Nebudu vám lhát. Akční RPG Lies of P není žádným bleskem z čistého nebe. Stejně tak nejde o bezchybný titul, jakým se mohl na první pohled zdát. Jenže zrovna tak jde o jeden z nejlepších případů snahy se prosadit v obtížném souls-like žánru. Nezávislé studio Neowiz se nepustilo do vůbec jednoduché práce. Strastiplné cestě se ale nebránili a na výsledku jejich úmorné práce je vidět, že ji mohou prezentovat s hlavou vztyčenou. Pokud totiž prahnete po další souls-like hře, Lies of P byste minout rozhodně neměli.

Lies of P začíná jako podobné hry v tomto žánru vlastně vcelku tradičně. Někde se objevíte a nevíte kdy, proč, kudy, kam, kde, kdo, jak a tak podobně. Postupně si na všechno budete přicházet sami a jistoty máte od samého začátku jenom dvě. Tajemný hlas vás navádí k místnímu hotelu, kam se musíte dostat; a to v momentě, kdy se vás všechno okolo snaží zabít. Vlastně… nechte mě se opravit – ne zabít, ale zničit.

Ve hře se totiž vžijeme do role Pinocchia. Humanoidní autonomní loutky, která se ocitá ve městě Krat. Dříve se jednalo o vrchol moderní společnosti a technologických posunů. Zejména z toho důvodu, že loutky, jakými je právě naše hlavní postava, byly všude. Pomáhaly s každodenními pracemi i činnostmi a lidský svět posunuly kupředu. Ovšem až do doby, kdy se loutky pomátly a začaly všechny vraždit. Z takzvaného „města zítřka“ se tak stal akorát hřbitov dneška. Na ulicích se válí mrtvá těla lidí i součástky loutek a dříve místa plná života dnes zejí prázdnotou.

Pinocchio je ale výjimečný. Pomatenost se ho nezmocnila – a co více – v očích mnoha se spíše podobá člověku než dalšímu nemyslícímu stroji. To je jedno z mnoha tajemství a otázek, které hra chce, abyste si během hraní pokládali. Stejně tak jako se snažili rozuzlit všechno dění kolem vás. Proč se stalo to, co se stalo a jestli za to případně někdo může. Nejedná se ovšem na rozdíl od dalších souls-like titulů o výrazně obtížné otázky a na jejich odpovědi se dá postupem hraní v pohodě přijít. A na jejich zodpovídání naštěstí nebudete sami. Ve městě Krat, včetně zmíněného hotelu, najdete hned několik jedinců, kteří neprahnou po vašem oleji. Všichni přitom budou nápomocní nejen jako stojící postavičky, jejichž jediným smyslem života je na vás chrlit příběhovou expozici, ale také po stránce hratelnosti.

Jak už párkrát padlo, Lies of P je souls-like titulem. Akčním RPG z pohledu třetí osoby tělem i duší. Tenhle projekt nikterak výrazně nevybočuje z řad a nabízí klasické prvky, jak je můžeme za poslední roky moc dobře znát. Akční a dynamické souboje založené na uskakování nebo blokování, vývoj postavy směrem k síle nebo mobilitě, obtížní bossové či spletitý level design založený mimo jiné na otevírání zkratek. Tahle novinka se nebojí bezobalně kopírovat to, co už známe odjinud, a pouze si to zasadit do svého unikátního světa. Je to nutně špatně? Určitě ne. Postupem hraní se ale budete více a více ptát především na to, proč hrát něco, co už moc dobře poznáváte, jen v jiných kulisách. Na drtivou většinu prvků můžete poukázat a najít jejich přesnou paralelu především s hrami od FromSoftware. A ačkoliv všechno funguje obstojně a zapadá to do sebe, nemohl jsem se během hraní ubránit provokativním myšlenkám na to, co tuhle hru vlastně odlišuje.

