Proč je Zaklínač 2: Vrahové králů jedno z nejzajímavějších RPG své doby?

Návrat Bílého vlka. Přesně to bylo něco, co mnoho fanoušků světa Andrzeje Sapkowského a vynikající první herní adaptace od studia CD Projekt RED nedočkavě očekávalo celá léta. Rodáci z Polska však před sebou neměli jednoduchý úkol. Vlastně byl extrémně náročný.

Vývoj Zaklínače 2 provázela nejistota, finanční krize hraničící s bankrotem a hned několik velkých problémů. Studio přišlo o desítky zkušených lidí, dlužilo miliony, málem zkrachovalo kvůli nevydané konzolové verzi prvního dílu a zároveň stavělo nový engine od nuly. Nemluvě o tom, že vývojáři pracovali pod obrovským tlakem. Všechno ale dobře dopadlo, když hra konečně spatřila světlo světa. Nejenže byla komerčně úspěšná a lepily se na ni pochvalné reakce, ale především si proutnického zabijáka monster konečně pořádně začali všímat i v zámoří. Zaklínač 2 se pro Polsko stal vyloženou chloubou. Dokonce natolik velkou, že polský premiér Donald Tusk dal kopii hry jako dárek tehdejšímu americkému prezidentovi Barracku Obamovi, když byl na návštěvě do Polska.

Pojďme si proto nyní připomenout, co vlastně hra všechno nabízí, v čem byla tak výjimečná a jak vydláždila cestu pro ještě slavnější pokračování.

Tohle video je mimochodem řekněme druhá část takové retrospektivní série o zaklínačských hrách, takže pokud jste náhodou ještě neviděli článek a video o prvním díle, určitě jukněte i na něj.

Také tu budu zmiňovat spoilery, tak bacha! Nevyzradím vám kompletně celý děj, ale bude zde pokryta například značná část z prologu a první kapitoly. Byli jste varováni.

Příběh se odehrává pouhý měsíc po událostech prvního dílu, na jehož konci Geralt zachránil temerského krále Foltesta před tajemným vrahem, z něhož se vyklube jiný zaklínač. Od té doby si král držel Geralta blízko těla jako takového bodygurda, čímž ho ovšem zatáhl i do svých politických záležitostí. Geralt se tak spolu s čarodějkou a svou milenkou Triss Ranuncul zúčastní Foltestova obléhání hradu La Valette. Po veškerých bojích na hradbách i v ulicích, do něhož se ze záhadného důvodu zapojí i tajemný drak, se Foltestovi podaří hrad dobýt a shledat se se svými malými levobočky, které hlídal jakýsi slepý mnich. Ve skutečnosti to však žádný mnich není. A už vůbec není slepý. Vždyť se podívejte, jaká je to hora masa. Jde o dalšího Zaklínače, který na krále nalíčil past. Chvilka Geraltovy nepozornosti bohatě stačí k tomu, aby tajemný vrah královi podřízl hrdlo a pak se stylem uprchl. Ke Geraltově neuvěřitelné smůle vtrhnou do místnosti vojáci v tu úplně nejhorší chvíli, v rámci čehož je Geralt obviněn z královy vraždy a uvězněn.

Ve vězení se mu ale dostane pomoci od Vernona Roche, velitele speciálních temerských jednotek, který uvěří Geraltově vyprávění a pomůže mu z žaláře uprchnout. Geralt se pak spolu s Triss nalodí na jeho loď a pod rouškou noci odplouvají po stopách tajemného královraha, aby Geralt mohl očistit své jméno.

Jejich cesta je zavede do přístavního městečka Flotsam, kde začíná první kapitola hry.

Jedna z věcí, kterou musí člověk ocenit hned po několika prvních minutách hraní je, že Zaklínač 2 prostě vypadá krásně. Na dnešní poměry už jsou některé efekty trochu přehnané, ale pořád vypadá hra skvěle. Už třeba hned na začátku ve vězení se tvůrci chlubí pěknou prací se světly a stíny, která na rok 2011 vypadala velice působivě. Ostatně i samotné ukázky prošly od dob jedničky výraznou změnou k lepšímu. Z podstatné části za to může nový REDengine, který CD Projekt RED vyměnili za Auroru z jedničky. Podobně tomu je i v exteriérech, na které je dodnes radost pohledět.

