Proč je Zaklínač 3: Divoký hon pořád jedna z nejlepších her všech dob?

Sponzor pořadu jsou počítačové sestavy TIGO od Smarty.cz.

Ne každé herní studio se může chlubit tím, že stálo za zrozením něčeho opravdu výjimečného. Však vytvořit hru, o níž se dodnes pěje samá chvála a která rychle získala status milované legendy, není nic jednoduchého. A myslím, že ani sami polští rodáci, když před těmi více než 20 lety se Zaklínačem začínali, neměli ponětí, že jednoho dne vytvoří kousek, který se stane jedním z největších klenotů žánru RPG. Bílý vlk toho před rokem 2015 už zažil mnohé: dvě oceňované hry, řadu knih a povídek nebo i polský seriál ale ty největší a nejslavnější chvíle ho teprve čekaly. Vývojáři z CD Projekt RED proto vynaložili veškeré své síly, aby společně vytvořili pokračování, z něhož měla spadnout brada na zem všem hráčům po celém světě.

Vývoj Zaklínače byl bezpochyby mimořádně náročný a z úsilí polského studia se postupně rodil jeden z největších herních projektů, jaký kdy v Evropě vznikl. Možná snad i ten největší vůbec. A mnozí fanoušci si tak pokládali otázku, co na Geralta z Rivie čeká příště. 

Určitě nejsem sám, kdo si pamatuje, že když Zaklínač 3: Divoký hon spatřil světlo světa, všichni vyloženě čuměli jak vyvoraný myši. Všechno bylo větší, propracovanější a ambicióznější, než si kdokoli dokázal představit. Bělovlasý vědmák se k nám vrátil v plné síle. A byl více než připraven světu dokázat, že s jeho příchodem nadejde pro svět Zaklínače nová éra.

Pojďme se podívat na to, čím vším Zaklínač 3 herní svět tak ohromil. Stejně jako u předchozích dvou dílů, na které máme také videa, půjde o retrospektivní love letter, což znamená, že zde budou spoilery! Taktéž bych chtěl velmi poděkovat Vojtovi Kačírkovi alias Zmijákovi, že si udělal čas a natočil s námi počáteční scénku ve videu výše. Díky a hodně štěstí na stezce! Teď už ale bez dalšího otálení… pojďme na to.

Příběh se odehrává nedlouhou po událostech dvojky, na jejímž konci začala další válka mezi císařstvím Nilfgaard a Severními královstvími. Geralt se společně se svým zaklínačským mentorem Vesemirem vydává po stopách jeho někdejší milenky Yennefer. Když pak ve vesnici Bělosad dostane tip od jednoho naprosto normálního chlapíka, který vůůůbec nebude chtít nic na oplátku, na mou DUŠI. Věci se tak nějak rychle semelou a po likvidaci místního gryfa Geralt nakonec stane přímo před nilfgaardským císařem Emhyrem var Emreisem. Ten mu prozradí, že Cirilla, císařova dcera, Geraltovo dítě osudu a jedna z nejzásadnějších postav původní knižní ságy, se vrátila. Jelikož je Ciri dítětem Starší krve a jakožto paní prostoru a času má neobyčejně mocné schopnosti, je jí v patách Divoký hon; zástup strašlivých přízračných jezdců, kteří jsou ve skutečnosti elfové Aen Elle ze zcela jiného světa. Zaklínač proto musí svou Ciri vypátrat a především ochránit před Honem a jeho mocným vůdcem Eredinem. Bílý vlk se tak vydává na svou největší cestu.

Ach, jak vůbec začít s něčím tak ohromným a obsáhlým? Asi tím, čím se hra pochlubí hned v prvních vteřinách. A to tím, že je naprosto překrásná. Výhled z balkonu na okolí Kaer Morhen je v podstatě takovou ochutnávkou toho, na jaké vizuální lahůdky se může hráč těšit. Tentokrát si je navíc bude moci vychutnat dosyta, protože tou největší novinkou oproti předešlým dílům je především otevřený svět. Zde hra dělá jednu chytrou věc. Geralt nejdříve začíná v Bělosadu a jeho okolí, což je sice otevřená, ale na poměry zbytku hry malá mapa. Pro hráče je to však takový… trénink. Takové místo na rozkoukání, aby ze začátku nebyl moc zahlcen. Teprve až se zde lépe seznámí s mechanikami hry a postoupí v hlavním příběhu, je vhozen do mnohonásobně větší mapy. I přesto, že jde o první podobně otevřenou hru studia, svět působí živě a má skvělou atmosféru. Vesnice dýchají životem, divočina je plná zvířat i monster a snadno lze čas od času zakopnout o nějaký ten vedlejší úkol.

Jelikož jsme navíc v obřím otevřeném světě, tak tentokrát má Geralt k dispozici svou klisnu Klepnu, díky které se může po mapě pohybovat mnohem rychleji.

Za samotného Geralta je navíc opět radost hrát, i přestože jde o charakterově jasně vymezenou postavu. Hráč tak sice nemůže jeho osobnost přetvořit od základů, ale svými rozhodnutími stále významně ovlivňuje, jakým způsobem Geralt jedná, jak se staví k ostatním postavám i jaký bude osud mnoha z nich. Samozřejmě s ním můžete zase bez obav vykrádat domovy hladovějících vesničanů bez jakýchkoliv protestů. A hlavně pořád má ten svůj štiplavý smysl pro humor.

Zaklínače 3 lze také vnímat jako hru velkých návratů. Na scénu se totiž vrací mnoho významných postav, které jsme poznali v původních knihách. Tou nejzásadnější z nich je samozřejmě Ciri, za kterou vám hra dokonce umožní v některých částech hrách. Z čistě herního hlediska sice tyto pasáže nejsou vždy nejzábavnější, z narativního pohledu jsou ale nesmírně zajímavé a významně přispívají k rozvoji jejího charakteru. Hra díky nim Ciri lépe profiluje jako jednu z hlavních postav a hráč si k ní postupně buduje silnější vztah. Zároveň její sekvence obohacují a dále prohlubují hlavní příběh. Ještě v Bělosadu ale dojde na znovushledání s jinou zásadní postavou z knih.

