Survival hry patří do repertoáru mých oblíbených her. Nightingale do tohoto žánru taktéž spadá. Musela jsem si po zhlédnutí traileru titul vyzkoušet, protože mě rozhodně velmi zaujal jak vizuálem, tak svým konceptem. Trailer láká na otevřené světy plné roztodivných zvířat, rostlin a různě tematicky laděných prostředí, do kterých se budete dostávat pomocí portálů jakožto Realmwalker. Jaký svět to zrovna bude? To vám mohou napovědět kartičky, které umisťujete do přístrojů vedle portálů, a proto každý svět vypadá trochu jinak. Kartičky sbíráte v průběhu hry za plnění questů, craftěním a v dungeonech. Vizuál světů je opravdu nádherný, celé prostředí dodává skvělou atmosféru a vy se občas přistihnete, jak se kocháte. Vzhled postav a stavebních prvků je pak laděný do jakéhosi steampunku s nádechem staré Anglie a Francie z osmnáctého století. Hra se odehrává z pohledu první osoby, ale v nastavení máte možnost vyzkoušet si i pohled ze třetí. U toho však vývojáři upozorňuji, že se jedná o experimentální funkci. Titul mimo jiné nabízí také možnost multiplayeru ve formě kooperace. Tohle všechno sice zní moc hezky, ale já jsem ve výsledku byla velmi zklamaná a přidala jsem se tak ke spoustě hráčů, kteří titulu udělují smíšená hodnocení. Vývojáři z Inflexion Games totiž vydali hru v podobě předběžného přístupu a je to opravdu hodně znát.

Ze začátku jsem bojovala s uživatelským rozhraním. Působí sice klasickým survivalovským dojmem s hotbarem, kompasem a statistikami postavy, ale celé klávesové rozvržení bylo pro mě velmi zvláštní. Několikrát jsem se musela v úvodních hodinách vracet do nastavení hry a kontrolovat co jaká klávesa dělá, protože hra samotná vám nic takového nepředstaví. A pokud bych se měla vžít do role člověka, který hry nehraje tak moc často, tak nebude vůbec vědět, co má dělat.

Samotný tutoriál, jemuž se nelze vyhnout, trval v mém případě skoro dvě hodiny. A i tak jsem byla po dobu jeho plnění a po jeho dokončení velmi zmatená. Pokud by si člověk tedy chtěl hru jen vyzkoušet a poté refundovat, ani by si ji v rámci dvou hodin povolených Steamem pořádně nevyzkoušel, právě kvůli až zbytečně zdlouhavému tutoriálu. Titul je převážně o průzkumu světa a já se právě průzkumu jala už průběhu tutoriálu, protože ten je součástí hry a obsahuje i části příběhu v podobě dopisů. A člověk nikdy neví, kdy narazí na něco důležitého. Ostatně u her tohoto typu je to důležitá součást, aby hráč věděl o umístění surovin nebo aby našel střípky příběhu o tom, co se vlastně stalo a mohl se tak posouvat dál. 

A právě u průzkumu jsem narazila na problém. Jelikož se jedná o survival hru, má vaše postava omezenou nosnost, takže veškeré předměty, které jsem našla v tutoriálových světech, jsem si odnést nemohla, protože jsem je jednoduše neunesla. Proč tedy vývojáři všechny ty materiály a předměty do tutoriálu dávali? U poslední říše, do které jsem se dostala, jsem tedy průzkum vzdala. Vydala jsem se čistě po questech, abych se z tutoriálu dostala co nejrychleji a mohla se konečně pustit do toho pravého hraní. Celý problém je, že tutoriál je nešikovně vymyšlený. Na začátku má ukázat možnosti jiných světů, ale v podstatě nedovoluje si je pořádně užít nebo z nich těžit. A to je pro hráče dost matoucí.

Kartičky jakožto spouštěč portálu do jiné říše jsou za mě určitě skvělý a originální nápad. Vždy potřebujete dvě –kartičku prostředí a kartičku tvorů. Časem ale může cestování působit velmi repetitivně, protože ačkoliv jsou zde noví tvorové, prostředí vypadá úplně jinak a celá říše je v jiném kabátku, tak vás tam víceméně nic navíc nečeká. Na každém světě jsou sice nějaké body zájmu, ale ty stihnete oběhnout celkem rychle. Jinak se opět vracíte k tomu, že těžíte, lovíte, vyrábíte předměty a sháníte kartičky na další svět. Což k survivalu samozřejmě patří. Ale u hry, která vás přímo láká na cestování mezi světy, byste čekali, že na každém novém světě, který navštívíte, objevíte třeba nějaké nové materiály, které na žádném jiném nejsou. Což by mohlo hráče mnohem více motivovat k tomu, aby jich navštívil co nejvíc a mohl se tak hrou posouvat rychleji dál. Na každém z nich sice najdete jednu, dvě věci, které na tom předchozím nejsou, ale třeba na mě to nemělo až takový wow efekt, abych si řekla jo, celé to úsilí stálo za to.

