Chvíli jsem přemýšlel, jestli recenzi na Street Fighter 6 začít pozitivně, nebo negativně. Protože ač je nový díl skvělou bojovkou, která udělala spoustu novinek směrem k přístupnosti vůči novým hráčům, tak se zároveň rozhodla jít i vlastní cestou a nebát se inovací. Na papíře si to rozhodně zaslouží velký palec nahoru. Ovšem právě ta inovace je i ten největší kámen úrazu celého Street Fighteru 6. Protože ačkoliv nakousl něco, co tento žánr potřeboval, nedokázal to dotáhnou ani do jakž takž slušného závěru.

Street Fighter se po sedmi letech vrací ve velkém stylu a s sebou, jak už bylo nakousnuto, přináší hromadu novinek. A i když se to může teď zdát jako šílené tvrzení, tak je potřeba nejnovější díl recenzovat jako dvě naprosto odlišné hry. Jo, chápu, co si teď říkáte, ale dejte mi chvilku a hned vám to vysvětlím. 

Pojďme začít na té pozitivnější vlně, a tím se vlastně dostaneme k samotným základům Street Fighteru jako takového. Pokud vám tato série nic neříká, tak se jedná o dnes už klasickou bojovku, kde se proti sobě postaví dvě postavy v souboji jeden na jednoho a pomocí speciálních útoků a komb se snaží toho druhého dostat na kolena. Street Fighter byl a stále je hlavně o rychlých reakcích na soupeřův pohyb, který prověří jak vaše reflexy, tak vaše schopnosti předvídání protivníkova dalšího kroku. Pokud v něčem nový díl vyniká oproti svému předchůdci, tak je to rozhodně v přístupnosti pro nové hráče. Nově totiž máte na výběr ze dvou druhů ovládání. Tedy máte zde klasický, který veteráni původních dílů budou dobře znát a který se vyznačuje komplexností a složitostí dělání různých typů úderů v kombinaci s pohyby, díky čemuž svého protivníka udoláte složitými komby. Tento styl je sice nádherně odměňující pro zkušenější hráče, ale naprosto chaotický pro nováčky. Právě kvůli tomu zde máme nově i moderní typ ovládání, který se snaží kombinace, úskoky a celkový zážitek značně ulehčit. A daří se mu to na výbornou. Není to tak, že by najednou bylo vše o jednom tlačítku, stále je tady potřeba kombinací, ale místo sedmi či osmi tlačítek najednou stačí zmáčknout jen dvě. Díky tomu je bojový systém lehce pochopitelný a najednou je mnohem lehčí se do hry ponořit, i pokud se sérií začínáte. Asi si teď říkáte, že ve finále se teď s klasickým režimem nevyplatí vůbec hrát. Ale pro pokročilejší hráče je tomu vlastně úplně naopak, protože během tohoto režimu ztrácíte určitou část menších či větších komb, takže právě pro kompetitivní hraní nebo i hráče, co to myslí trochu vážně, bude původní systém stále jasnou a asi i nutnou volbou. Pokud si ale chcete zahrát jen tak s kamarády třeba na gauči doma a nemáte čas je učit tři hodiny základy ovládání, díky tomuto módu si v klidu zahrajete a bude to i zábava.

Nováčkům navíc mohou být ku prospěchu i módy tréninku, tutoriálu nebo vyloženě návody, které vás provedou základními, ale i pokročilejšími lekcemi s jednotlivými hrdiny. Těch je při vydání 18 a můžeme znovu vidět jak známé tváře z předchozích dílů, tak i naprosté nováčky. A musím uznat, že se základní výběr hrdinů povedl. Souboje s nimi jsou akční a ve větší míře i celkem dobře vyrovnané. Výběr je navíc pestrý, takže každý si tady najde svého bojovníka podle stylu soubojů a preferencí. Máte rádi hrubou sílu a na speciální komba vás neužije? Je tu Zangief. Pokud preferujete rychlý pohyb, tak rádi sáhnete po Juri.

Ani nové postavy nepůsobí špatně, ba naopak. Skvěle zapadají do herních kolejí, jsou zábavné a ovládáním povedené. Pár postav bude potřebovat ještě menší balanční úpravy, ale to není nic, co by se v ostrém provozu nedalo změnit.

Vedle hrdinů a režimu ovládání do soubojů přibyla nová mechanika Drive. Tento nový „měřič“ vám totiž dovoluje dělat klasické blokování, parírování, ale i protiútoky a spotřebovává se i použitím speciálních komb, což v předešlých dílech chybělo. Drive má svůj vlastní ukazatel a každá zmíněná akce vám ho ubírá. Ale správné použití, tedy například správné parírování nebo úspěšný blok, vám ho může i obnovit. Díky Drivu jsou tedy souboje živější a daleko více zaměřené i na taktiku, protože pokud vám dojde, vaše postava se stává na chvíli daleko zranitelnější. Je tudíž potřeba Drive využívat efektivně a zároveň donutit protivníka ten jeho vypotřebovat.

