Je Armored Core 6 další trefa do černé autorů Elden Ringu?

Série Armored Core se letos těší už svému 26. výročí. Do oznámení šestého hlavního dílu s podtitulem Fires of Rubicon bychom vám ale neměli za zlé, kdybyste se o ni nikdy nezajímali. Zatímco „soulsovky“ od FromSoftware se dostaly z niche segmentu herního průmyslu do výnosného mainstreamu; frenetická akce s obrovskými mechy v podobě právě Armored Core od stejných vývojářů to zatím nedokázala. Není se ale čemu divit. V době, kdy díly série pravidelně vycházely, se jednalo o specifické a do jisté míry nepřístupné tituly, které se především v Evropě nikdy moc neusadily. A vůbec poslední díl vyšel už před deseti lety. V době, kdy si tohle japonské studio sice už udělalo jméno s prvním Dark Souls, ale ne natolik, aby se každý těšil na cokoliv, s čím přijde dál. To právě před pár roky změnila dvě vítězství ceny hra roku. Oznámení Armored Core 6 tak všechny překvapilo a navnadilo – i když o tom třeba slyšeli poprvé – a každý byl zvědavý, co za masterpiece pro nás tihle vývojáři kutí tentokrát.

Nejsem žádný věštec, ale jedno mohu říct téměř s jistotou. Výherní hattrick FromSoftware podle mě nečeká. Ne snad, protože by Armored Core 6: Fires of Rubicon bylo špatnou hrou. Ale protože je skvělou… jen pro určité hráče. A to, jestli se přesně vy budete řadit mezi takovou skupinu lidí, doufám, že zodpoví tato recenze.

Nové Armored Core toho má hodně co nabídnout. Ale ať už se na to člověk podívá z jakéhokoliv úhlu, hratelnost je v podstatě to jediné, co vás ve finále bude zajímat. Jak už bylo řečeno, jde o akci s velkými, robotickými mechy. Konkrétně takzvanými „armored cores“. Jde o de facto střílečku z pohledu třetí osoby, v níž budete pilotovat vlastní několikatunové monstrum s cílem plnit různé úkoly, postřílet nepřátele nebo porazit bosse. Konceptuálně jde vlastně o velmi prostý titul; možná tak není zarážející, že se v jádru už od svého zrodu v roce 1997 moc nezměnil.

Princip celé hry se vlastně dá rozdělit na dvě velké součásti. Na jedné straně jsou ony zmíněné mise, na druhé straně není ale o nic méně důležitá garáž. V ní budete trávit překvapivě velkou část herní doby. Budete nakupovat nové součásti pro svého mecha a sestavovat si ho podle svých potřeb. Můžete měnit hlavu, tělo, ruce, nohy, zbraně na levé a pravé ruce a levém a pravém rameni, stejně tak generátory, zaměřovací systém, boostery a takzvaný core expansion. Tohle je rozhodně jedna z nejsilnějších stránek hry.

Nebavíme se tu totiž o pouhém kontinuálním vylepšování vašeho mecha o stále větší čísla zdraví, poškození, rychlosti nebo efektivity generátoru. Můžete se sice snažit docílit všeho najednou, ale marně. Neustálé balancování mezi rychlostí a výdrží nebo mrštností a silnými zbraněmi vás bude doprovázet od začátku do konce. A snaha se držet jednoho herního stylu vás také daleko nedostane. Základní herní smyčka Armored Core se totiž dá popsat pomocí nestárnoucího memu „Improvise. Adapt. Overcome.“ – tedy Improvizovat. Přizpůsobit. Překonat. Na misích totiž budete potkávat stále nové a jiné výzvy. Některé mise po vás budou vyžadovat například rychlý průzkum vraků během několika minut. Využití obřího mecha s pásy a bůh ví kolika raketami asi nebude nejvhodnější volbou. Když naopak stanete proti velkému stroji se štítem, slabý, avšak mrštný mech s kinetickou zbraní toho asi moc nezmůže. Neustále obměňování mecha a adaptování jeho možností a vyvažování jeho silných a slabých stránek pro každou situaci je nejen klíčem k úspěchu, ale to, na čem celá hra primárně staví.