Soubojový systém, jak už padlo, je velmi povědomý. Vlastně nabízí takovou zajímavou kombinaci Bloodbornu a Sekira, pokud zůstaneme u toho srovnávání s hrami od FromSoftware. Z obojího lze v Lies of P najít důraz na agresi a neutuchající souboje. Když dostanete poškození, máte možnost část svého zdraví pomocí útoků získat zpět. Stejně tak ale hra nestaví na kotoulech, nebo ne tolik. Větší roli tu hraje mírné uskakování a především blokování úderů. Pokud podržíte tlačítko pro blok, utržené zásahy dávají menší poškození. Pokud se vám ale protivníkův úder podaří vyblokovat ve správný moment, dojde k perfektnímu bloku, který eliminuje všechno potenciální poškození. Stejně tak po několika takových perfektních blocích můžete nepřítelovu zbraň rovnou zničit nebo ho natolik vyvést z míry, že do něj můžete zasadit silný úder, po němž můžete udeřit ještě silnějším kombem.

Neustálé, avšak rozmyšlené máchání vaší zbraní je tu jasnou strategií. K ní vás svádí i další mechaniky, které vám hra postupně, a musím uznat, že s opravdu velmi příjemným tempem, představí. Jednou z nejdůležitějších je rozhodně vaše levá ruka. Na tu si budete moci postupně dosazovat jeden z několika typů přídavků, které následně rozšíří váš repertoár možností a útoků. Hned zkraje dostanete lano, kterým můžete zasáhnout nepřítele a přitáhnout ho k sobě. Nebude trvat dlouho a budete si moci odemknout i ruku s elektrickými výboji nebo plamenomet. Je tu ale i řada dalších; každá s vlastním využitím pro nejrůznější situace.

Tenhle systém rozhodně funguje skvěle. Díky možnosti si jednotlivé typy přídavků následně i vylepšovat nezůstanete pozadu a vlastně si někdy odemknete i vážně zajímavé pohyby. Vylepšování všeho ostatního je taktéž ohromně podstatnou částí hry. Vylepšovat si můžete třeba vaši postavu jako takovou; nechybí klasické statistiky zaměřené na zdraví, staminu či nosnost, stejně tak statistiky pro různé zbraně, kterými lze škálovat jejich poškození v závislosti na jejich parametrech. Dokonce tu nechybí ani menší strom dovedností, který vám dovolí si vylepšit kotoul či možnost uskočit, když vás nepřítel srazí k zemi. Případně rozšířit články pro uzdravování a další věci.

Jedná se o hezkou nadstavbu, která sice nemá takovou hloubku a častokrát ani okamžitou hratelnostní zpětnou vazbu, jak bych si představoval, přesto nadále dovoluje, abyste si hru, potažmo její hratelnost, trochu přizpůsobili svému hernímu stylu. To ale není taková pravda, jaká je to právě u zbraní. Zde za mě jednoznačně přichází ta nejzajímavější novinka, se kterou Lies of P pro souls-like žánr přichází. S výjimkou některých speciálních se totiž každá zbraň ve hře skládá ze dvou částí. Z čepele, případně daného ekvivalentu, a rukojeti.

Čepel ovlivňuje základní vlastnosti zbraně, tedy zda jde o tupou či sečnou zbraň či rychlost úderů. Rukojeť zase mění nejen to, s jakými statistikami postavy se zbraň nejlépe škáluje, ale zda se jedná o kladivo, šavli, dýku, sekeru a tak podobně. A to nejzajímavější? Jakou kombinaci čepele a rukojeti si vytvoříte, je vlastně na vás. Čepel dýky můžete dát na rukojeť obřího kladiva, zatímco hlavu hasáku na rukojeť malého nožíku. Hra s tím počítá a i přesto, že si můžete vytvořit některé opravdu absurdní hybridy, hrát se s nimi dá. S postupným nacházením a kupováním zbraní si tak můžete vytvořit opravdu to, co vám vyhovuje. A ve mně to především eliminovalo momenty, kdy jsem našel zbraň, která se mi takříkajíc nehodila do krámu, a směle jsem ji ignoroval. Takhle jsem hned mohl zkoumat, zda mi čepel či rukojeť vyhovuje. O to více kvůli tomu, že obě součásti zbraně nabízí své vlastní schopnosti.

