Srdce z kamene: O temném kouzlu brilantního rozšíření třetího Zaklínače

,,Mám ještě jedno přání, pane Strážce pokladů,” odpověděl Petr se zrakem sklopeným k zemi. 

„Cožpak si kamenná srdce mohou ještě nečeho přáti?“ pravil Skleněný mužíček. „Máš všecko, čeho pro svoji špatnou mysl potřebuješ, a budu asi sotva moci vyplniti tvé přání.“

Toto je citace ze slavné německé pohádky od Wilhelma Hauffa, v níž zásadní role hrají tři přání, jistý Skleněný mužíček a také člověk, v jehož prsou přestalo bít skutečné srdce a místo něho měl kus kamene. Ovšem nejenom z tohoto díla vychází vůbec první přídavek ke třetímu Zaklínači, v němž na bělovlasého zabijáka monster čekala snad ta nejpodivnější a nejnebezpečnější zakázka jeho života. Zakázka, v níž bude muset splnit hned několik nemožných úkolů, zavítat do jiných světů a zaplést se do jednoho ďábelsky zapeklitého dluhu mezi dvěma muži. Mezi jistým šlechticem a jistým obchodníkem se zrcadly. To vše nabídne Srdce z kamene.

V tomto retrospektivním videu/článku si blíže posvítíme na celý první datadisk, který vyšel jen několik měsíců po základní hře. O té každopádně máme také video, takže pokud jste ho ještě neviděli, můžete se na něj podívat níže.

A jako obvykle, pozor na spoilery. 

Příběh začíná… inu, tam, kde začínají mnohé zaklínačské příběhy. U tabule se zakázkami. Geralt se zde dozví, že jakýsi šlechtic vypsal odměnu za zabití nestvůry, která ve stokách pod Oxenfurtem morduje lidi. Zaklínač se proto nejdříve vydá za zadavatelem zakázky, který se svou bandou jménem Divočáci přebývá v přepychovém sídle východně od Novigradu. Oním šlechticem, který nechal zakázku vyvěsit, je charismatický Olgierd von Everec, jedna z ústředních postav datadisku, kolem níž se v podstatě točí celý hlavní příběh. Jeho vzhled, od oblečení až po účes, sice odkazuje na styl polsko-litevské šlechty, ale co si budeme povídat, především vypadá jako zrzavý David Beckham. Už při prvním setkání se Olgierd profiluje jako zajímavá postava. Vyzná se v umění, budí respekt a netoleruje neuctivé chování svých vlastní lidí vůči ostatním. Zároveň jeho jizvy naznačují, že za onou tělesnou schránkou se skrývá silný a neobyčejný příběh. Jakmile si Geralt vše ujasní, vydá se do Oxenfurtu, aby zakázku splnil.

Než se však vydáme do krásného města se slavnou univerzitou, stojí za to si ujasnit, co datadisk vlastně přináší v rámci otevřeného světa. Novinek tu totiž není mnoho. Geralt se bude pohybovat především v oblasti východně od Novigradu, kde na něj čekají výrazně silnější nepřátelé, například nechutní obří pavouci… kteří umí skákat! Jinak zde ale není nic moc nového, je tu jen pár vesniček, další várka otazníčků a také pár vedlejších úkolů, které se třeba točí kolem kanibalských seniorů a i starých dobrých rytířů Řádu planoucí růže.

Nově se nám zde ale představí takzvané slovotepectví, díky němuž si bude moct Geralt očarovat své zbraně a zbroje. Jedna věc je na tom však naprosto nehorázná. Pokud budete chtít používat runy nejvyšší kvality, tak budete muset runotepci alias naprosto bezostyšnému zloději dohromady zaplatit 30 tisíc zlatých! 30 tisíc! Jistě, spousta hráčů, kteří datadisk rozehrají po dokončení základní hry, už v té době budou v pořádném balíku, takže si to budou moci dovolit, ale i tak to vaše peněženka s velkou pravděpodobností výrazně pocítí.

Teď už ale zpátky k hlavnímu příběhu. Geralt se vydá do Oxenfurtu, kde následně sestoupí dolů do stok, v nichž nestvůra přebývá. Na hráče zde však čeká jedno velice milé překvapení. Na scénu se po velice dlouhé době vrací sympatická medička Shani, kterou jsme naposledy viděli v prvním díle. A furt je to ta milá a obětavá fešanda, která pro dobro ostatních neváhá riskovat vlastní krk. Ta Geraltovi pomůže s hledáním, až nakonec narazí na místo, kde monstrum přebývá. A hned při prvním pohledu na nestvůrné doupě by zkušeným RPG hráčům měly v hlavě začít zvonit varovné majáčky, protože to je očividně místo pro boss fight jak vyšité. A skutečně… Když Geralt pošle Shani pryč a sám nestvůru vyláká, vyjde najevo, že jeho cílem je obří ropucha.

