Back 4 Blood je dobrou evolucí Left 4 Dead

Já vím, já vím. Nadpis této recenze je neskutečné klišé a něco, co jste nejspíš o hře slyšeli už několikrát. Ale opravdu je to nejlepší popis, jaký se dá Back 4 Blood přiřadit. Jde o kooperativní střílečku se zombíky, která je plná barvitých postav s lehce lhostejným přístupem k celé zombie apokalypse a trochu optimistickým humorem, pořádnou náloží nemrtvých, speciálních nepřátel a různorodých prostředí. Studio Turtle Rock se vrátilo ke své nejpopulárnější tvorbě a DNA legendárního Left 4 Dead se tu zkrátka nezapře.

Znamená to ale, že je tahle novinka beze změn a jen hezčí verze toho, co známe? Samozřejmě, že ne. Změn je tu vlastně více než dostatek a ačkoliv nejsou úplně všechny dotažené do konce, rozhodně posouvají celý koncept nějakým způsobem dopředu tak, aby stále působil svěže a zajímavě. A jak přesně si rozebereme v této recenzi.

Kde pocítíte největší podobnosti s Left 4 Dead, je samotné jádro hratelnosti. Spolu s dalšími třemi postavami, které buďto ovládají skuteční hráči, nebo umělá inteligence, postupně pochodujete víceméně koridorovými úrovněmi s cílem se ve většině případů dostat z jednoho úkrytu na začátku do toho druhého na konci. Během této cesty vás čeká nespočet nemrtvých, kteří na vás nabíhají ze všech stran. Nechybí však ani části, kdy na vás naběhne celá horda nepřátel, kde musíte chvíli na něco čekat, případně udělat nějaký konkrétní úkol. Ať už je to záchrana dalších přeživších, zničení hnízda, zabarikádování oken, nalezení předmětu nebo zkrátka ubránění nějakého místa.

V tomto ohledu se moc nezměnilo a starý známý koncept, který fungoval kdysi, funguje parádně i nyní. Stejně tak se vrátilo množství speciálních nemrtvých, kteří mají své vlastní speciální dovednosti, a pokud si nedáte pozor, mohou s vaším postupem zamávat. Spoustu z nich ze série Left 4 Dead také jednoduše poznáte. Je tu například Reeker, respektive variace na explodujícího Boomera; Tallboy, který evokuje Chargera, nebo Stinger, který se podle jeho varianty podobá Smokerovi, Hunterovi nebo Jockeyovi. Každý z těchto speciálních zmutovaných nepřátel má právě i svoje jednotlivé verze, které lehce mění, jak vlastně fungují nebo co dělají. Většinou ale nemáte čas zjišťovat, jak se od sebe liší, a každá verze od sebe vlastně bude víceméně nerozeznatelná, což je docela škoda, protože se tím v praxi počet těchto speciálních nepřátel zmenšuje.

Je tu ale i řada nových zmutovaných „Ridden“, jak se ve hře nemrtví nazývají, kteří dělají něco nově. Kupříkladu uřvaný Snitcher nebo několik mini-bossů jako naprosto obří Ogre a nebo tankovitý Breaker. Za zmínku určitě také stojí takzvaní Sleepers, kteří se často nachází na zdech a dokážou na vás nečekaně vyskočit. Zrovna tihle malí šmejdi jsou… no, vážně šmejdi. Ale to je dobře.

