Tiny Tina’s Wonderlands je sice dobré Borderlands, ale špatná hra

Série zvaná Borderlands byla už od svého prvního dílu zapeklitým případem. Pokud byste hledali odpověď, zda vás série bude bavit, byla by stejně nahodilá jako hod kostkou. Loot-and-shoot hry nezabaví každého, a proto jednoznačné definovat, zda je pro vás taková hra dobrá, či špatná, lze velmi těžko. Ovšem série Borderlands dokázala, že směs zběsilých přestřelek, přehršel zbraní a komediálního příběhu má svou širokou základnu příznivců. Tina Tina’s Wonderlands se ji v určitém smyslu snaží rozšířit. Ale nedá se říct, že se jí to daří. A existuje více než jeden důvod, proč tomu tak je.

Tiny Tina’s Wonderlands je samostatnou iterací v sérii Borderlands. Jedná se o žánr loot-and-shoot her a zakládá si tak na akčních přestřelkách, které na vás čekají na každém kroku, velmi bohatém arzenálu zbraní i vybavení různých hodností a mimo jiné i příběhovém pozadí, který vyměnil sci-fi za fantasy kulisy. Sami či s dalšími hráči navštívíte barevná a rozličná prostředí, budete bojovat proti magickým houbám i kostlivcům a budete hlavním aktérem ve hře na hrdiny. To zní jako premisa stvořená pro každého milovníka akce. Jenomže Tiny Tina’s Wonderlands troskotá na dílčích částech hry a faktu, že ačkoli se prezentuje jako odlišná součást universa Borderlands, je mu podobná až příliš.

Příběh byl pokaždé velkou a milovanou součástí série. Proto je více než škoda, že se zrovna Tina Tina’s Wonderlands, které si s ním ve svých fantaskních kulisách může udělat cokoli, drží synopse dobra proti zlu. Není špatné na tom příběh postavit, ale titul nedělá prakticky nic proto, aby se alespoň trochu odlišil. Na míle dopředu budete očekávat, kam směřuje vaše cesta dál. Nehledě na jeho nepřehledné vyprávění, které se z velké části neodehrává v cut-scénách, ale v těch největších bitvách a vy tak máte tendenci dlouhé odstavce a vtipně napsané dialogy občas dočista ignorovat. Komediálními výstupy a nejrůznějšími easter-eggy v promluvách postav totiž nešetří a jsou neskutečně svěžím kořením, kterým si příběh zvládá vysloužit vaši pozornost alespoň nějakým způsobem. O to víc vás mrzí, že vám vždycky nezbyde energie ani čas na to jej vnímat celý. A to specificky, hrajete-li v kooperaci.

Přesto má taková úspornost příběhu jednu výhodu: nedělá kampaň natahovanou. Titul je v mnoha ohledech menší a komornější. To je prakticky její nejvýstižnější definice. Protože tomu odpovídá i svět a jakým způsobem jím budete procházet.

Volbu polo-otevřeného světa ocení zejména dvě skupiny hráčů: ti, kteří nechtějí utápět hromadu času v přechodech mezi úkoly, a nováčci v sérii. Titul hru jednoznačně čtvrtí na kousky světů a určuje, kam máte, potažmo můžete vstoupit. To ale také znamená, že celá hra je kromě takzvaného Overworldu, který má připomínat hrací desku, jenom arénami obalenými v barvitých prostředích. Mohli byste argumentovat, že něco podobného dělá každá hra v sérii Borderlands a měli byste pravdu, ale díky otevřenému světu, častějším cut-scénám a například možnosti cestovat ve vozidle, byly arénové souboje alespoň dostatečně daleko od sebe a neměli jste pocit, že je to jediná náplň celé hratelnosti. Velmi brzy totiž zjistíte, že přestřelky, do kterých jste se připletli na začátku, jsou velmi podobné těm, kterými si prorážíte cestu na samotném konci.

Nebýt jejich četnosti, tak bychom mohli říct, že přestřelky jsou vážně zábavné. Jsou frenetické, představují výzvu a se svými až čtyřmi zbraněmi se dokážete v aréně vyžít. Nepřátele se mění, prostředí zrovna tak. Ale s každou další přestřelkou se vám bude odhalovat jejich jednolitá šablona. A to i v případě velkých bossů, kteří sice prošli zlepšením a mnohdy se setkáte v soubojích i s bullet-hell prvky, jenomže většinou bosse porazíte dříve, než vám cokoli udělá. Dokonce častokrát padne dříve než kdejaký obyčejný žoldák. V jádru celé té převelké akce tak začnete ztrácet přehled nad tím, kde bojujete a proti komu bojujete. Nepřátele sice vypadají odlišně, ale budete měnit způsob, jakými na ně zaútočíte? Prostředí vypadá rozličně, ale využijete jej k boji jinak? No, ne. To je skutečnost, která vám může i nemusí vyhovovat. Na všechno začne existovat jenom jedna odpověď.

Tiny Tina’s Wonderlands má unikátní možnost udělat z vás mocného kouzelníka, nekromancera nebo cokoli jiného. Přesto ze všeho nejvíce spoléhá na střelné zbraně, stejně jako každé další Borderlands. Zbraně jsou zábavné, jsou nápadité, je jich setsakra hodně a tvůrci si dali alespoň tu práci, aby sem tam pracovaliy s elementárními prvky a působily kouzelně. Je zábava s nimi střílet, chcete si neustále pořídit nové a je jasné, že je tvůrci nemohli ze hry odebrat úplně, ale je škoda, že kouzla a magie, na kterých chce Tina Tina’s Wonderlands evidentně stavět, nejsou více v popředí. Jsou to prakticky velmi podobná kouzla, na která narazíte v celé sérii. A to nás dostává k šesti hlavním třídám.