Během soubojů si můžete nabíjet takzvané Fable sloty, které lze následně použít pro Fable Arts, aktivní schopnosti zbraní. Můžete jít o sérii rychlých útoků, o pasivní bonus k síle, či třeba klasické parírování. Ačkoliv není zbraní několik desítek a spousta z nich je tak či onak trochu zbytečná, tohle je mechanika, se kterou na mě hra udělala příjemný dojem. Jde o něco neotřelého, co mi vlastně následně bude u jiných podobných her chybět.

Jen škoda, že jde víceméně o jedinou takovou mechaniku a ve všem ostatním, jak už jsem zmiňoval, Lies of P nikterak výrazně nevybočuje. A to ačkoliv ani tím špatným způsobem, tak vysloveně ani tím dobrým. Vidět je to třeba na level designu. Procházení jednotlivými lineárními lokacemi je zábavné a oceňuji velký důraz na zkratky a jakousi neustálou propletenost. Naopak mě ale mrzí, že pro mě nešlo o nikterak zajímavá prostředí. Ulice města Krat navštívíte hned několikrát, ale už po pár minutách začnou působit velmi podobně. Určitou část hry následně strávíte v šedé továrně a téměř až kanalizačním potrubí, ve kterém toho na pohled moc není. Občas se objeví místa, která působí opravdu skvěle, jako je katedrála či operní dům, většinou v nich ale moc času nestrávíte, než se zase budete pohybovat po nějakých temných, nemastných a neslaných chodbách. Chápu záměr navodit nepříjemnou atmosféru a ukázat prohnilost i jinak vyspělého města, přesto jsem se nemohl značnou část hraní ubránit pocitu, že vývojáři nevyužívají zajímavý koncept svého světa naplno. Nebo když už, tak jen po velmi omezených úsecích. I přesto ale musím pochválit jejich vizuální zpracování i důraz na trochu proměnlivé počasí.

Tahle recenze určitě zní o něco negativněji, než jaké mám ze hry ve skutečnosti pocity. To hlavně z toho důvodu, že ve svém jádru nedělá Lies of P nic vyloženě špatně. Jde o zábavné akční RPG, které je radost každou minutu hrát a dokáže překvapit, stejně tak jako potrápit. Jen mám zkrátka pocit, že svůj potenciál mohla ve finále využít buďto více, nebo v některých ohledech o něco lépe. Krásným příkladem je v marketingu avizovaná mechanika lhaní. Občas vám hra dá možnost dotyčné osobě zalhat, či říct pravdu. Ovlivňovat by to mělo nejen konec – ale takového pocitu jsem nenabyl – ale také zda se stáváte více člověkem, nebo zůstáváte loutkou. Což ve finále není nic víc než jenom kosmetická věc. Jednotlivé volby lhaní či pravdy, které se navíc objevují na můj vkus jen výjimečně, nepůsobí zajímavě. Většinou jde jenom o černobílé rozhodnutí mezi tím být tak trochu hajzlík, nebo dobrý samaritán. Nic hlubšího v tom není, což je velká škoda.

To mě nicméně ještě vede k jedné poslední věci ohledně hratelnosti. Bossové tvoří obrovskou část herního zážitku souls-like titulů a Lies of P se nebojí před vás postavit opravdu slušné výzvy. I přesto bych rád nad jedním aspektem zabědoval, a tím je můj neutuchající pocit, že se vývojáři až moc okatě – a hlavně na úkor zábavnosti – snažili ztížit obtížnost. Můj pocit pramení z jednoho jediného aspektu, kterým je načasování útoků nepřátel a především bossů. Většina z nich totiž nemá moc intuitivní útoky a pohyby. Bossové se většinou napřáhnou a chvíli čekají, než zasadí svůj úder. Takové útoky by byly v pořádku, kdyby se v repertoárů bossů objevovaly ojediněle, nikoliv jako zdánlivě dominantní prvek. Bossové tak nemají vysloveně těžké mechaniky či silné útoky, ale zpravidla jen těžko předvídatelné a neintuitivní zásahy v rychlé sérii, které pokud se téměř stoprocentně nenaučíte vyblokovat, nečeká vás moc zábavný souboj. Znamená to tedy, že na pár prvních pokusů bosse téměř nikdy neporazíte a většinou se jich budete držet stranou, což úplně nesedí s jinak agresivní hratelností, jakou hra v ostatních ohledech podporuje. A pro mě to také znamenalo, že mi bossové nepřišli zábavní a jejich poražení často vyústilo v unavený vzdech na styl „no konečně“ než jásavé vítězství nad výzvou, kterou pro mě hra měla. A to osobně považuji za markantní problém.