Na scénu konečně nastupuje Yennefer z Vengerbergu, krásná, pyšná a ctižádostivá čarodějka, která je zároveň Geraltovou osudovou láskou. O Yennefer se nepřímo mluvilo už od první hry, ale konečně ji vidět „naživo“ je pro fanoušky původních předloh významným momentem. A ono čekání rozhodně stálo za to. I přestože bych více ocenil, kdyby měla ty své hustě vlnité vlasy, jak je známe z některých ilustrací, její charakter vývojáři vystihli víceméně přesně. Není to vyloženě nějaká strašná sviňka štětinka, ale zároveň se neštítí občas jít ,,přes mrtvoly". Asi také není překvapení, že Yennefer hraje v hlavní dějové lince zásadní roli. A to i v případě, že se ji hráč rozhodne neromancovat. Ale to trochu předbíháme.

Hlavní dějová linie je ve výsledku kvalitní nejen díky skvělému scénáři a dialogům, ale i celé řadě výrazných neknižních postav, na které Geralt během své cesty narazí. Skutečnost, že hlavními padouchy jsou jezdci Divokého honu, navíc hezky navazuje na události poslední knihy ságy a v jistém smyslu uzavírá Ciriinu dějovou linii. Geralt svou cestu každopádně začne v severní části království Temerie, kterou je pochmurný Velen. Právě zde hráč poprvé dostane skutečnou volnost se naplno věnovat zaklínačskému řemeslu. Což nás přirozeně přivádí k samotnému soubojovému systému.

Souboják ve třetím Zaklínači se v mnohém podobá tomu z dvojky, akorát nabízí o něco širší škálu možností a kombinací. V rámci toho není nijak obtížný na ovládnutí a jednotlivé konfrontace tak budou zábavné a mnohdy i uspokojivě náročné. Je zde i poměrně pestrá škála příšer, kterým bude muset Geralt ukázat svůj stříbrný meč pěkně zblízka, ať už jde o mizející přízraky, okřídlené predátory nebo staré dobré utopence. Celý svět se jen hemží nejrůznějšími potvorami. A pro vědmáka se tu práce vždycky najde.

Geralt má v boji k dispozici svá znamení, osvědčené švihání mečem a samozřejmě i celou sadu lektvarů, olejů a petard. Všechny tyto prvky lze libovolně kombinovat a vylepšovat díky jednotlivým stromům dovedností, což umožňuje hezky experimentovat a přizpůsobit každý souboj svému vlastnímu stylu. Je také super, že třetí díl vás možná nejvíce nutí používat jednotlivá znamení. Lapačský Yrden na zhmotnění přeludů nebo přízraků jako jsou polednice, manipulační Axie na oslabení alghúlů a samozřejmě obranný Quen na… no, na všechno. Quen je na úplně všechno, co v tomhle vesmíru existuje.

Ve výsledku je ale třetí Zaklínač dle mého o něco lehčí hra než její předchůdce, a to i na nejvyšší obtížnost. Za což může opět ten otevřený svět. Pokud před vámi prostě stojí výzva, na kterou si netroufáte, máte spoustu jiných možností, co dělat místo toho. Přesto zůstávají mnohé boss fighty i po opakovaném hraní velmi zábavné a každý z nich často vyžaduje trochu odlišný přístup i taktiku.

Oproti předchozím dílům je také milosrdnější i alchymie. Toxicita už Geralta nezabije a navíc všechny lektvary vypije okamžitě bez jakékoliv animace. Stačí jen stisknout příslušné tlačítko a jejich účinek se hned projeví. Během soubojů je to sice praktické, ale zároveň to působí trochu divně a ubírá na té pomalé fantazii, kdy se musíte na bitvu před vámi skutečně připravit. Nově také třetí díl obsahuje i kuši, která má dokonce svůj vlastní sloupec ve stromu dovedností. Na souši je to taková nic moc zbraň, ale pod vodou se z ní stane naprosto smrtící nástroj a pohorma všech utopenců a sirén.

Když už mluvíme o žáru bitev, je možná ideální chvíle probrat naprosto parádní prvek hry. Za normálních okolností by byl až někde ke konci videa, ale myslím, že v tomhle případě se hodí udělat výjimku. Řeč je totiž o soundtracku.

Hudba k předešlým dva Zaklínačům byla skvělá, ale byl to právě soundtrack ke třetímu dílu od Marcina Przybyłowicze a Mikołaje Stroińskiho, z něhož se polovina herního světa posadila na zadek. Ovšem tou naprostou trefou do černého bylo navázání spolupráce s polskou folk-metalovou skupinou Percival Schuttenbach. Ona kombinace tradičních slovanských písní, lidových nástrojů a orchestrálních prvků dodává hře takový výrazný pohanský nádech, který je pro ni naprosto typický. A je to vždy vyložená slast poslouchat. Obzvlášť uprostřed bitvy dokáže hudba naprosto rozpumpovat krev v žilách a v kůži Geralta se pak cítíte jako největší borci.

Soundtrack zkrátka a dobře tvoří zásadní část duše celé hry. Osobně se mi hodně líbí tracky jako The Song of the Sword-Dancer, Cloak And Dagger a dle mého hodně nedoceněný Widow-Maker, který vychází z chorvatské folkové písně Naranča.

Hledání Ciri navíc nikdy nepůsobí jako nějaká izolovaná hlavní dějová linie. Přirozeně se proplétá s osudy dalších postav, které mají své vlastní cíle a motivace, díky čemuž působí svět živě a uvěřitelně.

