Proč nezapomenout na Baldur’s Gate, jednu z nejlepších RPG sérií historie

Kdysi před dávnými časy, kdy ještě frčely VHS kazety a beyblady, žil byl jeden chlapec, který bude v budoucnu na sociálních sítích vystupovat jako Vurhor. Jeho otec jednoho dne přišel domů s jakousi zvláštní fantasy hrou, kterou nikdy předtím neviděl. Nevěděl přitom, že mu změní život. Jmenovala se… Icewind Dale.

Izometrické RPG ze slavného světa Forgotten Realms, ve kterém si hráč vytvoří vlastní družinu dobrodruhů a čelí s ní nástrahám Planiny ledového větru. Ten kluk se do té hry zamiloval. A to natolik, že si v 18 letech dokonce nechal na rameno vytetovat její logo. To ovšem ještě nevěděl, že vzešla z úspěchu jiného herního titulu. Titulu, který se na dlouhou dobu stal králem RPG her, z něhož se stala sága opěvovaná ještě po další desetiletí. Z projektu jménem Baldur’s Gate.

Tento název je v dnešní době nejvíce spojován s plnou verzí hry Baldur’s Gate 3 na PC od sympatického belgického studia Larian. A není vůbec divu, že šlo o jedno z nejočekávanějších RPG poslední doby. Lariani na trojce pracovali dlouhé roky a evidentně si s ní dali fakt práci, protože moc dobře vědí, že se svou novinkou budou pokračovat v odkazu herní ságy, která je jednou z nejdůležitějších součástí RPG historie. Stačí se podívat na náhodný žebříček nejlepších RPG her všech dob, v drtivé většině z nich najdete na předních místech jednoho z Baldurů.

Nejenže se tato série stala inspirací pro mnohá další studia, která chtěla do RPG žánru zabrousit také, ale zároveň se jedná o ságu, jež definovala styl, který od té doby měly téměř všechny hry od BioWare. Co ale dělá ony hry tak výtečnými? A jaký odkaz vlastně za sebou zanechaly? To se pokusím tímto textem vysvětlit. Nečekej ovšem žádnou recenzi, stejně tak ani nějakou objektivní analýzu. Tohle bude spíše jakýsi „love letter“ a téměř konstantní velebení od dlouholetého fanouška, který tuto sérii miluje celým svým nerdským srdcem.

Ze začátku jen v rychlosti shrnu, co vlastně první dva díly od BioWare a Black Isle hráčovi nabídly. Sága Baldur’s Gate vychází z pravidel Dungeons & Dragons a je zasazena v jednom z jeho nejpopulárnějších světů, tedy již zmíněného Forgotten Realms.

Hráč si zde vytvoří postavu libovolné rasy, povolání a přesvědčení, která začíná jako chráněnec čaroděje Goriona uvnitř bezpečných zdí velké opevněné knihovny jménem Candlekeep. Ve hře se ovšem nacházejí další mechaniky z Dungeons & Dragons. Je zde přítomný například hod kostkou, který třeba určuje, zda se postavám hráče podaří nepřítele během boje zasáhnout, přičemž tento systému ve vylepšené podobě nabídne i třetí díl. Celá sága vypráví o potomcích Bhaala, zlé božské bytosti, která předpověděla svou vlastní smrt. Proto se Bhaal předtím rozhodl oplodnit celou řadu žen různých ras s nadějí, že díky božské esenci svého potomstva se bude moci jednoho dne vrátit. Hráčova postava je jedním z jeho dětí. Což ale ze začátku samozřejmě vůbec neví. A právě kvůli svému božskému původu bude muset teplo svého domova z donucení opustit a vydat se na velkolepou a naprosto úžasnou cestu, na které narazí jak na celou řadu nepřátel, tak i spojenců.

Tohle je v první řadě důvod, proč je ona sága tak vtahující a řádně velkolepá. V každém díle je sice vždy trochu jiný příběh s jinými záporáky, ale jejich děj se vždy primárně točí kolem hlavní postavy a jejího božského dědictví, přičemž každý z oněch dějů vám o něm poodhalí další informace. Ne nadarmo se také oběma prvním dílům přezdívá „Sága o Bhaalově zplozenci“. Od prvního dílu až po úchvatné finále v datadisku k dílu druhému, který je příhodně pojmenovaný jako Throne of Bhaal, hrajete za stále toho samého hrdinu, jenž je s každým dalším dobrodružstvím mocnější. 

