Midnight Suns je hra, jakou si fanoušci Marvelu zasluhují už roky

Na poli superhrdinských komiksů a příběhů se už desítky a desítky let přou dva hlavní giganti. Na jedné straně se nachází vydavatelství DC, které v herním průmyslu v posledních letech pěkně proslavilo díky skvělé sérii Batman: Arkham, Gotham Knights nebo třeba bojovkou Injustice od vývojářů Mortal Kombat. Marvel, druhý z gigantů, ve hrách takový úspěch neměl. Jasně, je tu Spider-Man od Insomniac Games, který se brzy dočká druhého dílu, a také chystají Wolverina, a stejně tak vyšli celkem solidní Strážci Galaxie. Ale kromě toho? Tak nějak nic, co by z dnešní doby stálo vyloženě za řeč.

Takže zatímco DC má Injustice, které skvěle využívá rozsáhlý sortiment ikonických hrdinů, tak Marvel oponuje pomocí… Marvel's Avengers? Asi? A to všichni moc dobře víme, jak dopadlo. Ale nechte mě se rychle opravit: Marvel takovou hru, která dokáže obstojně využít obřích možností jejich hrdinů a příběhů, totiž už taky konečně našel. A to u vývojářů posledních a úspěšných dílů série XCOM. Ale nenechte se jakkoliv zmást. Tohle není další XCOM ani „XCOMovka“. Je to mnohem víc, a hlavně je to hra, jakou si fanoušci Marvelu zasluhují už dlouhé, dlouhé roky.

Rád bych tedy, abyste před začátkem recenze vzali vše, co víte o XCOMu a jakékoliv předsudky nebo dokonce očekávání vyhodili z okna. S touto sérií má totiž Midnight Suns podobnost snad jenom v přítomnosti základny mezi misemi a izometrických tahových soubojích. Vidět je to třeba už hned v tom, jak titul pracuje s příběhem. Začátek vás sice seznámí se základy hratelnosti, to ano, ale značnou, a ne zrovna malou část věnuje postavám a světu kolem vás. Jak bývá pro superhrdinský žánr trochu tradiční, blíží se jakýsi konec světa. Organizace Hydra na náš moderní svět vypustila „matku démonů“ Lilith, která nejenže je zdánlivě nezastavitelná, ale také si samozřejmě chce celý svět podmanit. Tím na scénu přichází zástupci Avengerů, jmenovitě tedy Iron Man a Doctor Strange, kteří počátky této světoničivé apokalypsy stopují. Myšleno i tak, že se ji samozřejmě snaží stopnout. A to prozatím neúspěšně. Lilith na svobodě tak znamená nutnost na svět vypustit i jejího potomka, který ji před 300 lety dokázal porazit. A tenhle potomek jste právě vy.

Hlavní koncept děje je tedy velmi obyčejný, to nelze nijak rozporovat, a nějakou cenu za nejlepší příběh si Midnight Suns odnášet nebude. Ale co téhle hře upřít nejde, tak je srdíčko. Jednotlivé hlavní postavy – jak ty nejznámější, tak i ty méně známé z marvelovských příběhů – tu tvoří to hlavní jádro zážitku, na kterém celý titul staví. Váš pobyt v základně jménem Abbey totiž bude doprovázet, téměř doslova, bezpočet hodin pouhého mluvení se všemi postavami. A tedy užívání si jejich příběhů, přítomnosti a hlavně toho, že tak pestrý repertoár hrdinů konečně máme v nějaké hře pohromadě a dobře ztvárněný.

