Assassin's Creed Mirage je hrou roku… 2013

Veliký návrat ke kořenům, uctění tradice, obrození oblíbených herních mechanik. Veteránům série Assassin’s Creed konečně svitla naděje, že se po extrémně natahovaných open-world RPG dílech vývojáři vrátí k základům série, na které všichni tak vzpomínáme. V tomto ohledu je třeba říct, že Mirage odvádí dobrou práci.

Hra se skutečně hraje přesně tak, jak si to pamatujeme z doby před deseti lety. Hráči v podstatě dostávají přesně to, co chtěli, a upřímně, z pohledu herních mechanik vlastně Mirage působí víc jako Assassin’s Creed než samotný třetí díl. Smutné pouze je, že doslova zkopírované herní mechaniky přestávaly být zábavné už před těmi deseti lety.

Hned v úvodu hry k vám promlouvá William Miles, tedy otec původního hrdiny a vám tak svitá naděje na jeho řádné zapojení. Bohužel jeho promluva je ovšem posledním pojítkem s přítomností, na které až do konce hraní narazíte. Pokud jste tak čekali, že se bude navazovat na události z Vallhaly a příběh se konečně začne někam od konce třetího dílu ubírat, jste na omylu a hru můžete směle vynechat. To sám považuji za naprosto zrůdné zahození potenciálu. Pokud jste totiž poslední díl nehráli, dovolte mi jednu rychlou, avšak spoilerovou rekapitulaci. Už v průběhu Valhally jsme mohli narazit na jednoho postaršího asasína jménem Basim. Basim hlavní postavě Eivor v průběhu hraní občas pomáhá a v závěru se z něj dokonce stane poslední boss.

To by ovšem pro pořádný cliffhanger bylo ještě stále málo. Hlavní hrdinka z přítomnosti, Layla, se rozhodne sestoupit poblíž Basimovy mrtvoly do stroje podobného Animu, jen vytvořeného První civilizací. Tím následně z její ruky vypadne mocná Hermova hůl, která ležícího Basima po tisíci letech tlení přivede nazpátek k životu. Chápete to? Existuje tu postava, která se po miléniu probrala zpět k životu a v díle zaměřeném na její život se nedozvíme o jejím současném stavu prakticky nic. Sám musím přiznat, že mi to vzkříšení přišlo opravdu jako přestřel. Uvěřitelná hladina sci-fi prvků prvních dílů, jež dávaly pocit, že se něco podobného vážně možná mohlo stát, byla nahrazena v podstatě čistým fantasy. Asi bych to odpustil, pokud by to alespoň vedlo k aktivnějšímu rozvoji příběhu v přítomnosti, ale bohužel nevede.

Tentokrát se tedy ponoříme čistě a pouze do historické linky příběhu. Basima znovu potkáváme coby pouličního kapsáře s velkým snem se jednou stát členem bratrstva Skrytých. Ku velkému nepřekvapení všech se mu to i povede. Mám pocit, že inspirací pro nastartování příběhu byl právě druhý díl série, který je právem považován za jeden z nejlepších vůbec. Jen v Mirage to bohužel tak dobře nefunguje. Ezia táhl z počátku dopředu spravedlivý hněv, zatímco Basim pouze doplatil na svou vlastní blbost. Ta ho sice přivedla do řádu Skrytých, ale poté už chybí jakákoliv další pořádná motivace. Bratrstvo prostě tuší, že předchůdci Templářů kují něco nekalého a vy se jim v tom budete pokoušet zabránit a všechny je pobít. Super, to tu ještě nebylo. Hra jen uspěchaně vypráví začátek tak, aby se nejmenovaný kapsář mohl dostat do Alamatu, kde se z něj po půlhodinovém rychlokurzu stává plnohodnotný asasín připravený vrátit se do otevřeného světa.