Samozřejmě si můžete udělat stroj, který se tak nějak snaží být dobrý ve všem – a dost možná vás provede i většinou misí – ale rozhodně počítejte s tím, že ho budete sem tam měnit. Ve finále je to ale skvělé. Za normálních okolností byste si totiž mohli říct, že zmíněný pásový mech s obřím tělem, extrémně vysokokapacitním generátorem a čtyřmi raketomety bude výrazně lepší než poskakující kobylka s brokovnicí, ale opak je pravdou. A vlastně je to přesně ten postup, podle kterého jsem šel já. Z obřího tanku jsem skončil u rychlého mecha a jen těžko se vracel zpět. Neustálé experimentování a zkoušení nových částí a sestav a zjišťování, do jakých situací se hodí nejlépe, je něco, co mě u hry rozhodně drželo, jakmile jsem to pochopil.

Součásti, které mě původně ani moc nelákaly, se nakonec staly mými nejoblíbenějšími. Místo pásů jsem jednu chvíli využíval čtyřnohého pavouka, který exceloval v držení se ve vzduchu. Po čase jsem dokonce přešel na dvě nohy s obráceným kloubem, které byly perfektní pro velké výskoky; i když za cenu toho, že jsem na sobě nemohl mít arzenál vhodný pro celou armádu, takže jsem musel být dobrý v uhýbání nepřátelským střelám. Výběr nohou tedy patří mezi nejdůležitější součásti vašeho mecha, ale je tu toho více, co ho může fundamentálně změnit.

Generátor ovlivňuje, jestli jste třeba schopni se dlouho držet ve vzduchu, případně jak rychle se vám na zemi dobíjí energie, která funguje podobně jako klasická stamina. Pokud vím, že se budu hodně držet při zemi například s těžkým mechem, rozhodně dám přednost generátoru s vysokým obnovováním. U zmíněného rychlého mecha jsem zase preferoval generátor s vysokou kapacitou, abych mohl často uhýbat a skákat všude okolo. Na něj jsem poté použil laserovou brokovnici v pravé ruce a meč na levé, který si dokázal hravě poradit s pár problematickými nepřáteli.

O tom, jaké všechny různé kombinace můžete vytvořit, bych mohl mluvit opravdu dlouho. Důkazem je toho i velký výběr zbraní. Nechybí již zmiňované brokovnice nebo raketomety, ale také rotačáky, samopaly, pušky nebo další laserové, energetické, kinetické či výbušné zbraně včetně zmiňovaných mečů nebo jiných zbraní na blízko. Na rameni zase můžete mít štíty, naváděcí rakety, pulzní pušky a bůh ví, co dalšího. Co si vyberete, je na vás, a to, co je pro danou situaci nejvhodnější, je zrovna tak na vašem uvážení.

Důraz na takové experimentování je vidět hlavně díky tomu, že jakoukoliv zakoupenou a aktuálně nepoužívanou součást můžete zase prodat za 100% návrat investice. Pokud vám tak něco nevyhovuje, není problém to vrátit a zkusit něco jiného. Postupem hraní si navíc uložíte mechů více a budete postupně v chodu udržovat hned několik z nich, každý korespondující k jinému hernímu stylu a vhodný na jiné situace. Z garáže hned můžete skočit do tréninkové části a vyzkoušet, jak funguje, případně si ho na ostro otestovat proti cizím mechům v aréně. A to jak už těm počítačem ovládaným, tak v 1v1 a 3v3 PVP multiplayeru. Arénové zápasy proti AI se navíc vyplatí dělat nejen díky fajn peněžní odměně, ale také pro odemykání OS čipů, kterými si můžete mecha vylepšit o několik dalších možností. Ať už jde o procentuálně větší poškození určitým typem zbraní, lepší výkonnost opravných sad nebo třeba možnost udělat 180stupňovou otočku.