Postupem hlavní kampaní se totiž v Abbey začnou objevovat další postavy, které se s vámi spojují k poražení Lilith. Nejprve začnete s vámi, takzvaným Hunterem, Iron Manem, Doctorem Strangem, vaší tetou a aktuálními členy skupiny Midnight Suns. Do toho se řadí Blade, Magik, Nico a druhý Ghost Rider – Robbie Reyes. Nebude trvat dlouho a tým se rozroste o další komiksové stálice, jakými jsou třeba Captain America nebo Spider-Man. Řeknu na rovinu, že těch hlavních postav není ve hře o tolik více, než kolik jsem jich zde vyjmenoval. Takže nečekejte, že se dřív nebo později setkáte s úplně každým hrdinou Marvelu. Řada i těch vůbec nejznámějších zde zkrátka není, takže žádný Thor, Hawkeye nebo kdokoliv ze zástupců Strážců Galaxie a s výjimkou Wolverina ani kdokoliv z Mutantů a X-Menů.

Nicméně jsou zde alespoň zmínění a hra vám dá několikrát najevo, že se odehrává v nějakém mnohem širším universu. A samozřejmě je do jisté míry škoda, že se na spoustu oblíbených postav zkrátka nedostalo. Ale dává to smysl. Tenhle příběh není pro každého – a tím nemyslím jenom hráče, ale i samotné superhrdiny. A co víc, každý z nich, kdo ve hře je, reprezentuje důležitého člena nejen hratelnostně, ale právě i příběhově. Každý má svůj charakter i vývoj a není tam jenom na oko; s každým v průběhu kampaně, která může trvat i přes 70 hodin, budujete vztah. Povídáte si, plníte spolu různé aktivity, jen tak relaxujete a podobně. Mluvíme tu o bůh ví kolika hodinách dialogů i potenciálních cut-scén, které se více než na cokoliv jiného zaměřují na průzkum a v mnoha ohledech i dekonstrukci superhrdinů. Co je motivuje, čeho se bojí, rozbor jejich psychiky nebo dysfunkčního dětství, v čem jsou speciální a jaké mají ambice nebo jak různé superhrdinské týmy spolu dokážou pod jednou střechou spolupracovat. I na taková témata, jako jsou idolové nebo stará a nová generace hrdinů, tu dochází.

Řeknu rovnou, že to není perfektní a kvalita scénáře může v některých momentech dost pokulhávat. Některé postavy se například až moc drží svých hlavních charakteristik, které v některých kontextech nemusí moc dávat smysl; jindy můžete mít pocit, že párminutový dialog vlastně vůbec k ničemu nedospěl a ztrácí pointu. Stejně tak zde mohou být postavy, které vás zkrátka vůbec nezajímají, a tak vás nebude ani nijak zajímat ta spousta dialogů, které se jich týkají. Přesto musím před vývojáři smeknout, že se pustili zrovna do něčeho takového. A že to se vším všudy dokázali zvládnout docela obstojně. Za sebe mohu říct, že jsem se u nich nikdy vyloženě nenudil.

Možná si teď říkáte, že o příběhu mluvím zbytečně dlouho. Pravdou ovšem je, že všechno, o čem jsem teď mluvil, tvoří zhruba polovinu celého zážitku i hratelnosti. Ano, je tu celá druhá polovina se souboji, ke kterým se dostanu za chvíli, ale budování vztahů a komunikace s postavami tu má až překvapivě velký prostor. A to se samozřejmě nemusí líbit každému. Čistě po hratelnostní stránce toho zde totiž moc není a většinou akorát chodíte od postavy k postavě a klikáte na dialogové volby, které mohou sem tam trochu zlepšit nebo zhoršit vzájemný vztah. Tohle mi zrovna přijde jako ohromná škoda, a ačkoliv si nedokážu úplně představit, co přesně bych tam očekával navíc, zkrátka cítím, že mi tam v tomto ohledu něco chybí. Vývojáři se to trochu snažili vyvážit přítomností takového druhého příběhu, který se týká průzkumem překvapivě rozsáhlého prostředí kolem vaší základny, ale ani od toho nečekejte hratelnostně nic světoborného.