Čeho si naopak budete všímat naprosto na každém kroku, je všudypřítomná nostalgie. Ubisoftu musím nechat, že splnil svůj domácí úkol svědomitě, a tak často budete skutečně mít pocit, že hrajete starého dobrého Asasína. Svou roli v tom hraje primárně důraz na stealth. Bayek, Kassandra nebo Alexios i Eivor byli válečníci. Neustále kolem sebe metali svými přepálenými schopnostmi a svým showmanstvím by mohli konkurovat Maximovi Decimovi Meridiovi z filmu Gladiátor. Basim ale má v tomto ohledu výrazně přízemnější repertoár. V soubojích se tak vyloženě budete bát, pokud na vás poběží moc nepřátel najednou. Správně načasované uhýbání a parírování je nutností a sami dobrovolně budete raději řešit nepřátele tiše. Nejen že tak na jednu ránu zdoláte i obrněné protivníky, ale hlavně po vás nebude vyhlášeno pátrání. Hra tak nabízí jistou obdobu policejních hvězdiček, nebo spíše úrovní ostražitosti. Pokud jste řádný občan, můžete pobíhat po střechách i ulicích Bagdádu bez jakéhokoliv stresu. Pokud ale zlobíte, tak se připravte, že to budete mít těžší. Stráže vás začnou poznávat a po střechách se začnou objevovat lukostřelci. Pokud si ale budete chtít úroveň hledanosti snížit, budete muset jako zastara strhávat plakáty anebo podplácet hlasatele. Jen to podplácení je tentokrát těžší. Nebudou vám k tomu totiž stačit obyčejné peníze, ale budete potřebovat speciální tokeny. Ty jsou rozděleny na tři typy a budete je dostávat nebo sbírat z měšců lidí a plnění hlavních či vedlejších úkolů. Podle typu pak můžete otevírat speciální truhly nebo najímat si pomocníky do boje a kupce, aby vás mezi sebou schovali. Samotnému mi přišlo použití další měny nadbytečné. Peníze totiž téměř nemáte za co utrácet a bez těch tokenů se v pohodě obejdete. Sám jsem tak pořádně používal jen ty na otevření truhel a raději jsem se schovával například ve starých známých paravanech.

Krom míst pro skrývání se do hry vrací ještě jedna celkem opomenutá aktivita. Vzpomínáte na odposlouchávání rozhovorů, kdy jste s Eziem tiše našlapovali a natahovali jste uši na dosah okruhu slyšitelnosti? Tak tato mechanika se do hry nevrací. Ale její daleko tupější varianta z prvního dílu ano. Pokud budete chtít někoho odposlouchávat, tak si budete muset najít poblíž statických NPC nějaké konkrétní místo. Žádné pochodování, zkoumání z dálky… Nic takového. Rozhovor uslyšíte pouze pokud se ukryjete na zcela konkrétním místě. Přitom mnohdy odposloucháváte i postavy, které k vám nejsou vyloženě nepřátelské. Přesto asi myslí na vaše bolavé klouby a odmítají se bavit, dokud si nesednete.

Hra obecně klade důraz na vyšetřovatelské postupy. Místo klasického seznamu úkolů tak máte k dispozici mapu vyšetřování, ve které postupně odkrýváte identity jednotlivých zlořádů. Ve skutečnosti je to ale jen trochu jiný design pro vybírání aktivních úkolů. Sám jsem hrál hru na PlayStation 5 a k němu jsem měl připojenou myš a klávesnici. Ubisoft chválím, že mi tuto možnost dal, ale přesto právě ovládání herní mapy a zvláště toho vyšetřování nepovažuji za zrovna intuitivní. Jeden úkol jsem dokonce nebyl schopen vyřešit v podstatě dva dny. Hra po vás totiž požaduje rozkliknutí detailu jednoho konkrétního úkolu, abyste si zobrazili kreslenou mapu. Což je věc, kterou nikde jinde nepotřebujete, a můžete na ni narazit klidně až po deseti hodinách hraní. Přitom ostatní méně důležité mapy máte v inventáři na úplně jiném místě. Kvůli této blbosti, jsem dokonce přímo kontaktoval vývojáře a prosil je o pomoc. Chápu, jednalo se možná o mou blbost, nicméně rozhraní mi rozhodně nešlo naproti. Bohužel samotné vyšetřování ani z hratelnostního hlediska nic moc převratného nenabízí.

