Stranger of Paradise: Final Fantasy Origins - Recenze

Když se mi dostalo Stranger of Paradise: Final Fantasy Origins pod ruku, tak jsem se bál, že toho budu litovat. Poměrně dlouho jsem si musel rozmýšlet, jestli mé obavy byly opodstatněné či nikoliv. I když se tedy oficiálně jedná o akční roleplay hru, tak by se dala spíše popsat jako kombinace Dark Souls a Final Fantasy. Zní to jako skvělý nápad, že? To, co hraní této hry obnáší, se vám pokusím přiblížit v této recenzi.

Příběh je pro mě jedním z nejdůležitějších aspektů jakékoliv hry. Herní design je náročné umění a udělat všechno perfektně je častokrát téměř nemožné. Proto nepohrdnu dobře udělaným příběhem. Většinou je to něco, co mě motivuje v hraní titulu a díky dobře zpracovanému příběhu přemýšlím o tom, co se stane dále, i když zrovna nehraju. 

Bohužel v případě Stranger of Paradise je příběh tak na béčkové úrovni. I když se snaží o opětovné převyprávění událostí z prvního dílu a velkou roli v příběhu hrajou okolnosti a obecný stav světa, ve kterém se příběh odehrává, tak hra vás uvede do děje tak ležérním způsobem, že si ani nepoložíte otázku: „proč tomu tak je?“ Spíš to celé působí jako uměle vytvořená zápletka. Hlavní hrdinové chtějí prostě zničit Chaos, protože je to dobré a oni mají odhodlání bojovat. Mají své kameny, které je navádí za Chaosem, a za každou cenu se onen Chaos snaží vymýtit.

Při rozhovorech mezi sebou měly postavy opravdu nepříjemné mezery. Vzpomněl jsem si na takové ty pohádky pro děti do 7 let, kdy mezi každým dialogem je pauza na to, aby dítě stihlo poslední větu zpracovat, než začne vyprávět jiná postava. Ze sdělení jednotlivých postav se moc informací nedozvíte a vlastně od začátku hry jsem věděl jen to, že hraju za Jacka, který chce s partou svých kámošů zničit Chaos. To je vlastně vše. Postupem času se příběh trochu osvětluje, ale je vyprávěn tak pomalým tempem, že každá cut-scéna byla pro mě utrpením.

Příběh dokreslovala také hudba, u které musím uznat, že byla na poslouchatelné úrovni. Avšak té jsem si moc neužil. Bojová hudba byla naopak otřesná. Hádejte, co v této hře budete dělat nejvíce? Ano, bojovat. Písničky „akce“ se neustále opakovaly, a to do takové míry, že jsem se snažil nezešílet. To je také jeden z důvodů, proč jsem se později začal vyhýbat soubojům. I když každá úroveň měla svůj originální a poměrně dobrý soundtrack, tak bojová hudba to vždy zkazila.

Musím říci, že soubojový systém je docela pěkně udělaný. Tady začíná ona podobnost s Dark Souls. Souboje působí velice svižně a plynule. Když však začnete provádět útok, už jej nemůžete přerušit, a proto se mi stávalo, že místo útoku jsem maximálně tak inkasoval poškození od nepřítele. Nepřátele si alespoň můžete locknout, což sníží pravděpodobnost, že útok netrefíte. K dispozici máte dva způsoby obrany, a to klasické krytí nebo takzvaný soul shield, což je takový vysavač duší. Pokud soul shieldem zvládnete vykrýt útok, dočasně omráčíte nepřítele. Jednotlivé útoky se dají dokonce kombinovat, což v mém podání vypadalo spíše jako náhodné mačkání tlačítek, ale jedná se o příjemné rozšíření soubojového systému. Nechybí ani finishing move, kterým rozstříštíte své nepřátele na červené krystaly, což aspoň vypadá cool. Při soubojích vám navíc mohou pomáhat vždy dva členové vaší party, která se postupem příběhu zvětšuje. 

Po úrovních jsou rozmístěné checkpointy srovnatelné s ohništěm v sérii Dark Souls. Obnoví vám i vaší partě léčivé lektvary, zdraví a také oživí již zabité nepřátele v úrovni. Pokud zahynete, tak se na tomto checkpointu pochopitelně oživíte. Zarazil mě akorát fakt, že při smrti hráč téměř o nic nepřijde. Přijde tedy o trochu postupu, ale checkpointy jsou poměrně časté.