Jádrem celého průměrně 20hodinového zážitku ale rozhodně budou již zmiňované mise. Ty se od sebe překvapivě dost odlišují a obzvlášť na poměry podobné hry nabízejí velmi příjemné tempo. Některé mise trvají opravdu jen pár minut a budou po vás chtít vystřílet pár běžných nepřátel. Jiné mise mohou také trvat jen pár minut, ale zaměřují se čistě na bossfight proti jinému mechu. Jindy mohou mise trvat výrazně déle a může jít o několika-fázové obří invaze zakončené velkým bossfightem nebo spektakulárním pohledem. Jednou budete v dezolátním městě, někdy zase v poušti nebo u zamrzlé přehrady, v jeskyni, ve vzduchu, hluboko pod zemí… Na to, jak šedé, nudné, industriální a monotónní celé prostředí ústřední planety Rubicon 3 je, musím uznat, že tvůrci dělají skvělou práci s tím, aby se nikdy nedostavila vizuální repetitivnost. Ani ta hratelnostní, a to i navzdory tomu, že se od prvních momentů až do konce nebude nijak výrazně vyvíjet. Nemalý podíl na tom určitě má celý prvek garáže i obtížnost hry.

Ta je v takovém zvláštním bodě. Většinu hry totiž nebudete mít výrazné problémy, avšak konkrétně bossfighty vás mohou extrémně frustrovat. Hlavně ty počáteční, kdy ještě nemáte pro svého mecha dostatek součástí ani peněz. Stejnou měrou je tak hra velmi jednoduchá, stejně jako vyvolává vztek. Kdykoliv zemřete, můžete misi spustit od checkpointu, po jehož načtení dostanete zpět všechnu munici, zdraví a opravné sady. Před ním ale můžete také vlézt do garáže a de facto si v polovině mise upravit svého mecha, pokud před vámi zrovna stojí boss, na kterého potřebujete konkrétní věci. Tím se obtížnost výrazně zjednodušuje. Zároveň ji ale vyvažuje možnost mise zopakovat a po jejich opětovném dohrání získat písemné ohodnocení vašeho výkonu. Pokud se obzvlášť budete snažit o S-rank na všech misích, čeká vás docela tuhá výzva, protože se do hodnocení započítávají nejen smrti, ale i poškození nebo vypotřebovaná munice. Pokud si ale chcete hru prostě jen na první dobrou zahrát a nic dalšího neřešit, jde o relativně přístupnou, byť stále vyzývavou zábavu, která vás bude nutit přistoupit na její pravidla. Což je věta, která fanoušky FromSoftware určitě nepřekvapí.

Jak už tedy padlo na začátku, Armored Core 6 je svým principem vlastně celkem prostá hra, která se svého jádra drží už od úplného počátku. A také je vcelku jednoduše pochopitelná, přesto stejnou měrou velmi otevřená zkoušení nových věcí. Její unikátní herní smyčka to dokazuje. Hratelnostně jde tedy o velmi zábavnou hru, která odměňuje experimentování, průzkum k nacházení nových součástek a vyzývá i ke znovuhratelnosti. A to třeba k dosažení jiných konců hry tím, na jakou stranu konfliktu se v určitých misích postavíte.

To mě ale přivádí právě k tomu příběhu, kde za mě Armored Core 6 klopýtá nejvíce. Řeknu na rovinu, že vliv na to určitě má to, že mě obecně nikdy nelákaly narativy zabývající se korporátními válkami a bitvami o dominanci nad územím nebo zdroji. Což je v podstatě alfou a omegou celého zdejšího příběhu. Přesto musím říct, že tahle hra nedělá vůbec nic, co by na mě působilo svěže nebo zajímavě. Obzvlášť v kombinaci s dnes už typickým přístupem FromSoftware k vyprávění, které sice není tentokrát založené na neustálém čtení popisků předmětů, nicméně celé události často vypráví tak trochu mezi řádky a neustále vás nechává na vážkách s otázkou, komu věřit. A v podstatě vždy je to na vaší interpretaci. U mě ovšem byl problém, že mě to prostě moc od základu nezajímalo. Příběh vlastně vypráví události několika korporací nebo skupin, které bojují o planetu Rubicon 3 a podivný zdroj jménem Coral. Tenhle boj už v minulosti celou planetu zdevastoval a nechal na pokraji zhroucení. To je asi tak všechno. V roli nezávislého žoldáka budete postupně plnit mise a zakázky různých těchto skupin, abyste jim pomohli a zároveň si sami trochu přivydělali. Váš přítel, který se stará o zajišťování těchto zakázek, navíc má svou vlastní misi a důvod, proč se o Rubicon 3 zajímá. Problém ale je, že nikoho nikdy nepotkáte ani neuvidíte. S nikým si nespojíte tvář a všechno je jenom série monologů přes vysílačku, což mi bohužel k vytvoření charakteru, a tedy zajištění, aby mě ty postavy zajímaly, nestačilo. Moc mi v tom nepomohl ani občasně kolísavý scénář nebo dabing. Hlavně v případě jednoho místního velitele, jehož dabing občas působil, že se až moc snaží jevit jako strašnej vojenskej chlapák, z něhož bych si měl nadělat do gatí. Nebo jedna vůdkyně, jejíž nadbytečné užívání slova „tourist“ mě skoro donutilo si koupit špunty do uší.

