Skvělá hra, kterou si nikdo neužije - Forspoken

"Tak tohle teda kategoricky odmítám. Proč je tu proboha ten PlayStation, kde mám klávesnici, jak mám sakra něco podobnýho vůbec hrát a proč bych to sakra měl dělat. Ne, mně je jedno, že jsem řekl, že to udělám, já se chci vrátit domu, nechte mě bejt!"

Tak zhruba podobné pocity jsem měl, když na mne Forspoken na recenzování tak trochu zbyl. Dobrá, zbyl není to nejsprávnější slovo, v podstatě jsem si o to řekl a modlil jsem se za to, abych mohl hru odehrát na počítači. Na rozdíl od hlavní hrdinky Frey už ale nejsem namyšlený ublížený puberťák a k výzvě jsem se postavil jako chlap. A jsem za to rád. Nejen, že jsem se naučil důležité životní dovednosti, jako je mačkání L3 a R3, ale také se mi stalo něco, co jsem neočekával. Hru, která je plná grindování, nesympatických postav a stále stejných assetů, jsem si vlastně neskutečně užil. Je mi ovšem naprosto jasné, že v tom budu skoro sám. Ale nebojte, vysvětlím vám proč!

Forspoken začíná vlastně celkem nadupaně. Seznámíte se s už zmíněnou hlavní hrdinkou jménem Frey Holland, což je typická nabubřelá teenagerka, která má problémy se zákonem a protlouká se životem doslova na vlastní pěst. Ujmete se jí právě když stojí před soudem, naštěstí vyvázne a zrovna když se těší na to, jak její život konečně otočí směr, přání se jí vyplní do posledního puntíku. Náhoda či snad osud ji přivede k tajemnému mluvícímu náramku a magickým portálem se dostane do kouzelné říše Athia, kde nerozumí naprosto ničemu a nikomu.

"Nikdo mě nechápe! Já chci svoji kočku Homera. Proč mě sakra vedete do toho vězení?! Chill out, guys!"

Start hry je tedy hutný, o tom žádná. Se zbytkem hry sice nemá mnoho společného, ale vhození do příběhu funguje na výbornou. Co ovšem pokulhává, je hraní samotné. Prolog v New Yorku totiž s game loopem vůbec nesouvisí a vlastně se jedná spíše o řádnou nálož cutscén, které násilně přerušují hraní a střídavě vám hra zamyká volnost v ovládání kamery. Tutoriálový souboj s drakem ale zase misky vah poněkud převáží a samotný úvod vlastně vůbec není špatný. Jakmile ovšem skončí a vám je dána trocha volnosti v průchodu hlavního města říše, problémy začnou přibývat. Přes grandióznost architektury totiž poznáte, že město je vlastně docela prázdné, a to včetně jeho obyvatel. Vše vypadá podobně pustě jako ve hrách od From Software, jen s větším množstvím nicnedělajících lidí. Vzácné dialogy s tím málem postav, co hra nabízí, také neoplývají velkou hloubkou, a mnoha lidem už začne lézt na nervy i hlavní hrdinka Frey.

Podobnou stopku jako já bohužel vývojáři hry neměli. Frey je od začátku do téměř samotného konce otravně držkatá. Samotnému mi to nevadilo, naopak jsem to cenil jako celkem věrné vyobrazení adolescentů, ale většinu hráčů, což jste mohli vidět i u dalších recenzentů, to bavit nebude.

Brány města se otevírají a po přibližně dvou hodinách se dozvídáte, o čem vlastně hra je. Forspoken bych charakterizoval jako akční adventuru říznutou se simulátorem plachtění krajinou. Hlavní hrdinka díky mluvícímu náramku dostane přístup k magickým schopnostem a jako jediná se zdá odolná vůči nákaze, které sužuje celý svět. Ačkoliv se tak Frey chce pouze dostat domů, hráč záhy pochopí, že zde pobude, dokud nebude říše zachráněna. Problémy Athie jednoznačně souvisí s matriarchátem takzvaných Tant, tedy žen, které dříve díky své síle, moudrosti a nadpřirozeným schopnostem vedly obyvatele ku prosperitě, ale poté jim do jedné hráblo.