Ve videu o základní hře jsme si řekli, že Zaklínač 3 není zrovna nejtěžší hra, ovšem v datadiscích obtížnost boss fightů přece jenom trochu stoupla. Přičemž boj s ropuchou je takovou první ukázkou. Není nějak vyloženě těžký, ale hráč si i tak musí dát majzla, jinak mu ropuší nestvůra může pěkně zavařit. Geralt nakonec ropuše rozpáře břicho, ale potřísní se přitom toxickou látkou, kvůli které upadne do bezvědomí. Ještě předtím si však stihne všimnout, že ropucha byla ve skutečnosti člověkem, jenž se právě proměnil zpět. Geralt se následně probudí jako vězeň na ofirské lodi, kde zjistí, že ona ropucha byl proměněný ofirský princ, jehož právě zabil. A on teď míří na šibenici. Ovšem právě v této beznadějné situaci se dočká nečekané pomoci.

Na scénu totiž konečně nastoupí jeden z hlavních aktérů datadisku a jedna z nejvýraznějších postav celé třetí hry. Geralt se zde opět setká s obchodníkem se zrcadly Gaunterem O´Dimmem, který se jen nakrátko objevil na úplném začátku základní hry, kdy ještě Geralt pátral po Yennefer. Nyní je připraven zaklínači znovu pomoci, ovšem tentokrát bude chtít něco na oplátku. Geralt přijme, ale to ještě nemá ani ponětí, do čeho se to právě zavrtal. O´Dimm slíbí Geraltovi pomoc a zároveň dá najevo, že rozhodně nejde o žádného obyčejného obchodníka. Zrcadelníkova pomoc se dostaví v mžiku. Kvůli náhlé bouřce loď ztroskotá a Geralt pak bude mít možnost svým věznitelům pořádně se stylem ukázat, že se zaklínači si nikdo vytírat písek nebude.

Geralt se pak vydá k vesnici Jantra, kde se má s O´Dimmem kolem půlnoci sejít. Dorazí tak ke křižovatce, na které si hraje a prozpěvuje skupinka dětí. Půlnoc je ale stále ještě daleko a slunce je pořád vysoko na obloze. Geraltovi tudíž nezbývá nic jiného než čekat.

Po padnutí noci se Gaunter O´Dimm konečně objeví na domluveném místě. Zde odhalí, že potřebuje Geraltovu pomoc s vybráním jistého dluhu. Ten se týká právě Olgierda von Evereca, který samozřejmě celou dobu moc dobře věděl, že ona ropucha byla prokletým ofirským princem. O´Dimm tak Geraltovi slíbí, že pokud mu se šlechticem pomůže, budou vyrovnáni a ještě si přijde na pěknou odměnu. Obzvlášť se mi zde líbí jedna část, kde O´Dimmova slova o příslibu dobrodružství tak trochu prolamují čtvrtou zeď a trošičku psůobí, jak kdyby nepřímo mluvil přímo k hráči. Geralt se vrátí zpět za šlechticem, ale zjistí, že sídlo, v němž přebýval se svými Divočáky, je nyní v plamenech. S čímž si ovšem nikdo moc neláme hlavu. Když pak uvidí, že dva z Olgierdových poskoků hodlají popravit jedno z Divočáků, Geralt se může rozhodnout jim pohrozit, aby ho nechali jít, jinak jim to pěkně spočítá. A silně doporučuji to udělat, protože to následně vyústí v duel mezi Geraltem a Olgierdem, který osobně naprosto zbožňuju. Po vyměnění těchto slov pak oba šermíři konečně zkříží ocele.

Řeknu to hned na rovinu. Tohle je můj absolutně nejoblíbenější boss fight z celé trilogie. Nejenže se mi líbí okolnosti, za nichž k němu dojde, ale je skvělé i samotné zasazení. Bojujete vedle hořícího domu, jehož plameny celé bojiště dramaticky osvětlují, do toho se spustí déšť, v dálce hřmí a atmosféra se ještě víc zahušťuje. A když do toho začne ještě hrát můj milovaný hudební track You’re Immortal, tak nehledě na to, po kolikáté tenhle boj podstoupím, vždycky mi při něm naskočí husí kůže.

Celá tahle scéna se navíc silně inspirovala slavným polským filmem Potopa z roku 1974, který zas vychází z románu od Henryka Sienkiewicze. Přesněji si bere inspiraci z jedné určité bojové scény, která má pověst jednoho z nejrealističtějších šermířských duelů v historii kinematografie. A jsem si jistý, že zde určitě nějaké podobnosti se scénou s Olgierdem sami najdete.