A tím se dostáváme K Filipu Strangerovi, bývalému temerskému vojákovi, který nyní pod dohledem Nilfgaardu vládne na pevnosti Vranohrad pod přezdívkou Krvavý baron. Geralt se od něho pokusí získat informace o Ciri, nicméně Baron nejprve chce, aby zaklínač našel jeho ženu Annu a dceru Tamaru, které ze „záhadného“ důvodu zmizely. Geraltovo vyšetřování se posléze přesune až za hradby Vranohradu k místnímu zaříkávači, pro něhož však nejprve musí najít jeho kozu Princeznu. Geralt však posléze zjistí, že Baron před ním některé podstatné věci zatajil. Například to, že Anna i Tamara od něho ve skutečnosti utekly a že jedné noci, kdy byl baron zpitý do němoty, se s Annou popral v době, kdy byla znovu těhotná. Jeho žena poté potratila a Baron se ke svému zděšení a pocitu viny rozhodl své nenarozené dítě narychlo a bez pořádného pohřbu zakopat pod zem uvnitř pevnosti.

Kvůli tomu se ale z dítěte stala takzvaná potracenka, prokletá bytost připomínající znetvořený plod, která má ze všech nestvůr v bestiáři zcela bezpochyby nejlepší úvodní citaci. Pokud se Geralt rozhodne s Baronem nestvůru odčarovat a přeměnit ji na strážného ducha, následuje jedna z nejsilnějších scén z celé hry. Baron zde drží v rukou svou prokletou nenarozenou dceru a opakuje po zaklínači obřadní slova. Nepůsobí to však pouze jako součást rituálu, ale také jako kdyby se Baron zároveň pokoušel vyrovnat s vlastní vinou.

Krvavý baron je úžasně šedá postava. Na jednu stranu je to cholerický alkoholik, který mlátil svou ženu a zanedbával dceru, ale zároveň je to i ustaraný otec, který upřímně lituje některých svých činů a dělá vše pro to, aby svou rodinu dal zase dohromady. Je pak už jenom na Geraltovi, zda bude během jednotlivých konverzací projevovat pochopení, nebo pohrdání. Celá tahle dějová linie je jedna z nejlepších, jakou jsem kdy ve videohrách viděl. A troufl bych si říct, že svou kvalitou dokonce i překonává některé původní povídky od Sapkowského. Skvěle totiž působí jako bolestně realistický obraz rozpadu rodiny, ve kterém tak úplně neexistuje správné řešení, ale jen řada morálně šedých nebo hořkosladkých.

Další část hlavní dějové linie ve Velenu se točí kolem Keiry Metz, staré známé čarodějky z knih, s níž souvisí jeden z nejpamětihodnějších vedlejších questů celé hry, v rámci kterého se vydáte na Vrší ostrov, na němž se nachází prokleté místo jménem Myší věž. Samotná kletba se točí kolem mladé ženy jménem Anabel, dcery tamního pána, kterou zde zaživa sežraly krysy.

Quest vychází z legendy o krutém polském knížeti Popielovi II. z 9. století, kterému se dle různých verzí od kronikářů a historiků stalo něco podobného. Ostatně pokud chcete skutečnou Myší věž vidět naživo, stačí si zajet do polských Krušvic. Celý quest má každopádně skvěle temnou a děsivou atmosféru. A jedno z jeho rozuzlení patří k nejpůsobivějším momentům celé hry.

Jak dějová linie Barona, tak i dějová linie Keiry nakonec povedou na jedno místo, na němž se nacházejí zásadní postavy, které se všem hráčům zcela bezpochyby vryjí do paměti. A těmi jsou tři čarodějnice, které pochmurnému Velenu vládnou skryté ve stínech. Geralt se je vydá hledat v sirotčinci uprostřed Křivušských blat, který na první pohled nepůsobí nijak zvlášť nebezpečně, ale i tak má hráč pocit, že je tu něco hrozně v nepořádku. Geralt se pokusí s čarodějnicemi setkat, ale místní pečovatelka, ze které se později vyklube baronova žena, mu to nechce dovolit. Nakonec se však dočká pomoci od malého bůžka jménem Janek, který mi silně připomínal jednu naši kočku, s jehož asistencí se pak Geralt konečně dočká… vyžadované audience.

Uvnitř největší budovy v sirotčinci se nachází zvláštní tapisérie, na které jsou vyobrazeny tři ženy. Tři krásné ženy. Jsou snad tohle ony obávané vládkyně, jejichž jméno lidé vyslovují šeptem s obavami i úctou? Geralt bude mít posléze možnost s čarodějnicemi poprvé promluvit. Zaklínač od nich dostane úkol, v rámci kterého bude muset navštívit Šeptající pahorek, dle mého jednu z nejděsivějších lokací hry, kde se musí nějak vypořádat s jistou entitou. Ať už s ní hráč udělá cokoliv, posléze se čarodějnice s Geraltem setkají osobně ve scéně, ze které mi vždycky přeběhne mráz po zádech.

Po splnění úkolu se vládkyně Velenu představí v celé své kráse: Na scénu nastupují, Dámy lesa, Ježibaby z Křivušských blat – Pletana, Vařena a Šeptana. Všechny tři jsou skrz naskrz stejně zlé a odporné. Zároveň je ale považuju za nejlepší záporné postavy z celé základní hry, lepší než Divoký hon. Způsob, jakým hra postupně buduje jejich tajemnost a autoritu, je skutečně mistrovský. A i přestože bych se k nim bál přiblížit byť jen na krok, při každém rozehrání se na setkání s nimi vždy velice těším.

Velen je mimo jiné díky nim jedním z hlavních důvodů, proč je to moje nejoblíbenější lokace v celé hře. Ta temná a ponurá atmosféra protkaná slovanským folklorem ve spojení s fantastickými questy jako Tryzny nebo Myší věž, nemluvě o celé dějové lince s Baronem, vytváří z tohoto kraje naprosto strhující kolébku temnoty, která dokonale sedí do drsného světa Sapkowského Zaklínače. Takový je Velen.

