Call of Duty: Modern Warfare III vás naštve i s tím málem, které má

Nic nemůže trvat věčně, to je úsloví, které by si měli zopakovat tvůrci série Call of Duty. Podle nich nesmrtelná herní značka přes dvacet let láká hráče na frenetické přestřelky, jednoduchý příběh a řadu režimů, jako je multiplayer či Zombies. Kam ale chcete posouvat dílo, které se drží historických či současných událostí a ve kterém je minimální prostor pro jakoukoli kreativitu? Tak jako Call of Duty uděláte z milované značky továrnu na průměrné tituly, které jsou rok od roku o něco kratší a někdy i horší. Začnete předělávat příběhy, které jste již odvyprávěli, a začnete prodávat hráčům to, co už dávno hráli. Jednoduše řečeno začnete vykrádat sami sebe. A to budete opakovat až do momentu, do kterého se dostalo Call of Duty: Modern Warfare III. Tedy momentu, kdy to opravdu poserete.

Call of Duty: Modern Warfare III je reimaginace třetího dílu známé podsérie z roku 2011, který kromě singleplayerové kampaně přináší i multiplayer a režim Zombies. A je to současně díl, který neměl nikdy vzniknout, o čemž vypovídá i skutečnost, že se původně mělo jednat o rozšíření k předchozímu titulu. A to je na něm více než znát. Pokračování se totiž na první pohled snaží tvářit, že přináší něco zcela nového. Ale když se podíváte zblízka, poznáte, že každý ze tří nabízených režimů jen drze a nevhodně využívá to, s čím série už dávno přišla. To je sice krédo každého Call of Duty, ale v tomto případě ani jeden z režimů nefunguje vyloženě správně. A nejvíce to pocítíte na příběhové kampani, která k tomu všemu staví do středu nejvíce ikonickou zápornou postavu celé série.

Příběh navazuje na loňský titul Modern Warfare II a proti jednotce Task Force 141, kterou tvoří známá sestava kapitán Price, Soap, Ghost a Gaz, staví hrozbu v podobě Vladimira Makarova. Terorista známý z původního druhého dílu Modern Warfare z roku 2009 se i v reimaginaci snaží dostát svému údělu a světu i jednotce uštědřit silnou ránu skrze ohyzdné činy. Vypravování vás tak zavede na hon, jenž se bude táhnout skrze celou čtyřhodinovou kampaň. Ta ale nebude dávat příliš smysl. Příběh totiž více méně slouží jako lepidlo mezi úrovněmi. Nesnaží se vám předat nic jiného, než že se jako speciální jednotka bezhlavě honíte za nebezpečným teroristou. Do toho vrací postavy, které jste měli dávno za zesnulé a ani vám jejich návrat není vysvětlen. A nepřispívá tomu ani velmi neuspokojivý konec, po kterém se budete cítit jako blbec, který po čtyřech hodinách prakticky nic neudělal.

Ačkoli kampaň nepracuje se špatným námětem, ostatně Vladimir Makarov je osobností, kolem které lze postavit celé vypravování, problém ale je, že jeho nová podoba není dostačující. Po stránce činů je sice stejně ohavná jako jeho původní verze, ale po stránce charakteru v ní nikdy necítíte srovnatelnou zlobu a nevěříte jí, že pro všechno, co dělá, má nějaký svůj důvod.

Nedostatky se odráží i v úrovních, kterými procházíte. Mnohdy se v nich snažíte dostat o krok blíže teroristovi, případně zastavit cokoli, co chystá. Ocitnete se v pobřežním sídle, ve kterém budete pátrat po jeho účetní; pokusíte se potichu infiltrovat nepřátelskou základnu a vydáte se hledat důkazy k havarovanému letadlu. Potíž těchto úrovní je ovšem ta, že nejsou ničím zajímavé. Ba naopak, nabídnou hratelnost, která vás více méně jenom naštve.

