Co vám budeme povídat… Akční série Sniper Elite snad už od svého zrození díl co díl šlape ve svých vlastních stopách a jen tu a tam lehce odbočí z pomyslného bláta do pomyslné louže. A podobně, jako tomu bylo například ve srovnání s třetím a čtvrtým dílem, i ten pátý oproti svým předchůdcům nabízí největší viditelnou změnu snad jen v kulisách, v nichž se budete celou dobu pohybovat. Než ale případně začnete obracet oči v sloup a bědovat nad tím, že tu už zase máme skoro ten samý titul, tak zadržte. Takové tvrzení sice není daleko od pravdy a pátý díl není vyloženě ničím revoluční, ale oproti předchozímu dílu jde o krok dál, a hlavně tím správným směrem. Konečně totiž máme pocit, že vývojáři dosáhli toho výsledku, který nám chtěli představit už za dob Sniper Elite 3. A musíme teda říct, že ten výsledek stojí fakt za to.

Jak už bylo zmíněno v úvodu recenze, na první pohled uvidíte nejvíce změn právě v kulisách. Slunnou Itálii musíme opustit, ale místo toho nás čeká podobně slunná Francie. Mezi její hlavní dominanty samozřejmě patří krásná a porostů plná krajina i nádherná městečka. A už zde je vidět ten zmíněný krok kupředu. Ačkoli byla Itálie vážně krásná, tak ji sužovala jistá monotónnost a často až moc velký počet obrovských a víceméně prázdných ploch. Vývojáři z Rebellionu si tohle nejspíš sami uvědomili a důraz na level design je tentokrát vidět více než kdy dříve. Zatímco jedna mise může být v podstatě jenom jedno velké prostranství, jiná vás vezme do malého městečka plného neustálých ulic a slepých uliček evokující například druhý díl. Jindy se zase podíváte do pěkného hradu a poté vás čeká zbraňová základna na ostrově, která je plná podzemních tunelů a komplexů.

Všech osm hlavních misí (nepočítaje tu úplně finální a jednu bonusovou, v níž máte zabít Hitlera) od sebe už na první pohled rozeznáte a je vidět, že si s jejich vytvářením vývojáři vážně vyhráli. Jsou členité, různorodé, kreativní, a hlavně nejdou podle stejné šablony. To zasahuje i do jejich velikosti nebo obsahu. Velká mise může nabízet hned několik vedlejších úkolů, v nichž se ztratíte i několik hodin, zatímco jiná mise může být poněkud uzavřenější a více uzpůsobená pro sabotáže a střelbu zblízka. Celkově se i zdá, že vývojáři dali větší důraz na skoro až sandboxové hraní.

Nejednou se nám při hraní vybavovaly vzpomínky například na poslední díly série Hitman nebo zejména Metal Gear Solid 5. Téměř každý úkol, který dostanete, lze splnit různými způsoby. Potřebujete zneškodnit rádiovou komunikaci? Zkuste někde najít páčidlo, kterým otevřete dvířka, a vyřaďte z provozu centrální jednotku. Případně rozstřelte nebo ustřihněte kabely, které drží anténu na místě. Nebo co třeba ta základna někde v dálce, do které se potřebujete dostat? Můžete zkusit hlavní bránu, ale někde vedle je určitě méně střežený vchod. Případně si zkuste udělat díru v poškozeném plotu a nějaká podzemní cesta tam taky určitě vede.

Více než kdy dříve jsme vážně měli pocit, že nám vývojáři dali do rukou nástroje, propracované mapy a nechali nás se vyřádit tak, jak jsme chtěli a považovali za vhodné. Některé cestičky byly evidentní, jiné jsme objevili třeba až odposlechnutím náhodného rozhovoru dvou vojáků. Můžete na všechno jít klasickým Rambo stylem, můžete se všude plížit jako byste si hráli na absentujícího Sama Fishera nebo samozřejmě všechno z dálky odstřelovat. Všechno dává smysl a nic z toho není ten špatný, ani ten vyloženě správný styl hraní. I když samozřejmě nejlepší je stále tak nějak kombinovat všechno dohromady.