Stejně jako v předchozích hrách, i zde je celá řada zakázek na obzvlášť silné nestvůry. Třetí hra však přidává i jeden nový prvek: Geralt při pátrání po nestvůře využívá své zaklínačské smysly. Díky bystrému zraku, citlivému sluchu i vycvičenému čichu dokáže kořist vystopovat, identifikovat a následně se na střet důkladně připravit pomocí svých elixírů, olejů a petard. Z hlediska hratelnosti jde upřímně o skoro až trapně jednoduchou mechaniku, která sama o sobě nepředstavuje žádnou výraznou výzvu. Ale ve spojení s Geraltovým komentářem má zase hráč fajn pocit, že skutečně hraje za nějakého profesionálního zabijáka nestvůr, který ví, o čem mluví.

Některé zakázky jsou vcelku prosté, ale je zde několik takových, které se rozhodně vryjí do paměti. Mým oblíbeným příkladem je Oxenfurtský opilec, kdy Geralt přijme kontrakt na upíra, který po nocích zabijí ožralce na ulicích, aby si pochutnal na jejich krvi plné alkoholu. Aby Geralt upíra vylákal, nejprve se sám vožere jako dobytek a pak začne po ulicích nahlas burácivě prozpěvovat. Upír Geralta po nějaké chvíli napadne a pak už se s ním stačí vypořádat hezky po zaklínačsku.

Některé zakázky navíc ani nemusí nutně končit něčí smrtí, například v jedné půjde Geralt po stopách zlodějského dopplera, tedy tvora schopného vzít na sebe podobu jakéhokoliv člověka. Když ho nakonec odhalí, měňavec se nejprve pokusí uprchnout a poté svou schopnost využije proti Geraltovi v přímém souboji. Po jeho porážce se ale Geralt může rozhodnout dopplera ušetřit a nechat ho jít.

Částečně s tím souvisí i velice pěkná zakázka Nejhledanější na Skellige, která zprvu vypadá jako prostý problém s nekkery. Situace se však rychle vyhrotí, když se někdo pokusí na Geralta shodit obří balvan a posléze skončí v pasti uvězněný v hnízdě endriag. Když pak Geralt najde kresby zachycující jeho samotného jako součást jakéhosi „propracovaného“ plánu, zjistí, že tohle opravdu nebude jen tak ledajaká zakázka. Následně vyjde najevo, že za tím vším stojí pěkně bizarní skupinka přátel: jeden bůžek, doppler, troll a vlkodlak. Jelikož je Geralt zaklínač, skupinka měla strach, že si přišel pro jejich hlavy. A zatímco vlkodlak ho chtěl zcela bez okolků zabít, zbytek váhá. Vlkodlak se je pak snaží přesvědčit, aby Geralta oddělali, v rámci čehož je zde i pár hezkých narážek na původní povídky. Pokud Geralt v předchozích úkolech některé příšery ušetřil nebo jim pomohl, může to zde zmínit a dokázat tak, že opravdu není žádný zlý vrahoun. Je to velice hezký quest, který elegantně pracuje s kontinuitou hráčových předešlých voleb, čímž posiluje dojem soudržného světa, a současně připomíná, co jsou zaklínači vlastně zač.

Eventuálně ale bude muset Geralt Velen opustit a pokračovat ve svém pátrání jinde. Cesta ho nakonec zavede na místo, které by mnohá jiná RPG mohla hře jen tiše závidět. A tím je svobodné město Novigrad. Už jako malý prcek jsem si v RPG hrách zamiloval koncept velkých a živoucích měst, kde hráč místo neustálých soubojů vede rozhovory s postavami a plní převážně nebojové questy. Nejenže je Novigrad v tomhle ohledu perfektní, ale je to opravdu velice hezky nadesignované město, které je vyloženě radostí prozkoumávat. Bohaté čtvrti září čistotou a přepychem, zatímco ty chudší lemují blátivé uličky a rozpadající se neudržované domy. V docích je vždy přes den rušno, v hospodách zas během večera a ulicemi se vedle řadových občanů a městských hlídek procházejí i prostitutky, žebráci a pochybné existence z kriminálního podsvětí.

Novigrad je v rámci RPG měst vyložený klenot. Nejen díky svému vizuálnímu zpracování, ale i bohaté síti zajímavých postav a questů, které mnohdy nejsou postavené jen na bezmyšlenkovitých soubojích. Příkladem budiž hezký úkol s divadlem, ve kterém bude muset Geralt dokonce ztvárnit jednu z hlavních rolí. Navíc je to město, v němž toho lze tolik objevit. Ať už třeba skrytý dopis pro Gerlata od Alvina alias Jakuba z Aldersbergu nebo skryté útočiště jednoho nevrlého upíra. A dokonce zde lze najít i starého známého z druhého dílu, kterým je kaedwenský voják Odrin.

Opět se zde setkáváme se starými brachy Zoltanem a Marigoldem, kteří zde oba mají i slušné osobní questy. Vrací se také Triss, jež se však ve městě momentálně řadí mezi veřejné nepřátele číslo jedna. V Novigradu totiž zavládla krutá vláda lovců čarodějnic, kteří na příkaz redanského krále Radovida na gestapácký způsob pronásledují mágy, alchymisty i další „nežádoucí“ jedince.

Za mě osobně je ale největší hvězdou celé dějové linie v Novigradu jednoznačně Dijkstra, bývalý šéf redanské rozvědky a starý známý z knížek, který je nyní jedním z vládců zločineckého podsvětí. A jehož poslední setkání s Geraltem nedopadlo zrovna nejlépe. Dijkstra je úžasná postava, je to inteligentní a nebezpečný prospěchář, který díky svým zkušenostem špeha má oči a uši všude po městě. Obzvlášť mě baví onen pragmatický vztah, který sdílí s Geraltem. I přestože zde spolu několikrát spolupracují, tak rozhodně nejsou žádnými přáteli. Což se skvěle odráží v jejich konverzacích, z nich jasně plyne, že se navzájem využívají pro své vlastní cíle a že oba k sobě chovají jistý respekt, ale i nedůvěru.