Bossů není tolik, aby mi to vyloženě zkazilo celý zážitek, ale rozhodně ve mně oproti jiným souls-like titulům představovali spíše protivnou překážku. Místo toho, aby pouhé procházení světem pro mě znamenalo přípravu na velkého bosse dané lokace; jsem si je užíval tak moc, jak jsem mohl, protože jsem věděl, že dříve nebo později přijde ta otravná část na konci. Což je strašná škoda, protože vizuálně se nemají bossové Lies of P za co stydět. Málokterý z nich sice srší výraznou originalitou hlavně po stránce hratelnosti, ale designem jde o pěknou podívanou.

To se vlastně dá říct i o zbytku hry. Lies of P si úžasně pohrává se svou atmosférou, která kombinuje 18. a 19. století spolu s prvky Anglie, Francie, Itálie a lehkého steampunku. Všechno do sebe hezky zapadá a je radost na prostředí pohledět. A to i navzdory občasným grafickým nedostatkům, pro jejichž povšimnutí si vážně musíte dát pozor. Občas si všimnete doskočení detailů některého předmětu, trochu méně kvalitních stínů v dálce či horších modelů lidských postav. Nejen to je ale kompromisem, aby hra běžela tak úžasně, jak běží.

Čím dál tím více se stává nechtěnou tradicí, že je novému vydání vyčítána optimalizace. Tentokrát jde ale o přímý opak a Lies of P se může směle řadit mezi nejlépe běžící hry současnosti i posledních let. Na své RTX 4080 s Ryzen 7 7700 jsem nejen, že nezaznamenal pokles pod 144 snímků, potažmo hertzů mého monitoru, ale hra dokonce málokdy běžela pod 200 nebo dokonce 250 fps. A za celou dobu hraní jsem narazil na jediný bug, kterým byl napůl zaražený ragdoll ve zdi. Po stránce optimalizace nemám jediných výtek, a to už se mi dlouho nestalo.

To mě ještě k závěru vede k audiosložce, která se dá se vším všudy nazvat jako obstoná. U zvuků jsem měl pocit, že jsem byl schopný sem tam rozeznat lehce kolísavou kvalitu. Některé zvuky na mě zkrátka nepůsobily tak surově jako jiné a nejsem schopný říct, čím to je, ani u čeho konkrétně. Spíše než cokoliv je to pocitová věc. Podobně jsem to měl u dabingu, který si myslím, že je celkově na velmi dobré úrovní. Jen jsem si občas nebyl jistý určitými návaznostmi z jedné věty do druhé, stejně tak jako třeba silného přízvuku u jedné z postav. V neposlední řadě je tu ještě hudba, která má krásný temný orchestrální nádech, jaký bych si představoval a jak bývá obvyklé, není na ní nic špatně.

Abych to tedy celé shrnul, Lies of P je se vším všudy velmi zábavným souls-like titulem, který krásně kombinuje známé prvky s něčím trochu vlastním, nabízí úžasnou atmosféru a neotřelý svět, vypadá skvěle a běží ještě lépe. Přesto je cítit jistá nedopilovanost několika jejích částí. Lokace mohly být z větší části zajímavější a hra pro mě nejvíce strádá na bossfightech, které pro mě nejsou hratelnostně moc pamětihodné a po stránce útoků a načasování skoro až frustrující. Přesto jde o skvělý titul, který by neměli fanoušci soulsovek minout, protože toho, co dělá dobře, dělá opravdu hodně.