The Devil in Me je krůčkem k záchraně studia Supermassive Games

Pouč se ze svých chyb. Třikrát a dost. Na sérii The Dark Pictures Anthology by se dalo vymyslet hned několik mouder, která by si tvůrci měli poslechnout. Krátké hororové příběhy odlišného podžánru obsahovaly ploché postavy, takřka béčkové vypravování s nucenou nadpřirozenou zápletkou a hratelností s rozhodovacíma konstrukcema. Zdálo se, že se tvůrci točí v kruhu a s každou další hrou pouze prohlubují to, co sérii táhne ke dnu.

Čtvrtý titul v sérii s názvem The Devil in Me se rozhodně takovým problémům nevyhýbá, ale dokazuje, že z chyb se dá doopravdy poučit. Děsivá inspirace, uvěřitelné zasazení i pozměněná hratelnost dělají z pokračování další dílo, které je krůčkem k záchraně studia Supermassive Games.

The Devil in Me je čtvrtou hrou v sérii The Dark Pictures Anthology a po vzoru svých předchůdců je adventurou s rozhodovacími konstrukcemi a takzvanými quick-time eventy. Ačkoli titul kopíruje nebo lépe zanechává v hratelnosti stejné vzorce, zrovna tak se nebojí přicházet se změnami, které z celého zážitku dělají podstatně hororovější akci.

Příběh je jednou z těchto změn. Vypravování nám opětovně představuje skupinu postav, tentokrát pětici, která se vydává po stopách prvního sériového vraha H. H. Holmese, a to přímo do repliky jeho hotelového sídla. Takže máte opuštěný hotel a sériového vraha. Pokud tohle nezní jako recept na hororový zážitek, přidejte ještě ingredienci v podobě skutečnosti, že ona pětice postav je součástí filmového štábu, který se rozhodl na tomto místě natočit dokument, a máte celou náturu hororu v housce. A to pořádně pikantní housce.

Možná se právě snažíte najít změnu, o které jsem mluvila. Ta tkví především ve snaze odvyprávět příběh, který je skutečně uvěřitelný a představit tak hráči premisu, která nebude znít jako ze sci-fi bijáku, ale jako skutečná událost. Jinými slovy, hra příliš nepracuje s nadpřirozenými prvky. A když zrovna ano, dělá to tak mysteriózním způsobem, kterému buď nedobrovolně věříte, nebo jej velmi jednoduše přetavíte ve skutečně možnou situaci.

Právě to má velký dopad nejen na hratelnost, ale také postavy. Čistě logicky, jste-li podrobeni větší stresové a strastiplné situaci, začnete se o postavy, za jejichž činy nesete odpovědnost, poněkud obávat. A abych se o své postavy obávala, nebo k nim chovala alespoň náznak nějakého zalíbení, to se mi v sérii snad ještě nestalo. Protagonisti dokonalí nejsou, řada z nich disponuje poloprázdným charakterem, ale ať už s celou skupinou nebo jednotlivými aktéry jsem nejvíce v rámci série her sympatizovala. Když jsem například ztratila postavu Erin, ještě nějakou chvilkou jsem si své rozhodnutí doopravdy vyčítala, navzdory tomu, že bylo docela hloupé, a protože jsem s postavou soucítila. To mě ale přivádí rovnou k rozhodnutím.

Hloupou volbu jsem totiž učinila, protože mě na ni hra prakticky navedla. Abych vysvětlila: rozhodnutí působí velmi nahodile. Zatímco výsledek jednoho rozhodnutí dokážete vesměs rozřešit jako případ Hercule Poirota, u dalšího můžete bedlivě zvážit všechna pro i proti, ale vesměs bude jako nápověda 50/50 v Chcete být milionářem.

Chápu, že může jít o jistou reflexi toho, že určitá rozhodnutí učiněná ve zlomku sekundy mohou být za a) složitá a za b) skutečně náhodná. Osobně mi ale připadá škoda, když se titul tváří, že vám chce za každou cenu pomoci, ale ve finále je taková pomoc jako výkřik do tmy. Nijaká.

Skvělým případem jsou například tzv. premonition, které znáte z předchozích dílů, která vám mají dát předzvěst toho, co se může stát, ale málokdy pomohou. Nebo hromada důkazů a informací, která vyústí pouze v přehršel zbytečných náznaků, které vás dostanou ke špatné volbě. Na druhou stranu – a to vás může potěšit i pobouřit – takových rozhodnutí ve hře ve skutečnosti není tolik. Alespoň v porovnání s předchozími díly.

