nemusí oproti prvnímu dílu působit jako velká změna nebo krok kupředu. Realita je taková, že jsou tu především úpravy a vylepšení, která člověk pocítí až se samotným hraním. Ale výsledkem je zkrátka kooperativní titul, který skvěle splnil to, co si dal za úkol. Jde o dobrou kooperativní i singleplayerovou RPG střílečku s výbornou atmosférou, unikátním světem - ba dokonce světy - a více než příjemnou hratelností, která vás bude zásobovat skvěle vyváženou výzvou, neustálým dopaminem a možností si to celé několikrát zopakovat vždycky trochu jinak. A s výjimkou optimalizace se dá těch pár nedostatků hravě přehlédnout, protože je to zkrátka čistě a jednoduše neskutečná a poctivá zábava…