Vaším hlavním úkolem tak bude vyhledat jednotlivé Tanty, zpacifikovat je a rozšiřovat si tím vlastní magické dovednosti. Tyto příběhové části jsou velmi povedené, ale problém je bohužel v tom, co je dělí. Během cestování tak budete korzovat krajinou plnou nestvůr a cestou poznáte předem daný a do konce hry neměnný kolotoč totožných míst zájmu. Konkrétně jde o jezírko, kde dostanete nové kouzlo. Usedlost pro poutníky s postelí. Přibližně tři typy obelisků. Dále pak poklad s logickou hádankou. Věž s pokladem a nepřáteli. Vesnici s pokladem a nepřáteli. Pevnost s pokladem a nepřáteli. Vchod do dungeonu, který vypadá jak z pera procedurálního generátoru se třemi salvami nepřátel a pokladem.

A dost, další poklad už nesnesu. Naštěstí nemusím, tímto je výčet v podstatě kompletní. Jednotlivá místa poté používají naprosto totožné modely a rozložení a liší se jen to, jestli najdete na místě bylinu, léčivý balíček, rudu anebo nějaké staré lejstro.

Abych nebyl tak negativní, právě u lejster mi dovolte se zastavit. Příběh celé země a jejích vyšinutých vládkyň se dozvídáte převážně z popisků v encyklopedii. Tento styl vyprávění je sice shovívavě řečeno neakční, ale rozhodně nejde o nezajímavé čtení. O tom, jak svět fungoval, jsem vlastně četl rád a ač vám to hra na samotném konci polopaticky pro jistotu přeříká, vlastně mě to bavilo. Částečně i díky tomu, že při tom lze narazit na podivnou českou stopu. Když jsem tak poprvé ve hře viděl Obrana Square a Cviceni Square, myslel jsem si, že jde snad o nějaký pozůstatek zastydlé české lokalizace zahozené během vývoje. Fort Krev jsem poté považoval snad už za vtip a pěkně jsem se plácl i do čela, když mi došlo že Tanta Sila je skutečně odvozená od síly a Tanta Prav zase od skutečných práv.

V titulcích hry jsem pak marně hledal mezi scenáristy nějaké jméno českého vtipálka, ale žádného jsem si nevšiml. Vše tak nasvědčuje tomu, že když vývojáři hledali nějaký velmi netradiční fantasy znějící jazyk, čeština jim přišla jako správná volba.

Škoda je snad jen to, že právě české pozůstatky jsou na detailnějším průzkumu světa vlastně asi to nejzajímavější. Suroviny, které v pokladech najdete, na hru mají ve finále relativně malý dopad a předměty jsou na tom podobně. Na Frey můžete měnit pláště a náhrdelníky, ale jejich efekty jsem během hraní příliš necítil. Využít také můžete i magického malování na nehtech, které je na tom s účinností sice podobně, ale alespoň je to skutečně něco nového. To, co má opravdový dopad na průchod hrou, je magie, kterou si dokážete cestou odemknout. Celý svět je zasypán zářivými koulemi many, které posléze vyměňujete za kouzla. Jejich grindování je sice vysoce otravné, ale také odměňující, protože posílení vašich kouzel pak skutečně poznáte a mne to na Forspoken bavilo ze všeho nejvíc.

Pokusím se vám to vysvětlit. Je mi jasné, že spousta hráčů nad hrou právě kvůli nepřehledné změti kouzel zlomí hůl. A jsou k tomu pádné důvody. Já měl ovšem to štěstí, že jsem vše odemykal s velmi specifickou taktikou a právě to mi poté dovolilo poznat hru z té lepší stránky.