Ve většině případů vás totiž ve hře čekají pouze úkoly typu zabij anebo najdi papír. Přišlo mi, že v tomto ohledu mi všechny tři předcházející velké díly nabídly několikanásobně zajímavější paletu úkolů. Tentokrát mi v paměti neutkvěl téměř žádný a za příjemnou změnu jsem bral i to, že jsem jednou měl přenést krabici. Něco, z čeho si třeba Mafie 2 v roce 2010(!) dělala naprostou srandu. Klasická zabíjecí úkolová rutina ve hře sice jakž takž fungovala, ale hlavně z toho důvodu, že u hry můžete celkem pohodlně vypnout a zrelaxovat mozek.

Naštěstí mohu alespoň pochválit RPG prvky. Ty ve hře jsou, ale přesně v takové míře, která by myslím neměla nikoho urazit. A tím je myšleno ani příznivce nových dílů, ani zastánce těch starých. Konečně jsou pryč ty otravné miliony předmětů, které neustále střídáte a vylepšujete. Vaší primární zbraní je skrytá čepel a když přijde na otevřený boj, tak Basim vytasí meč a dýku. Těchto zbraní naleznete jenom několik málo a všechny se ovládají stejně. Jejich poškození je zrovna tak obdobné a drobné odlišnosti mají jen ve speciálních bonusech, které si vyberete dle vámi preferovaného stylu boje. Nečekejte ovšem změnu meče za palcát. Za nasbíraný materiál si poté můžete váš arzenál jen lehce vytunit a myslím, že i bez toho se ve finále obejdete. Nemusíte mít ani strach z ukázky Basimovi super schopnosti, které se řada lidí bálo při oznámení. Instantní sekvence úderů funguje pouze mimo boj, na krátkou vzdálenost a její doplnování je i celkem pomalé. Sám jsem ji vlastně skoro nepoužil. Zredukovaná je i zbroj, které nyní v menu inventáře patří jediná položka. Obdobně kompaktní je i systém dovedností. Ve hře nesbíráte žádné zkušenosti a dovednostní body jsou jen odměnou za mise. Sami si poté určíte, jak je postupně rozdělíte ve třech kategoriích. Jedna se zaměřuje čistě na vaše bojové dovednosti, jako je například zabití z výšky. Druhá slouží pro schopnosti vašeho orla a třetí vám pomáhá s asasínskými vychytávkami. Příběhově se vám odemknou pouze vrhací dýky. Přes dovednostní strom si ale můžete dle vašeho vkusu zpřístupnit i foukačku, krycí prach nebo třeba bombu.

Ve hře mi pak trochu chyběly jen ty luky a možnost vytrhnout zbraň nepříteli. To je věc, kterou uměl i Ezio a docela mne bavila. Ač chápu, že nebyla vyloženě důležitá. Příjemné zase ale bylo to, že ve hře je opět ukrytá speciální zbroj. Tu není vůbec těžké odemknout, jen vás upozorňuji, že vám může poněkud kazit historickou imerzi. Do Říma se Brutova zbroj celkem hodila. Z Basima ovšem můžete udělat s technologií Isu něco jako postavičku z Dead Space s celoobličejovou helmou. Tu samozřejmě nemůžete skrýt, a dokonce vám bude filtrem robotizovat nejen hlas, ale z nějakého záhadného důvodu i pár okolních zvuků.

Když jsem už nakousnul imerzi, pojďme ještě pořádněji nahlédnout pod pokličku historického Bagdádu. Sám mám velmi rád pouštní prostředí, muslimskou architekturu a i jistou exotickou barvitost. Hra prostě vypadá krásně a na PlayStationu 5 jela velmi pěkně. Zahrady i paláce jsou nádherné a dostanete se i do asasínského hradiště v pevnosti Alamut. Hra vám dovoluje přepnout mezi režimem výkonu a kvality. Sám jsem v nich moc velký rozdíl neviděl a dal jsem přednost plynulosti s vyšším množstvím snímků za vteřinu. A pokud byste si chtěli zavzpomínat na staré časy, můžete si dokonce v menu nastavit modro-šedý barevný filtr, který hru přiblíží prvnímu dílu.