Geralt nakonec vyjde z duelu vítězně, ale i tak na něho čeká velký překvápko. Ukáže se totiž, že Olgierd nemůže zemřít, což se možná na první pohled zdá jako úžasná věc, ale samozřejmě to má hned několik velkých háčků. Za ty všechny může Gaunter O´Dimm, který následně opět nastoupí na scénu. Aby se Geralt mohl vymanit ze služby O’Dimma, musí jakožto jeho prostředník Olgierdovi splnit tři přání. Tři zdánlivě nemožné úkoly, které stojí mezi naplněním dohody mezi šlechticem a tajemným zrcadelníkem. Co ale za touto dohodou stálo, na to se podíváme později.

První dva úkoly může hráč splnit v libovolném pořadí, ale mně vždy přišlo, že tím prvním by měl být ten, v němž má Geralt královsky pobavit Olgierdova bratra Vladimíra. Ten už je však dávno po smrti. Ale O´Dimm, který samozřejmě potřebuje, aby jeho šampion uspěl, je více než ochotný Geraltovi poskytnout cenné rady. A s jeho pomocí se Geralt dozví, jak ducha Olgierdova bratra vyvolat. Aby našel místo jeho posledního odpočinku, rozhodne se znovu vyhledat Shani, která nyní žije v dvoupatrovém domě v Oxenfurtu.

Shani pro Geralta zjistí lokaci Vladimírovy hrobky a sama se tam pak také vydá. Geralt poté povolá Vladimírova ducha, z něhož se vyklube pěkně veselý chlapík. Ovšem k tomu, aby se mohl královsky pobavit, potřebuje, aby mohl na nějaký čas posednout živé lidské tělo. A Geralt se ukáže být ideálním kandidátem. A tím se dostáváme k jednomu z nejvtipnějších questů z celé hry, který údajně spousta lidí z nějakého důvodu nesnáší? Asi protože se v něm skoro vůbec nebojuje nebo… nevím, prostě to absolutně nechápu.

Vladimír střídavě přebírá kontrolu nad Geraltovým tělem a zase z něj „vyskakuje“, čímž vznikají skvěle vtipné situace, které krásně podtrhují kontrast jejich povah. Spolu se Shani se nakonec dohodnou, že by se Vladimír mohl pobavit na blížící se svatbě, s hudbou, dobrým pitím, jídlem a spoustou veselí. Zkrátka ideálním prostředím pro někoho, jako je on. Mimochodem, klidně bych bral nějaké rozšíření, v němž by Geralt a Vladimírův duch putovali společně, ta chemie mezi nimi je báječná.

Většinu svatby tak hrajeme za Vladimíra, který nyní ovládá Geraltovo tělo. Ovšem právě tento nápad stojí za tím největším kouzlem celé pasáže, který představuje střet dvou naprosto odlišných osobností. Zatímco Geralt je takový morous, který se často tváří jako kdyby vzpomínal na Vietnam, Vladimír je extrovertní, bezprostřední a okázale radostný blboun, který miluje tanec, společnost i pozornost okolí. Právě tento ostrý kontrast charakterů je důvod, proč je celá tahle sekvence tak vtipná a pamětihodná, protože Geralt se zde chová způsobem, který je mu zcela cizí. Což potom vyústí v dosti zajímavé situace. Lze si zde také zahrát Gwint. Ovšem jde o jedinou partičku z celé hry, kterou vždy záměrně prohraju, protože Geralt (repsektive Vladimír) pak musí nosit oslí uši, na což reagují i ostatní. Nechybí flirtování s mladými pannami i starými… paními. Je to prostě strašně vtipná, odlehčená a nápaditá pasáž, která slouží jako takový menší oddych od jinak temného příběhu, který Srdce z kamene nabízí.

Hezky se zde pracuje i s reakcemi samotné Shani, o které už od původních knih víme, že se jí Geralt vždy líbil. Však ji v jedničce šlo i romancovat. Vlastně mě hodně baví ten jemný rozpor v jejím vnímání Geraltova „stavu“. Ke Geraltovi jako takovému sice chová náklonnost, zároveň ji ale přitahuje Vladimírova bezprostřednost a skoro až nakažlivá radost ze života, a to i přesto, že vůči ní vystupuje až dotěrně, neustále s ní flirtuje a tlačí na pilu. Hrozně se mi tak například líbí krátká scéna, kdy Vladimíra ohromí číslo polykače ohňů a Shani ho s úsměvem na tváři pozoruje. Sice ví, že to ve skutečnosti není Geralt, kdo si to číslo užívá, ale i tak jí dělá radost ho tahle vidět. Jako kdyby sledovala verzi zaklínače, která běžně zůstává skrytá.