Zde je také vhodná doba zaměřit se na tu nejdůležitější otázku z celé hry a možná i celého vesmíru, která fanouškovskou základnu rozdělila na dva věčně hádající se tábory.

Tým Triss? Nebo tým Yennefer?

Nemusí to být zrovna jednoduchá volba, protože obě krásné čarodějky mají velice kvalitní romance. Spolu s Triss zachraňujete mágy před Radovidovými lovci čarodějnic, v rámci čehož s ní má Geralt jednu velice romantickou scénku v parku u sídla rodiny Vegelbudů. Hezkou tečkou je pak i zdánlivé rozloučení, které nejprve budí dojem, že Triss musí dát Geraltovi sbohem, jen aby se pak v duchu romantických klišé ukázalo, že nakonec zůstala, protože chce být s ním.

Romance s Yennefer je taktéž velice kvalitní a pro znalce knižních předloh možná i trochu nostalgická. Yennefer Geralta požádá, aby s ní vyhledal džina, po kterém chce jednu jedinou věc. Zrušit magické pouto mezi ní a zaklínačem, které vzniklo po vyslovení Geraltova přání v jedné z původních povídek. Ta nesla název Poslední přání, podle níž se také nazývá samotný quest. V rámci toho chce Yennefer zjistit, zda jsou city, které k sobě chovají, uměle vytvořené, nebo zda jsou skutečné. Je to velice hezký quest, který v podstatě uzavírá jednu dlouhou dějovou linii mezi Geraltem a černovlasou čarodějkou, kterou otevřela už první povídková kniha. Jde o další emočně silnou sekvenci. Bez ohledu na to, zda Geralt usoudí, že k Yennefer pořád něco cítí, nebo že jejich milostný vztah dospěl ke konci

Abychom se ale vrátili k oné hlavní otázce o tom, která romance je lepší, tak odpovím poměrně dost srabácky. Jako fanoušek knížek říkám Yennefer, ale jako fanoušek her říkám Triss. Yennefer je prostě Geraltova osudová láska už z původních předloh a mají mezi sebou skvělou chemii. V herních adaptacích se ale objeví až ve třetím díle, zatímco Triss pomáhá Geraltovi už od jedničky. Z hlediska dějové kontinuity celé trilogie by proto dávalo smysl, kdyby nakonec skončili spolu. Nebo se také můžete nakonec rozhodnout být tým obě. Ale později se vám to pěkně vymstí. A přirozeně romance u obou slečen selže.

Pokud se to vašemu Geraltovi stalo, tak buď se s ním můžete v hospodě vožrat do němoty, nebo si spravit náladu jednou z absolutně nejgeniálnějších aktivit, co třetí Zaklínač nabízí.

Pokud bych měl vyjmenovat tři věci, na které se před každým dalším rozehráním třetího Zaklínače vždy těším nejvíc, tak by mezi ně rozhodně patřila ta nejlepší minihra v historii celého světa a možná i existence jako takové.

Gwint je karetní hra, kterou může Geralt hrát napříč celým příběhem s řadou různých postav. Člověk musí mít ze začátku sice trochu trpělivost, než se pořádně naučí pravidla, ale jakmile se do toho dostane, tak je to vyloženě naprosté blaho. Snad nikdy předtím jsem žádnou jinou minihru neprožíval s takovým nadšením a nefalšovaným zápalem. Navíc na rozdíl od jiných nejmenovaných miniher nespoléhá z drtivé části pouze na hráčovo štěstí. Je především o tom, nakolik dobře hru ovládnete, jak kvalitní balíček si sestavíte a jak efektivně s ním pak dokážete pracovat. A mnohdy je to hraní opravdu výsostně napínavé. Hraní gwintu se tak pro mě stalo posedlostí. Jeden den hraní v Novigradu jsem třeba nedělal nic jiného, než že jsem hledal lidi, s nimiž bych si mohl zahrát. Že je Ciri v nebezpečí? No to je sice strašně smutné, určitě s tím něco uděláme, ale nejdříve se musím stát gwitnovým šampionem v turnaji v Pacifloře. Prostě není jiná možnost, sorry jako. A kdykoliv jsem poprvé vstoupil do nějaké vesnice a na mini mapě se zobrazily symboly obchodníků a kovářů, vždy mi poskočilo srdce ne kvůli tomu, že si budu moct prohlédnout jejich zboží, ale protože si s nimi určitě budu moct zahrát gwint.

A jen tak mimochodem, nejlepší GWINTOVÁ (zdůrazňuji gwintová) frakce je Nilfgaard. Nejenže má stejný počet špehů (a všichni milujeme špehy, přiznejme si to) jako Severní království a má pár ultra silných normálních jednotek, ale hlavně má mnohem víc léčitelů. A když to pak chytře zkombinujete s návnadami, tak si můžete úplně krásně obnovit armádu z předchozích kol. O gwintu bych mohl mluvit pořád, je to prostě láska a jedna z nejlepších věcí na celé hře. Jednoznačně.

Po splnění úkolů ve Velenu a Novigradu následně Geralt opustí pevninu a vydá se na místo, které patří k nejoblíbenějším lokacím mnoha hráčů: na překrásné ostrovy Skellige. Ty nabízejí nejen vítanou změnu prostředí a další naprosto nádhernou pastvu pro oči, ale také možnost nahlédnout zase do trochu odlišné kultury. Zatímco Velen a Novigrad vycházejí převážně z kultury slovanské, Skellige silně odráží prvky nejenom severské, ale i gaelské tradice, tedy kultury Keltů z Irska a Skotska. Geralt se zde zaplete do otázky týkající se nástupnictví na trůn Skellige po nedávno zemřelém králi Branovi. V rámci ní se zde setkáme s dalšími starými známými z knížek jako jarl Crach an Craite nebo sympatický druid Myšilov. Putování napříč jednotlivými ostrovy představuje další krásný aspekt otevřeného světa hry. Navíc má něco do sebe, když k jednotlivým ostrovům připlouváte loďkou a nespoléháte se jen na fast travel. Působí to tak trochu objevitelsky a dodává hře autentický pocit dobrodružství.

