Dobrých stealth her nevzniká v současné době zrovna moc. A ještě méně těch, které dovolují hraní s přáteli v kooperaci pro dva, nebo v případě právě recenzovaného Aragami 2 dokonce pro tři hráče. Nápad této akční adventury je se vším všudy úctyhodný. Hrajete za tajemného nindžu disponujícího různými nadpřirozenými schopnosti a nástroji, přičemž je na vás, jak moc tiší nebo hluční budete a jak moc budete zabíjet, omračovat nebo nepřátele obcházet. Bohužel se samotným nápadem tato hra moc daleko nedošla a klacky do cesty jí neustále hážou recyklované levely, nekonečné bugy, mizerný příběh a další řada nedostatků. Ty všechny do jednoho dokazují, že větší hra neznamená nutně lepší a že i s dobrým nápadem je jednoduché udělat obří krok vedle.

Celý projekt už od začátku působí, že se vývojáři zaměřili na tu jednu věc, která vám v případě prvního dílu stála nejvíce v cestě, ale tak nějak zapomněli, že musí stejnou pozornost věnovat i zbytku hry. Tahle jedna věc je celkový pohybový systém a přemisťování se z místa na místo. V případě prvního dílu šlo o trochu neohrabanou záležitost, která měla svoje nízkorozpočtové nedostatky. Hlavně v kombinaci s obecně pomalejším tempem, hrou světel a stínů a podobně. V případě dvojky všechno funguje hladce. Pomocí jedné klávesy se můžete přesunout na střechy, jinou klávesou udělat úhyb nebo se jednoduše schovat například za ploty a menší zídky, zpoza z nichž lze zabít nebo omráčit nepřítele. Vyloženě s ovládáním jako takovým nejsou skoro žádné problémy, ale určitě si dokážete představit, že když musím vyzdvihnout zrovna něco tak základního, s celým zbytkem je něco špatně. Bohužel je a opravdu nevím, kde bych měl přesně začít.

V první řadě je tu fakt, že se s takovou změnou pohybového systému odsunula jedna ze silných stránek prvního dílu. Přesunování se ze stínů do stínů, nutnost zůstat kvůli regeneraci many mimo světlo a postupný pomalý průchod tu prostě neexistuje. Jestli jste na světle, nebo ve stínu vám může být v podstatě jedno a přesun po střechách je otázkou zlomku vteřin, nikoliv důmyslnějšího přemýšlení a vytváření vlastních stínů. Design úrovní jako takový je bohužel velmi generický a neustále opakuje stejné rozvržení a nápady. Tady je volný plac s nepřátelskými strážemi, o kus dál je nějaký baráček, za ním zase volný plac. Nejhorší na tom je, že si tohoto budete všímat velmi často zejména kvůli naprosto nepochopitelnému rozhodnutí tyto levely opakovaně recyklovat. Dohromady jich ve hře najdete deset a neustále se do nich budete vracet v rámci 51 příběhových misí. Občas se změní denní doba, jindy se lehce pozmění počet stráží nebo jejich rozmístění, ale jinak budete to samé opakovat klidně i pětkrát, šestkrát nebo sedmkrát. V kombinaci s faktem, že po vás bude hra až na výjimky vyžadovat jeden ze tří generických úkolů zastupující buďto „vyslechni konverzaci o jedné větě“, „najdi předmět“ nebo „zabij nepřítele“, nadejde monotónnost opravdu velmi rychle.

Ani se celkově nedočkáte moc velké výzvy. Krom zmíněné absence hry stínů a světel se třeba změnilo používání speciálních schopností. Místo toho, aby byl počet jejich použití omezen a museli jste se rozmýšlet, kdy je použít, jsou tu nyní na pouhý cooldown. A většinou je ani nebudete mít potřebu využívat, protože je umělá inteligence neuvěřitelně tupá a dá se jednoduše zneužívat a obelhávat. Většinou například stačí dvakrát skočit, udělat ve vzduchu dash směrem k nepříteli a zeshora ho zabít. Nebo pokud jste v krytu a kouká na vás, stačí opět udělat ten již zmíněný dash a zepředu ho bez problému zapíchnout. Takhle můžete vyvraždit úplně všechny bez větších problémů v řádu několika málo minut. Nutnost tichého postupu a nějakého uvažování je naprosto neexistující. To podtrhává i rozšířený soubojový systém. Duely proti nepřátelům neznamenají v podstatě okamžitou smrt, ale lze se jim opravdu jednoduše ubránit pomocí útoků a parírování. Případně řadou předmětů, které si můžete mezi každou misí za levno dokupovat. Ať už jde o šurikeny, silné kouřové bomby, které způsobí, že vás nepřátelé zničehonic nevidí ani na krok, nebo okamžitě působící šipky pro amnézii, které nepřítele zmatou a vrátí ho do stavu nicnedělání.