Zatímco některé z úrovní si drží své typické lineární schéma, které sestává z jednoho úkolu a cíle prostřílet se skrz hordy nepřátel, jiné zaujaly docela odlišný přístup. Vesměs vám darují volnost, kterou se ale pouze snaží zakrýt skutečnost, že některé úrovně prošly takzvanou „warzonifikací“. Tedy že se objevíte na polootevřené mapě, která se hemží nepřáteli, a dostanete do ruky sadu zbraní, z níž si můžete postupem mise tvořit loadouty včetně různých granátů nebo sady pro oživení či závěsného háku. Splnit musíte dva až tři úkoly, které se vám zobrazí na mapě, a postup je více méně na vás. Můžete jít takzvaně přes mrtvoly a sáhnout po kulometu, nebo naopak tlumiči a lokací se proplížit. Potíž je ovšem v tom, že tento tichý přístup vám nevydrží příliš dlouho. Když vás nepřátele odhalí, už se jich do konce mise prakticky nezbavíte, ať už jich zasáhnete, kolik chcete. Pokaždé přibydou v nesmyslných masách. Lokace, kterými navíc budete procházet, jsou mnohdy inspirované či téměř totožné s místy z battle-royale režimu Warzone.

Takové úrovně tak nejsou ani zdaleka zábavné. Jsou více než cokoli jiného frustrující. Volnost, kterou se vám totiž na oko snaží darovat, je to poslední, co v nich máte. Ve skutečnosti jsou totiž jen glorifikovanými misemi z Warzone či kooperativního režimu DMZ, které jsou na sílu natlačené do kampaně. Zjevně proto, aby si vývojáři ušetřili čas a peníze i navzdory tomu, jak moc se do ní nehodí. A o kvalitě úrovní může dokládat také fakt, jak často si na ně už po odehrání nevzpomenete. Ze všech čtrnácti misí se mi pořádně vybavuje pouze jedna jediná. A to proto, že hrála na emoce, když jsem musela přihlížet, jak jsou nevinní civilisté po masách likvidováni skupinou teroristů. A dokonce ani známá mise No Russian, která je nevyhnutelně spojována s postavou Vladimira Makarova, se nedá přirovnávat k jejímu originálu. Tak moc, že je otázkou, zda ji vůbec poznáte.

Když tak pomineme nelogické vypravování, slabé povahy postav, frustrující úrovně a špatně udělaný tichý přístup, zbydou nám jen dvě věci, které nemůžeme kampani vytknout: filmové cut-scény, které jsou skvělé i po grafické stránce, a samotnou střelbu. A to není pravděpodobně žádné překvapení. Střelba je už tradičně v podsérii Modern Warfare opravdu skvělá a nabízí ze všech to nejvíce realistické zpracování, včetně možnosti vyklánění zpoza rohů. Zejména vynikající střelba se promítá i do dalších dvou režimů: multiplayeru a Zombies.

Na první pohled se tak může zdát, že multiplayer třetího dílu bude úžasný. Už ze své podstaty přináší několik různorodých režimů, které vám budou zábavou na několik hodin. Ať už skočíte například do chaotického Team Deathmatch, Free-for-All nebo Domination, dostanete – na rozdíl od kampaně – to, co opravdu znáte. Možná ale to, co znáte až příliš dobře.

Objevíte se na mapách, které proti sobě poštvou dva šestičlenné týmy, které se postarají o akci číhající za každým rohem. 

Nabídka režimů je tak prakticky totožná s předchozím dílem a zahrnuje například i taktičtější a roztahanější verzi Domination v podobě Ground War, která vás kromě zabírání bodů a eliminování protivníků vede k ovládání vozidel i letadel.

Návratu se dočkal také režim Invansions, který je takovou kapesní verzi režimu Ground War. Na rozsáhlejší mapě se proti sobě postaví 40 hráčů, ke kterým se přidá několik protivníků ovládaných umělou inteligencí a vaším úkolem je bez nutnosti zabírat body zkrátka jen eliminovat opoziční tým. Podobně je na tom i nový režim, který se ale jako nový pouze tváří. Cutthroat je souboj tří týmů po třech hráčích, který je prakticky týmovým Deatmatchem. A War Mode přináší jistou alternativu režimu Payload, který můžeme znát například ze série Overwatch. S vaším týmem musíte splnit sadu úkolů, které vedou k dopravení tanku na specifické místo, přičemž právě v tom se vám snaží zamezit nepřátele. I navzdory tomu, jak dobře nápad zní, jeho největším problémem je pro změnu repetitivnost mapy, která je jedna jediná, a úkoly, které jsou neměnné.