Na začátku jste obdařeni takzvanou fialovou magií, která se dá charakterizovat asi jako magie země. Jednotlivé schopnosti se poté dělí vždy buď na útočný typ na pravé spoušti, nebo podpůrný na levé. Pomocí L1 a R1 můžete vybírat konkrétní kouzlo a s L2 a R2 je pak sesíláte. Tušil jsem, že jednotlivých schopností by na mne brzy mohlo být moc a že v žádném případě nechci vybírat na kolečku mezi sedmi schopnostmi. Manu jsem si tak šetřil a investoval jsem primárně do těch kouzel, která se následně dala vylepšit na další úroveň. Znamenalo to sice hodně času značně repetitivního grindování, ale výsledkem bylo to, že jsem měl sice jen pár kouzel, zato velmi silných, která jsem uměl velmi dobře ovládat. To se mi vyplatilo zvláště poté, co zjistíte, že krom fialové magie jsou ve hře ještě další tři typy. Rudá magie se silnými ohnivými útoky na blízko, modrá, která vám pomůže držet si nepřátele daleko od sebe pomocí vody, a zelená s bleskovými plošnými útoky a iluzemi. Každá magie má poté rozsáhlé množství schopností. Ačkoliv můžete na gamepadu jednotlivé typy kouzel volně přepínat, doporučit mohu ještě jednu věc. Každá magie totiž má jedno kouzlo, díky kterému na ni můžete rychle přepnout s bonusovým efektem. Díky tomu jste pak schopni řetězit vaše útoky, uskakovat rychlostí blesku a obecně vedle vás pak bude i Brumbál vypadat jako pouťový kouzelník.

Problém je, že to je pravděpodobně jediná cesta, jak si hru užít. Forspoken není jako Elden Ring anebo Zaklínač. Nemá smysl hledat finty na nepřátele, zastavovat se u každého kamene a hledat neschovaná tajemství. Forspoken je o rychlosti, a to jak v soubojovém systému, tak i při pohybu po mapě. Největší zábavu si užijete s pedálem na plyn zaraženým v podlaze a hra selhává v tom, vám to řádně vysvětlit.

Sám tak vlastně chápu, proč hra sklízí velmi rozporuplné hodnocení od tří z deseti až po devět. Strašně totiž záleží na tom, jaký způsob hraní si sami zvolíte. Forspoken má nabušený začátek a konec, ale celý prostředek je tak nějak na vás. Pokud půjdete jen po hlavních úkolech, tak budete mít hotovo možná i za nějakých dvanáct hodin. Mně to ovšem trvalo dvacet sedm a ač se to občas táhlo jako smrad z ponožek, já si vypnutí mozku u grindování užil a odměnou mi bylo brutální opojení mocí hlavní hrdinky. Mrzelo mne snad jen to, že když jsem si po odehrání vyzkoušel i demoverzi na PC, došlo mi, jak moc času jsem zabil vnitřním bojem s konzolovým ovládáním.

Na výkonném počítači také hra byla o poznání hezčí a plynulejší. Režim kvality v nastavení PlayStationu bych tak snad doporučil vyloženě z technických důvodů zahodit. Hra je pak sice opravdu podobně pěkná jako na PC, ale šedesát snímků za sekundu je tady skutečně nutností. Ač má hra zajímavou barevnou paletu a pár skutečně krásných výhledů v ní najdete, nestojí to za neplynulý pohyb. Místo detailního zkoumání modelů, ať už příšer, lidí nebo prostředí, tak raději věnujte čas poslechu, protože hudební doprovod na tom vlastně vůbec není špatně.

Přicházíme do finále. Mám tu čest uzavírat svou recenzí starý způsob hodnocení a snad naposledy v hlavě bloumat nad tím, jaké číslo si hra vlastně zaslouží. Pojďme to tedy shrnout.

Forspoken je odvážným titulem. Tým Luminous Productions se pustil do velmi nebezpečných vod, tedy pokusit se prodat hru východního typu západnímu publiku. Tento nesoulad je poté vidět v podstatě ve všech aspektech hry. Vývojáři rozhodně neměli dostatečný cit pro detaily na to, aby se hra dala s čistým svědomím považovat za tříáčkovou produkci hodnou ceny kolem sedmdesáti či osmdesáti dolarů. Přesto rozhodně má co nabídnout, a pokud se na mechaniky titulu dobře naladíte, přinese vám hodně zábavy. Verzi pro PlayStation 5 tak mohu s čistým svědomím doporučit pouze na pět bodů z deseti, ale přiznávám, že při tom značně skřípu zuby. Sám jsem si hru užil, a pokud budete hrát na platformě, se kterou jste dobře seznámeni, líbí se vám tempo hry a nedejbože máte rádi kočky, kterých ve hře naleznete spoustu, klidně si k doporučení připočtěte ještě dva body.