Jak jsem ovšem říkal, je tu i ta druhá polovina hry. Ta, která vám předešlou tvorbu studia Firaxis bude připomínat výrazně více – souboje, respektive jednotlivé mise. Každý den ve hře je totiž rozdělen na ráno, kdy řešíte především nadcházející misi, schopnosti nebo vylepšení základny; de facto odpoledne, které strávíte v misích jako takových, a poté večer, kdy se vracíte zpět na základnu a jdete buďto spát nebo strávíte s některými postavami čas pro zvýšení vztahu.

Mise jako takové se přitom rozdělují do dvou základních skupin. Do těch příběhových, které samozřejmě posouvají příběh dál, mohou vám odemknout nové postavy, přinést nové mechaniky, představit nové nepřátele a podobně; a takzvaných „obecných misí“. Ty jsou v zásadě vedlejší, většinou v nich máte na splnění konkrétní úkol, můžete si do nich zpravidla vzít libovolný tým hrdinů a díky nim se zkrátka zlepšujete v tandemu s příběhovými úkoly.

A jak tedy mise a souboje vypadají? Jde samozřejmě o izometrickou tahovou hru, což, jak už jsem říkal, je tam, kde podobnosti s XCOMem začínají a končí. V první řadě se změnil systém toho, jak provádíte akce. Místo toho, aby měla každá z vašich postav možnost se pohnout a zaútočit, tak můžete každé kolo udělat tři akce a jeden pohyb. To je navíc ještě otočeno naruby tím, že vaše akce nyní existují v podobě karet. Každá postava, kterých můžete mít v každé misi maximálně tři, může mít ve svém balíčku celkem osm karet. Ty reprezentují schopnosti dané postavy. Mohou být zaměřené na útok, blokování, dávání statusových efektů nebo propůjčování dalších speciálních modifikátorů následujícím kartám a postavám. Taková celkem typická karetní záležitost. Dohromady 24 karet se tak zamíchá do vašeho celkového balíku pro danou misi a z něho si postupně vytahujete karty. Hrst z nich dostanete hned na začátku a poté další dostáváte s dalšími koly nebo akcemi.

V tomto ohledu je karetní systém Midnight Suns poměrně snadno pochopitelným a nikterak obzvlášť originálním prvkem. Přesto musím říct, že pro takový typ hry jde o docela efektivní záležitost. Náhoda s trefou z XCOMů byla změněna na náhodu toho, jaké karty dostanete. Což nejen, že vás nutí si vytvořit dobrý balíček do jakékoliv situace, ale také si na misi vybrat vhodné postavy a umět přemýšlet za pochodu. Protože málokdy budete přesně vědět, co vás čeká. Do misí se totiž mohou zničehonic vložit mini bossové, stejně tak může váš úkol spočívat v tom, že musíte udělat nějakou dodatečnou akci – což zpravidla znamená použít dodatečnou kartu.

Stejně jako první polovina hry, ani tato určitě není pro všechny. Ale za sebe musím říct, že mi karetní systém rozhodně nijak nevadil. Nikdy jsem se v něm neztratil, vše mi bylo jasné a při správné kombinaci karet jsem se opravdu cítil jako taktický mistr. Navíc hra ve velmi dobrém tempu představuje nové postavy, které mají od sebe zpravidla úplně unikátní dovednosti nebo mechaniky, typy misí a další věci. Dostatečně často se tak zvyšuje komplexita zápasů, aniž byste se vyloženě cítili přehlceně. Za což mimo jiné může i to, že po dokončení mise dostanete karty spojené právě s těmi postavami, které jste si na onu misi vzali. Což samozřejmě znamená, že se můžete věnovat jenom hrstce postav, stejně tak jako všem. To bych mimochodem doporučoval. Jak jsem říkal, každá postava reprezentuje důležitého člena i hratelnostně, protože mají unikátní mechaniky a schopnosti. Respektive zaměření.