Celá sága tak v hráči doopravdy vzbuzuje pocit, že započal vzrušující hrdinskou fantasy cestu à la Pán prstenů se skromným začátkem v jedničce, kdy jen jako nezkušený jouda likvidujete krysy ve skladech, až po epické finále ve zmíněném datadisku dvojky, kdy už měříte síly s obry, draky a polobohy. Tomu všemu dopomáhají i parťáci, kteří jsou dnes vyloženě nutným prvkem ve všech BioWare hrách. Někteří z nich s vámi zůstanou jen po dobu prvního dílu, ovšem jiní mohou po vašem boku zůstat po celou dobu všech dvou her a jednoho datadisku, případně k nim ještě můžete započítat přídavek Siege of Dragonspear od studia Beamdog. A když se pak s vámi na konci celé cesty právě tito dlouhodobí společníci loučí, člověk se nemusí ubránit slzám. Že vám to připomíná Mass Effect? Odkud myslíte, že to vzal?

Je navíc úžasné, kam všude během obou her vlastně zavítáte. V prvním díle se budete často prodírat lesy plnými koboldů a vlků, ale občas zavítáte i do nějaké té hrobky a tajemných dolů. Ke všemu si v ní budete moci udělat krásnou procházku po samotné Baldurově bráně, městě, po němž je celá série pojmenovaná. Ovšem jedno z nejlepších měst v historii RPG je zcela jednoznačně až Athkatla v Baldur’s Gate 2 Překrásné město mincí rozdělené na několik čtvrtí, které díky obrovské míře NPC a nejrůznějších questů působí živě a monumentálně natolik, že člověka svým obsahem vyloženě pohltí. Stačí se podívat nejenom na počet samotných side-questů, ale i na jejich kvalitu. Nikdo vám nezadá trapácké úkoly typu „dones 10 vlčích kůží“, případně „zabij 10 banditů“. S mnoha úkoly si tvůrci dali setsakramentsky dost práce. 

Některé vedlejší questy jsou krátké a zaberou vám jen pár minut, například najít plyšového medvídka ducha zavražděného chlapce, aby konečně došel pokoje. Jiné vám zaberou několik dlouhých hodin. Prostřednictvím nich vyrazíte třeba do prastarého podzemního chrámu boha, na něhož jeho nesmrtelní a zároveň prokletí stoupenci dávno zapomněli. Vydáte se také dobýt zpět venkovskou tvrz, kterou napadli trolové; zachráníte městečko od temných druidů a džinů, kteří ochromili místní obchod, za což vám pak postaví sochu na náměstí; zahájíte vyšetřování ohledně vražd v zapadlé vesnici, v rámci kterého se eventuálně střetnete se strašlivým stínovým drakem; a v neposlední řadě se vydáte do útrob tajemné planární koule, která se jednoho dne najednou a zcela nevysvětlitelně objevila uprostřed města. A to všechno jsou jenom vedlejší questy! Ale i hlavní dějová linka vás zavede na neméně fantastická místa. Mezi ně patří třeba vězení pro čaroděje, podmořská říše, město temných elfů v Podtemnu a dokonce i samotné Peklo. Holt když jste syn mrtvého boha, tak vám to zajistí řádně vzrušující život, marný platný. 

Tvůrci si navíc dali práci, aby každé místo mělo své vlastní unikátní kouzlo a atmosféru, což se podepisuje i na působivém designu. Ten musí člověk ocenit i přes zastaralou grafiku. To vše také doplňuje skvělý a poutavý příběh, jemuž kraluje primární antagonista druhé hry: mocný a hrozivý čaroděj Jon Irenicus. Já osobně ho dodnes považuji za nejlepšího záporáka, jakého BioWare kdy vytvořil. Hlavnímu hrdinovi a jeho spojencům několikrát pořádně zatopí, jeho motivy jsou do určité míry pochopitelné, hra ho skvěle představí jako strašlivou a mocnou hrozbu, kterou není radno podceňovat, a v neposlední řadě mu na charismatu přidává vynikající herecký výkon Davida Warnera.

Když už mluvíme o záporácích, které v hrdinských fantasy příbězích zastaví jedině ocel a magie, je nutné také vyzdvihnout jeden ze zásadních faktorů celé série. Soubojový systém. Nejen že bojů je ve hře mnoho, ale jsou poměrně dost různorodé, což potlačuje jejich stereotypnost. V boji proti mysl ovládajícím Illithidům bude zapotřebí jiná taktika než třeba v šarvátce s bandou skřetů. Před střetnutím s drakem pak bude nutná opravdu pečlivá příprava vhodných lektvarů, zbraní a kouzel, jinak to pro vaši družinu může skončit katastrofálně. V rámci toho také hodně závisí na tom, koho zrovna máte ve družině. A jelikož je parťáků opravdu mnoho, obě hry jsou díky tomu skvěle znovuhratelné. Přinutí vás to přemýšlet, měnit strategii, vymýšlet unikátní způsoby, kterak své soky zdolat, k čemuž vám pomůže velice široký arzenál zbraní. Jak prostých, tak i magických. A nejsou to jen tak ledajaké zbraně, mnohé z nich totiž mají i vlastní historii. Ano, i pitomá kouzelná sekyra, kterou třeba ani nepoužijete a v nejbližším obchodu ji prodáte, může mít za sebou zajímavý příběh, se kterým si někdo dal práci ho napsat. 

