The Dark Pictures Anthology: House of Ashes je spásou i promrhanou šancí

Když studio Supermassive Games před více než třemi roky oznamovalo antologii hororových příběhových adventur s názvem The Dark Pictures, věděla jsem, že příběhy, které nám chtějí odvyprávět, a dobrodružství, kterými nás chtějí provést, jsou v dobrých rukou. Kdo jiný by přece zvládl hororovou adventuru hnanou příběhem seskládat lépe než původní autoři úspěšného Until Dawn. Ale není tomu dávno, co jsem se vám v jednom z našich videí snažila nastínit, proč si myslím, že Supermassive Games nečiní dobrá rozhodnutí pro vlastní přežití.

Je tedy otázkou, zda právě House of Ashes dokáže být jejich poslední záchranou, nebo promrhanou šancí a dalším nesmyslným dobrodružstvím ušitým horkou jehlou. Pravdou je, že House of Ashes je záhadně obojím.

Vypravování je zasazeno do současnosti, přesněji do roku 2003, ale staví na mystice z dob Akkadského království. Vývojáři tentokrát vsadili na akčnější a militaristické zasazení přímo do války s Irákem a jako kulisu zvolili podzemní jeskyně. A musím uznat, že to se jim i vyplatilo.

Titul má vynikající premisu i zasazení, které je pro příběhové adventury vskutku netypické. Jenomže, jak se dostáváte postupně hrou, na začátku vynikající nápad se bohužel proměňuje na poměrně klišovité vyprávění o nadpřirozených bytostech. Většinu momentů, které ve vás mají vyvolat rozruch, vycítíte klidně minuty dopředu a při pohledu na ně si vzpomenete na šest filmů a čtyři hry, ve kterých jste už něco téměř identického viděli. Pokud ale to zkousnete, tak si myslím, že příběh se vám bude líbit. A když pominete tu hrstku nevysvětlených událostí, které se stanou a hra vám je nikterak nevysvětlí. Ale hele, alespoň to pro tentokrát nejsou výpary ani sny. Za to palec nahoru.

Ten bychom mohli s přimhouřenými oči dát i pěti hratelným postavám. Do rukou nám hra svěří osud válečné skupiny s Jasonem, Nickem, Rachel a Erickem v popředí a na druhé straně se chopíme Salima, iráckého vojína, který je v očích americké posádky nepřítelem. Přestože můj rozporuplný pohled na romanticko-neromantickou zápletku mezi manželi Erickem a Rachel se nijak moc nemění, snad poprvé jsem v antologii cítila, že vím, co od postav později očekávat a že mají alespoň náznak nějaké osobnosti. Ačkoli jsem si k postavám nedokázala za pět až šest hodin vytvořit nějaký důvěryhodný vztah, alespoň jsem byla schopna rozlišit ty „oblíbené“ a ty „méně oblíbené“.

Dialogy nakonec naštěstí nepůsobily jako čiré iluze a v rámci kontextu i chápete občasné výkyvy reakcí postav. Přesto občasná neohleduplnost na dialogové možnosti, které nám hra dala, se objevovala.

To, že dialogy ale nakonec působí poměrně dobře, by byla docela dobrá zpráva pro hratelnost, kdyby ale právě možnosti tvořily její jádro. A tady se dostáváme k problémům největším. Dialogy, ba ani samotná rozhodnutí, nejsou v případě House of Ashes to, co hraje prim. Skutečná rozhodnutí si dokážu vybavit přibližně tři a pak je to jenom halda quick-time příležitostí a zběsilé mačkání jednoho tlačítka. To je pravá identita hratelnosti House of Ashes. A není bohužel kdovíjak dobrá.

Vesměs tak máte pocit, že vlastně nezáleží na tom, co řeknete či pro co se rozhodnete – ono záleží, ale hra s tím operuje tak málo, že jediné, co pro vás zůstává relevantní, je, zda stihnete zmáčknout ve vteřině křížek nebo trojúhelník. A to podotýkám, že v PlayStation 5 verzi ještě vidíte tmavě šedou ikonku na šedém pozadí, takže jsem měla vteřinu na to nejenom vůbec se rozmyslet, kde se dané tlačítko nachází, ale jaké tlačítko to vlastně je.