Zde se hodí zmínit, že třetí Zaklínač má po vzoru některých jiných her s otevřeným světem i mnoho bodů zájmu v podobě otazníčků, pod kterými jsou třeba tábory banditů, hnízda monster a podobně. Místo zajímavých questů slouží především k zaplnění herního světa a dávají hráči stále co objevovat. Při pohledu na otazníčky vás také mozek tak trochu mentálně tlačí, abyste je prozkoumali všechny, i když si uvědomujete, že většinou nic zajímavého nenabídnou.

Pak se ale dostanete na Skellige, kde je opravdu hodně otazníčků přímo na moři. A stačí vám jich projít jen pár, aby vám rychle došlo, že fakt nemá cenu se s nimi mořit, protože víte, VY PROSTĚ VÍTE, že všechno to budou pašerácké skrýše, kde bude naprosto na prd loot a do toho všeho budete muset vždy bojovat s těmi absolutně nejotravnějšími nestvůrami z celé hry, což jsou ty debilní sirény. Ale věřte, nebo ne, existují šílenci, kteří všechny ty otazníky opravdu obepluli všechny. A dodnes nevím, jestli je za to mám respektovat, nebo jim doporučit, zda by se nechtěli jít mentálně vyšetřit.

Ale otázníčky stranou, i Skellige nabídne řadu hezkých a pamatovatelných úkolů. Například výprava do působivé jeskyně snů, ve které každý člověk čelí své největší noční můře, vtipné ehm… „uzdravování“ druida, který zcela přestal mluvit, anebo průzkum tajemné věže, která se z ničeho nic objevila na ostrově An Skellig a kvůli níž na ostrově bez ustání prší. 

Možná budu v menšině, ale mým velice oblíbeným questem na Skellige je také Vládce Undviku. Geralt se zde vydává hledat Crachova syna Hjalmara, který se spolu se svou družinou vypravil na ostrov Undvik, aby zabil ledového obra, kvůli němuž místní obyvatelé ostrov opustili. Celé to místo má naprosto parádní atmosféru, ať už díky hudbě, která dává jasně najevo, že Geralt zde není vítán, nebo díky občasnému obrově zaburácení, které se rozlehne přes celý ostrov. Údajně to byl také úplně první quest, na kterém CDPR při výrobě hry pracovali, což je možná vidno v tom, že na jednom místě není úplně jasné, kam se vlastně má Geralt vydat dřív. Jenže právě tahle nejednoznačnost a i rozlehlost ostrova mi nakonec přišly jako přednost. Podtrhují tak pocit skutečného pátrání a i jistého dobrodružství. Přišla mi ale škoda, že hra obra ukázala tak brzo a nedopřeje hráči delší pocit nejistoty a napětí z toho, s jakou hrozbou se bude muset nakonec střetnout.

Podobně kvalitní quest je ovšem i na Spikeroogu, kde se Cerys snaží pomoci jarlovi Udalrykovi, s nímž je něco velice v nepořádku. Geralt následně zjistí, že jarla sužuje zlý přízrak Hym, který se na svou oběť přisaje jako parazit a živí se jejím pocitem viny. Cerys poté přijde s velice rafinovaným plánem, jehož úspěch bude záviset především na tom, zda v ní bude mít hráč důvěru a nepodcení její inteligenci. Samotný závěr questu pak Geraltovi předloží zdánlivě absurdní, až šokující volbu. Kdo by to ale byl řekl, že rozhodnutí ,,dát dítě do pece“ je ta správná a vyústí ve šťastný konec celého úkolu.

Být zaklínačem ovšem není jednoduchý úkol nejenom kvůli neustálému střetu s nestvůrami, ale občas i kvůli určitým etickým dilematům. Řada questů je vystavěna na morální ambivalenci, kdy není na první pohled jasné, které rozhodnutí je vlastně to správné. A to, co jednomu hráči připadá jako spravedlivé řešení, může druhý vnímat jako chybu.

Například jak jste se zachovali v questu Srdce divoké? Rozhodli jste se chránit Margrit před rozlíceným Niellem ve formě vlkodlaka, i přestože nepřímo může za smrt jeho ženy? Ušetřili jste bezbranného a o život škemrajícího Zkurvysyna Juniora, který vám poskytl cenné informace o Ciri? Nebo jste ho na místě usmrtili, protože to je odporná a sadistická zrůda? A co úkol Srdce hvozdu na Skellige? Část vesničanů chce, aby Geralt zabil prastarého lešije, který v lese bere lidské životy. Jiní ho ale chtějí jen upokojit, protože ho považují za ducha lesa a součást dávného řádu přírody. Celkově tyto morálně šedé úkoly představují velmi vítané zpestření, které jen podtrhuje šedivost a nejednoznačnost celého světa, kde máloco je skutečně černobílé. 

Mým oblíbeným příkladem je quest Když si kočka hraje s vlkem. Geralt zde dorazí do kompletně vyvražděné vesnice, přičemž jedinou přeživší je vystrašená dívenka. Ta mu prozradí, že za masakrem stojí zaklínač ze školy kočky jménem Gaetan. Geralt ho nakonec najde zraněného na nedalekém hřbitově, kde mu Gaetan vysvětlí, co se stalo. Vesničané ho původně najali, aby zabil nestvůru, ale po vykonání mu chtěli vyplatit podstatně nižší odměnu. A když jim Gaetan pohrozil, dokonce se ho pokusili zabít. Gaetan se ubránil, ale v zuřivosti zabil všechny ostatní vesničany, jen dívenku nechal naživu, protože mu připomínala jeho sestru. Teď má Geralt osud Gaetana ve svých rukou, může ho zabít a potrestat, nebo uznat, že mu nepřísluší být soudcem, a nechat ho jít. A fanoušci původních povídek nejspíš v Gaetanovi poznají i samotného Geralta. Která volba je ovšem „správná“, už je jen na vás.