The Devil in Me totiž činí jednu velkou změnu, a to zbavení se nálepky, kterou by hře mnozí jistě udělili: glorifikovaný či interaktivní film. Supermassive Games jsou proslulí svými filmovými cut-scénami a příběhy, které se provázejí sami, ale od hráče chtějí určit směr. To sice nemizí, ale tvůrci se snaží z The Devil in Me raději než interaktivní film udělat skutečnou adventuru. Prakticky si představte lehký odvar série Resident Evil v rukách studia Supermassive Games. To je odvážné prohlášení, proto jej berte s nadhledem, ale něco na něm skutečně je.

Čtvrtá hra v sérii využívá volný pohyb i práci s kamerou. To znamená, že statické úhly jsou zde omezeny na to nejmenší možné minimum a většinu hry projdete s ovládáním ve vašich rukách. A to vesměs dobrým ovládáním. Studio sice mělo a stále má malé mouchy v případě ovládání kamery, které úzké prostory nesvědčí, ale je vidět jednoznačný pokrok kupředu. I tato změna má výrazný vliv na změnu atmosféry.

Hry od Supermassive Games nás naučily, že před každým jump-scarem či akční scénou nám hra ovládání vezme a dá nám tak dostatečný prostor pro to, abychom své vyděšení rozdýchali. V The Devil in Me ovšem máte pocit, že to udělat nemusí, což ze hry dělá o to hororovější zážitek. Ovládání je tak ve vašich rukách až do poslední možné chvíle, kdy je potřeba se bránit. A někdy dokonce i to nechá hra na vás.

V tomto případě nemám na mysli pouze quick-time eventy, které se pro studio staly typické stejně jako rozhodovací konstrukce. The Devil in Me totiž přidává další herní mechaniky, kterými vám říká: ha, teď je to celé ve tvých rukách. Ve hře můžete nejenom běhat, ale nově se můžete (a musíte) také skrývat. Titul vám sice nabídne dostatečné množství času, přesto to není něco, co bych od takové hry čekala, proto jsem byla nejednou vyděšená víc, než bych chtěla.

Tím to ale stále nekončí. Ve hře budete nadále shromažďovat různé dokumenty a důkazy, které vám pomohou složit finální skládanku a dozvědět se o antagonistovi i postavách více informací. Získávat ale budete také předměty, které postavy následně mohou či nemusejí využít. Některé takové předměty jako vizitku, fotoaparát či baterku budou mít postavy od samého začátku a s výjimkou některých, které můžete i vlastní chybou ztratit, vám i většina zůstane do konce. Jiné předměty ovšem můžete i předat další osobě, a tím značně ovlivnit budoucí dění i její osud.

Ačkoli jen málokteré předměty se ve výsledku projevily jako užitečné, musím tento krok tvůrců ocenit. Nejenom, že tak hra připomíná více adventuru, ale také přináší do hry další možnost, jak interagovat s postavami i prostředím. A to titul jednoduše potřeboval.

Nenaplněnou potřebou ovšem trpí jiná část hry, přesněji technická stránka. Nemám na mysli její grafickou stránku, ta je na velmi dobré úrovni, ale spíše optimalizaci. Titul jsem odehrála na konzoli PlayStation 5 a nemůžu říct, že by mi hra nadměrně padala, nefungovala či mi znemožňovala v hraní pokračovat. Když se ale zadíváte například na animace postav a zejména na jejich oči, všimnete si, že na celém pohybu je něco hodně znepokojujícího.

Zrovna tak jsem se setkávala s bugy, přičemž jeden mi v polovině hry buď znemožnil používat baterku (což v místnosti, kde je úplná tma, není zrovna příhodné) nebo narušil audio stopy postav, které z ničeho nic zněly jako ze záchodové mísy. Čekala bych, že takové technické chyby hra už nějakou dobu po vydání jednoduše obsahovat nebude.

The Devil in Me tak odvádí pozoruhodný kus práce a sérii The Dark Pictures Anthology na poslední chvíli zachraňuje. Mrazivě uvěřitelný příběh pracuje velmi dobře s hororovou atmosférou, kterou navíc podtrhávají nové a otevřenější možnosti v hratelnosti.

Titul ovšem ani zdaleka není bezchybný. Příběh je sice zajímavý, ale také vcelku jednoduše předvídatelný. Rozhodnutí umí vnést adrenalin do žil, zrovna tak jako způsobit svraštěná obočí, když nebudete chápat vyústění situace. A technická stránka hry tomu také nepomáhá.

Přesto si dovolím říct, že tohle je dost možná cesta, kterou by se studio do budoucna mělo vydat. Rozhodně totiž kápli na něco, co by si neměli nechat proklouznout skrz prsty a měli by tak pracovat na tom, aby jejich další hra byla ještě o něco lepší. Všichni totiž víme, že to dokázat mohou. Už se jim to totiž jednou kdysi povedlo.