S nadcházející půlnocí ale Vladimír, který pro Olgierda napíše nadšený dopis a zajistí tak zaklínači úspěšné splnění prvního úkolu, musí dodržet své slovo a vrátit se zpět do svého hrobu. Což se mu ale samozřejmě nechce udělat. Na scéně se ale opět objeví Gaunter O´Dimm, který na Geraltův úkol dohlížel jako jeden ze svatebčanů. A když Vladimír odmítá zaklínačovo tělo opustit, tajemný zrcadelník opět předvede své schopnosti. Vyvolat bouři na otevřeném moři by možná ještě nějaký ten druid nebo mág dokázal, ale vytrhnout pouhou myšlenkou ducha z posednutého těla a pak ho ještě hrozivě mučit a nehnout při tom ani brvou, to už je něco úplně jiného. A proto myslím, že nyní je i ideální čas si na tohoto obchodníka se zrcadly posvítit trochu blíže. 

Nikde ve hře není vysvětleno, co přesně je vlastně O´Dimm zač, což z něj ovšem dělá jednu z nejtajemnějších postav celé trilogie. Mnozí fanoušci se ale domnívají, že tenhle Zrcadelník, tenhle Skleněný muž, tenhle (G)aunter (O)´(D)imm, je ve skutečnosti přímo sám ďábel. Nebo Satan, chcete-li. Má obrovskou moc, která přesahuje snad všechno, s čím se Geralt kdy setkal, libuje si ve zvrácených smlouvách a úmluvách, mluví se o něm jako o „ztělesněném zlu“ a konečně… jeho největším potěšením je brát lidské duše. Ať už je to ale kdokoliv, hra naprosto výborně pracuje s jeho tajemností a nejednoznační. A kdykoliv se objeví na scéně, vyloženě z něho pulzuje taková strašně tajemná, znepokojivá a i působivá aura. Hrozně se mi také líbí, že i přestože na první pohled vypadá jako zcela normální chlapík, na jeho vzhledu je něco… lehce mimo. Navíc i když jde fakticky o zápornou postavu, neprojevuje se tradičně „záporácky“. Ke Geraltovi se chová zdvořile, místy až přátelsky. Ale zároveň umí i dost hustě předvést, že si s ním není radno zahrávat.

Právě ono propojení zdánlivé obyčejnosti a obří skryté moci a nejednoznačnosti z něj dělá jednu z nejvýraznějších postav celé třetí hry. A po celou dobu to funguje zatraceně dobře. Při rozebírání jeho postavy si asi nelze nevzpomenout na pověst o Faustovi, který zaprodal svou duši ďáblu. Ovšem jeho jméno může odkazovat i na Randalla Flagga alias Waltera O´Dima ze série Temná věž od Stephena Kinga. Jeho postava ale vychází ještě ze dvou zásadních děl, které jsou v podstatě základním kamenem celého příběhu datadisku, ale k těm se dostaneme o něco později, až si budeme povídat o třetím úkolu.

Po svatbě každopádně může mít hráč ještě hezkou romantickou dohru se Shani a zavzpomínat s ní při měsíčku v loďce na staré dobré časy.

Další úkol se točí kolem domu Maximiliana Borsodiho, který má Geralt Olgierdovi přinést. Doslova. V rámci toho se vydá do aukčního domu, který vlastní Maximilianův syn Horst, a kde se zrovna jedna menší aukce má konat. Během samotné aukce může Geralt po vzoru Frye z Futuramy vykoupit doslova všechny položky, včetně brýlí padoucha Magistra z prvního dílu. Sice se zde sešli samí pracháči, ale veškeré položky mi i tak přišly až směšně levné.

Po setkání s Horstem Borsodim, který Geralta následně vykáže z aukčního domu, se zaklínači rozhodne pomoci tajemný chlapík s nečekanou nabídkou spolupráce. Skutečný předmět, po němž Geralt pátrá, je totiž uložen v trezoru pod samotnou budovou. A právě do něj se potřebuje dostat i onen tajemný cizinec. Společně pak musí sestavit sehraný tým specialistů a začnou připravovat pečlivě naplánovanou vloupačku, která má téměř všechny rysy profesionální operace, kde není prostor pro chyby.

