2005 byl pro hry magickým rokem, protože vyšel čtvrtý Resident Evil, TimeSplitters, Call of Duty 2, God of War a samé další úžasné tituly. Ale kdo z vás si pamatuje Psychonauts? Tahle hra si během let získala titul kultovní klasiky, přesto je pro mnohé velkým tajemstvím. V roce 2014 vyšlo takové polopokračování, protože šlo o krátkou VR hru, jež sloužila jako prolog ke dvojce. Ta po neskutečných 16 letech od jedničky konečně vyšla a mnozí jsou neskutečně natěšení. Ale co když má dvojka stejné chyby jako jednička? To by už mohl být problém.

Psychonauts 2 je téměř identické s prvním dílem. Jde o plošinovku, ve které lezete lidem do myšlenek. A proč by taky ne. Díky speciálním dveřím totiž můžete ovlivňovat lidské myšlení, měnit jim vzpomínky nebo je zbavovat traumat. Jenže ne vždy všechno vyjde tak, jak má, takže tu bojujete proti cenzorům nebo lítosti. Tyhle části byly v prvním díle to nejlepší, protože šlo o roztodivné a originální úrovně. Jenže ve dvojce jich tolik není, ale k tomu se ještě dostaneme. 

Hrajete za Razputina, kluka z cirkusácké rodiny, jenž má psychické schopnosti. Konečně se se svými kamarády dostává pryč z výukového kempu, přímo do sídla Psychonautů. Otce vaší „přítelkyně“ jste zachránili ve VR prequelu, jenže teď musíte zjistit, kdo za tím vším stojí. Vypadá to, že na vině je Maligula, se kterou zakladatelé organizace Psychonauts již v minulosti bojovali, jenže z neznámého důvodu je vždycky o jeden krok napřed. Znamená to tedy, že v organizaci je krysa (a teď nemyslím milovaného Herolda) a je to někdo z vašich přátel? No, já vím odpověď, ale dneska jedeme hezky bez spoilerů, takže si hru budete musit sami zahrát. Jedno vám ale k příběhu řeknu. Obsahuje pár doopravdy zajímavých myšlenek. Můžete někomu pozměnit od základu celý život, jen abyste docílili většího dobra? Jak moc si můžete dovolit obcházet pravidla organizace? Nebo jak moc je pro vás důležitá rodina? Nejen tyhle otázky vám budou během hraní šrotovat v hlavě. V určitých ohledech příběh dospěl, protože nejde jen o šílené a vtipné dobrodružství. Na druhou stranu ale základní dějová linie zůstala až moc jednoduchá a předvídatelná. Osudy lidí a fungování světa je na tom všem nejvíce zajímavé a místo toho, abych zjistil, kdo je již avizovaná krysa, tak jsem kecal s praštěnou Lizzie nebo Razovou rodinou. 

Problém nastává i v ukázkách, které příběh vypráví. Mezi jednotlivými dialogy a prostřihy jsou velké pauzy, takže vše působí znatelně více zdlouhavě. A bohužel se ani dabing mnohdy netrefuje postavám do pusy. V tomhle mi hra připomíná první díl. Na jeho obranu šlo ale o rok 2005 a v té době o lehce nadprůměrné vyprávění příběhu. Zde, i když působí jakkoliv věrně, se jeví spíše jako břemeno. 

To ale není jediná věc, kterou má hra společnou s prvním dílem. Soubojový systém je naprosto totožný, dokonce i vaše schopnosti, které máte. Aktivní vždy můžete mít pouze čtyři schopnosti, které si vybíráte. Můžete tak propojovat jednotlivé segmenty vzpomínek. To se hodí nejen pro řešení logických hádanek, abyste změnili něčí osobnost, ale také pro přesun lokacemi. Následně můžete zapalovat nebo telepaticky něco popadnout, což po vylepšení slouží i k hlazení zvířátek. Některým osobám a zvířatům můžete dokonce na chvíli vlézt do hlavy, abyste viděli svět jejich očima. Tím se vám odhalí uzamčené pasáže. Nebo v souboji můžete někoho omráčit. Jenže mezi schopnosti například patří i levitace. Pokud tak uprostřed úrovně narazíte na skok, během kterého musíte použít levitaci a vy ji akorát nemáte vybranou… tak jste zkrátka mrtví.. Přitom levitace ve vzduchu mohla být na stejném tlačítku jako skok. Konfrontací s nepřáteli dokonce ubylo a i na vyšší obtížnost jsou až směšně lehké. Stačí vzít bombu, hodit ji na ně a spamováním jednoho tlačítka je umlátíte. Výjimečně, a to spíše ze zvědavosti, použijete jiný útok. Jedním tlačítkem se vyhnete a druhým mlátíte. Nemáte tu žádné kombo útoky. Maximálně můžete přidat již zmíněné schopnosti.

Nepomáhají tomu ani bossové, kteří mají jednoduchý vzor útoků. Jednoho jsem dokonce porazil za necelých 20 sekund. Jako by se nechumelilo. 

Stejně špatně je na tom i samotný design úrovní zejména mimo snové části. Většinu času budete trávit v organizaci a přilehlém okolí. Hra vám řekne, kam máte přibližně jít. Ale sakra… podívejte se na to, jak vypadají mapy. Vážně se v tom má někdo vyznat?! Budete tak jen neustále chodit sem a tam, místy s někým pokecáte a to je vše. Jenže hra mnohdy nepočítá s tím, že se ztratíte, ale že budete hned vědět, kam máte jít. Nejednou se mi tak stalo, že jsem se někam dostal a už jsem se pořádně nemohl vrátit zpátky. Třeba v této části, kde jsem měl přes tyče přeskákat. Jenže byly navržené tak, aby po nich šlo proskákat jen jedním směrem. Při cestě zpátky tak Raz pořád přelétával. 

Kladem lokací jsou ale kartičky a body, které můžete sesbírat. Pokud teda nejsou nastavené tak špatně, že po vytažení spadnou přímo do vody, do které nesmíte z důvodu Razovy fobie. Za body a karty si následně levelujete postavu nebo kupujete vylepšení. Jsem rád, že vyšší úrovně můžu dosáhnout nejen za zabíjení nepřátel nebo postup příběhem, ale i za samotné prozkoumávání. Díky tomu jsem měl nutkání jít do každého rohu. 

Svět je totiž pestrobarevný a ačkoliv není úplně nejdetailnější, tak bohatě postačí žánru. Jen u modelů postav zamrzí, že neprošly větším vylepšením. To stejné by se dalo říct o soundtracku, protože je tak v polovině cesty. Písničky jsou opravdu skvělé. Při prozkoumávání mysli ďábelského zubaře jde o mix tajuplna a komična, zatímco v lese vše zní více pohádkově. Ale žádná není natolik výrazná, abyste si ji pamatovali o pět minut později. Jen podtrhávají zadanou situaci.

Psychonauts 2 je jasným pokračováním prvního dílu. Téměř vše zůstalo stejné. A to je škoda. Za těch 16 let se herní trh a design značně posunul, jenže hra silně stagnuje. U remasteru by to člověk odpustil, ale u plnohodnotného pokračování nikoliv. Jde tak o lehce nadprůměrný titul, který fanoušky jedničky potěší, ale rozhodně nezíská větší počet nových. Kdyby se zahodila ta hromada zbytečného chození sem a tam, pozměnilo ovládání a více se tvůrci zaměřili na design úrovní, tak by hra splnila očekávání téměř všech. 

Stálo to čekání za to? To už nechám na vás. Já si hru relativně užil, ale doporučit ji ostatním? To jedině snové části.