Ačkoli na první pohled vypadají třídy odlišně, postupem času zjistíte, že se jejich rozdíly poměrně stírají. Ke každé třídě náleží strom dovedností, který vám zpřístupní dvě schopnosti a následně si vylepšujete pasivní schopnosti. Současně si vylepšujete i dovednosti, které nalezneme v D&D hrách, jako sílu, inteligenci či moudrost, přičemž každá vám vylepšuje něco jiného. V průběhu hry dostanete také možnost zvolit si druhou třídu, což je určitě vítaná změna, ale skutečnost, že jsme si nezávisle na sobě ve skupině všichni vybrali Stabomancera docela vypovídá o jejich rozmanitosti.

Takže to by byla kampaň, ale tím samozřejmě náplň hry nekončí, a to nás dostává k trochu pozitivnější části titulu: end-game. Ačkoli je hra ve svém jádru jednodušší, nabízí překvapivě hodně vedlejších misí, přičemž některé jsou i delší než mise hlavní, a dokonce vám mnohdy odvypráví i lepší příběh. Během takových krátkých povídek narazíte i na odkazy k předešlým dílům nebo postavy, které poznáte. Třeba takový dřevěný Claptrap je vážně něco. Některé z nich budete muset splnit i při hlavní kampani, abyste si zvýšili úroveň. Hlavní úkoly jsou totiž odlišeny úrovní, kterou potřebujete, abyste je mohli splnit. Nebo takhle, splnit je můžete, ale počítejte s tím, že nepřátele budou o několik úrovní nad vámi. Na druhou stranu z vlastních zkušeností vám můžu říct, že na střední obtížnost se nemusíte bát nepřátel ani o čtyři úrovně nad vámi. Prostě je po delší chvilce stejně udoláte.

To ale není všechno, co vám end-game nabídne. Po skončení se vám odemkne nejenom řada možností, jak si dále vylepšovat své vybavení, pohrávat si s jejich statistikami, ale také Chaos Chambers. Jedná se o klasické encountery, neboli setkání, na která můžete narazit i v průběhu hry, ovšem tyto obsahují buď vedlejší úkol, modifikaci, či dobrovolné bosse navíc. A zároveň vám zvyšují šanci získat lepší vybavení a zajistí vám další „měnu“, kterou můžete utratit za zbraň náhodné rarity. Takže pokud jste přestřelek neměli dost, užijete si jich až až i po skončení hry. A za ten obsah jedině palec nahoru.

Mám poslední dvě záležitosti, které stojí za zmínku: hudba a připojení. Začněme hudbou. Osobně jsem se dlouho nesetkala se soundtrackem, který by se mi spíše příčil. V tomto případě ale nejde ani tak o skladby samotné, ale jejich nesmyslné využití ve hře. Skladby totiž ve většině případů nebyly v tandemu s tím, co se dělo na mé obrazovce: například při bláznivých soubojích jsem měla dojem, že bych dle hudby měla raději řešit plošinovkovou hádanku, než vyvražďovat zástupy nepřátelských magických hub. V zátoce jsem pro změnu měla nutkání vyplout na moře, než čelit zástupům skeletonů. Když tak spojíte nepatřičnou kombinaci hudby a hratelnosti s jejich velmi jednoduchým a opakujícím se motivem, začnete skladbu velmi jednoduše nesnášet a její tóny začnou přehlušovat výstřely zbraní.

A teď to připojení. Pokud jste hráli jakoukoli jinou hru v sérii Borderlands, víte, že připojení studia Gearbox nefungovalo nikdy moc dobře. A ani tentokrát vývojáři nezvolili moudřejší variantu. V prvních dnech se nám ani nepodařilo připojit. A ve dnech dalších jsme čelili lagům, až jsme přišli na to, že hru ve dvou hráčích hra zvládá, ale ve třech už začíná mít problém. Připojení je tak zřejmě odvěký problém, kterého se Gearbox jen těžko zbaví.

Uznávám, že notná část této recenze vyzněla negativně. Neberte mě ovšem tak úplně za slovo. Jak jsem říkala na začátku, loot-and-shoot hry nezabaví každého, a proto byste vy sami měli vědět, jaký k nim máte vztah. Přesto se mi zdá, že Tiny Tina’s Wonderlands – ačkoli je v případě většiny částí řemeslně dobře provedenou hrou – nemá žádnou přidanou hodnotu, která by vás přesvědčila, že specificky tenhle titul je ten, ve kterém máte utopit hodiny času. Tvůrci si vybrali zasazení, které mě osobně bavilo víc než kdejaký díl ze série Boderlands, s čímž přišel i velký potenciál. Jenomže ten hra nevyužívá. Využila jen to notné minimum, které mohla, a zbytek je zkrátka klasické Borderlands. Něco mi říká, že kdyby se Tina Tina’s Wonderlans držela spíše formy rozšíření, bylo by to lepší. Na druhou stranu na to přináší až příliš mnoho obsahu.

Ať už podobné hry máte či nemáte rádi, pravděpodobně vám ji nebude vadit hrát, zda vás zabaví, je už věc druhá. Tina Tina’s Wonderlands dokáže zabavit, ale až na fantasy kulisy ničím nepřispívá. Jedná se o další hru v pořadí, která vám nabídne dobré přestřelky, poměrně vtipný příběh i pěkné zbraně, ale všechno je tak nějak mělké a vy nepocítíte ani snahu o to posunout sérii trochu dále. A to je škoda. Jste-li fanoušci série, určitě si hru zařaďte na svůj seznam, máte-li dobrou partu kamarádů, pravděpodobně litovat nebudete.

Ale sama o sobě není hra ničím jiným než lehkým nadprůměrem.