Svou postavu a dokonce i jednotlivé členy party můžete vybavit z boje obdrženou výzbrojí, a to ať už zbraní, přilbou, kabátem či sukní. Jsou zde i roušky, ale ty umlátí příběh už úplně na kolena, jelikož poté hlavnímu protagonistovi již ani není vidět do obličeje. Jednotlivé předměty kromě vizuální změny působí také na maximální zdraví, maximální množství many a na další atributy, jako je například poškození či odolnost.

Jack si v boji může přepínat mezi dvěma rolemi, které si můžete nastavit při upravování postavy. Kromě výběru jednotlivých komb máte také na výběr z osmi rolí. Přitom každá role má svůj dovednostní strom a při kompletním vyzkoumání dovednostního stromu se vám odemkne jedna z expertních rolí. Těch je také deset. Každá role má své unikátní provedení, svůj unikátní styl boje a unikátní zbraň. Mě osobně nejvíc zaujal mág díky možnosti útoku na dálku.

V titulu je poměrně široké spektrum nepřátel, ale i tak došlo k jejich opakování, a to i napříč jinými typy úrovní. Proto jsem si jednotlivé typy nepřátel zapamatoval a poté už jsem věděl, jak s nimi bojovat. Trápit vás budou vlci, hadi, netopýři či nejrůznější divná nadpřirozená stvoření. 

Bossové byli, jak by se u nich dalo čekat, většinou nároční na poražení, avšak někdy až přespříliš. Jsou přizpůsobeni boji proti třem hráčům, ale jelikož jsem hrál sám, tak bylo poměrně obtížné se jejich útokům vyhnout. Vyskytovali se vždy na konci úrovně a každý byl svým způsobem unikátní.

Co se týče úrovní, tak ty nabízí také poměrně slušné spektrum, avšak působí velice prostě. Každá úroveň je pouze směsice tras, které ani nenabízí variabilitu. Ocenil bych možnost dostat se na jedno místo třemi způsoby, ale ne. Sem tam se naskytne nějaká logická hádanka, ale to je vše. Zkrátka můžete postupovat jen dopředu a dozadu. Žádné větší odbočky jsem nenacházel. No a jelikož nepřátel bylo pomálu, tak jsem se často nepřátelům pouze vyhnul a pokračoval dále. Taky proč ne, když jsem i tak obdržel potřebný počet levelů pro další úroveň.

Úrovně se mění na mapě, která je zbytečná a bohatě by stačil výpis v seznamu úrovní. Ve hře se nachází i vedlejší questy, které jednoduše vezmou mapu z hlavní linky, otočí ji a vy si díky tomu můžete projít tu samou mapu, ale od konce na začátek. Jak geniální a líné řešení.

To vše může zachránit pouze multiplayer. Ten bohužel byl poněkud nefunkční. Tedy mohl jsem se připojit, ale nebylo kam a zároveň když jsem hrál s otevřeným lobby, tak aby se mohli hráči napojit, tak se nikdo nepřipojil. Abych byl ale fér, tak možnost průchodu hrou s kamarády beru jako velké pozitivum. Sice jsou hráči, kteří preferují hraní o samotě, ale já osobně si radši zahraju s přáteli. Proto si myslím, že výměna umělé intelegence za vaše kamarády v partě může hře dodat trochu víc té energie, kterou postrádá v ostatních aspektech. Bohužel jsem ale multiplayer vyzkoušet nemohl neboť jsem neměl s kým.

I když jsem tento titul zapnul s čistou hlavou a nebral jsem v potaz obavy, které se v komunitě šířily, tak jsem byl bohužel hluboce zklamán. Hra a její tempo jsou pomalé. Příběh by se dal shrnout slovy hlavních hrdinů,tedy „jako bullshit“, a úrovně mě také zklamaly. Příjemný byl bojový systém, který si hráč díky systému rolí dokáže sám pro sebe osvěžit. Postavy jsou pěkně provedené, ale jejich náročné vlasy jsou tak pověstné náročností na hardware, že jsem si při prvním zapnutí nebyl jist, zda to můj počítač zvládne. Já osobně jsem ale naštěstí problém s výkonem neměl.