A nebyl by to hrdinský fantasy svět, kdybyste neměli přístup k magii, které je opravdu požehnaně. Oba Baldury jsem v minulosti dohrál nesčetněkrát, ale dodnes nevím, jak mnoho kouzel použít v boji tak, abych docílil kýženého efektu. Protože jich tam je strašně moc! Já jsem sice opravdu velký fanoušek Harry Pottera, ale i Hogwarts Legacy může se svými 34 kouzly, což je asi jen třetina toho, co má Baldur’s Gate, jen tiše sedět v koutě a šoupat nohama. Díky různorodosti nepřátel a jednotlivých konfrontací jsou tak kouzla v obou dvou dílech hezky situační a budou hrát jednu z nejzásadnějších rolí ve vaší strategii k porážce všech soků. 

Bitevní vřavy také bude doplňovat vhodná hudba, která je skvělá ve všech dílech. Obzvláště v již zmíněném datadisku Throne of Bhaal, kde už čelíte mimořádně tuhým protivníkům, má pořádné grády, které se k velkolepému finále příběhu hodí. A ze skladby Bhaalspawn Battle, o kterou se postaral Howard Drossin, mám upřímně husinu při každém poslechu. Ještě aby ne, když se spolu při ní mydlí polobohové.

A když jsme nakousli i ty společníky, bez kterých si už RPG od BioWare nelze představit, pojďme se zaměřit i na ně. Během své cesty napříč všemi hrami může hráč narazit na celou řadu unikátních a zajímavých souputníků, kteří mu mohou velice snadno přirůst k srdci. Ať už je řeč třeba o optimistické zlodějce/čarodějce Imoen, kterou váš hrdina zná už od dětství, tvrdohlavé a rázné druidce Jaheiře nebo extrémně namyšleném a sobeckém rudém mágovi Edwinovi. A samozřejmě nesmíme zapomenout na statečného a krapet hlučného hraničáře Minsca alias „ztělesnění kopance do zadků zla“, kterého bychom sice do AZ-kvízu asi neposlali, ale srdce má na pravém místě. Však mu také dělá společnost Boo, miniaturní vesmírný křeček, který jde obzvlášť rád po očích. Člověk musí smeknout nad tím, že vývojáři se s osobnostmi jednotlivých parťáků dřeli natolik dobře, že drtivá většina z nich působí uvěřitelně a zajímavě. V jedničce to jsou ještě sice spíše jen takoví tišší druhové, s nimiž nelze moc interagovat, ale jejich největší chvíle slávy přijdou až v blahořečené dvojce s podtitulem Shadows of Amn. 

Společníci mají vlastní hlavu, proto se nedivte, že budou reagovat na určité situace nelibostí, či naopak nadšením. Pokud se například rozhodnete jen tak začít vraždit nevinné lidi ve městě, někteří vám za to budou tleskat, jiní zas mohou být natolik pohoršení, že vaši družinu opustí a už o nich neuslyšíte. Mohou vám také radit, nadávat, vyznat lásku, a dokonce je i možné, že vás v průběhu společné cesty jeden z nich zradí. Nemluvě o tom, že společníci velice často reagují i mezi sebou, záleží ovšem na tom, koho zrovna máte v družině. A to mnohdy ovlivní i samotnou hratelnost.

Když budete mít v družině například ušlechtilého paladina Keldorna a zároveň vychytralou temnou elfku Viconii, po pár interakcích na sebe najednou zaútočí a vy je rázem nebudete moct ovládat. Nebo Minsc a plachá a věčně ubrečená Aerie. Když je budete mít oba v družině, eventuálně si natolik padnou do oka, že Aerie se stane jeho novou čarodějkou, kterou se zaváže chránit. A kdykoliv jí během nějaké bitvy klesnou životy k nebezpečné hranici, Minsc se slovy „Musím bránit svou čarodějku!“ automaticky vystartuje na jejího útočníka. To vše jen podtrhává, že se skutečně nejedná o nějaké tuctové robotické žoldáky bez hloubky, ale bandu zajímavých parťáků s charakterem, na kterých vám začne záležet. Jakože fakt hodně. Dodnes si dokonce pamatuju, jak jsem byl jeden den na základce ve strašné depce, protože jsem neznal způsob, kterak oživit jednu mou tehdy velice oblíbenou postavu, která musela zemřít v rámci hlavního příběhu. Ach, to byly časy…

