Dungeons and Dragons: Dark Alliance vám lže a pravděpodobně i krade

Dungeons and Dragons! Legendární RPG systém, který se už spousta herních vývojářů pokoušela převést do digitální formy. Ne vždy to vyšlo a bohužel musíme přiznat, že i nejnovější pokus o přesunutí tohoto magického dobrodružství na počítačové obrazovky skončil crit failem. Proč přesně je Dungeons and Dragons: Dark Aliance hra, jejíž koupi si musíte vážně rozmyslet, vám povím nejen já, ale i naši milovaní členové skupiny Na Tahu, kteří jsou přes DnD profíci. 

Dungeons and Dragons: Dark Alliance je ačkní hack 'n' slash RPG, ve kterém se ujmete role jednoho ze čtyř hrdinů, zatímco budete procházet různorodé mapy a bojovat proti hordám nepřátel. Můžete hrát jak sólo, tak v kooperaci až čtyř hráčů, i když vám důrazně doporučujeme vždy hrát ve skupině. O tom více později. Projít celou hru vám zabere přibližně 12 hodin, přičemž ale více bojových tříd a šestice různých obtížností u každé úrovně ponouká k tomu strávit hraním mnohem delší dobu. Málokoho toto ponoukání ovšem přesvědčí, protože Dark Alliance toho nabízí neskonale málo. A to málo, co nabízí, je často zabugované anebo jednoduše nezábavné. 

Příběh celé hry je vám představen během úvodní cutscény, přičemž velmi mile sleduje první knihu z trilogie Icewind Dale od spisovatele R. A. Salvatora. Ústředním bodem celého děje je Crenshinibon – krystal, jenž vytvořilo sedm lichů (nemrtvých kouzelníků), který ovšem má svou vlastní mysl a jeho jediným cílem je tvořit na světě co největší chaos. Nebezpečný krystal ovšem pro své plány potřebuje cizí pomoc, a tak svolává veškerá zlá stvoření z okolí, aby ho našla a pomohla mu, což je přesně ten moment, kdy do děje vstupujete vy. Vaše čtyřčlenná skupinka se nemůže na nebezpečí a zkázu zdejšího kraje jen tak dívat zpovzdálí, a tak se vydává do boje proti jednotlivým armádám netvorů, co se snaží s krystalem spojit.

Bohužel je ale tento lákavý příběh ve hře absolutně nevyužitý. Ukazuje se jen a pouze v cutscénách, kde vysvětluje, co se zrovna na daném území děje, ale během samotného hraní nemění vůbec nic. Každá úroveň probíhá úplně stejně – přiběhnete do nového prostředí, skoro bezdůvodně vyvraždíte každého, koho v něm potkáte, porazíte finálního bosse a jdete domů. Takhle je to pořád dokola. Vaše postava samozřejmě má nějaký důvod, proč se do každé bitvy vydává, ale předávání tohoto poslání nám jakožto hráči, je udělané tak líně, že po projití asi čtyř úrovní jsem si teprve uvědomila „Wau, já vlastně vůbec nevím, co jsem teď těch X hodin dělala.“ Svým hraním děj nijak neovlivňujete, nenastávají žádné příběhové zvraty, doslova si připadáte jen jako deratizátor, co byl povolán vyhubit kolonii myší z domu. Jelikož je to vaše práce, tak jste přišli a vraždili. Nic víc. 

Aby toho nebylo málo, vaše čtyři předgenerované postavy jsou všechny ploché jako vzletová dráha na letišti. Což vskutku nedává smysl, protože se jedná o jedny z největších hrdinů celého Forgotten Realms. Nemluvě o tom, že mezi nimi je legendární drow Drizzt Do’Urden, který by rozhodně měl mít víc charakteru než drak, kterého jsme zahlédli v první cutscéně, a přesto z nějakého důvodu nemá.

Co se bojového systému týče, není vyloženě špatný, ale ani vyloženě dobrý. Jednotlivé třídy mezi sebou mají dostatečné rozdíly, každý má odlišnou slabost a sílu, přičemž když hrajete v plném počtu, je krásně vidět, jak se všechny postavy vzájemně doplňují. Na druhou stranu je ale hra plná nepříjemných kiksů, kvůli kterým si ani ten čistý souboj neužijete. Snad největší problém je umělá inteligence, která, pokud hrajete za lukostřelkyni Catti-brie, v podstatě neexistuje. Můžete zpovzdálí odstřelovat naprosto kohokoliv a je jedno, jestli je to nepřítel, co jen sám stojí na hlídce anebo je zrovna uprostřed rozhovoru s někým jiným. Jedinou odpovědí vám bude tvrdá ignorace. Kdykoliv během souboje můžete utéct o místnost dál a všichni nepřátelé na vás instantně zapomenou a vrátí se na své posty.

Z nějakého magického důvodu je lockování nepřátel u každé hratelné třídy jiné a jiným způsobem rozbité. Společným a neskutečně otravným faktem je ale to, že při zaměření se na určitou postavu vám hra kompletně znemožní hýbat kamerou. Jste tak nuceni běhat okolo bojiště, aniž byste měli nejmenší ponětí, zda se na vás náhodou někdo neplíží zezadu. Nepříjemné je i to, že nejde rychle měnit locknutého nepřítele, takže je velmi obtížné tvořit jakákoliv bojová komba. Každý souboj připomíná spíše odškrtávání nákupního seznamu.

Stejně jako je malý počet hratelných tříd, tak je i velmi malá diverzita nepřátel. Každá úroveň sice většinou má alespoň jeden speciální typ protivníka, který nikde jinde nenajdete, ale zbytek temné armády, co se postaví proti vám, je až bolestivě repetitivní.