Může za to také značná změna vylepšování zbraní. To je něco, co působilo ve čtvrtém díle velmi nedodělaně a dost odfláknutě, ale to se naštěstí neopakuje. Zbraní sice nemáte od každého typu několik desítek, a vlastně jich je docela málo; ale zato si je můžete dost detailně upravovat. Nechybí spousta zaměřovačů různých stylů, zásobníky, hlavně nebo gripy. Můžete si zbraň udělat extrémně tichou, ale ne moc silnou, nebo naopak aby velmi kopala, ale bude těžší s ní střílet rychleji v důsledku zpětného rázu a pomalejšího nabíjení. Co vám vyhovuje, to si můžete udělat. A ačkoli se dají udělat i takové kombinace, ze kterých nadšenci do zbraňové autentičnosti akorát vyvalí nevěřícně oči, jde přece jenom z hlediska hratelnosti o robustní a zábavnou věc, kterou si navíc rozšiřujete hledáním zbraňových ponků v samotných misích. Obzvlášť velkou roli v zábavnosti a robustnosti také sehrávají typy munice. Už nejste omezováni pouze na klasické střely a případně subsonické, které jste mohli v předchozím díle v misích občas najít. Teď si můžete kromě těch normálních pro své zbraně časem vybrat až dva další typy, které si rovnou vezmete s sebou. Kromě těch subsonických, které jsou extrémně tiché, jsou to například střely pro proražení brnění (včetně kovu a kamene) nebo nesmrtící, kterými nepřítele i na dálku pouze zpacifikujete. A i to je další způsob, jak celou hru hrát.

Rozhodně v tomto ohledu potěší i dost detailní nastavení obtížnosti, pomocí něhož můžete měnit agresivitu nepřátel, vítr nebo působení gravitace na kulku, několik částí uživatelského rozhraní, regeneraci zdraví či dokonce možnost oživení se v kooperaci. Tahle hra jde opravdu vstříc snad každému.

Po hratelnostní stránce se tedy novému Sniper Elite podle nás dá vytknout jenom opravdu málo a máme pocit, že vývojáři konečně přišli na ten perfektní poměr všech možností a mechanik. Jenom škoda, že podobná péče zas a znovu nebyla věnována příběhu. Ten už bohužel tu samou šablonu stále sleduje. Nacisté mají zázračný zbraňový projekt a jenom Karl Fairburne je z nějakého záhadného důvodu schopný jej zničit. A to je všechno, co vám můžeme k příběhu povědět. Ne protože bychom se chtěli vyvarovat spoilerům, ale protože to je vážně všechno, o co v téhle hře jde. Hlavní záporák je ZASE náhodný zlý nacista, Fairburnovi zapomenutelní spojenci se ZASE objevují jenom v cut-scénách mezi misemi a ZASE ho strašně chválí za úžasně odvedenou práci a tím to hasne. Zase.

A je škoda, že už takhle nezajímavý příběh sráží dolů i docela nízkorozpočtově vypadající cut-scény. V nich si „užijete“ s výjimkou hlavního hrdiny opravdu prachobyčejný dabing, často extrémně béčkové dialogy, docela špatné animace a podobně. Což je zvláštní, protože jinak samotná hra vypadá vážně krásně. Prostředí jsou obrovská a detailní, ať už mluvíme o makro i mikro detailech, a jak už bylo zmíněno, tak jsou členitá a různorodá. Nepočítaje z nějaké důvodu poněkud nefunkční anti-aliasing se na celou hru vlastně dívá až překvapivě dost dobře. A samozřejmě i v případě ikonických rentgenových průstřelů, které zase prošly vylepšením a vypadají o něco lépe. Pochválit musíme také například dabing německých vojáků, i když jde spíše jen o takový bonus navíc.

A abychom skončili na ještě další pozitivní notě, tak ačkoliv jsme se bohužel nedočkali návratu exkluzivně kooperativního módu Overwatch, tak byl nahrazen režimem Invasion. V něm můžete jiným hráčům vstoupit do hry v roli nepřátelského německého odstřelovače a zkusit vaše protivníky vystopovat a zlikvidovat. Samotný mód není vyloženě zvlášť hluboký, ale podobně jako stále přítomný Survival nabízí pěkné vyblbnutí a slouží jako chvilkové odpočinutí od kampaně. Tu samozřejmě jde stále procházet ve dvou lidech; jenom jsme si v ní všimli většího výskytu bugů. Nechyběly zaseknuté animace, propadávání těl i několik výpadků připojení a chyby při načítání uložených pozic. A kromě toho všeho tu samozřejmě najdeme i multiplayer, ale ten jsme před vydáním neměli s kým vyzkoušet.

Takže co vlastně o Sniper Elite 5 říct na závěr? O druhou francouzskou revoluci nejde, ale jde o krok dál. Ne ve všech ohledech, jako třeba v příběhu, ale naštěstí v těch nejdůležitějších, což je hratelnost i level design. Za nás si tedy Sniper Elite 5 odnáší doporučení na opravdu silných osm bodů z deseti. Série Sniper Elite se konečně dostala na tu kýženou kvalitu, kterou jsme vyhlíželi už od třetího dílu.