A mapy jsou kámen úrazu i v případě ostatních režimů. Jedná se totiž o všechny přepracované lokace z původního Modern Warfare II. Těšit se tak můžete například na akční a chaotický Terminal nebo otevřenější Afghan a Highrise. Určitá síla nostalgie tak určitě není ku škodě, trpí ovšem hned dvěma problémy. Jeden tkví v jejich velikosti, kterou trpěl i předchozí díl. Mapy jsou jednoduše příliš malé a poznáte to zejména u taktičtějších režimů jako Hardpoint či Domination. Respawnování blízko bodu, který je právě přebírán nepřátelským týmem či je o něm sváděn souboj, jednoduše není nic příjemného. Většinou se totiž ani nerozeběhnete a dostanete další ránu. A tím druhým problémem je skutečnost, že po převzatých mapách multiplayeru opravdu nezbývá cokoli svého. Cokoli nového, co by bylo opravdu dobré. Velmi jednoduše řečeno je multiplayer letošního Call of Duty prakticky multiplayer z minulého roku Modern Warfare II s mapami toho starého Modern Warfare 2 z roku 2009.

A právě skutečnost, že hrajeme prakticky to stejné co loni, je ten problém. Absence jakýchkoliv změn je tedy exponenciálně více znát. Hrajeme stejné režimy v prakticky totožném moderním prostředí a se stejnými zbraněmi. A tuhle stagnaci nezachrání ani jeden z „nových“ módů, dobrý systém vylepšování zbraní, ke kterému můžete využít i poměrně intuitivní denní výzvy, či lehce vylepšený pohyb v akci. Multiplayer Call of Duty: Modern Warfare III je tedy navzdory tomu všemu zábavný, pokud zkrátka nečekáte absolutně nic nového.

To samé bohužel nemůžeme říct o třetím hlavním režimu, kterým se k velkému překvapení staly zombie. Nemrtví totiž většinou figurovali v podsérii Black Ops od studia Treyarch, ovšem tentokrát se studio Sledgehammer Games pokusilo o vlastní zpracování. A už dává smysl, proč to zasadili do otevřeného světa. Režim zombie je totiž Warzone. Se zombie. Nic víc, nic míň. V trojčlenném týmu jste vhozeni na velké otevřené prostranství, které překypuje prostými kontrakty jako zlikvidování přemnoženého hnízda či obrana určitých zásob. Jenomže, nemáte-li vlastní skupinu hráčů, kteří jsou ochotni se jednotně domluvit na tom, co budete dělat a kam to půjdete dělat, jste vydáni na pospas cizincům, kteří se rozprchnou po celé mapě.

Přesně to se mi stalo: rozsápali mě zombie a 26 minut jsem jen ležela na zemi a doufala, že mě někdo zachrání. Nezachránil. A tak jsem to vzdala, a tím přišla o veškerý postup, jako sebrané zbraně. Upřímně řečeno, jeden takový zápas byl pro mě snad nejhůře strávenou hodinou hraní vůbec. Tolik sprostých slov jsem snad za hodinu ani dříve nevyslovila. Samozřejmě, se skupinou přátel by můj zážitek nebyl tak frustrující. Dokonce by mohl být i dobrý. Kdyby tu nebyla další ale. Úkoly jsou děsně repetitivní a nejste-li ochotni vyloženě grindovat, žádná uspokojivá odměna vás ani nečeká. Příběh je prakticky neexistující, pokud nepočítáte sáhodlouhé dialogy, které vám někdo hustí do ucha během toho, co se bráníte. Mapa má lokace, které si nezapamatujete, protože každý její kout vypadá skoro stejně. A nemůžeme ignorovat fakt, který zazněl na začátku: tedy že se jedná o přeskinovaný Warzone. Lze tedy říct, že pokud jste fanoušci tohoto battle-royale režimu, bude vás bavit i jeho zombie iterace. Pokud jste ovšem fanoušky režimu Zombies od studia Treayarch, nemůžu říct, že bych vám jej jakkoli doporučila.

A upřímně, to stejné musím říct i o letošním Call of Duty: Modern Warfare III. Titulu jednoduše došel dech ještě před tím, než se stihl vůbec nadechnout. Kampaň vás naštve i s tím málem, které má. Totožný multiplayer jsme hráli minulý rok. A režim zombie je hloupost. Nic z toho jednoduše za váš čas nestojí.

A to i navzdory tomu, jak Call of Duty: Modern Warfare III dobře vypadá, jak dobře zní, jak dobře funguje po stránce optimalizace nebo tomu, jak málo času na vývoj tvůrci měli. Call of Duty může vypadat sebelíp, může mít cut-scény hodné filmové produkce, skvělý audio design, kvůli kterému si užijete každý výstřel a úžasný gunplay. Nezmění to ovšem fakt, že je Call of Duty po stránce příběhu, hratelnosti i náplně jednoduše podprůměrné.