Life is Strange: True Colors je kombinací novoty i povědomé známosti

Každý, kdo se zamiloval do příběhové adventury jménem Life is Strange, věděl, že tohle je jedna z úzkého výběru her, která ho pokaždé dokáže rozbrečet, stejně jako rozesmát, donutí ho žasnout, stejně jako cítit starost o postavy, které jsou v jeho životě na pouhých pár hodin.

Emoce byly podprahově něčím, čím se celé vyprávění nechalo doprovázet a pokaždé k tomu využily problém společenského rázu, který se příběh rozhodl probrat až do morku kosti. Ale až True Colors, čtvrtá iterace v oblíbené příběhové sérii, se právě emoce rozhodla obsadit do hlavní role. True Colors vycítilo, co je předností série Life is Strange, vyrvalo je z pod povrchu a vsadilo na to všechno, co mělo. Přizpůsobili tomu schopnost, postavy, dialogy i samotný příběh. A především částečně změnili, co Life is Strange je.

Právě kvůli tomu je Life is Strange: True Colors v částech opakem toho, co série vždycky byla. A stejně zvládá mít skvěle napsané postavy, skvěle napsané dialogy a rozhodnutí i skvěle napsaný příběh. A to jenom proto, že Deck Nine pochopili, že někdy tři kroky zpátky jsou silnější než se slepě hnát kupředu.

Life is Strange: True Colors je příběhová adventura a prakticky třetí plnohodnotný díl ve známé sérii. Silně emocionální příběh vás provede malebnými lokacemi městečka Haven Springs, seznámí vás s pozoruhodnými postavami, kterým ovlivníte život, a postaví vás před rozhodnutí, která vás donutí přemýšlet, komu svým činem ublížíte a komu naopak pomůžete.

To byly stavební kameny každého Life is Strange a True Colors na nich staví také, a ještě je v určitém ohledu zvelebuje. Příběh pro tentokrát udělal jednu zásadní změnu: nezaměřil se na velké téma a nesnaží se vás o čemkoli cíleně poučit, ale zpracovává tu nejvíce lidskou věc: touhu někam patřit.

Hlavní hrdinkou je Alex Chen, mladá dívka, která se po životě stráveném v cizích domovech, sirotčincích i léčebnách stěhuje do města za svým bratrem, aby mohla žít normální život. Ale to by nebylo Life is Strange. Nejenom, že Alex disponuje speciální schopností empatie a její život je daleko od něčeho normálního tak jako tak, ale záhy Alex přichází o svou jedinou rodinu a musí se vypořádat se skutečností, že je opět sama, ale také rozřešit záhadu za bratrovou smrtí, která není pouhou náhodou. To nejsou spoilery, to je hlavní premisa hry.

Příběh má znatelnou náturu jedničky, sdílí podobné okamžiky a alespoň jeho část se snaží jedničku napodobit. Na rozdíl ale od prvního dílu, který chvilkami inklinoval k mysteriózním záležitostem a rozebíral Maxinu schopnost jako takovou, se třetí díl nezaměřuje ani tak na Alexinu schopnost a její původ, ale na její vyčlenění ze společnosti, které je částečně způsobené jejími nadpřirozenými vjemy.

Teď si troufnu říct něco odvážného, a proto mě hned neberte za slovo, ale vyslechněte mě. Příběh Life is Strange: True Colors je nejlépe napsaným příběhem z celé série. To neznamená, že je obecně vzato nejlepší nebo že je True Colors nejlepším dílem. To netvrdím. Sám o sobě se vám příběh nemusí líbit, jelikož za celou dobu jeho vypravování obsáhne pouze jednu tematiku, která může na každého dolehnout jiným způsobem.

 Zatímco některým lidem bude téma začlenění a samoty připadat všední či dokonce slabé – a musím uznat, i já sama jsem zprvu měla jisté pochybnosti – ostatní podobná situace zasáhne naprosto odlišným způsobem. Tak či onak, nic to nemění na skutečnosti, že příběh True Colors působí více než kdy předtím skutečně lidsky. Nesnaží se vám totiž převyprávět příběh nikoho jiného než Alex samotné. To není zapříčiněno pouze jeho námětem, ale také skvěle napsanými postavami a dialogy.

Každá z postav má vlastní osobnost, která se sice skoro pokaždé zprvu vyznačuje značně idylicky až utopisticky, ale postupem času, kdy s nimi vy i Alex budete procházet rozličnými situacemi, zjišťujete, že samy mají životy, které nejsou tak jednoznačně nalinkované, nejsou jednolité a rozhodně nejsou pouze šťastné.

Hra vám postupně otevírá dveře do města Haven Springs, jehož charakter netvoří pouze idylické uličky a květiny od Eleanor, ale také postavy samy. Stejně jako Alex se pomalu seznamujete s každou jednou z nich. Začínáte chápat jejich motivy, jejich akce a především všechno, co dělají, dělají oprávněně vůči tomu, jakou osobností vyzařují. Na každé z nich mi záleželo a především mi ani jedna z nich nepřipadala jako odstavená na vedlejší kolej. Když jsem někomu ublížila, bylo mi to líto. Když jsem mohla pomoct sama sobě, ale mohlo to ublížit někomu jinému, rozhodla jsem se to neudělat. V tom, v čem druhý díl kvůli nešťastně zvolené nátuře hry zklamal, True Colors zabodovalo na plné čáře.