Dynamika různorodých nepřátel společně s designem úrovní, který se většinu času drží celkem při zemi a nabízí převážně menší městečko a jeho okolí, funguje vážně skvěle. S klasickými zombíky si poradíte poměrně jednoduše, protože toho moc nevydrží a přijdou k vám. Speciálnější typy ale vydrží více a některé vám jdou přímo do tváře, což nechcete, zatímco jiní se drží stranou nebo daleko od vás, což také nechcete. Konstantně tak budete za běhu přemýšlet, kam se přesně pohnout, abyste vždycky měli převahu. Což je o to znatelnější díky faktu, že je spousta levelů trochu otevřenějších i vertikálnějších. Jen je opravdu škoda znatelně většího důrazu na neutuchající akci. Speciálních nemrtvých totiž během jednoho levelu potkáte klidně i pár desítek, což jejich „unikátnost“ sráží dolů. Hlavně v pozdějších fázích hry není problém i na ty opravdu silné mini-bosse narážet poměrně často, takže působí méně jako zajímavá událost, která do hráčů vnese pocit naprosté bezmoci, a více jako prostě další pondělí. Bylo by rozhodně zajímavější, kdyby se sice speciálnější nepřátelé objevovali sporadčitěji, ale zato vám vážně pořádně zamíchali kartami.

A to možná i doslova, protože jedna z největších změn, které Back 4 Blood v rámci zajetého konceptu dělá, je přítomnost karetního systému. Pravděpodobně jde o něco, čeho se před vydáním bála spousta lidí a zcela upřímně i my v redakci. Vývojáři se dopředu dušovali, že nefungují na způsob lootboxů a o nic na styl mikrotransakcí také nepůjde – což je, nutno říct, nakonec pravda – přesto šlo o velký otazník, u něhož nikdo pořádně nevěděl, jak vlastně bude fungovat.

Naštěstí mohu říct, že funguje naprosto bez problémů a vlastně jsme mu přišli na chuť opravdu velmi rychle. Ve zkratce to funguje následovně; za dohrání jednotlivých levelů dostanete určitý počet Supply Points bodů, jejichž počet se odvíjí především podle vybrané obtížnosti, a za ty si poté můžete odemykat části takzvaných Supply Lines. Jde o jakési miniaturní skoro až stromy dovedností, které vám kromě emblemů, sprejů a kosmetických skinů odemknou právě i nové karty. Každý Supply Line má svou konkrétní tematiku a jeho obsah reflektuje určitý herní styl. Takhle si postupně můžete odemykat spoustu různých karet a čím více hrajete, tím více karet budete mít – složitější to opravdu není.

Z vašeho celkového inventáře si poté skládáte svůj balíček, do kterého se vejde až 15 karet. Tyhle karty přitom mají svoje vlastnosti a dávají vám nějaké bonusy. Pro postavy, které se specializují na boj zblízka, mohou být ideální například karty, které zvyšují regeneraci staminy, při zabití zblízka trošku uzdraví nebo obecně zrychlují rychlost útoku. Někdo, kdo by rád léčil ostatní, si zase určitě vezme karty, které zvyšují efektivitu léčících předmětů nebo léčení zrychlují. Některé karty poté mohou nabízet ještě silnější efekty, ale za cenu nějakého negativního jako formu vyvážení. A to je přibližně všechno, v čem karetní systém spočívá. Místo klasického stromu dovedností nebo něčeho takového si sestavujete balíček karet, kterým si uděláte váš preferovaný herní styl lepším a efektivnějším. Nutno ovšem dodat, že karty z vašeho balíčku nedostanete všechny najednou. Pomalu si je berete postupem aktuální kampaní a záleží i na tom, v jakém pořadí máte v balíčku karty naskládané. Místo nějakého náhodného výběru si zkrátka taháte první kartu jako jednu z prvních a poslední jako jednu z posledních.

Pokud byste dostali všechny karty najednou, byla by hra moc lehká. Kdybyste si tahali karty náhodně, zmizela by možnost menšího taktizování během postupu kampaní, protože zde mimo jiné ještě existuje mechanika takzvaného Directora, který vám na začátku každé mise, a někdy i během ní, hodí nějaké korupční karty. Ty zpravidla nabízí nějaký speciální úkol s odměnou, přidá obrněné nepřátelé, zhasne světla, zvýší počet Sleeperů a další věci. Takže se můžete poté těmto korupčním kartám zkusit bránit svými kartami.