Některé vedlejší questy navíc překvapí nečekanou hloubkou. V jednom z nich Geralt pomáhá bývalému vojákovi Nidasovi najít na Skellige černou perlu, kterou kdysi slíbil přivést své ženě. Nidas si proto zaklínače najme, aby ji pro něj v mořských vodách vypátral. Zpočátku to působí jako zcela obyčejný a poměrně nenápaditý úkol, nicméně jeho skutečná síla se projeví až na samém konci. Vyjde totiž najevo, že Nidasova žena je v pokročilém stádiu demence a už ani nepoznává své nejbližší. Nidas však doufal, že když jí ukáže černou perlu, kterou jí kdysi slíbil, třeba v ní probudí alespoň záblesk nějaké vzpomínky. Ale neúspěšně. Je to krátký, ale díky onomu konci velice pamatovatelný úkol, který skvěle ilustruje, nakolik velkou emocionální hloubku mohou mít i zdánlivě nenápadné vedlejší příběhy.

Ale my všichni určitě víme, co je ten absolutně nejlepší quest. Ten, na který nelze zapomenout. Ten, který v kronikách RPG historie zanechá nesmazatelnou stopu. Ten, o němž se bude mluvit ještě po několik dalších generací. QUEST s PÁNVÍ! Každý člověk má své starosti a každý občas potřebuje hrdinu. Ano, dokonce i důchodci. A tak se z naprosto banálního úkolu se ztracenou pánví, který zabere sotva pár minut, stal jeden z nejikoničtějších momentů hry. Nikdy ho nepřeskakujte! Dělali byste ostudu odkazu celé třetí hře!

Skvělé také je, že pokud hráč v některých questech nedává dostatečný pozor nebo není při průzkumu důkladný, může to skončit špatně. Dobrým příkladem je quest Hříšné duše, hříšná těla. Zde půjde Geralt v Novigradu po stopách tajemného sériového vraha, který své oběti zabíjí zvráceným rituálním způsobem. Když navíc zaútočí i na Priscillu, což hluboce otřese Marigoldem, stává se z případu rázem velmi osobní záležitost. V průběhu celého questu, který silně připomíná temné kriminální thrillery à la True Detective, se dostaneme do momentu, kdy to vypadá, že jsme vraha konečně přistihli při činu. Vše nasvědčuje tomu, že pachatelem je Nathaniel, kněz Věčného ohně, kterého hra už dříve zcela očividně vykreslovala jako odpudivého zmrda, aby na něj padlo podezření. Pokud se však Geralt unáhlí a rozhodne se ho na místě zabít, zprvu to skutečně působí, že je po všem a vraždám konečně odzvonilo. Jenže hráči, kteří si následně přečtou deník, zjistí nepříjemnou pravdu. Ve skutečnosti zabili nesprávného. Skutečným vrahem byl totiž ohledávač těl Hubert Rejk, který na Geralta nastražil promyšlenou lest. A pokud se hráč nechal strhnout zdáním a jednal bez rozmyslu, jednoduše mu to „sežral i s navijákem.“

A některé úkoly také skončí těžkým zklamáním nehledě na to, nakolik dobře je splníte. Třeba v questu O knedlících a mečích pomáhá Geralt elfskému mečíři jménem Hattori. Quest je to poměrně obsáhlý, ovšem na úplném konci slíbí Hattori Geraltovi pohádkovou odměnu. Nový a naprosto perfektní meč. No tak to je skvělý! Nejlepší mečíř z celé hry mi hodlá dát novou zbraň? No ty kráso, už se nemůžu dočkat, určitě to bude totální stroj na zabíjení, vsadím se, že mi vydrží do konce celé hry.… A je to totální trash, ok, tak já ti ho rovnou zas prodám zpátky, ju? Tak jo, díky, na shledanou.

Po dokončení dějových linií ve všech tří hlavních lokacích čeká hráče něco, co se dá nazvat snad jen… nostalgickým dělem. A tím je návrat na staré dobré hradiště Kaer Morhen, na místo, kde jsme před téměř 20 lety s herním zaklínačem začínali. Co zde opravdu oceňuji, je skutečnost, že vývojáři v novém enginu zrekonstruovali Kaer Morhen téměř jedna ku jedné podle jeho podoby z prvního dílu, samozřejmě s výrazně modernější a hezčí grafikou. Jinak je ale stejný exteriér i interiér hradiště, stále je zde díra v hradbách po útoku Salamandry na začátku jedničky a dokonce lze navštívit i hrob mladého Lea.

Právě ve spojitosti s jedničkou to je hrozně nostalgický návrat. Obzvlášť, když zde hraje onen krásný hlavní hudební motiv celé zaklínačské trilogie. Hrozně fajn jsou i interakce s Geraltovými zaklínačskými parťáky Lambertem a Eskelem, které hráč prostřednictvím jejich úkolů o něco lépe pozná. Obzvlášť Lambert je zde pěkně napsanej a hráč i tak trochu pochopí, proč se občas chová jako strašné hovado.

Ovšem třešničkou na dortu je zcela bezpochyby ta nejvtipnější scéna z celé hry, kdy všichni tři zaklínači začnou chlastat. Zde musím vyzdvihnout vynikající český překlad Filipa Ženíška, který je dle mého možná dokonce ještě vtipnější než samotná scéna. A samozřejmě se zde mohou pěkně utrhnout ze řetězu až hanba.