A i přestože se mi strašně líbí, jak hra jednotlivé kandidáty představuje, upřímně bych víc ocenil, kdyby přece jenom nabízela širší možnosti při sestavování týmu. Ve výsledku je totiž hráč v podstatě nucen pokaždé přibrat akrobatku Eveline a jedinou skutečnou volbou zůstává rozhodnutí mezi demoličním expertem Kazimírem a zlodějíčkem Kvintem. Tím se poněkud vytrácí pocit určitého strategického plánování, k němuž podobně laděná mise přímo vybízí. Úkol s vloupačkou sice působí jako komplexní operace, ale omezený výběr členů týmu a nemožnost rozhodovat ohledně jednotlivých kroků ji ve výsledku svazuje a ubírá jí na variabilitě. Což je upřímně i jeden z důvodů, proč si myslím, že je to nejslabší část z celého datadisku. A to i přestože mě samotná sekvence s loupeží rozhodně baví. 

Akce se ale samozřejmě zvrtne a po vyhlášení poplachu půjde pěkně do tuhého. Když se nakonec dostanete do trezoru, vyjde najevo, že onen tajemný cizinec je ve skutečnosti Horstův bratr Ewald, který Geralta využil k tomu, aby se svému staršímu sourozenci pomstil a získal jeho jmění. Geralt se pak musí rozhodnout, kterému z bratrů ve výsledku pomůže. Je to v podstatě jedno, protože oba dva jsou docela pěkní zmrdi. Navíc ve výsledku stejně mohou umřít oba, nad čímž ale dle mého můžete úplně v klidu mávnout rukou. Ať už to dopadne jakkoliv, oním „domem“, který měl Geralt Olgierdovi přinést, byla ve skutečnosti schránka, v níž byla uložena závěť Maxe Borsodiho, kterou chtěl Olgierd dostat do rukou.

Geralt může šlechtici přinést schránku buď s jejím obsahem, nebo bez něj; to už záleží na tom, jak se vypořádal s oběma bratry. Mimochodem jedna ze skvělých věcí je, že Gaunter O´Dimm vás během celého tohoto úkolu sleduje také. Jeho přítomnost je ale záměrně velmi subtilní, protože se objeví vždy jen kdesi v pozadí, téměř nepostřehnutelně. Objeví se například jako jeden ze sluhů v aukčním domě, pak jako vesničan během rekrutování Kazimíra a také jako jeden ze strážných během vloupačky. A dokonce se na vteřinku mihne i na úplném začátku příběhu u nástěnky s osudovou zakázkou.

Posléze přijde čas na třetí a poslední úkol. Olgierd Geralta požádá, aby mu přinesl růži, kterou kdysi dal své ženě jménem Iris. Zaklínač se proto vydá do Olgierdova bývalého sídla, jemuž se všichni místní vyhýbají velkým obloukem. A také k tomu mají dobrý důvod. Sídlo rodu Evereců už na první pohled totiž napovídá, že tady rozhodně veselo nebude.

Pokud je quest Večírek mrtvého muže odlehčenou komedií a Sezame, otevři se zas napínavou krimoškou, pak úkol Výjevy ze života manželského, který představuje třetí úkol, je zas téměř čistokrevným hororem. A to hned v několika rovinách. Už na samotném nádvoří se ona znepokojivá atmosféra dá vyloženě krájet, ale to nejlepší má teprve přijít. Během svého pátrání Geralt narazí na podivnou zahalenou postavu… Dámy a pánové, vítejte u jednoho z nejproslulejších boss fightů z celého třetího Zaklínače. Souboj se Správcem není vyloženě těžký, ale může být poměrně dost zdlouhavý a v rámci toho frustrující. Háček je totiž v tom, že Správce se svými útoky dokáže uzdravovat. Což by ještě nebyl takový problém, však se jeho lopatě dá vcelku snadno vyhnout. Ale jednou za čas vyvolá přízraky lidí pohřbených na zahradě, které pak kosí, a tím si doplňuje životy. Na prd ale je, že jich je tam hodně. A pokud je hráč rychle nezlikviduje, Správce si může kompletně doplnit zdraví a vy pak budete muset se soubojem začít v podstatě od píky. I tak se mi ale tenhle boss fight moc líbí, hráče tu nutí být opravdu opatrný a odrazuje ho od zbrklých útoků. A onen life drain je vlastně hezké zpestření.

Po jeho porážce se k zaklínači připojí podivuhodná dvojice psa a kočky, kteří se po zbytek questu stanou takovými jeho průvodci. Následně čeká na hráče průzkum interiéru sídla, které dá zaklínači několikrát jasně najevo, že zde není vítaný. Eventuálně Geralt najde mrtvolu Olgierovy ženy Iris, jejíž přízrak v sídle straší. Ovšem k tomu, aby si s ní mohl zaklínač promluvit i získat její růži, musí nejprve pohřbít její ostatky a následně se za ní vydat na místo, díky němuž je celý tenhle úkol tak pamětihodný.

