Life is Strange: Double Exposure je jako levná kopie bravurního originálu

Pokračování dokážou být zrádná. Přestože si je na konci skvělých prvních dílů vždycky přejeme, možná si neuvědomujeme, jak nebezpečné to může být. Druhé díly nás dovedou vrátit k příběhům, které milujeme, ale také nás dokáží jednoduše a hluboce zklamat. A přesně to je také – bohužel – případ Life is Strange: Double Exposure.

Pokračování příběhu Maxine Caulfield se snaží ze všech sil dostát svému předchůdci dopřát mu špetku toho, co moc dobře známe i špetku něčeho vlastního. Přes veškerou snahu se ale tvůrcům z Deck Nine nepodařilo vytvořit nové Life is Strange, ale pouze jeho levnou kopii.

Life is Strange: Double Exposure je příběhová adventura a pokračování prvního dílu série z roku 2015 vyvinutým studiem DON'T NOD. Vývojáři ze společnosti Deck Nine se tak po prequelové jednohubce Before the Storm již podruhé pouštějí do světa hrdinky Maxine Caulfield, přičemž tentokrát její příběh posouvají o několik let dopředu.

Max se opětovně ocitá na akademické půdě, tentokrát jako vyučující na Caledonské univerzitě se svou kamarádkou Safi, která je ovšem jednoho večera zavražděna. Hlavní hrdinka, odhodlaná vraždu rozřešit, ale záhy zjišťuje, že záhada nezahaluje pouze smrt blízké kamarádky, ale také jí samotnou. Namísto přetáčení času umí totiž Max přecházet mezi dvěma realitami, a zatímco v jedné Safi opravdu zemřela, v druhé je stále naživu.

Double Exposure zvolil opravdu lákavou zápletku, která pasuje do pomyslných pravidel série, a které se ze začátku daří zaujmout. První kapitola vás provede poklidným životem Max, zatímco druhá a třetí stočí příběh nečekaným směrem. Čím blíže se ale vypravování ve čtvrté a páté kapitole blíží rozuzlení, tím více si začnete všímat rychlých záplat, které nebudou absolutně dávat smysl. A zejména si uvědomíte, že ačkoli chce příběh úzce následovat schéma originálu, je vlastně natolik zbabělý, že se nepokusí vybudovat jakýkoli odvážnější zvrat. Všechno je tedy nemastné neslané a vy nevíte, co si ze závěru máte odnést. Snad jen kromě zklamání a údivu, do jakého kina jste si to sedli, protože na tohle Life is Strange jste si lístek rozhodně nekoupili.

Ke konci tak budete zpochybňovat nejen příběh samotný, který jako by navíc zapomněl vysvětlit některé významné události, ale především začnete zpochybňovat Maxiinu roli v něm. Protože jestli tohle má být příběh alespoň zčásti o Max, pak je zjevné, že tvůrci z Deck Nine její postavu vůbec, ale vůbec nepochopili. Max sice vypadá, zní i má archetypy chování jako Max, oplývá naprosto skvělými nadpřirozenými schopnosti, ale to všechno jako by neuměla využít. Jako by byla jen známou fasádou bez čehokoli hlubšího. Jako by byla jen prostředník pro všechny události, ale nikoli jejich aktér.+

Troufám si tak tvrdit, že titulu se mnohem lépe daří vykreslit některé vedlejší postavy než samotnou hlavní hrdinku. Příkladem může být podporující kamarád Moses, který je nejen vtipný, ale také empatický a u jehož „příběhové linky“ se mi podařilo uronit i slzu. To stejné platí pro cílevědomého frajírka Vinha nebo pohodovou barmanku Amandu. Z mého úhlu pohledu měly vedlejší postavy hlubší charakter než Max a něco mi říká, že to bude kvůli tomu, že se jedná o vlastní postavy studia Deck Nine.

Právě postavy jsou také středobodem rozhodnutí. Většina z nich totiž spíše ovlivní je nežli hlavní dějovou linii. A když už, tak jen sotva. Například když se vás detektiv zeptá, zda mu pomůžete s vyšetřováním, můžete mu odpovědět ano či ne. Ovšem jediný rozdíl, který vaše volba udělá, je, zda k vám bude váš kamarád Moses chvíli odměřený, či nikoli. Nemá to dopad ani na budoucí akce detektiva – kromě snad jedné pozměněné věty – ani na to, zda získáte, či ztratíte důležitý důkazní materiál. Vaše volba dokonce nezmění ani to, zda vám Moses v průběhu hry pomůže s vyšetřováním, či nikoli. Volby tedy dokáží být natolik nevýznamné, že ani nebudete vědět, co jste vlastně změnili.

Rozhodnutí jsou nejen mdlá, ale také většina z nich působí jednoduše očividně. A to platí i pro to závěrečné. Gratulace vývojářům, že se nedopustili stejné chyby jako první díl, kdy finální rozhodnutí byla pouze volba A, nebo B. Teď to posunuli o úroveň dál. Obě závěrečná rozhodnutí pro jistotu na konci nezmění téměř nic. Double Exposure se tak v kontrastu se zásadními změnami prvního dílu – ať už zmíníme osud Kate či na koho ze tří podezřelých hodit vinu – nemůže vůbec srovnávat.