Ale stejně jako za dobře napsaný příběh nemůže pouze on sám, protože zásluhu mu dělají postavy, nejsou postavy samy o sobě důvodem, proč jsou tak dobré. Jejich kouzlo utvářejí dialogy, které s nimi budete vést. Právě skrze spletité a barvité konverzace budete postavy poznávat a budete svými rozhodnutími zároveň utvářet charakter Alex. Dialogy nejsou nudné, nejsou příliš dlouhé a nejsou především bezvýznamné. Každá jedna pronesená věta do hry pasuje a pociťujete, že vaše slova mají nějaký význam a nejsou pouze plytkými volbami, které pronesete, aby se neřeklo.

To samé platí o rozhodnutích. Hra s nimi příliš neplýtvá a během jedné epizody narazíte na dvě až tři z nich. Osobně vám můžu říct, že mě ani jedno z rozhodnutí nedonutilo obrazně zahodit ovladač a od hry odejít, protože se zkrátka rozhodnout nechci ani pro jednu z možností. Něco podobného zvládnul perfektně první díl. Ale za to mě každé jedno rozhodnutí donutilo se zamyslet nad důsledky, které může má volba mít. Ani jedno nebylo vyloženě jednoduché a každé z nich ve vás vyvolalo očekávání, co se tedy stane dál. Musím tak říct, že některé z momentů, ve kterých jste se museli rozhodnout, se řadí k nejlépe zvoleným okamžikům v sérii Life is Strange. Horší je jejich vliv na zakončení příběhu.

Existují celkem tři problémy, které s Life is Strange: True Colors mám: nevyužitý potenciál Alexiny schopnosti, technické nedostatky a zčásti konec. Pro upřesnění: nejde o to, že by byl konec špatný, on je ve skutečnosti dobrý. Ale na to, že hrajeme hru postavenou na našich rozhodnutích, vás konec jednak ničím neudeří – což je ale spíše rozmar, který od série možná až chybně automaticky očekáváme – ale především vám nenabídne příliš různorodých zakončení. Přestože vám první Life is Strange nabídne pouze dvě východiska, jsou tak signifikantně odlišná, že vám nevadí jejich úzký počet. Druhý díl pro změnu hodnotí vaše chování po celou dobu hry. True Colors k vypravování i jeho konci ale přistupuje odlišně, což není špatně, ale je škoda, že na konec nemáte takový vliv jako vývojáři, kteří byli zjevně sami přesvědčeni, jak chtějí své dílo zakončit.

V důsledku toho, co všechno hra dělá dobře, jí to pravděpodobně odpustíte, ale je to něco, s čím si vývojáři mohli dát trochu práce navíc. Neříkám, že jsem po hře potřebovala, aby mi naservírovala rozhodnutí, které nebudu schopna rozřešit, ale epilog mohl na volby, které hráč i například v dialogových možnostech volil, trochu větší důraz.

Hratelnost sama o sobě nepřináší specificky nic nového – když aktuálně nebereme v potaz speciální schopnost, kterou se pro letošní díl stala empatie. Hratelnost je založena na průzkumu dostupných lokací, dialozích s postavami a rozhodnutích – to jsme si už objasnili. Čím ale True Colors přispívá, jsou nápady, které do hry vnáší. Kapitoly totiž skutečně působí různorodě, za což si odnáší zásluhu také hratelnost. V jeden moment se soustředíte na to, abyste se s každým seznámili. V jiné části vás čeká strastiplná návštěva temného lesa, v dalším momentu se poddáte fantazii a celé městečko Haven Springs je jedna velká hra na hrdiny.

Pestrost je rozhodně něco, čím True Colors jenom hýří. To je znát i na samotné lokaci, malém městečku zasazeném do důlní těžařské oblasti, se kterým si vývojáři vyhráli až do posledního zákoutí. Město samo o sobě není příliš velké a hra vás do mnoho lokací nepustí, ale pro cirka 10 až 12hodinovou hru je dostačující. Proto je škoda, že samou kreativitu nevložili vývojáři i do Alexiny schopnosti.

Myšlenka empatie a její zpracování je obecně skvělé. Schopnost dovoluje příběhu odkrývat naprosto odlišnou stranu věci – stejně jako Alex, i vy se dokážete do postav lépe vžít a příběh se schopností empatie umí zacházet dobře, protože svou schopnost můžete aplikovat i na předměty kolem sebe a odkrývat si nejenom současnost, ale i minulost.