Malovaný svět je bezesporu jedno z nejtemnějších míst z celé trilogie a některé jeho části jako kdyby z oka vypadly hororovým sériím jako Resident Evil nebo Silent Hill. Ovšem jeho děsivost netkví pouze ve znepokojivé ambientní hudbě, ztělesněné noční můře, která vás konstantně sleduje, a v obřích přízračných pavoucích. Na několika místech je Geralt nucen oživovat vzpomínky, skrze něž postupně skládá obraz rozpadajícího se manželství Olgierda a Iris.

Podle jedné z myšlenek Sigmunda Freuda je jednou z podstat hrůzy, když se na místě, které nazýváte domovem, najednou přestanete cítit jako doma. Když se něco, co bylo kdysi známé a bezpečné, stane něčím cizím, pokřiveným nebo zneklidňujícím. Přesně to se v jednotlivých vzpomínkách děje Iris, která postupně sleduje, jak je její manžel stále uzavřenější, až se z něho nakonec kvůli jeho paktu s Gaunterem O´Dimmem stane monstrum, které zabije jejího otce a definitivně zničí naději na společné štěstí. A to vše na místě, které nazývala domovem. Malovaný svět není děsivý jen proto, že to je prostě strašlivé místo s přízraky a nestvůrami, ale protože zde postupně sledujeme naprostý rozklad tepla domova a manželství, z něhož se stalo místo odcizení, zla a temnoty. Geralt si zde každopádně konečně udělá lepší obrázek o tom, co se vlastně stalo.

Olgierd a Iris byli původně hezký zamilovaný pár, ale kvůli dluhům a špatným investicím se dostal do maléru. Hořkou tečkou byl zásah rodu Borsodi, který bez slitování zabavil veškerý jejich majetek, čímž rodinu uvrhl do naprosté bídy. Irisini rodiče pak vztah s Olgierdem zavrhli a rozhodli se ji provdat za ofierského prince. Olgierd posléze v zoufalství vykřikl, že by si přál, aby se princ proměnil v monstrum, čímž ho neúmyslně skutečně proklel a přeměnil v obří ropuchu.

Aby získal Iris zpět a „udobřil“ si její rodinu, uchýlil se k dosti troufalému řešení. Uzavřel pakt s Gaunterem O’Dimmem, po kterém chtěl dvě přání. Získat zpět své rodinné bohatství a „žít tak, jako by neměl být žádný zítřek“. O´Dimm ale chtěl, aby za naplnění prvního přání zaplatil životem někdo, koho Olgierd miloval. Šlechtic se proto rozhodl obětovat svého bratra Vladimíra, který hned následující den zemřel. Na základě druhého přání dal O´Dimm Olgierdovi nesmrtelnost, ale samozřejmě to mělo i jeden velký háček. Jako má ostatně každé paktování s ďáblem. Jak je ve hře hezky řečeno, Gaunter O´Dimm je někdo, kdo vám dá to, co si přejete, ne to, co chcete. Olgierd se tak stane nesmrtelným, ale zároveň začne zcela přicházet o svůj smysl pro empatii, laskavost, porozumění nebo soucit.

Zkrátka a dobře začne mít srdce z kamene. Což Iris začne pociťovat na vlastní kůži, až jí to v podstatě zcela zničí život. O´Dimm za toto přání chtěl Olgierdovu duši, ale na šlechticovu žádost byla do jejich smlouvy přidána zvláštní podmínka. Aby si O'Dimm mohl jeho duši nárokovat, musel nejprve najít prostředníka schopného splnit tři šlechticova libovolná přání. A poté měli ještě Olgierd a O'Dimm „stanout společně na Měsíci“. Olgierd to považoval za takovou pojistku a zdánlivě nemožný úkol, díky kterému si O´Dimm svůj dluh nikdy nevybere. Pak ale přišel na scénu Geralt. A O´Dimm hned věděl, že to je ideální kandidát pro splnění nemožného.

Tím se konečně dostáváme ke dvěma příběhům, které sloužily jako hlavní inspirace celého datadisku. Prvním je polská legenda Pan Twardowski, jež vypráví o šlechtici z 16. století, který se rozhodl prodat svou duši ďáblu, aby získal magické schopnosti a znalosti. Stejně jako Olgierd, i on se rozhodl, že ďábla ošálí. Do jejich smlouvy přidal podmínku, že ďábel si jeho duši může vzít pouze v Římě, ovšem tam se Twardowski nikdy nechystal vydat. Zdálo se, že má vyhráno, ale ďábel ho jednou najde v krčmě se jménem Řím, čímž si mohl vybrat svůj dluh a vzít si šlechtice s sebou. Ďábel ale během cesty Twardowskiho upustí, v rámci čehož pak šlechtic skončí na Měsíci.