Jakýkoliv náznak obtížnosti nebo nutnosti trochu během hraní přemýšlet je o to více banální v případě již zmíněné kooperace. Dva, natož tři hráči jsou schopni celými levely proskákat bez větších problémů a dosáhnout na konci levelu ocenění žádného odhalení bez větší snahy. Paradoxně vám v takovém případě víc než cokoliv, co bylo předem nadesignováno, budou stát v cestě nespočet bugů a opravdu otřesný netcode, který neustále posunuje animace, dělá soubojový systém pro vaše spoluhráče v podstatě nepoužitelný, protože se většina zásahů ani nezaregistruje, a v těch vtipnějších případech nebudou moci vzít ležící tělo nebo s ním pomalu odcestují do sousední hvězdné soustavy.

Bohužel bude náročné celou kampaň hry přetrpět a motivovat vás nebude téměř nic. Ani značně omezené vylepšování postavy, ani příběh. První zmíněný aspekt je sice v úvodních hodinách vcelku zajímavý; kosmeticky si můžete vylepšit masku, brnění, kalhoty a meč, později dokonce změnit zbarvení. Napříč celou hrou ale těchto úprav najdete opravdu málo. Po stránce statistik si pak můžete vyrobit takzvané runy, ale těch je z nějakého záhadného důvodu ještě méně. Případně si můžete postupným levelováním odemykat řadu pasivních a aktivních schopností, ale bohužel většinu z nich můžete znát z prvního dílu, takže se vlastně nedočkáte ničeho nového. Po stránce příběhu naneštěstí také není moc, o čem by se dalo pozitivně mluvit. V porovnání s prvním dílem byl rozhodně odsunutý na druhou kolej a ačkoli je o něco stravitelnější, tak to neznamená, že je zajímavější. Sporadické cut-scény, průměrný dabing, nezajímavé dialogy a obecně události vás prostě do celkového dění a snahy ochránit vesnici Rashomon Valley nevtáhnou. Nejdůležitější části příběhu jsou navíc vyprávěny právě až v ní a v samotných misích velmi rychle zapomenete, že hra vlastně nějaký příběh vůbec má.

Tomu bohužel v neposlední řadě nepomáhá ani audiovizuální zpracování. Po grafické stránce patří Aragami 2 rozhodně mezi spíše podprůměrnější tituly i v porovnání s ostatními indie produkcemi. Ačkoli je barevná paleta poměrně pěkná a jisté kvality například v atmosféře tu najdete, tak stejnou měrou tu najdete řadu špatných a opravdu průměrných modelů, nekvalitních a rozmazaných textur, jednotvárných animací, nezajímavých efektů a minimální práci se světly. O to zajímavější je, že i na poměrně silné sestavě se dokázala hra aktivně dostávat pod 60 snímků za vteřinu.

Se zvuky už takový problém není, ale v zásadě vás žádný neoslní a prostě tam tak nějak je. Čestnou výjimkou je rozhodně hudba, která se sice v průběhu misí zcela zbytečně ztrácí někde v pozadí, ale jakmile je slyšet, tak je opravdu slyšet. Obzvlášť ve vesnici Rashomon, jejíž procházení doprovází krásný zpěv.

Zcela upřímně je mi opravdu líto, že Aragami 2 dopadlo tak, jak dopadlo. První díl jsem si i navzdory jeho chybám v kooperaci s kamarádem užil od začátku do konce a šlo o poměrně nefalšovanou stealth akci, která vyžadovala dávku taktiky a přemýšlení v poměrně unikátním světě stínů, světel a tajemných stínových bojovníků, kteří sice disponovali nadpřirozenými schopnostmi, ale nebyli neporazitelnými stroji na zabíjení. Druhý díl se sice rozrostl do více směrů a snažil se celou hru zvětšit a obohatit o nové mechaniky a nabídnout více herních stylů, ale bohužel je v důsledku toho hluboký, ryzí a zábavný jako louže v bahně. Dobrý pohybový systém a hudba tohle bohužel ale nezachrání, i když se v žádném ohledu nejedná o naprosto nehratelný balast. Jen bohužel o masivní krok vedle, u kterého se možná s kamarády zejména díky přítomnosti hry v Game Passu na chvíli pobavíte, ale to je víceméně všechno.