Je tohle nejlepší hororová hra posledních let? - MADiSON

S hororovými hrami je to vždy trochu oříšek. Obzvlášť, když se s nimi v poslední době doslova roztrhl pytel. Jen se zkuste na chvíli zamyslet, kolik jste jich vy sami za poslední měsíce viděli na Steamu, PS Store nebo třeba v kamenných prodejnách. Je jich hodně, co? No a to je právě problém. Do tvorby hororů se dnes vrhá kdejaké studio, a proto těch kvalitních, které vás děsí ještě desítky minut po vypnutí hry, je opravdu poskrovnu. Jeden z příkladů opravdu dobrého 3D hororu z pohledu první osoby je právě MADiSON od nezávislého studia Bloodious Games, který ač trpí neduhy těch nekvalitních titulů, dokáže to, s čím pracuje, servírovat hráčům opravdu dokonale.

Děj hry vám nebudu popisovat moc dopodrobna. Jednak se chci vyvarovat jakýmkoliv spoilerům a jednak je vcelku nezajímavý. Jde o stereotypní záležitost všech novodobých hororů, a to jak na poli videoher, tak i ve filmovém světě. Probouzíte se v potemnělé místnosti a kromě svého jména víte jen to, že se stalo něco hrozného. Celá hra se tak odvíjí od toho zjistit, co se stalo, proč se to stalo a jak se to stalo. Souhlasím, že to zní jako klišé. Je tu strašidelný dům, duchové a spousta otázek. MADiSON ale vše podává s grácií.

Stejně jako Luca, jak se hlavní postava jmenuje, tak i vy jste ze začátku vystrašení a nechápete vůbec nic. Zhruba první třetinu hry chcete z podivného domu svých prarodičů utéct a mít to za sebou. Později ale stejně jako hlavní protagonista chcete všemu přijít na kloub a všechny ty děsivé události vás začnou zajímat víc a víc. Propojení postavy ve hře a hráče před obrazovkou se tedy vývojářům povedlo na výbornou. To vše je ještě podtrženo skvělým dabingem, kdy z Lucy opravdu cítíte, že má strach.

MADiSON však totálně ubíjí jeho hratelnost. Teda, jak se to vezme. Není to úplně walking simulator. A když si dovolím porovnávat s konkurencí se jménem Visage, mám z toho jako hráč mnohem lepší pocit. Dokonce je tu i jakási forma boje. Není to tedy tak úplně boj a nemáte ani žádnou zbraň. Ale v jedné části máte možnost se tajemné entitě bránit. Nebudu vám však prozrazovat kdy a jak, protože já sám jsem na to přišel, až když mě asi popáté dostala. A právě tady nacházím největší problém. Ta nelogičnost ve vás místy vyvolá naprostou bezmoc. Hra vám nic neřekne, a tak mnohdy chodíte sem a tam a absolutně netušíte, co dělat, i když řešení máte celou dobu před nosem. 

Nejspíš se jedná záměr autorů ve vás tu bezmoc vyvolat, ale nikdo jim pravděpodobně neřekl, že takhle to nefunguje. Obzvlášť když do svého titulu přidali spoustu logických hádanek, které jsou vlastně úplně nelogické. Jasně, přijít na kombinaci k sejfu, když všude po domě nalézám části kódu, je snadné. A jak nastavit hodiny, které jsou všude po domě na stejný čas, vám po nějaké chvíli také dojde.

Většina ostatních hádanek je ale bohužel tak špatně navržená, že nedávají vůbec žádný smysl, a i když ze zoufalosti budete zkoušet daný puzzle vyřešit metodou pokus-omyl, nedoberete se správného výsledku. Hřebíček do rakve tomu všemu totiž dodává fakt, že i po správném výřešení daného rébusu musíte vše stvrdit vyfocením snímku na polaroid – vašeho jediného „parťáka“ ve hře. Několikrát jsem se tak setkal s tím, že jsem fotil jako o život, jenže marně. No jo, ale jak mám proboha vědět, že mám fotit jiné dveře? A jak mám vědět, že ty dveře jsou v jiné místnosti!?

Nad řešením hádanek a otřepaným příběhem jsem se rozčiloval už dlouho. Teď ale otočím o 180 stupňů. Důvodem je audiovizuální zpracování a s tím spojená celková atmosféra. I když je mi proti srsti mezi sebou jednotlivé tituly porovnávat, dovolím si opět připomenout Visage. Jak MADiSON, tak právě zmiňovaná Visage jsou totiž silně inspirovány interaktivním P.T. Obě se odehrávají v záhadném domě a v obou se snažíme vyřešit jakousi záhadu.

Jenže MADiSON všechno to tajemno a děsivé prostředí umí hráči prodat mnohem lépe. Jsou tu pochopitelně jumpscary, tedy to, když na vás zničehonic něco vybafne. Nicméně jich není tolik a pokaždé jsou v jiné podobě. Jednou vás tak vyleká zvonící telefon, jednou zase duch a jindy třeba zabouchnutí dveří.

Každý, kdo mě zná, ví, že horory mám opravdu rád a málokdy mě něco vyděsí. Nejednou jsem se však v MADiSON setkal se situací, kdy jsem za sebou slyšel kroky a nic tam nebylo nebo kdy se jsem v dálce zaslechl podivný zvuk, ale po prozkoumání jsem na nic divného nenarazil. Tohle se vám ve hře stane několikrát a dá se říct, že po nějaké té hodince hraní jste proti tomu imunní a už vás nic nerozhodí. Ale když se za vámi ozvou kroky, stejně se instinktivně otočíte a najednou tam něco je, tak vás to opravdu dostane. Přesně tyhle situace plné nejistoty totiž dávají MADiSON kouzlo.

Nejen perfektní dabing, ale i obecně práce se zvukem posouvá celkový herní zážitek na vyšší úroveň. Vrzání zrezivělých pantů dveří, kroky a tikot hodin. To vše jsou detaily, za které si vývojáři zaslouží palec nahoru, protože jako celek působí vážně dobře. A když už mluvím o autorech, musím také smeknout poklonu za grafické zpracování. Protože na to, že Bloodious Games jsou opravdu malé studio čítající jen několik zaměstnanců, vypadá jejich práce vážně hezky.

Pěkně zpracované detaily předmětů a vůbec prostředí celého domu je známkou skvěle odvedené práce. Strašidelné náladě dodávají grády i drobnosti, jako je nasvícení prostředí, stíny a poměrně detailní obrazy na stěnách.

Na jednu stranu tady máme velice ambiciózní titul s perfektním audiovizuálem, který je přesnou definicí psychologického hororu. Na stranu druhou je MADiSON hra, kterou táhne ke dnu nezajímavý stokrát ohraný příběh a nelogické řešení hádanek. I přes všechny zmíněné nedostatky však musím uznat, že je to jedna z nejlepších hororových her, kterou jsem za poslední dobu hrál. Protože mě dokázala opravdu propojit s postavou Lucy a neustále děsit. A o to přece v tomto žánru jde, ne? Doporučuji proto za tým Indiana sedmi body z deseti a doufám, že Bloodious Games rozhodně v tomto stylu budou pokračovat nadále.