Souboje se celkově ve Street Fighteru 6 povedly na výbornou. Jsou vybalancované, zábavné, svižné, ale zároveň komplexní a vhodné i pro ty nejnáročnější hráče

Navíc se na ně skvěle kouká. Pohyby nových i starých postav jsou parádní a komba vypadají suprově. Zkrátka se nový Street Fighter hraje na výbornou a jde tady hodně znát mezigenerační skok. V tuhle chvíli bych se nebál říct vývojářům z Capcomu bravo, protože tenhle díl je výbornou bojovkou, kterou si fanoušci zaslouží.

Kde je tedy ten zádrhel, o kterém jsem mluvil na začátku? No, ten je v té druhé polovině. Kromě klasického režimu bojovky se zde totiž nově nachází i World Tour. V tomto příběhovém režimu si vytvoříte svoji vlastní postavu a vydáváte se do Metro City s cílem stát se tím nejlepším z nejlepších. Na své cestě budete potkávat legendární postavy, tedy oněch 18 základních hrdinů v této hře, od kterých se můžete naučit jejich tajemství boje. V samotném základu se jedná o skvělý námět a je to přesně ten nápad, který nám v podobných bojovkách chybí. Vaše postava se může volně pohybovat po městě, plnit hlavní i vedlejší úkoly a vy sami si postupem hrou vybíráte v rámci bojového stylu směr, kterým se vydáte. Sami si můžete kombinovat různé bojové styly legendárních bojovníků a váš hybridní tak bude unikátní a originální. Nápad je to naprosto dokonalý, ale finální produkt chutná tak nějak nedodělaně a nedopečeně. World Tour je nezajímavý, postavy jsou nudné a pointa všeho, co děláte, je „běž tam, promluv si tady s tím borcem, a pak někomu dej přes hubu“. A takto pořád dokola. 

Takové vytváření postavy je celkem zajímavé, protože vaše tělesné proporce následně ovlivní hbitost, sílu a výdrž. A třeba s větším množstvím svalů roste vaše síla úderů, avšak na úkor rychlosti. Poté, co si vytvoříte po třech hodinách takového krasavce, který jako by Geluovi z oka vypadl, začínáte jako žák Luka, jednoho z legendárních bojovníků, od kterého se naučíte naprostý základ. A zde také začíná vaše dobrodružství v Metro City. To je k příběhu asi tak všechno, protože se vlastně nejedná o žádný zázrak a dialogy a interakce s postavami jsou občas jako vystřižené z špatného béčkového filmu. 

Na to, že hry nemají mnohdy dabing u postav, jsem si zvykl. Ale občasné pazvuky, které tu náhodně vydávají a které vůbec nezapadají do kontextu textu na obrazovce, mi vadilo. Nebo to, že některé postavy mají sice dabing, ale jen v polovině případů, je také otravné. A vaše postava, která jen na všechno blbě přikyvuje, je už jen taková špička ledovce. 

Zajímat vás tedy bude hratelnost. S vaší postavou se budete pohybovat po otevřeném městě a plnit úkoly. A to je samo o sobě ten největší zádrhel celého World Tour. Svět je naprosto nezajímavý, nudný a prázdný. Celé město působí jako z dvacet let staré hry. Všude je sice stále hodně lidí, ale ti prostě jen… jsou. Pohyb po mapě je navíc doslova ubíjející, přitom se příběh nebojí vás házet z jedné strany do druhé téměř neustále, jen abyste třeba strávili pět minut chůzí pro plakát a pak zase zpět.. Neustále posílání vás tam a zpět je nehorázně otravné a nezáživné. A hlavně se jedná o tak častou mechaniku, až to není pěkné. Třešničkou na dortu je pak metro, které rozděluje dvě části města a abyste ho mohli použít, musíte si cestu v něm pěkně probojovat. Což v momentě, kdy jsem musel přejet město téměř osmkrát hned za sebou a strávil u toho přes hodinu, jsem opravdu myslel, že něco rozflákám. 