Abychom nicméně karty uložili k ledu, tak jediný problém, který jsme v případě karetního systému často vnímali, je při hraní s náhodnými lidmi. Jakákoliv koordinace balíčků je v praxi naprosto nemožná, tudíž je zároveň téměř nemožné hraní na těžších obtížnostech, a pokud se připojíte do probíhající hry a chopíte se role jednoho z botů, na první dobrou prostě nevíte, jakým stylem byste v ten moment, uprostřed masivní hordy, měli hrát. Byť vám alespoň trochu napomůže, do jaké postavy se vžijete.

Další změnou oproti Left 4 Dead je totiž fakt, že má každá hratelná postava svoje specifické vlastnosti. Formu aktivní schopnosti, pasivní bonus pro sebe, týmový bonus pro sebe a ostatní a zbraň, se kterou začíná. Pokud se tyto bonusy alespoň zběžně naučíte, v právě probíhající hře s náhodnými hráči budete o něco schopnější, dokud spolu misi nedokončíte a nebudete si moci na začátku další mise vybrat postavu a balíček, který chcete. Tyto bonusy a vlastnosti postav nicméně nejsou až tak zásadní. Většina bonusů i aktivních schopností je spíše univerzální, než vyloženě vhodná pro určitý styl hraní.

Evangelu… pardon, Evangelo se dokáže každých 60 vteřin vytrhnout, když ho někdo chytí nebo přišpendlí, má větší regeneraci staminy a týmu přidává 5 % k rychlosti pohybu. Bojem kovaná Mom, která připomíná Sarah Connorovou, zase dokáže jednou za level instantně zvednout ze země spoluhráče, může nést o jeden léčící předmět navíc a celému týmu přidává jeden život navíc, takže může o něco více umírat. Některé tyto bonusy lze navíc během kampaně dodatečně získat právě skrze karty, případně nakupováním. Což je další nová mechanika, se kterou Back 4 Blood přichází.

Téměř na každém kroku jste schopni najít ležící hromádku mědi, za kterou můžete v úkrytech pro vaši aktuální kampaň kupovat dodatečné vybavení. Ať už jde o předměty, jako jsou lékárničky a granáty, zbraně, vylepšení na zbraně nebo vylepšení například počtu nositelných předmětů, zvýšení rychlosti pohybu, zlepšení efektivity lékárniček a podobně. Stejně tak lze poměrně vzácně v misích najít krabičku se speciální silnou kartou, kterou si lze za měď přímo v průběhu mise koupit. Tenhle systém vlastně také funguje v podstatě bez chyby, stejně tak jako nacházení lepších zbraní a jejich úpravy. Zbraně totiž mají různorodou kvalitu a postupně nacházíte lepší verze té samé zbraně, takže se vyplatí levely prozkoumávat. Nalézt ale můžete také vylepšení a přídavky na zbraň v podobě například tlumiče, lepších zásobníků, mířidel a dalších věcí, kterými si postupně vaši nesenou zbraň kousek po kousíčku vylepšujete.

Snad jediným problémem této jinak v pohodě fungující mechaniky je nemožnost vylepšení ze zbraně odebrat. Můžete je vyměnit za něco jiného, ale ne přímo sundat. Což není ve většině případů tak problematické, ale pokud se vám povede na brokovnici nebo kulomet nasadit puškohled, velkou radost z toho mít nebudete.

V téměř každém jiném ohledu ale funguje Back 4 Blood v zásadě stejně jako Left 4 Dead, jen se snaží přinést několik menších i větších změn, které, jak už bylo zmíněno, celý koncept dělají opět svěží, ale stále rozeznatelný. Jen je opravdu škoda toho, že hraní s náhodnými lidmi často vyústí spíše ve frustraci než zábavu. Samozřejmě je tu stále možnost hrát sám a kampaň projít po boku relativně schopných botů, ale zde nastává nepochopitelný problém, kdy se vám nezapočítává jakýkoliv postup. S boty přestanete získávat jak Supply Points body, tak achievementy, potažmo trofeje, které vám často odemknou dodatečné karty a odměny. Pokud tak nemáte alespoň jednoho dalšího kamaráda, se kterým můžete hrát, připravte se na trochu… možná dost… bolestivý proces. Což je opravdu škoda, protože, jak už jsem zmiňoval, samotní boti jsou poměrně schopní.

