Sniper Elite VR je dobrou, avšak ne revoluční střílečkou

V mnoha ohledech je nápad na přepracování série Sniper Elite do prostředí virtuální reality naprosto geniální. Odstřelování z dálky, ikonický x-ray pohled, nutnost manipulace se zbraněmi, možnost tichého a pomalého postupu… Všechno to zní podle mého perfektně. Bohužel realita je trochu jiná a opět se k nám dostává hra, u níž se dá bohužel říci, že trochu zaspala dobu.

Abych to uvedl na pravou míru hned ze začátku, Sniper Elite VR není špatnou hrou. A vlastně je zcela upřímně i dost zábavnou. Bohužel trpí několika zastaralejšími prvky, u kterých bych čekal, že se od nich novodobé hry pro virtuální realitu už dávno odprostí. Ať už jde například o malou míru interaktivity či nemožnost téměř jakéhokoliv průzkumu. V některých případech to jde pochopit. Hra koneckonců vyšla nejen na počítače, ale také samostatný Oculus Quest a slabší PlayStation VR. V mnoha jiných ohledech si ale nejde říct nic jiného, než že to mohlo být zkrátka po tolika letech lepší.

Jak je vám asi jasné, ve Sniper Elite VR se vžijete do role odstřelovače. Tenhle nejmenovaný a neviděný Ital vám postupem hrou v průběhu osmnácti misí líčí svůj příběh, svoje strasti a svou cestu partyzána a odbojáře během invaze Nacistů. V první řadě je nutné podotknout, že příběh nebyl nikdy silnou stránkou série a v tomhle díl pro VR zdárně pokračuje. Žádné události si pamatovat nebudete, postavy vám budou naprosto ukradené a vzhledem k tomu, že se všechno vypráví retrospektivně, vás absolutně nic nepřekvapí. Příběh nejen, že zde hraje roli tak akorát lepidla, které vám dá chabý důvod pro přesun mezi lokacemi; on vás prostě nebude zajímat ani bavit. A to je škoda, protože prostředí virtuální reality mohlo konečně představit nějaký zajímavější a osobnější příběh. Ale nic takového se nekoná.

V podobném duchu se nese bohužel i design jednotlivých úrovní. Jak jsem již zmiňoval, hra vyšla i na slabší platformy Oculus Quest a PSVR, takže například obrovské otevřené mise jako v klasických dílech série jsem opravdu nečekal a jejich absence je naprosto pochopitelná. Přesto mě zarazilo, jak jsou jednotlivé úrovně malé, krátké, lineární a v mnoha ohledech velmi uzavřené. Občas se dostanete do trochu většího prostředí, které evokuje jakousi arénu, v níž máte volnou ruku v tom, jak se k dané výzvě postavíte; zpravidla je to ale jenom otevřenější poloprázdné prostranství s nějakou věžičkou a jednou budovou, případně nádvořím. A pokud je tam těch budov víc, vejít do nich zpravidla nemůžete. Abych pravdu řekl, ono to většinou stačí a o zbytek zábavnosti se postará především střílení, ke kterému se ještě dostanu. Bohužel se ale také více než často najdou momenty a části mise, kdy buďto jenom stojíte na jednom místě a nemůžete jít jinam, nebo pochodujete velmi lineárním koridorem. Jednotlivé mise pak trvají zpravidla nějakých deset minut a celou hru dohrajete kolem nějakých pěti hodin. Z nějakého záhadného důvodu po vás ale vývojáři vyžadují k odemčení dalších misí splnění určitého počtu výzev z těch předchozích, takže se může stát – a dost možná i stane – že se budete ke starším levelům vracet a plnit výzvy jako dokončení pod deset minut nebo zabití nepřátel konkrétním způsobem. Mně se tohle stalo u jedné z finálních misí a skutečně to zabilo celé tempo. Hrát to samé jenom s jinou zbraní nebo o trochu rychleji vážně není zábava.

Krásné výhledy nebo propracované uličky italského městečka vás vyloženě nečekají; všechno působí levně a tak nějak pořád stejně, šedě, nezajímavě, nezapamatovatelně… Několik málo pamětihodnějších mísí se najde, jako je například ochrana spadlého letadla nebo atentát u doků, ale většinou si na žádnou z nich po jejím dohrání už nevzpomenete. Ve většině případech se po vás chce to samé, zkrátka buďto někam dojít, něco hlídat nebo někoho zabít, a nějakou identitu nebo poznávací znak byste jen těžko hledali. Velkou roli v tom hraje hlavně zmíněná nízká míra interaktivity. Jakmile nemůžete s prostředím nijak manipulovat, opravdu nijak, tak to nepůsobí dobře a všechno je jenom taková kartonová kulisa. Na nepřátele až na výjimky nejdou shazovat objekty, jako jsou třeba visící trubky, a když už máte za úkol něco víc, než jenom zabíjet, zpravidla se po vás vyžaduje k cíli přijít, natáhnout ruku a držet tlačítko. Chcete si hru uložit? Držte tlačítko. Chcete odemknout zámek? Držte tlačítko. Chcete položit bombu? Držte tlačítko. Chcete začít misi? Hádáte správně – držte tlačítko. Chcete osvobodit kamaráda? Držte tlačítko! Chcete otáčet kolem? No dobře, pointu asi chápete. Jednoduše to působí velmi béčkově a nedodělaně, což je ohromná škoda.