Druhou inspirací byla již zmíněná německá pohádka Chladné srdce od Wilhelma Hauffa. Zde se hlavní postavou stává uhlíř Petr, který se jednoho dne střetne se Skleněným panáčkem, duchem schopného plnit přání. Dvě z nich z Petra udělají bohatého a slavného šťastlivce, ale postupně začne hazardovat, ztrácí majetek a nakonec zbankrotuje. V zoufalství se obrátí na jiného ducha, který mu nabídne obrovské bohatství výměnou za jeho srdce. Petr souhlasí a dostane srdce z kamene, čímž ztratí city, empatii i schopnost cítit radost či lásku.

Už samotné Sapkowského povídky se silně opírají o pohádky a legendy. A hry na tohle navazují se stejnou jistotou. Právě tahle inspirace jim dodává výraznou atmosféru i poutavý styl vyprávění. Zároveň je zajímavé, že Geralt tu opravdu vystupuje spíš jako prostředník v příběhu mezi Olgierdem a Gaunterem O’Dimmem, ale přesto to celé zůstává překvapivě napínavé a výborně to funguje i v herní rovině.

Ale teď zpátky k samotnému příběhu. Geralt nakonec Iris najde, ale jediné, co z ní zbývá, je jen čistý žal. Geralt se pak musí rozhodnout, zda si od ní růži vezme, a tím definitivně ukončí Irisinu existenci, ale zároveň ji nechá vyjít vstříc temným hlubinám neznáma, nebo ji odmítne. Pokud ji vezme, osvobodí tím od služby i tajemné bytosti v podobě psa a kočky. Ještě před odchodem mu ale tato dvojice předá důležitou radu.

Tím se dostáváme k samotnému závěru. V oxenfurtském hostinci O´Dimm Geraltovi poručí, aby ještě Olgierda poslal do opuštěného chrámu Lilvani, kde konečně všechno skončí. Ještě předtím se ale po Geraltovi začne shánět Shani, díky které se dozví, že Premethin Třezámek, profesor z Oxenfurtské univerzity, by mohl o O´Dimmovi vědět víc. Od samotného profesora se pak Geralt dozví, že O´Dimma sice nelze zabít, ale je možné ho porazit v jeho vlastní hře. Také Geraltovi odhalí více o tom, s kým vlastně má co do činění.

Poté už je ale konečně čas na velké finále, kde Geralt oznámí Olgierdovi splnění třetího úkolu. Místo setkání ale samozřejmě nebylo náhodné. A O´Dimm se rychle a s širokým úsměvem na tváři opět přihlásí o slovo. Nyní má Geralt před sebou dvě velké volby. V první řadě se může rozhodnout vůbec nezasahovat, v rámci čehož si O´Dimm skutečně vezme Olgierdovu duši a odsoudí ho k věčnému zatracení a utrpení. Zrcadelník pak Geraltovi poděkuje za službu a hráč si bude moci vybrat jednu z nabízených odměn. Tím datadisk končí. Anebo se může zaklínač pokusit Olgierda zachránit tím, že dá O´Dimmovi nabídku, ve které se bude hrát hned o dvě duše.

Rozhodnutí je na vás, ale upřímně… pokud jste nechali O´Dimma vzít si Olgierdovu duši, myslím, že by vám to nikdo neměl zazlívat. V první řadě, Olgierd rozhodně není žádný svatoušek a některé z jeho skutků nelze prostě omluvit tím, že měl srdce z kamene. Však kvůli získání bohatství nechal umřít svého bratra. Navíc kvůli někomu, koho téměř vůbec neznáte, byste neriskovali jen vlastní život, ale i vlastní duši. V případě prohry by totiž nešlo o smrt, ale o osud horší než smrt; jakýsi ekvivalent pekla a věčného utrpení. A ruku na srdce, skutečné i to kamenné, většina z vás by něco takového kvůli úplnému cizinci nikdy neriskovala. Ani já bych to neriskoval. A upřímně si myslím, že ani knižní Geralt by se do takového rizika nepustil. Ale furt hrajeme videohru… Takže jo, zachráníme ho.