Vrchol absurdity je pak závěr, který má sice bravurní kameru, má spád a je akční, ale je specificky navržen tak, aby i na střední obtížnost byl tak složitý, že jej jen těžko odehrajete bez ztrát. Zatímco jsem tak celou hru prošla jen s jednou zesnulou postavou, v posledních pěti minutách mi zahynuly další tři ze čtyř zbývajících postav, a to jen kvůli absurdně navrženým quick-time příležitostem.

Posledním střípkem hratelnosti je pak pohyb po rozsáhlých i stísněných lokacích. A s ním přichází i žádaná změna v sérii. Namísto statických scén totiž dostanete plnou kontrolu nad pohybem postavy i 360stupňovou kamerou. A na rovinu vám můžu říct, že to bylo to nejhorší, co mohli vývojáři udělat.

Ačkoli nápad je to velmi dobrý, jeho provedení je velmi špatné. Vývojáři se neustále snažili dosáhnout filmového zážitku. Zatímco v rozsáhlých oblastech jakž takž funguje, v úzkých těsných uličkách máte co dělat, abyste šli vůbec rovně. Kamera mnohdy přeskakuje do různých směrů, problikává objekty, přibližuje se a oddaluje v rozmezí vteřin a nejlepší je, když vám jedinou cestu ven zatarasí jiná postava a vy se musíte proglitchovat skrze kameru ven. Nehledě na to, že pohyb po oblastech skutečně slouží jenom a pouze ke krátkému průzkumu, nalezení ukrytých předmětů pro širší kontext událostí či přemístění z bodu A do bodu B. Nic složitějšího od toho nečekejte. Nehledě na to, že vám hra bude ovládání dávat, brát, dávat a pak po pěti krocích vám ho zase vezme a hodí tam raději nějakou cut-scénu.

Pokud tak vývojáři chtěli navodit byť jen náznak nějakého napětí, mohli se snažit sebevíc, ale neohrabaná a vskutku špatná kamera ho zašlape do země. A to bohužel platí pro většinu hry. Ačkoli se jedná o odvětví hororových her, nechci říct, že by hra neměla strašidelnou náturu, ale já jakožto zapovězený strašpytel, jsem hru hrála klidně v jednu ráno a atmosféry ani žádného jump-scaru jsem se nelekla. Všechno je tak spíše zahaleno do mysteriózního oblaku, což není špatně, pokud od toho neočekáváte něco jiného.

Má poslední poznámka bude pravděpodobně směřovat ke grafice, která je na velmi dobré úrovni a kameře, ale v cut-scénách. Pokud by na něco Supermassive Games měli být pyšní, jsou to právě jejich cut-scény, a to i ty, do kterých budete zasahovat. Zde se kamera pohybuje s lehkostí a jednoznačně vám dokáže přehazovat ovládání z postavy na postavu v rámci jedné scény.

The Dark Pictues Anthology: House of Ashes tak stojí na pomezí něčeho dobrého a něčeho špatného, stejně jako je záchranou i promrhanou šancí Supermassive Games. Zatímco na jedné straně se hře podařilo odvyprávět dobrý příběh s dobrou zápletkou a dobrými postavami, hratelnost se v mnoha ohledech snaží být tak jiná a tak „akční“, až je vlastně ponurá a frustrující.

Jedná se tak o hru, která je dobrá, ale nic víc. Proto si od nás House of Ashes odnáší 6 bodů z 10. Důležité tak je, co je pro vás samotné to hlavní při hraní her od Supermassive Games. Je-li to pouze příběh, jděte a House of Ashes si zahrajte. Je-li to hratelnost, od House of Ashes dejte ruce dál. Je-li to kombinace příběhu i hratelnosti, pak vás čeká jedno těžké rozhodnutí.