Vaše postava umí uzdravovat, Iron Man je skvělý na likvidaci několika nepřátel najednou, Doctor Strange se zaměřuje na regeneraci Heroism, Blade hodně využívá mechaniku krvácení, zatímco Magik zase ovládá teleportaci. A najití správných kombinací a toho, co vás láká nejvíce, je také zábava. Samozřejmě vás nepřekvapí, že je tu ještě o dost více věcí, než jakým jsem se věnoval. Třeba zmíněný Heroism sloužící k používání lepších karet nebo interagování s prostředím, spousta statusových efektů a řada nepřátel s vlastními mechanikami.

Tahový soubojový systém založený na kartách tedy dle mého funguje skvěle a celá část se základnou, které je věnována překvapivě velká část herní doby, má leccos do sebe. To, že se vám budou líbit obě části dohromady tak, jako mě, nemá velkou pravděpodobnost. Ale o tom, abyste si o hře udělali pro svoje zájmy ucelenější obrázek už je samozřejmě na vás.

To mě ale finálně dostává k tomu, kde podle mě Midnight Suns klopýtá nejvíce – technická stránka. A to bohužel v každém myslitelném slova smyslu. Ani jedna část technického zpracování není jakkoliv špatná nebo mizerná, ale působí natolik nedodělaně nebo zastarale, že v ní lze vypíchnout hned několik nedostatků. A když se tohle děje v zásadě v každém ohledu – grafice, zvuku, optimalizaci; snad s čestnou výjimkou hudby – tak je něco špatně.

Nejvíce problematická je za mě bohužel optimalizace. Většinu času sice hra dokázala udržet zhruba 60 snímků na nějaké vysoké až nejvyšší nastavení, a to ještě bez zapnutého ray-tracingu a naopak zapnutým DLSS, ale pouze v případě, že se toho moc nedělo. V základně dokázaly snímky padat i k padesáti a v soubojích, jakmile došlo na nějaké efekty a obzvlášť výbuchy, byly propady klidně k 40 nebo níž, včetně neustálého zadrhávání, velmi časté. Což je s přibývajícími hodinami problematické, protože stejně tak zpravidla přibývá počet nepřátel, větší, a tudíž pompéznější útoky a podobně. O tom, jak mi poslední mise běžela jenom na 20 snímků raději ani nemluvím… Naštěstí je tohle část hry, která by se měla dát opravit. Hlavně protože jsem si během hraní všímal, že z nějakého důvodu využívala hra mou RTX 2080 Ti jenom na nějakých 50 procent. Což je pravděpodobně to, kde je zakopaný pes.

Co už se ale bude opravovat hůř, tak je samotný engine. U něho je totiž vidět, že tým z Firaxis neměl pro hru podobného kalibru tak úplně připravenou půdu. Nejzjevnější je to hlavně v samotných dialozích, což, vzhledem k tomu, kolik jich tam je, je něco, co mám potřebu vypíchnout. Jednoduše řečeno způsob, jakým je všechno tak nějak prezentováno, působí velmi zastarale a základně. Dialogy většinou probíhají naprosto klasickým přepínáním dvou úhlů podle toho, kdo zrovna mluví a obě postavy většinou stojí jak tvrdé Y s minimem jakýchkoliv emocí ve tváři či pohybu těla. S nějakými velmi konkrétními výjimkami se tak chová, respektive „nechová“ většina postav i mimo dialogy.

Občas nějaká cvičí na nádvoří, ale to je asi tak maximum akce, co je uvidíte dělat. Buď zkrátka někde sedí, ať už u baru či televize, nebo někde stojí. Vážně by mě zajímalo, co celý den dělají, když si je nevezmu do mise. Protože jestli jenom tohle, tak bych po pár dnech umřel nudou. Krásným důkazem tohoto nedostatku je třeba jedna oslava narozenin v průběhu hry. Na úžasné párty, kde všichni slaví a popíjí… vlastně všichni akorát stojí několik metrů od sebe, jako kdybychom stále byli uprostřed covidové krize, a čumí do blba s tu a tam občas utrženou hláškou. Korunku tomu také nasazuje třeba to, když se s někým bavíte o někom dalším a zazní, abyste si všechno nechali pro sebe, přitom ona druhá postava stojí hned vedle té první.