Zaklínač 3 má v rámci své hlavní dějové linie hned několik velice působivých momentů, ovšem jeden z těch absolutně nejzdařilejších se odehraje na Ostrově mlh. Tedy na místě, kde Geralt po své dlouhém pátrání konečně najde své Dítě osudu. Nicméně zprvu to na žádné radostné znovushledání nevypadá. Geralt zde v jedné chýši narazí na skupinku trpaslíků, kteří mu řeknou, že Ciri se sice nachází uvnitř, ale už nežije. Poté následuje velice hezká, ale i smutná sekvence, kdy se Geralt odváží vejít dovnitř, kde vidí nehybně ležící Ciri. Na celé této výjimečné scéně si nesmírně cením hned několika věcí. Jednak skvělá práce s jednotlivými záběry, které postupně a velmi citlivě budují napětí i dramatičnost celé situace, ale také fakt, že se odehrává zcela beze slov. Geralt zde nepronáší žádné zbytečné zkroušené proslovy nebo komentáře, přesto ale hráč naprosto přesně ví, co v daný moment prožívá. A když si uvědomí, že Ciri, jeho Lvíče z Cintry, je zřejmě skutečně mrtvá, je na něm jasně zřejmý pocit naprosté porážky. Je to vůbec poprvé v rámci herní série, kdy ho vidíme skutečně zlomeného a nešťastného. Jako kdyby se mu právě vmžiku rozpadl celý jeho svět. Nejenže se jeho dlouhá cesta zdánlivě ukázala jako marná, ale především přišel o jednoho z nejdůležitějších lidí ve svém životě. Někoho, koho nedokázal zachránit. Tohle je konec. A už s tím nelze nic dělat. Pak ale do místnosti vstoupí kouzelné světlo od Avalach´a. A my následně dostaneme tu nejdojemnější scénu z celé trilogie.

Znovushledání s Ciri je především pro znalce knižní předlohy emocionální peckou. Právě od této chvíle se navíc začne naplno rozvíjet vztah mezi ní a Geraltem, který patří k jednomu z nejdůležitějších aspektů celé hry. Ostatně právě způsob, jakým se k Ciri během příběhu chováte, nakonec rozhodne o tom, jaký konec vás čeká. Je trochu škoda, že hlavní dějová linie začne tento vztah podrobněji zkoumat až v druhé polovině příběhu. I tak ale hra kromě samotného znovushledání nabízí řadu dalších velmi působivých a hezkých momentů.

Ovšem mou nejoblíbenější dramatickou pasáží z hlavního příběhu je naprosto fantastická bitva o Kaer Morhen, kde si vývojáři opravdu náležitě pohráli s filmovými ukázkami, emocemi i dramatickými momenty. Geralt, Yennefer, Triss, zbytek zaklínačů a další spojenci, které hráč během hry do hradiště může přivést, včetně Vernona Roche, Ves a Letha, se zde rozhodnou postavit Divokému honu na odpor a ubránit Ciri před jeho pařáty. Výsledkem je strhující bitevní sekvence, která hodně působí jako závěrečný střet celé trilogie. Když bojujete bok po boku postav, které jste potkávali už v předchozích dílech, včetně bývalých nepřátel, jako je právě Letho, a konečně se postavíte síle, kterou jste dosud viděli jen ničit vše, na co sáhne, působí to neuvěřitelně silně. Nebudu lhát, je to scéna, při níž pokaždé dostanu husí kůži. Nemluvě o skvělém duelu mezi Eskelem a Caranthirem, s nímž si vývojáři opravdu peckově vyhráli.

Sekvence na Kaer Morhen je podle mě vrcholem celého hlavního příběhu a při každém dalším hraní se nemůžu dočkat, až se k ní znovu dopracuju. Tady zkrátka kulminují všechny tři hry dohromady a lepší už to snad ani být nemohlo. Možná jen kdyby se do hry nakonec dostal i Iorveth.

Stejně jako v předchozím díle, i trojka je vyloženě narvaná řadou nejrůznějších easter eggů. Například v nebeské cele jednoho hradu na Skellige lze najít mrtvolu Tyriona Lannistera, na hřbitově u vesnice Zálipí vás budou děsit sochy andělů z Doctor Who a také je zde odkaz na zabijáckého králíka ze Svatého grálu od Monty Pythonů.

Můj obzvlášť oblíbený easter egg je ale na první dva díly Baldur’s Gate, který se nachází pouze v polské verzi a který se příležitostně aktivuje, když se hráč pokusí jít mimo hrací mapu. Geralt zde totiž řekne větu, kterou má každý veterán starých Baldurů už navždy vpálenou do mozku.

Zaklínač 3 je fenomenální. Nejenže posunul hranice toho, co může otevřené RPG nabídnout, ale zároveň nastavil zcela nový standard pro herní vyprávění, charakterový rozvoj a propojení příběhu s hráčovou volbou. Přinesl do žánru nevídanou hloubku i na místech, kde byste to nečekali. Hloubku, která se pak pro mnohé další tituly, co přišly potom, stala velkou inspirací. Pomohl dostat franšízu Zaklínače do globálního povědomí, výrazně posílil popularitu původních knih – bez ohledu na to, co si Sapkowski říká – a stal se jedním z nejvýraznějších popkulturních fenoménů posledních let a v případě videoher snad i vůbec.

Dodnes se o něm ostatně mluví jako o jednom z nejlepších RPG všech dob a troufám si říct, že mnozí z vás by mu tento titul bez váhání přisoudili také. Jeho odkaz je ostatně natolik silný, že ovlivnil i řadu úžasných projektů tady u nás. Ať už jde o skvěle natočené filmečky od již zmíněných The Witcher Stories, naprosto dechberoucí čísla a vystoupení kapely Deloraine nebo legendární sérii videí od EvilBendera.

Na úspěch hry později navázaly dva fantastické přídavky: Srdce z kamene a O víně a krvi, v nichž na Geralta čekala další parádní dobrodružství. O obou rozšířeních by se dalo mluvit dlouho, a proto si myslím, že si ještě každé z nich zaslouží své vlastní video. Takže to bude něco, na co se můžete v dohledné době těšit. A nakonec bych ještě chtěl říct… děkuji, Zaklínači. Děkuji za ty dlouhé hodiny, které s tebou mohl prožít. Protože jednoznačně patřily k jedněm z nejlepším, co jsem ve svém herním životě zažil.

A přesně proto na tebe nikdy nezapomenu.