Přeháním to? Možná trochu, ale jestli je vážně něco, co mě na celé hře zklamalo, je to tenhle vlastně ve všech ohledech celkem prostý, v bizarních částech abstraktní a hlavně pro mě nezajímavě podaný a neosobní příběh. Když nic jiného, jsem ale rád, že je to jediná věc, ve které pro mě Armored Core 6 selhalo.

Poslední na řadě je totiž samozřejmě audiovizuální zpracování, kde, jak už vám asi mohlo dojít, naopak budu zase pozitivnější. Pokud jde o ryzí grafické zpracování, má nejnovější hra od FromSoftware řadu nedostatků. Kvalita detailů a stínů trochu v dálce se začíná velmi rychle rozbíjet, některé textury nevypadají moc pěkně, obecná komplexita spousty modelů – a hlavně budov – také mohla být výrazně vyšší. Přesto se jedná o vcelku rychlou hru a spousty těchto aspektů si nebudete v běžném hraní všímat. Navzdory tomu ale vývojáři stále kralují tam, kde vždy, a to je celý grafický směr. O planetě a většině prostředí už jsem předtím mluvil v kontextu šedé industriální monotónnosti. Spousta výhledů a momentů vás ale často donutí se prostě zastavit a zírat. Obzvlášť v částech, které jsou neskutečně obrovské. Kdy vidíte kilometry do dálky nebo se před vámi děje taková velká spousta věcí, že se opravdu cítíte jen jako malé kolo v obřím kolosu. A přesně v těchto momentech hra po vizuální stránce naprosto vyniká. Obzvlášť, když to běží na 120 snímků za vteřinu, kterých lze na PC dosáhnout.

Optimalizace se mi s RTX 4080 a Ryzen 7 7700 hodnotí hůře, přesto mi hra i v náročnějších momentech na nejvyšší detaily běžela minimálně nad 100 fps téměř vždy a propady nastaly jenom výjimečně.

A aby se to všechno dalo pěkně uzavřít, nesmí chybět ještě zvuky a hudba. O dabingu jsem se lehce zmínil u postav; s výjimkou pana vojáka ale musím říct, že všichni odvedli dobrou práci. U nikoho jsem si neřekl, že by zněl špatně. I když si zároveň u nikoho nevybavuju žádný nadčasový výsledek. Zvuky jsou na tom vlastně podobně, ale znějí správně výbušně, jak byste asi očekávali. Speciální pochvalu si ale rozhodně zaslouží hudba, která je jako vždy opravdu skvělá. Tentokrát bych ale řekl, že až na výjimky exkluzivně pro potřeby této hry. Upřímně to není soundtrack, který bych chtěl poslouchat i mimo hru. Jde zpravidla o takovou velmi suchou, skoro až ocelovou, elektronicky zkreslenou, strojovou hudbu, která sem dokonale sedí. Vysloveně libozvučných a příjemných tónů tu ale tolik není.

Abych to tedy konečně všechno sečetl a podtrhl, Armored Core 6: Fires of Rubicon je vlastně skrz naskrz Armored Core hrou. Pokud tuto sérii znáte či jste snad dokonce jejími veterány, víte moc dobře, že vás čeká perfektní zábava na dlouhé hodiny. Pokud ji ale tolik neznáte, avšak věříte, že experimentování s mechy je něco, co vás láká, pak si myslím, že vás lze jen těžko odradit. Armored Core 6 je velmi specifickou hrou, která nebude bavit každého. Je potřeba jí rozumět, hrát podle jejích pravidel, ale zároveň najít dobré způsoby, jak si ji přizpůsobit sami sobě. Jakmile ji ale pochopíte, a když jí dáte šanci, dostanete hru, která tu v podobné kvalitě nebyla už hodně dlouho.