S úkoly vám sice nepomůžou, ale většinu času se umí vcelku dobře ubránit a dokonce často chápou koncept léčení ostatních nebo používání podpůrných předmětů, jako jsou granáty. Pokud navíc hrajete sami, stanou se některé úkoly i jednodušší. Místo toho, abyste opakovaně chodili sem a tam a snažili se například zabarikádovat šestici oken jako v klasické kooperaci, při samostatném hraní stačí okna jenom dvě. Ale… proč byste prostě sami hráli, když vám to nic nedá? Tohle rozhodnutí opravdu nechápeme a jde o zbytečný přešlap.

Krom toho jde ale o kvalitní a zábavný zážitek, o tom zkrátka žádná. Dokonce se vrátil i PvP režim, v němž se čtyřčlenný tým na jedné straně zhostí role přeživších a další čtyřčlenný tým na druhé straně nemrtvých. V porovnání s PvP módem z Left 4 Dead se nicméně změnilo hlavně zasazení. Tentokrát nejde o invaze samotných kampaní a snahy dojít na konec, respektive přeživší zabít, než na konec dojdou; tentokrát jde o něco na způsob survivalu na menších mapách. Přeživší se snaží přežít, jak nejdéle mohou, zatímco se je nemrtví snaží co nejdříve zabít. A poté se role obrací a vyhrává ten, kdo přežije déle. Ačkoli mě osobně zklamala absence možnosti lidem překazit úspěšnou kampaň, Swarm režim v Back 4 Blood je ve finále poměrně zábavnou náhradou, ačkoli podle mého nevydrží zdaleka tak dlouho.

V neposlední řadě je tu audiovizuální zpracování, které se rozhodně nemá za co stydět, i když většinou nemáte čas různorodé detaily zkoumat. Přesto je design nepřátel zajímavý a všechno i přes pořádnou dávku chaosu působí čistě a přehledně. Zvuky tomu také dopomáhají a sem tam dojde i na části se zajímavou hudbou. Nejvíce si však budete všímat konstantních dialogů mezi postavami. Ať už jde například o řvaní, když někoho trefíte nebo on vás, nebo naskriptovanější dialogy plné vtipů, budování světa a charakterů. Po čase ale může řada těchto dialogů působit trochu otravně a začnou se i opakovat, obzvláště v kombinaci s opakovaným hraním jednotlivých misí, což může postupně vadit. Na první dobrou jsou ale dialogy většinou zajímavé a postavy jsou dobře zpracované. Jediná škoda tak je, že se o samotný příběh moc zajímat nebudete.

Vyprávění je na tom rozhodně lépe než v několikrát zmiňovaném Left 4 Dead a nechybí ani některé příběhové a vcelku kvalitní cut-scény, i když je většina z nich zbytečně krátká, ale ve finále vás vaše zhruba 12hodinová snaha pomoci lidské baště Fort Hope a jejímu prostředí moc zajímat nebude. Naštěstí to ale u takové hry není zase tak zásadní.

Co tedy říct na závěr? Pokud hledáte skvělou kooperativní střílečku a máte po ruce alespoň jednoho kamaráda, omrknutím tohoto titulu rozhodně neprohloupíte. Speciálně v kombinaci s faktem, že se nachází v Game Passu. Pro ty, kteří chtějí víceméně bezmyšlenkovitou zombie akci, je zde nejlehčí obtížnost. Pokud ale chcete něco ostřejšího a těžšího, co vás donutí taktizovat a koordinovat, pak máte na výběr i těžší obtížnosti, které se s vámi opravdu mazlit nebudou. Back 4 Blood tedy udělalo skoro všechno dobře a po hodně dlouhé době tu máme něco, co by se vlastně dalo nazvat Left 4 Dead 3. Za tým Indiana si tak hra odnáší doporučení na 8 bodů z 10.