Vzpomínky zde figurují jako sběratelské předměty. Pokaždé, když s takovou věcí či osobou můžete interagovat, uvidíte kolem ní auru různé barvy, která definuje, o jakou emoci se jedná. Následně můžete slyšet myšlenky, vybavit si vzpomínky nebo se dobrat k zdroji daného pocitu. V některých případech se jedná o poměrně nepodstatnou informaci, kterou dále už nevyužijete. Jindy můžete postavám nahlédnout do podvědomí a vidět svět jejich vlastníma očima a následně jim případně pomoci. Takové momenty jsou ale téměř pokaždé spuštěny příběhem, nikoli vaší volbou. Zpracování schopnosti funguje skvěle. Je nápadité, je odlišné a pro příběh padnoucí. Problém ale je, že to je prakticky všechno, co se schopností budete dělat. Z části to tak vypadá, že její potenciál byl využit tak nějak zpola.

Nemůžete si vybrat, kdy se schopností budete interagovat, aby to na příběh mělo větší vliv. Nemůžete sami od sebe využít nově načerpaných znalostí z podvědomí postav. Rozhodnout se, co jim prozradit chcete a co si naopak pro jistotu necháte pro sebe. Všechny postavy tak nějak jednoduše akceptují, že víte, co říct správně. A když už pak počtvrté v řadě nahlížíte někomu do podvědomí, neříkám, že se budete nudit, ale budete se ptát, jestli by Alex nemohla zkusit i něco jiného. A druhým problémem schopnosti je její nekonzistence. Zprvu Alex umí vnímat pouze velmi silné emoce, ale v dalším momentu dokáže říct, že je Steph tak trochu otrávená a ve finále s emocemi dokáže jistým způsobem manipulovat. To lze přisoudit tomu, že Alex se s empatií učí lépe zacházet a sama o sobě se časem vyvíjí. Ale příběh jakoby se ani jednou na něco podobného neobtěžoval zaměřit.

Neříkám, že dané problémy hru vyloženě shazují, ale je jich škoda. Vývojáři zjevně nápady i kreativitou hýřili. Takže buď hru nechtěli překombinovat, nebo jim na to něco nezbylo. Pestrost se totiž neodráží pouze v nápadech, které jinak hratelnost obsahovala, nebo v krásném městečku, ale i vizuálu, který je lepší než kdy dříve. Modely postav i objektů jsou skvělé a hra využívá nádhernou barevnou paletu, což přidává titulu na malebné atmosféře, kterou budete hltat po douškách.

O trochu horší byly některé technické nedostatky, se kterými titul zápasil. Vesměs se oproti předchozím dílům nemá za co stydět, jelikož nic mi nebránilo v dohrání. Přesto se hra minimálně na konzolích nevyhnula mírným propadům snímků za vteřinu či sem tam bugujícím kolemjdoucím. A sama za sebe bych vyzdvihla ještě kameru, která mi v průběhu hraní občas haprovala – ovládání Alex bylo v pořádku, ale stávalo se mi, že se kamera občas zasekla o nějaký objekt v pozadí anebo byla natočená tak, že mi postava zakrývala uživatelské rozhraní, a tak jsem jen odhadovala, jaká volba přísluší jakému tlačítku.

Na druhou stranu kamera v cut-scénách fungovala krásně a tím, že ji vývojáři udržovali neustále v pohybu, tvořila neskutečně kvalitní filmový zážitek. Ten v neposlední řadě doprovázela hudební složka, která je pro sérii Life is Strange nepostradatelná. Osobně mi výběr interpretů vyhovoval, i když musím uznat, že chvilkami byla hudba spíše upozaděná. Ale jelikož True Colors nevyznačuje ambice naservírovat vám sled epických události, sedí méně výrazná hudba třetímu dílu daleko více.

Life is Strange: True Colors je ze všeho nejvíc odlišné. To je dle mého názoru nejvýstižnější označení třetího dílu. To ale není špatně. Přesto se totiž drží toho, co před šesti lety prosadil první díl, od kterého bezpodmínečně čerpá svou inspiraci. Ale opět, to přece není nic špatného. Pojďme se sami sebe zeptat, pokud jsme chtěli nové Life is Strange, nechtěli jsme vždycky, aby v něm byla špetka toho, co jsme milovali? Ale chtěli bychom současně hrát znovu naprosto to samé akorát v jiných kulisách?

True Colors vzalo to nejlepší z prvního dílu a vytvořilo z toho něco nového. Něco vlastního. Něco, co možná nesedne každému hráči, ale něco, co se nemusí stydět za každou svou část. Postavy, které do vašeho života vstoupí na deset hodin, budete chtít potkávat nadále. Příběh Alex budete chtít odehrát více než jednou, přestože na něm příliš nezměníte. Tak to necítím pouze já, ale minimálně dalších pět lidí v naší redakci.

Upřímně vám řeknu, čistě sentimentálně by mi nevadilo ohodnotit Life is Strange: True Colors na devět bodů z deseti. Objektivně ale vím, že to není správně. Life is Strange: True Colors je krásná osmičková hra, která není dokonalá, která tu není pro všechny, ale která je více než dobrá. A má více než jeden důvod, proč tomu tak je. Ne nadarmo se říká, že ty nejlepší věci nejsou ty nové, ale ty povědomé. A Life is Strange True Colors je přesně takové. Nechce být nové, nechce být lepší, nesnaží se hnát do velkého neznáma, chce být jenom a zkrátka své.