Po čase jsem si na tohle navyk a tak nějak se naučil všechno spíše vnímat sluchově než vizuálně. A pořád je tu několik momentů, ve kterých tenhle nedostatek neexistuje. Trávení času s kamarády v rámci speciálních milestonů nejsou sice nabité akcí, ale většinou působí zajímavě. Cut-scény jsou zpracovány velmi dobře a v ostatních ohledech si nejde na grafiku zase tak moc stěžovat. Jsou tu nějaké strohé animace a některé modely postav na mě vážně nezapůsobily – jmenovitě třeba Spider-Man nebo Hulk – byť jsou převážně dobré. Jak ale říkám, povětšinou je grafika solidní. Má pěkné efekty, bojové animace jsou super a celkově vypadá příjemně.

V neposlední řadě je tu ještě jedna složka technického zpracování, a tím je audio. K němu mám upřímně jenom jednu poznámku, a ta je směrem k dabingu. Ani ne tak dabérům jako takovým – většina z nich jsou známí a talentovaní herci, kteří navíc svoje role opakují; Yuri Lowenthal opět dabuje Spider-Mana jako ve hrách od Insomniacu, Steva Bluma zase uslyšíte jako Wolverina, Lyrica Okano si zopákla roli Nico Minoru a například Huntera v mužské verzi dabuje Matthew Mercer. Moje poznámka spíše směřuje k režii, protože obzvlášť s takovou kvantou dialogů jsem si často všímal, že dabéři ne vždy měli zrovna ty nejlepší instrukce, jak zrovna něco zahrát. Sem tam věta od věty neseděla intonace, stejně tak když vaše postava reagovala na někoho jiného nebo naopak, někdy reakce úplně postrádala emoce, když by podle kontextu neměla a podobně. Tohle povětšinu času podle mě není takový problém a jak říkám, dabéři jinak odvedli vážně skvělou práci, ale je to přece jenom něco, čeho jsem si tu a tam všiml.

Hudba, jak už jsem zmiňoval, je čestnou výjimkou a není s ní nic špatně. Koneckonců posuďte sami… (ve videu). A navzdory všemu ostatnímu, bugů je zde také minimum. Občas se mi nějaký nepřítel po zabití zaseknul v animaci a nezmizel, výjimečně se kamera pomátla a asi nejčastější problém byly mizející výzvy k interakci, ale stačilo vejít a vyjít z menu, takže to takový problém nebyl.

Abych tedy tuhle obří recenzi shrnul nějak jednoduše, Midnight Suns za tým Indiana doporučuji na 7 bodů z 10. Jde zkrátka o solidně odvedenou práci, která se spíše než do tříáčkového segmentu řadí k tomu dvouáčkovému, ale to rozhodně neznamená, že jde o špatnou hru. Hratelnost jako taková je prvotřídní a zábavná; soubojový systém funguje naprosto bezproblémově, příběh drží pohromadě hlavně velký důraz na dialogy a budování vztahu s nejen známými postavami Marvelu a na všechno se pěkně kouká. Ale samozřejmě to není perfektní, hlavně je škoda té optimalizace a celkové prezentace především té „vztahové“ části. Největší otázkou tak podle mého je akorát to, zda se vám bude tato kombinace obou polovin hry zamlouvat. A za sebe mohu říct, že jsem si mých téměř 70 hodin ve hře náramně užil, a dokonce jsem dva nebo tři dny u hry strávil více než 13 hodin v kuse. A to musí něco znamenat… Hlavně když spíše preferuji DC.