Geralt se ocitne na podivném místě, kde má jeden jediný úkol. Rozluštit O´Dimmovu hádanku a podle toho ho tak najít. Pokud to ale Geralt a tedy hráč nestihne do vypršení stanoveného času, s jeho duší je ámen. A tak zaklínač vstoupí do temných hlubin Zrcadelníkovy říše. Vždycky jsem ve videohrách hrozně ocenil, když se nějakému místu podaří v hráči vyvolat pocit, že zde rozhodně není vítaný. A O´Dimmovo hřiště to splňuje na jedničku. Veškerá místa nebo překážky, s nimiž se zde hráč setká, mají pouze jeden jediný účel. Zdržet vás. Ať už to jsou přízračné nestvůry, falešná Shani volající o pomoc nebo i jeskyně plná zlata a cenností, kde hra chytře pracuje s hráčovými instinkty a zejména nutkáním vybrat každou truhlu, čímž se ovšem zároveň připravuje o drahocenný čas. Eventuálně ale Geralt vstoupí na místo, kde začne druhá část O´Dimmovy zvrácené hry.

Jelikož odpovědí na hádanku je odraz, Geralt se rychle přiřítí k jednomu ze zrcadel, ale takhle snadné to samozřejmě nebude. Tady to hra možná až příliš usnadňuje a správné řešení u nedaleké fontány hráči servíruje až moc okatě, což je trochu škoda…. Ale víte vy co? Pojďme to udělat trošku dramatičtější. Pojďme si představit, že Geralt nevidí to, co my, a že skutečné řešení mu hned nedocvakne.

Geralt přispěchá k dalšímu zrcadlu. Poté zase k dalšímu. Nemá to žádný smysl, jakmile k nějakému přistoupí, v mžiku se rozbije na kusy. Pokud má být odpovědí odraz, prostě potřebuje zrcadlo, ale O´Dimm všechny roztříští. V Geraltovi začíná narůstat zoufalost. A čas rychle utíká. Pokud si nepospíší, Zrcadelník získá jeho duši a bude ztracen. Už nikdy neuvidí Marigolda, Ciri nebo Yennefer. Místo toho ho čekají věčná muka v ďáblových tenatech. Do vypršení času zbývá už jen pár desítek vteřin a Geralt stále bezradně bloumá mezi chladnými kameny tohoto temného místa. A pak si vzpomene… Spásu najdeš ve skle, které nelze rozbít. A je jasno. Geralt se vyřítí k fontáně jak nejrychleji dovede. To, co potřebuje, je hladina vody. Ale ta se skrývá za hromadou suti, kterou jednoznačně nestihne odstranit. O´Dimm má Geraltovu duši už skoro na dosah ruky. Ovšem přesně tohle je chvíle, kdy celou situaci zahrání jedině Aard! Voda se rychle vyvalí ven a Geralt s nadějí uvidí svůj vlastní odraz. A poté konečně zvítězí.

Když se Geralt vrátí zpět z O´Dimmovy temné říše, tak Olgierdovi, který znovu získá zpět své lidské srdce, vylíčí, co se všechno stalo. O´Dimm byl poražen a vyhnán z našeho světa, ovšem není vyloučené, že se jednoho dne vrátí. Olgierd je každopádně nyní volný, čímž m spadl kámen ze srdce. Na první pohled to pro něj působí jako moc šťastný konec, ale záleží na úhlu pohledu. Sám totiž po tom všem, co způsobil, žádné velké štěstí necítí. Přišel o bratra, o manželku, o domov… Následně ale Geraltovi poděkuje a každý se vydá vlastní cestou.

A takové byly Srdce z kamene.

Řeknu to na rovinu. Já tenhle datadisk naprosto miluju a je dost možná můj vůbec nejoblíbenější ze všech her vůbec. Má naprosto skvělou příběhovou strukturu, která má zajímavé postavy, dobře napsané dialogy a hravé nápady. Děj působí svěže a přirozeně střídá polohy od lehkého humoru až po tísnivý horor, díky čemuž konstantně udržuje hráčovu pozornost. Výborně pracuje s dramatickými momenty, nenuceně odkazuje na literaturu i legendy a drží silnou, konzistentní atmosféru. A nejednou vám při hraní naskočí husí kůže. Musím se přiznat… díky tomu všemu je to také můj oblíbenější ze dvou datadisků třetího Zaklínače. Srdce z kamene mě prostě strašně okouzlilo svým příběhem a postavami. A vždycky, když třetího Zaklínače znovu rozehraju, tak právě na tuhle dějovou linii se snad vždy těším nejvíce.

Každopádně tím Geraltova cesta nekončí, protože o několik měsíců později se Zaklínač 3 dočkal dalšího přídavku, kterým je O víně a krvi, kde Geralt zavítá do pohádkového knížectví Toussaint.

Ale o tom zase někdy příště.