Právě okolí Flotsamu hned v první kapitole osobně považuji za možná nejhezčí lokaci ze hry. A občas je fakt příjemný se jen tak pozvolna procházet lesem a nasávat krásy okolní přírody. Což moc nejde, protože v tom lese je asi tři sta tisíc miliard pastí skoro na každém kroku! Člověk si připadá jak Levák Bob u hrábí. Flotsam je každopádně první hub, ve kterém hráč konečně dostane onu klasickou RPG volnost, kdy může prozkoumávat okolí, plnit vedlejší úkoly, kecat s místními a obecně se více seznamovat s tím, jak hra funguje. Třeba inventář se moc nepovedl a vždy mi přišel poněkud nepřehledný. A ano! Používám mód na neomezenou kapacitu. Opravdu se to hodí, když lezete do všech baráku chudých sedláků a nonšalantně je okrádáte o všechno, co není přilepený. No vážně, fakt doporučuju!

Zásadní změnou prošel samotný soubojový systém. Ve dvojce je totiž zcela překopaný, tentokrát už skutečně funguje na bázi: co švih, to úder mečem. Naštěstí je ale navržen tak, že pouhé bezmyšlenkové mačkání levého tlačítka myši rozhodně nevede k vítězství. Hráče tak nutí HODNĚ často uskakovat. A i častěji používat znamení.

Například Aard může skvěle vyvést nepřítele z rovnováhy, čímž je na pár sekund zcela nechráněný proti vašim útokům. Stejně tak se zde hodí i Quen, který bude vaším velkým kamarádem především na vyšších obtížnostech. Geralt už zde sice nepředvádí takové krutopřísné kousky jako v jedničce, ale tak i jsou některé jeho útoky hezky zanimované. Život si také můžete dosti usnadnit nejrůznějšími bombami, které se obzvlášť hodí v boji s většími skupinami. Vrací se samozřejmě i oleje a alchymie, nově však bude muset Geralt lektvary pít vždy před bitvou, nikoliv během ní. Což je na jednu stranu sice takové víc zaklínačské, ale na druhou stranu je to poněkud zdlouhavé.

A tentokrát zde máme i nejrůznější dorážečky, na které je vyložená radost pohledět. Výrazným zpestřením jsou také velké a vizuálně působivé boss fighty s několika monstry, na které nelze zapomenut. Obzvlášť boj s kajranem utkví v paměti. Když to takhle popisuju, člověk si vlastně uvědomí, jak moc druhý díl skutečně působí jako stavební blok pro to, z čeho se nakonec stane Zaklínač 3.

V rámci hlavní dějové linie se dozvíte, že onen tajemný královrah a zaklínač jménem Letho v místních lesích navázal kontakt s elfským zbojníkem Iorvethem, který zde vede komando Scoia’tael. Iorveth je další významnou postavou hry a v podstatě slouží jako takový protipól Vernona Roche. Nejde však o zápornou postavu. Má zkrátka a dobře jinak nastavené priority a cíle. A jak on, tak i Roche má své klady i zápory.

Zaklínač 2 opět staví na výrazném prvku celé série, tedy náročných rozhodnutích, která mají skutečný dopad na průběh hry i osudy jednotlivých postav. Tvůrcům se navíc daří skvěle ukázat, jak i na první pohled nenápadná volba dokáže kompletně změnit vývoj situace nebo odklonit příběh zcela jiným směrem. Například v jedné části, kdy Geralt s Iorvethem konfrontují Letha, najedou zaútočí Roche a jeho muži a Iorveth Geralta požádá, aby mu rychle hodil meč a dal mu možnost se bránit. Pokud Geralt odmítne a dá mu místo toho do držky, Iorveth je zajat a později ve Flotsamu začnou veselé slavnosti. Pokud ale Geralt meč Iorvethovi dá, zajetí se vyhne a místo slavností vypukne ve Flotsamu krvavý pogrom proti elfům a trpaslíkům.

Tyhle volby tak dávají hráčovi skvělý pocit, že je skutečně součástí dění a že jeho rozhodnutí mají váhu. Taktéž to vyvolává slušný dojem otevření nové příležitosti, ale zároveň se tím uzavírají jiné, což jen posiluje pocit zodpovědnosti a vtahuje hráče hlouběji do hry.

Obecně vlastně považuji příběh Zaklínače 2 a jeho odvyprávění za vůbec nejsilnější stránku hry. Z celé trilogie také možná působí… nejvíce dospěle. Možná za to může fakt, že v konečném důsledku je nejvíce osobní, nejvíce politický a do jisté míry i nejméně grandiózní. Geralt zde není žádný vyvolený hrdina, který bude zachraňovat království před zkázou. Je to prostě jen vědmák, který se objevil ve špatný čas na špatném místě, v rámci čehož se přimíchal do spletité politiky, která nyní třese s osudem všech Severních království. A Geralt se z toho jen snaží vymotat a zároveň najít odpověď na otázky, které ho pálí od počátku první hry.