Prošla jsem portálem a dostala jsem od Pucka na výběr, která z říší se mi nejvíce líbila a kde chci tedy svoji cestu započít. Puck je mužíček, jenž z těchto Fae říší pochází a provází vás již samotným tutoriálem a pak i celou hrou. Následně jsem se znovu objevila v lese, kde mě Puck opět poctil svou návštěvou a ve své květnaté angličtině, podobné té z doby Williama Shakespeara, asi pět minut vysvětloval, co po mě chce. Po jeho monologu jsem byla zmatená jako lesní včela, protože ačkoliv jsou jeho linky plně namluvené, tak spousta slovních spojení mi bohužel nedávala smysl, protože takovou angličtinou jsem v životě nikoho mluvit neslyšela. Takže po tom, co mužíček zmizel, se mi objevil quest na získání dvacáté úrovně svého vybavení.

Řekla jsem si, tak jo, tak fajn, pustím se do toho. Otevřela jsem craftovací menu a hledala něco, co by mi pomohlo vyrobit nové oblečení, abych tedy dosáhla kýžené dvacáté úrovně vybavení. Aha. Já nic takového nemám. A kde to najdu? Po asi hodině běhání po světě, jsem byla poměrně frustrovaná z toho, kde to mám vlastně hledat. Obchodník, na kterého jsem narazila a který se ukázal být konečným řešením mého problému, má totiž velmi nešťastný název „Essence Trader“ a i přes to, že bylo vysvětleno, že esence je jakousi zdejší měnou, byl mezi těmi informacemi opravdu dlouhý prostoj. Esenci sbíráte například průzkumem světa nebo zabíjením zvířat, ale hlavně rozložením materiálů. Kvůli názvu obchodníka jsem si prostě nespojila, že u něj mohu nakoupit mimo jiné také schémata na různé výrobní stoly a stavební prvky. Tři hodiny hraní a nemám téměř žádný posun? To je pro začátek hry trochu nešťastné.

O obchodníkovi mě po další půlhodině zběsilého hledání opět informoval Puck, když jsem narazila na konkrétní místo v lese, u kterého se objevil. Vysvětlil mi, jak to s tou esencí je. Respektive, on opět mluvil ve své podivné mluvě a do toho mi skočilo tutoriálové okno. Já tak musela vnímat mluvený monolog od Pucka a zároveň text v tabulce tutoriálu, což nebylo zrovna příjemné. Hurá, běžím za obchodníkem a kupuju si schéma na stolek a pak opět zběsile běhám a sháním materiály, což je ale něco, co k hraní survival her prostě patří.

V tento moment už jsem byla ze hry opravdu frustrovaná, protože jsem hrála čtyři hodiny a neměla jsem žádný posun kvůli tomu, že titul představuje svoje mechaniky velmi nešťastně a pomalu. Mimo jiné, jsem narazila také na několik velkých budov, u kterých jsem si domyslela, že se jedná o lokace s dungeony. Bohužel jsem se do nich zatím nebyla schopna dostat a hra mi ani nevyhodila žádnou informační tabulku, jak se do nich dá vejít a co k tomu potřebuji. Prostě mi zde chybělo právě nějaké tutoriálové okno ve stylu „hej, tohle je dungeon, pro jeho otevření potřebuješ tohle a tohle“. Nic. Hra vás prostě nechá chodit kolem dokola, zda tam třeba není jiný skrytý vchod nebo nějaké tlačítko či páčka na zrušení bariéry blokující vstup. Možná už jsem moc rozmazlená z toho DnDčka, ale nakonec se všechno vyřešilo postupem na dvacátou úroveň vybavení. Jak poetické.

Co mě fakt mrzí a štve, je způsob posunu hrou. Bez questů se prostě nehnete. Není žádný způsob, jak se dostat dál než plnění questů, alespoň takový pocit jsem měla po těch čtyřech hodinách. Po dlouhém hraní jsem konečně přišla na to, jak si můžu vyrobit lepší oblečení a dostala poplácání po rameni od Pucka. A to mě přivádí k další věci, čímž je odměna za tyto questy. I přesto, že jsem u některých úkolů strávila velké množství času, odměna za to až tolik nestála. Sice vás to posouvá dál, ale velmi pomalu a po drobných částech, což mě postupně začalo velmi demotivovat, protože si myslím, že počáteční posun by měl být rychlejší a zpomalovat se postupem času. Stejně, jako je tomu v jiných survival hrách, jmenovitě třeba ARK, nebo Conan Exiles, kdy si technologii odemykáte postupně jak se zlepšujete a to vás motivuje jít dál.