Primární zábavu tak ve Sniper Elite VR najdete především v té střelecké části. Nejdůležitější součástí vašeho arzenálu bude jedna z několika dostupných odstřelovacích pušek, ale chybět vám nebudou ani samopaly nebo brokovnice a pistole. Tyhle zbraně slouží vlastně k jediné věci – nadělání guláše z vnitřností vašich nepřátel. Slavný rentgenový pohled se totiž vrací i ve VR podání a v podstatě nezměněné podobě. Po výstřelu můžete sledovat trajektorii vaší kulky a před jejím cílem se kamera změní, abyste krásně viděli její explozivní účinnost. Většinou takové záběry trvají zhruba pět vteřin a máte možnost se z různých úhlů kouknout, jak jsou orgány a kosti vašeho protivníka zredukovány na naprostou kaši. Pro méně otrlé jedince je pak možnost sledování trajektorie kulky nechat přeskočit, takže budete mít vždy jen ten druhý záběr bez rychlého pohybu napříč mapou; případně rentgenové záběry redukovat nebo rovnou vypnout úplně.

Jde zcela upřímně o jednu z hlavních věcí, které dělají hraní hry tak zábavné. Když si pracně vyhlížíte cíl, snažíte se přesně zamířit a na velkou vzdálenost se vám povede trefit například srdce nebo prostřelit oko – ať už to zní jakkoliv morbidně – máte zkrátka pocit jakéhosi zadostiučinění. Manipulace se zbraněmi přitom není nijak rozsáhlá, ale funguje a působí dobře, zejména s možností zpomalení času, což považuji za nedílnou součást zážitku a jednu z nejdůležitějších věcí, které máte k dispozici. Například nutnost přebíjení pušek po každém výstřelu zase svádí k přesnému míření, pečlivosti a trpělivosti, což vás ještě více vtáhne do celého prostředí druhé světové války a kůže partyzána za nepřátelskými liniemi. Po ruce navíc občas budete mít i několik různých předmětů; ať už jde o granáty, explozivní nálož nebo například nástražný drát a minu Bouncing Betty, které můžete všelijak využit k ofenzívě i defenzívě.

Sniper Elite VR se v mnoha ohledech vlastně nesnaží o žádnou revoluci, ale daří se mu poměrně úspěšně přenést koncept z velkých dílů do virtuální reality a to samotné střílení, byť ne nevídané, je opravdu skvěle zpracované. Stále tomu však něco chybí a to dobré k zemi sráží některé technické problémy. Několikrát jsem narazil na různorodé bugy a někdy výstřel, který bych přísahal, že nepřítele zasáhl, absolutně nic neudělal. Což u takové hry nepůsobí dobře. Často jsem měl navíc problémy s ovládáním. Ze svého pasu můžete totiž vytahovat náboje, po bocích máte předměty, u prsou kapsy pro příruční zbraně a u ramen velké zbraně. Všemožné věci ve světě navíc můžete sbírat z dálky za pomocí jakýchsi magnetických rukou obdobně jako v Half-Life: Alyx. Ne vždycky se vám ale povede udělat přesně to, co chcete. Někdy chci zvednout ze země předmět, ale místo toho vezmu do ruky granát; jindy ten granát nemohu do svých kapes vrátit, a často se mi dokonce povede ho odjistit, zatímco v té kapse stále je. Jo, obzvlášť ty granáty jsou vážně neposedné. Zkrátka ovládání může zejména v akčnějších a chaotičtějších pasážích působit trochu neposlušně a občas se vám povede udělat něco jiného, než co jste zamýšleli.

Ze všeho největší problémy jsem měl ovšem s umělou inteligencí nepřátel. Na jednu stranu jsou velmi přesní a umí na vzdálenosti desítek metrů mířit až neuvěřitelně dobře; na druhou stranu jsou ale naprosto blbí. Při zaslechnutí zvuku se několik jednotek shlukne na jednom místě a jen blbě stojí a čumí, když jste skrčení, tak si vás těžce všímají, občas ignorují mrtvá těla a někdy ani nevyužívají krytí. Jindy si vás všimnou okamžitě nebo mrtvá těla vidí v momentě, kdy by neměli. Tahle šílená nekonzistence mi vlastně bránila v hraní tichým postupem a spíše mě takový styl hraní frustroval, takže nikdy netrvalo dlouho a tasil jsem hlučnější zbraň. Což je opravdu škoda, protože v případě velkých dílů jsem to měl vždycky naopak a přijde mi, že přesně v tom série vynikala.

Suma sumárum je Sniper Elite pro virtuální realitu poměrně zábavný kousek, kterému se nedá odepřít skvělé zpracování zbraní a odstřelování, s přihlédnutím na existenci pro slabší platformy dobrá audiovizuální prezentace a alespoň snaha nabídnout možnost hraní několika způsoby. Bohužel celý titul sráží dolů absolutně nezajímavý příběh, mizerná a nekonzistentní umělá inteligence nepřátel a převážně generický design úrovní s téměř nulovou mírou interaktivity. Za tým Indiana tak uděluji doporučení 6 z 10. Některé ale také může odradit trochu slabší nastavení přístupnosti; pohybovat se a otáčet se lze jenom plynulým pohybem, přičemž ztmavení obrazovky jde nastavit jenom při otáčení a sprintování, což může být pro řadu hráčů zbytečnou překážkou. Takových nastavení mohlo být ve hře rozhodně více, a pokud často trpíte kinetózou, Sniper Elite VR může být problematickou hrou.