Neméně otravné jsou potom všudypřítomné gangy na ulici, které vás nenechají ani vteřinu v klidu a kamkoliv se hnete, budou vás chtít zmlátit. To, že na hlavě mají krabice, je jen už menší detail. Kromě toho se v otevřeném světě vyskytují i minihry, díky kterým si můžete přivydělat nějakou tu korunku navíc. Ale ani ty nejsou kdoví jak zábavné a nápadité. Problémem otevřeného světa jsou i časté propady snímků za vteřinu, které se z nějakého důvodu objevují i během soubojů. Přitom v běžných zápasech mimo World Tour jsem propady na PlayStationu nikdy nezažil. Další velmi otravný problém během soubojů je špatně reagující postava na povely útoků. Častokrát nedělá nic nebo provede úplně jiný pohyb, než měla udělat. Toto se děje primárně u speciálních útoků, které si sami poskládáte od legendárních bojovníků. Přitom se, opět, nic podobného neděje u klasického režimu. Skoro jako kdyby na obou částech pracovaly dva naprosto odlišné týmy.

Celkově se mi nápad režimu World Tour hodně líbil, ale finální zpracování je obrovským zklamáním. Chválím snahu o něco nového a podobných inovací je potřeba více. Kombinace Street Fighteru a Yakuzy zní skvěle. Ovšem tento pokus se vůbec nepovedl. Grafika je v tomto režimu mnohdy podprůměrná a donačítání textur v pozadí je strašné a ruší to už tak nezáživný běh po městě. Animace hlavně vaší postavy vypadají krkolomně a příběh je z větší části nezajímavý. Naopak se mi líbilo zkoušet různé kombinace stylů ze základní hry a postupné odkrývání mechanik, ve finále ale stejně přijdete na to, že čím méně budete kombinovat styly bojovníků, tím lépe, protože postavy byly navržené tak, aby jim komba útoků seděly skvěle dohromady. Jde zkrátka vidět, že priorita při vývoji byla někde jinde. Pokud by se toho příště vývojáři chopili více, určitě by se jednalo o skvělý způsob, jak dostat podobné bojovky k širšímu množství hráčů. V tomto stavu jde ale spíše o hezkou výplň, která by rozhodně neměla být primární důvod koupě tohoto titulu. 

Je tudíž těžké Street Fighter 6 hodnotit. Jak jsem říkal na začátku, jedná se o téměř dvě rozličné hry. Na jedné straně stojí výborná bojovka, která dělá čest svému žánru a bez debat se jedná o nejkomplexnější díl celé série. Bojovka, která se dobře hraje a je otevřená svým ovládáním jak novým hráčům, kteří hledají oddychovku na dlouhé večery nebo zábavu na posezení s přáteli, tak je vhodná i pro hardcore hráče, kteří hledají výzvu. Nové mechaniky ve hře skvěle fungují a přidávají novému dílu skvělý balanc, který série potřebovala. Na druhé straně ale stojí v teorii zajímavý experiment, který v praxi selhává ve více než jednom ohledu. Jedná se ve finále o zastarale působící dodatek s řadou chyb, avšak výborným nápadem, který tento žánr potřebuje jako sůl. Hlavně i co se týče rozšíření kontextu, kdy je fajn vidět legendární bojovníky v „běžném životě“ a ne jen v malé aréně, jak se navzájem řežou hlava nehlava. 

Pokud tedy hledáte bojovku, nikoliv příběhové RPG, jak byste i měli, je Street Fighter 6 povedenou hrou se vším všudy. Nabídne vám zajímavé postavy, povedenou hratelnost a hromadu výukového materiálu, díky kterému se ve hře můžete dlouhé hodiny zdokonalovat. Dokonce zde najdete i možnost měnit pravidla pro ještě větší různorodost. Pokud jste se ale těšili na přelomový režim, kde si vytvoříte vlastní postavu, tak můžete jít o dódžó dál. Jediný přelom je tady akorát v momentě, kdy rozpůlíte ovladač vejpůl při sledování všech těch frustrujících designových nedostatků, které World Tour má.

I po grafické stránce je Street Fighter 6 povedeným titulem, který vás sice ze židle nevystřelí, ale animace soubojů vypadají dobře, funguje plynule a i postavy vypadají povedeně. Pokud jste se ale těšili na „big boobs ladies“, čímž byl Street Fighter celkem proslulý, tak vás ale pekelně zklamu. Japonský design šel u nového dílu stranou a více se začal podobat západním hrám nejen designem postav, ale i jejich chováním. Hudební stránka je fajn, ale pořád dokola opakující se hudební smyčky vám celkem rychle začnou lézt na nervy. Hudební repertoár by tak mohl být trošku širší, ale to, co ve hře je, není špatné. 

Tak jako tak je podle nás tento díl pro mnohé hráče jednoznačnou trefou do černého. Vývojářům z Capcomu se povedlo ukázat, že Street Fighter se stále dá považovat za výbornou volbu na poli bojovek. Prozatím však pouze bojovek.