Druhý díl je tedy opravdu příběhovou adventurou v pravém slova smyslu. Její příběh příliš nezměníte a jeho pouhým sledováním budete trávit nejvíce času. Titul samozřejmě obsahuje prvky hratelnosti, ale nečekejte jich příliš. Hratelnost – kromě výběru rozhodnutí – tvoří zejména průzkum světa v obou realitách. Užití schopnosti funguje jako taková hádanka. Využít ji budete muset pro přenesení předmětů mezi realitami, umožní vám dostat se přes překážky nebo odposlouchat důležité rozhovory, aniž by vás na „druhé straně“ někdo načapal.

Musím přiznat, že mě využití schopnosti zabavilo po celou dobu hry a určitě musím ocenit dobrý nápad. Na stranu druhou mi ale titul nenabídl mnoho příležitostí k experimentování. Většina částí měla jedno řešení, ke kterému stačilo dojít logickou posloupností. Zrovna tak jsem moc neporozuměla tomu, proč si tvůrci se schopností více nepohráli. V průběhu hry totiž naznačují, co dalšího Max dokáže, ale odklon od základní mechaniky využijí jen v předem uzamčených situacích.

Mnohem více vám titul dovolí hrát si při průzkumu světa a sem také poputuje většina mé chvály. Prostředí Caledonské univerzity a její okolí je nejen velmi vhodně zvolené, není ani příliš velké, ani malé, ale také nabízí řadu roztroušených detailů, se kterými lze interagovat. Bedlivým průzkumem tak můžete navrátit ztracenou kočičku původní majitelce, dostat se na tabulku s nejtrapnějšími balícími hláškami nebo vylepšit či zhoršit známku některým studentům. Některé detaily a příběhy zažijete postupným průzkumem obou realit zejména v momentech, kdy vás k tomu hra vysloveně nevyzývá a pro dokončení spousty z nich je potřeba reality neustále přepínat.

Prostředí univerzity také skrývá sběratelské předměty v podobě roztroušených fotografií, které vám přehrají některou ze vzpomínek. A zrovna tak můžete po kampusu běhat a fotografie vytvářet sami. Zkráceně řečeno, objevovat zákoutí Caledonské univerzity napříč dvěma realitami je opravdu zábava, zvlášť když její zasněžené prostředí vypadá tak dobře.

A co si budeme nalhávat, dobře vypadá i celá hra. Grafický posun je na Life is Strange opravdu znát. Od mimiky v obličeji přes pohyby postav po animaci vlasů a dalších objektů. Osobně se mi tak líbí, že se tvůrcům podařilo hru posunout do více realistického pojetí, zatímco ji zanechali špetku kreslené stylizace. Námitku nemůžu mít ani k výběru skladeb, které titul doprovázejí. Titul vhodně pracuje se zpívanými písničkami, které dobře dokreslují atmosféru, ať už je veselá, smutná či děsivá.

Stejně kladně ovšem už nemůžu mluvit o masteringu zvuku ve hře, což nás přivádí k technologickému aspektu Double Exposure, které není kdovíjak skvělé.

Po dobu hraní jsem si několikrát všimnula, že dabing postav má rozkolísanou hlasitost, což mě nejednou dokázalo vytrhnout ze hraní. Nejedná se o nějakou zásadní chybu, ale u titulu zaměřeného na cutscény je takhle drobnost znát. Trošku komplikovanější byla situace, kdy mi ze hry zvuk vypadl úplně a musela jsem si po dobu 20 minut vystačit pouze s titulky.

Často si také v cutscénách všimnete doskakujících textur a zapnete-li režim kvality, budete čelit také doskakujícím modelům postav do animací. Sama jsem tak zvolila režim výkonu, který bych i doporučila, jelikož režim kvality nepřináší tak zásadní změnu v rozlišení jako režim výkonu v případě snímků za sekundu. Titul se tedy alespoň před vydáním rozhodně neobešel bez technických chyb nebo glitchů. Hru se mi dokonce jednou podařilo rozbít natolik, že jsem její část musela hrát znovu.

Life is Strange: Double Exposure se tak nedaří na více frontách. Titul bohužel troskotá na dvou nejdůležitějších aspektech série: příběhu a rozhodnutích. Ačkoli příběh představuje poutavou zápletku i dobré postavy, nedaří se mu pro vypravování najít vhodné vyústění ani „správnou Max“. A navíc vám do svého příběhu nedovolí příliš zasáhnout. Je zjevné, že tvůrci se zkrátka rozhodli, jaký příběh chtějí vyprávět nehledě na to, co by si mohl přát hráč.

K mému překvapení tak titul potěší spíše v oblasti hratelnosti, která vám umožní prozkoumávat obě reality, ale i přesto je znát, že tvůrci nevyužili její plný potenciál. A to bychom mohli říct i o celém titulu. Life is Strange: Double Exposure měl být slavným návratem Maxine Caulfield, ale místo toho je napodobeninou originálu bez vlastní duše.