Jeden z největších odkazů, který za sebou Baldur’s Gate hry zanechaly, byly samozřejmě i romance. Ty jsou přítomné především ve druhém díle, kde je můžete mít hned s několika parťáky. Dovolím si ale říct, že některé z nich jsou oproti novějším BioWare hrám napsané o něco dospěleji. Hráč si musí skutečně dávat pozor, co během jednotlivých milostných prupovídek řekne, protože pokud zvolí špatně, romance může skončit a už nikdy nepůjde obnovit. U pár z nich to bude dokonce vypadat, že jste s nimi nepochodili, protože nejsou jen o sladkých řečičkách, kdy konstantně s někým flirtujete, a může dojít i na situace, kdy to s vaším vztahem bude zdánlivě vypadat velice bledě.

A pokud flirtujete s několika postavami najednou, samozřejmě z toho můžou vzniknout zábavné situace, kdy se vaše dvě vyvolené začnou hádat mezi sebou. A někdy je to dost vostrý! Baldur’s Gate 2 byla ale nadčasová i v tom, že mohl vzniknout milostný trojúhelník mezi vámi, již zmíněnou Aerií, kterou se snažíte sbalit, a ještě jedním parťákem, jmenovitě tieflingem jménem Haer’Dalis. To celé mohlo dokonce vyústit i v hrozbu duelu mezi vámi a Haer’Dalisem o Aeiřinu přízeň. Což je jen další úžasný důkaz toho, jak uspokojivě promyšlení a komplexní parťáci jsou.

Sága Baldur’s Gate je zkrátka dílem, které mělo obrovský vliv na RPG žánr jako takový. Pokud jste fanoušci sérií jako Dragon Age a Mass Effect a milujete je kvůli jejich dobře odvyprávěným příběhům a společníkům, s nimiž se můžete spřátelit a případně s nimi navázat milostný poměr, tak je nutné připomenout, že právě série Baldur’s Gate tomu všemu položila základní kámen. Je to RPG značka, o které se i po letech stále mluví, protože mnozí moc dobře vědí, jak velkou díru do herního světa udělala. Je to vzor, podle kterého se řídily nejenom následné BioWare tituly, ale i třeba úplně jiná studia, včetně i samotných Larianů s jejich sérií Divnity. Se svým smyslem pro detaily, komplexní hratelností a tunou obsahu je tato sága jedno z nejlepších děl v historii RPG, jaké kdy spatřilo světlo světa. Ale hlavně… ty hry byly důležité. Důležité v tom, kterým směrem se mnohá západní RPG budou ubírat. A jejich odkaz žije dál nejenom v mainstreamových duchovních nástupcích jako Dragon Age, ale i skrze menší díla jako Pillars of Eternity od Obsidianu a Pathfinder: Kingmaker a Wrath of the Righteous od Owlcat Studios. Jistě, ty hry už jsou staré a kvůli jejich složitým mechanikám bude pro mnohé nováčky těžké se do nich dostat, přičemž jakmile vyjde třetí díl od Larianu, mnozí mladší hráči si budou sérii Baldur’s Gate spojovat pouze s touto hrou. 

Na její předchůdce bychom ale neměli zapomenout. Nejen kvůli jejich skvělosti a výjimečnosti, ale především kvůli tomu, co pro žánr udělaly. A že toho nebylo málo. Pokud jste fanoušci příběhových fantasy RPGček, ale původní Baldury jste nikdy nehráli, opravdu vřele vám doporučuji to napravit. Možná už to nebude nic pro vás, ale hej… kdo ví! Mým cílem není ostatní lidi přesvědčit třeba o tom, že Baldur’s Gate 2 je nejlepší RPG všech dob, ale byl bych nesmírně rád, kdybych je přinutil minimálně pochopit, z jakých důvodů si to myslím. A doufám, že tímto textem jsem to dokázal alespoň částečně. Takže děkuji mockrát za pozornost! Nyní zde máme po dvou desetiletích třetí díl. V tom se do Baldurovy brány podíváte také, ovšem už mnoho let po událostech předešlých her. Těšit se tak můžete na nové společníky, náročné bitvy a obrovský svět plný divů, monster a magie. A samozřejmě se také můžete v budoucnu těšit i na naši recenzi! Pokud se tedy na třetí díl vrhnete, ze srdce vám přeji co nejlepší zábavu!