Město na první pohled také vlastně vypadá vyloženě krásně a živě, ale bohužel je tentokrát více než kdy dříve zjevné, že je to jen celkem zdařilá iluze. Veškeré obchodnictvo máte rozděleno pouze na tkalce, kováře, správce stáje a doplňovače munice. Nečeká vás žádné nakupování nemovitostí, renovace a nic podobného. Sám jsem se také modlil za akrobatické hádanky či chyby Animu, ale marně. Můžete se sice honit za poklady, sbírat sběratelské předměty a zpřístupňovat si kodexy v navracející se encyklopedii, ale ve skutečnosti tam poté nemáte co dělat. Valhalla sice neměla tak hustě osídlené lokace jako Bagdád, ale zato bylo možné prakticky do každé budovy vstoupit a často tam i něco najít. Mirage vás ovšem nepustí skoro nikam. Brzy si začnete všímat, jak často kolem sebe vidíte stále stejné záslepky dveří, kdy vám je jasné, že polovina interiérů budov vlastně vůbec neexistuje, a ve finále i ty fasády domů vlastně vypadaly lépe například v Unity.

A v Unity lépe fungovalo dokonce i to lezení. Tentokrát jsem prostě nezvykle často nebyl schopen skočit pořádně například do okna a často jsem si nejdřív rozbil pusu o obě stěny na bocích. Vyloženě dobře na tom nebyl ani technický stav samotný. Když Ubisoft oznamoval, že hra vyjde dříve, čekal jsem skutečně odladěný zážitek. Místo toho jsem se obvykle zasekl někde mezi regály bez možnosti úniku. Místy jsem měl pocit, že někde chybí důležité předměty, anebo naopak přebývají, a jednu dlouhou misi jsem měl dokonce tak rozbitou, že jsem musel načítat předešlý save. Nespustila se mi správně cut-scéna, NPC se mi zaseklo v pohybu, nebyly zamčené dveře, které měly být, a umělá inteligence protivníků převzala na chvíli atributy přátel, takže jsem nemohl jistého hromotluka zabít, ale prostě se jen válel na zemi a já měl možnost mu pomoct. To byl docela problém, když jsem z jeho mrtvoly potřeboval vzít klíč. Vývojáři mne nicméně ujišťovali, že na updatech pracují, a věřím, že až bude hra zpřístupněna všem, mnoho z mých problémů už nebude existovat.

Celkově se ale prostě nemohu zbavit pocitu, že Ubisoft vzal engine dosavadní trilogie a strčil ho do rukou méně zkušených vývojářů se zadáním, ať v něm co nejvěrněji nasimulují první a druhý díl. Jenže ono rvát do nového enginu deset let staré mechaniky k úspěchu rozhodně nestačí. Ubisoft Bordeaux asi nemělo dostatek zdrojů aby dokázali protlačit nějakou ucelenou vizi. Assassin’s Creed Mirage chybí duše a nápaditost. Je to znát nejen na nepříliš záživném scénáři, ale především na neinovativní hratelnosti. Situaci zachraňuje celkem povedený ač lehce repetitivní hudební motiv a osobně jsem se nemohl nabažit například dabingu velitelky asasínského řádu. Škoda, že to samé nemohu říct i o animacích, které se začnou nápadně opakovat a o důsledném motion-capture scének také docela pochybuju.

Jako celek hru mohu označit za lehký a hezky naleštěný nadprůměr s nádherným zasazením. Sice mnozí hráči uroní pár nostalgických slziček při vzpomínkách na dříve oblíbené aktivity, ale brzy si uvědomíte, že nebyly posunuty naprosto nikam. Velikým lákadlem je po předchozích dílech rozumější hrací doba, která zpět míří na ideálních zhruba 20 hodin. Sám jsem si hraní až na technické problémy užil a pokud nebudete od Assassin’s Creed Mirage očekávat moc a vystačíte si se stealthovým zabíjením v pěkném prostředí, tak věřím že si hru užijete taky. Slávy prvních dílů, se ovšem hra asi rozhodně nedočká.