Animace během soubojů jsou sice pěkné, ale nejsou nic extra. Jejich obyčejnost je velmi cítit hlavně během používání speciálních schopností, které fungují v podstatě jako ultimátky. Při použití takto všemocného útoku bych si vážně přála vidět nějakou epickou scénku, a ne jen to, že má postava zakřičí a pak místo malých obyčejných šípů střílí šípy velké svítící…

Jednoduše řečeno, naprostá většina hry v nás vyvolává silně nemastný neslaný dojem. Je tu ovšem jeden herní prvek, po jehož požití nám bylo vyloženě špatně od žaludku, a to je singleplayer. Dává to smysl, už od pohledu je Dungeons and Dragons: Dark Aliance hra pro skupinku, ale vývojáři se honosili tím, že není problém hrát i sólo, takže jsme to museli vyzkoušet. Prosím pěkně, pokud máte dobrou partu kamarádů, tak je velmi možné, že hře většinu jejích skřípavých koleček odpustíte, ale jakmile hrajete sami, nemáte v podstatě žádnou šanci na to si hru užít. Veškeré bugy a designové chyby se do vás budou trefovat na přímo a jelikož titul nenabízí naprosto nic, co by vás táhlo a nutilo hrát dál, tak to jednoduše nebudete tolerovat a velmi brzy jej vypnete.

To ovšem neznamená, že kooperace by byla bezchybná. Je rozhodně mnohem lepší, protože trpět jako skupinka může být mnohem zábavnější, než trpět jako jednotlivec. A například rozhovory postav během procházení jednotlivých úrovní jsou najednou opravdu rozhovory a ne jen monology, co si váš herní hrdina mumlá pod vousy. Dark Aliance má ale bohužel celkem velký problém s desynchronizací, která váš herní zážitek nejen narušuje, ale i neuvěřitelně zpomaluje. Například sbírání zlaťáků je vždy úkol na přibližně čtyři sekundy, i když se jedná doslova jen o kliknutí na jedno tlačítko. Párkrát se nám stalo i to, že naše postava začala hořet, ačkoliv oheň jsme minuli několik minut zpátky, anebo jsme jednoduše padli k zemi mrtví, přestože na nás žádný nepřítel neútočil. 

S desynchronizací vlastně souvisí i fakt, že Dungeons and Dragons: Dark Aliance je neskutečně zabugovaná hra. Postavy mizejí a levitují nad zemí na denním pořádku. Na to, že po střele z luku goblini vyletí k nebi jako raketa, jsem si zvykla okamžitě, co se to stalo třikrát za sebou, a o nefungující umělé inteligenci jsme už měli celý odstavec. Pokud ovšem pomineme tyto neustálé bugy, tak je optimalizace celkem slušně provedená. Hra nám jela velmi příjemně i na nejvyšší nastavení kvality v podstatě po celou dobu hraní, akorát výtahy byly zlo, protože bůh ví proč, vždy, když je používáte, vidíte maximálně tak 10 snímků za sekundu.

Abychom ovšem neustále jenom nevyčítali, co vše se nepovedlo, pojďme si ukázat těch pár věcí, co si při hraní Dark Alliance budete užívat. Za mne nejlepší věc, kterou celá hra obsahuje, jsou rozhodně cutscény. Ty a level design, který je ale krásný hlavně z dálky. Když se na něj podíváte více zblízka, také najdete dosti kiksů, co nijak nebenefitují hernímu zážitku.

Každopádně cutscény jsou něco, co vážně stojí za to. Chytnou vaše oko hned na poprvé a jsou naprosto nádherně zpracované, ať už se jedná o klasickou 3D animaci anebo o lehce rozpohybované 2D. Snad každý záběr z nich by mohl být použit jako obraz, takže za ně rozhodně oba palce nahoru.

Level design z dálky také vypadá vskutku nádherně. Většina úrovní ve vás vyvolá svůj vlastní pocit a navíc jsou mezi začátkem a koncem mapy vždy spousty nejrůznějších cestiček, které elegantně a přirozeně propojují celý systém.

Stejně tak dabing zvláště u vašich nepřátel stojí za to. A to nejenom v cutscénách, ale i při hraní samotném. Jak jsme zmiňovali na začátku, každá úroveň má šest různých obtížností, takže pokud vám nebudou vadit dříve vyjmenované chyby, budete mít k dispozici spousty hodin zábavy. Velmi pěkný bonus je i fakt, že některé své předměty a vybavení můžete obarvit, díky čemuž máte do určité míry možnost přizpůsobit si vzhled vašeho hrdiny. Bohužel je ale těchto pár věcí ve výsledku vše, co jsme na tomto titulu ocenili, takže seznam plusů není nijak dlouhý…

Po takovémto výčtu si už asi dokážete představit, proč je Dungeons and Dragons: Dark Aliance titul, jehož koupi nemůžeme doporučit ani zdaleka každému. Pokud vás tato hra zaujala, vážně si promyslete, zda jí všechny její nedostatky odpustíte. A to jednoduše proto, že těch nedostatků je vážně dost. Celý titul, ačkoliv má slovní spojení Dungeons and Dragons v názvu, nemá s tímto RPG systémem společného v podstatě nic až na design světa a vašich nepřátel. Jedná se čistě o ačkní hack 'n' slash, který je přinejmenším teď plný bugů a špatných designových rozhodnutí. Rozhodně to není hra, která vás bude bavit, pokud jste sólo hráč a zkráceně prostě nepřináší nic nového, co by jiné hry už dříve nezvládly lépe. Proto zklamaně Dungeons and Dragons: Dark Aliance doporučujeme pouze na 4 body z 10.