U této hry mě hodně zajímal příběh, protože trailer nám prezentoval jeho důležitost. Po celou dobu hraní jsem ale pořádně nezjistila, co se vlastně stalo, proč se to stalo a proč já jako hráč můžu těmi portály procházet. Ačkoliv Puck nejspíše toto téma lehce vysvětluje, opět zde narážím na problém jeho velmi květnaté angličtiny.

Ve hře máte možnost najmout si jakousi pomocnici či pomocníka, po splnění drobného questu s dostavbou struktur v jejich táboře. Ta za mnou následně běhala jako ocásek a když jsem byla příliš rychlá, tak se teleportovala, což mi párkrát způsobilo mírný infarkt. Nejen samotný zvuk teleportace, ale také to jak se najednou z ničeho nic objevila pár centimetrů přede mnou. Tahle teleportace místy působila velice levně, protože bylo znatelné, že se pomocník teleportuje na tajňáka, když se na něj nekoukáte. Ale po chvíli to působilo dojmem asi jako když se malé dítě schová do dlaní s přesvědčením, že jej nikdo nevidí. Pomocník vám může pomáhat s těžbou surovin a také v boji. Máte ho neustále u sebe, takže se aspoň nemusíte cítit úplně sami.

U těchto nepříjemných pocitů ještě zůstaneme. Protože další věc, která mě udržovala v konstantním strachu i přes to, že svět je celkem mírumilovný až na pár vlků a divokých prasat, je hudba. Možná mám citlivý sluch, možná to tak tvůrci zamýšleli, ale hudba ve hře zní přesně tak, jako by vás opravdu měla udržet v pocitu, že za každým stromem na vás vybafne nějaký boss. Doufala jsem, že se třeba bude hudba měnit po průchodu do další říše, ale to se nestalo. Jediný moment, kdy se celý zvukový doprovod vyhrotí, je v moment útoku nepřítele. A to je celé. Musím také zmínit, že titul má neuvěřitelně nevyvážený zvuk jako celek. Několikrát jsem byla nucena šoupat s posuvníky hlasitosti v nastavení i přes to, že moje sluchátka byla nastavena na minimum.

Nepříjemná byla také změna denní doby. Z počátku to vypadalo na pozvolný přechod, kdy se postupně stmívalo, nebo naopak rozednívalo. Ale v určitý moment vždy proběhl záblesk a najednou byla černočerná noc. Což nejen, že bylo nepříjemné pro oči, ale také to na mě několikrát mělo efekt jump scaru, takže tento způsob přepínání dne a noci jen doplňoval ten nepříjemný pocit ze zvukového doprovodu. Ještě že tam zpívají ti ptáci, jinak bych se z toho už asi opravdu zbláznila.

Nesmím zapomenout zmínit tvorbu postavy. Ta samozřejmně probíhá na úplném začátku a máte zde na výběr, troufám si říct, že z opravdu dostatečného repertoáru různých presetů. I tak ale bude vaše postava vypadat jako po nepovedeném botoxu. Vše si pak můžete dotvarovat pomocí posuvníků a dokonce si zde nastavujete i rodokmen až po praprarodiče, který však nemá žádný vliv na vzhled. A bohužel jsem za celou dobu hraní nezjistila, jestli má vůbec nějaký vliv na hraní. Stejně jako společenský status, který si taktéž vybíráte při tvorbě postavy.

Na závěr tedy malé shrnutí. Nálepka „Předběžný přístup” k této hře určitě patří, ale rozhodně neomlouvá její nedostatky. Na některých mechanikách je znát jejich nedotaženost. Měla jsem díky bohu štěstí, že mě nepotkala žádná chyba, ale celkově na mě hra působí značně nedodělaným dojmem a má svoje mezery. Světy by mohly být plnější, tutoriál trochu šikovnější a rozhodně možnost posunu bez questů by byl taky záhodnější. Nebo alespoň nějaké lepší distribuování, aby hráč nemusel zmateně a zběsile běhat po lese, než narazí na jedno jediné místo, kde je ten správný trigger pro zjevení průvodce. Celá moje demotivovanost vedla k úsudku, že pokud si někdy hru znovu zahraju, tak určitě až v moment, kdy opustí předběžný přístup a tvůrci poladí všechny neduhy, které jim hráči vyčítají.