Druhý Zaklínač tak dává skvěle najevo, že Geralt není žádným středem vesmíru. Je vlastně jen jedním z mnoha koleček v obrovském stroji, který se nezastaví, ani kdyby chtěl. Veškeré události neusnadňují jeho pozici, ale naopak ho častokrát semelou a on musí reagovat podle svých schopností a intuice.

Příběh tím získává mnohem realističtější tón. Svět si jede dál a Geralt se jen snaží pochopit, jaká větší hra se kolem něj vlastně hraje. Druhý Zaklínač tak dobře ukazuje, že někdy nejde o to změnit chod dějin, ale prostě jen přežít, udělat správnou věc tam, kde to jde, a zároveň nezapomenout na vlastní cíle. Do toho všeho je zde skvěle implementované, jak se mu postupně vrací paměť, což zde hezky doplňují tyto cool animované filmečky. Zároveň se tím krásně připravuje půda pro události následného třetího dílu.

Potěší i návrat známých postav jako sukničkářský bard Marigold a trpaslík Zoltan, kteří hře dodávají jistou kontinuitu, příjemnou známou atmosféru i docela příhodnou komediální vsuvku. A Geraltovy interakce s nimi jsou vždycky vítané. Osobně mám například velice rád část, kdy Geralt sedí s Triss, Marigoldem a Zoltanem v hospodě, kde řeší, co se děje ve světě a jaké budou jejich příští kroky. Je to velice fajn moment, který připomíná, že Zaklínač není jen o monstrech a velkých rozhodnutích, ale i o vztazích mezi postavami a obyčejných lidských chvílích. Je trošku škoda, že takových hřejivých scén neměla dvojka více, protože to hezky dodává hře na charakteru.

Stejně jako v jedničce a ve trojce, i ve druhém díle ženou Geralta za jeho cílem osobní důvody. Vždy je ale v popředí ten jeden antagonista, který je primární hrozbou a proti kterému bude muset Geralt eventuálně vytáhnout do boje. V jedničce to byla Salamandra a ve trojce Divoký hon.

Ve dvojce je to Letho, kterého hra ze začátku sice prezentuje jako primárního zlouna, ale postupně se hráč dozvídá, že je to s ním o něco složitější a určitě není to čistokrevný padouch. I tak s ním ale v jedné části asi ve třetině hry změříte síly, což je jeden z nejzajímavějších boss fightů z trilogie. Letho je totiž také zaklínač. Takže bude používat zbraně, které jsme do této chvíle měli spojené pouze s Geraltem. Hází po vás bomby a samozřejmě používá i zaklínačská znamení jako Aard, Igni a hlavně ten otravnej Quen. I tak ale tenhle souboj strašně žeru. Nejenže hezky zapadá do hlavní dějové linie, ale obecně je strašně cool bojovat proti jinému zaklínači, který proti vám využívá v podstatě vaše vlastní zbraně, a který je navíc Geraltovým rovným soupeřem.

Letho je navíc skvělá postava. Zejména kvůli tomu, že i přestože to není žádný Mirek Dušín, tak ho podobně jako Geralta semlela momentální politická situace. Byť jejímu zkomplikování sám velkou měrou přispěl. Ovšem ta jeho morální šedost mě na něm hrozně baví.

Když se ještě vrátíme k hlavnímu příběhu, tak je třeba zmínit konec první kapitoly, kdy hráč musí učinit to zcela bezpochyby nejpodstatnější rozhodnutí z celé hry, které určí, jak bude vypadat zbytek průchodu. Geralt se v jedné části musí rozhodnout, zda se připojí k Vernonovi, nebo Iorvethovi. Na základě této volby pak bude zcela odlišné nejenom finále první kapitoly, ale v podstatě i zbytek celé hry.

A přesně tohle je něco, v čem byl Zaklínač 2 v tu dobu tak unikátní. Spousta herních titulů, kde děláte složitá rozhodování, se chlubí tím, že volby zde zásadně mění průběh celé hry, ale v praxi to často znamená jen několik drobných odchylek a hra vás beztak vede po jasně definované cestě. V případě druhého Zaklínače ale tato jedna volba kompletně změní prostředí, v němž se budete pohybovat, okruh postav, se kterými přijdete do styku, rozhodnutí, která budete moci učinit, a také questy, které budete mít vůbec k dispozici.

Ve druhé kapitole se kaedwenský král Henselt chystá dobýt horní území království Aedirn, stejně tak i trpasličí město jménem Vergen. V jeho čele však stojí „Drakobijka“ a takzvaná panna Aedirnská jménem Saskia, která se hodlá Henseltovi postavit. Následné procitnutí několik let staré spící kletby však způsobí, že mezi oběma stranami se objeví prokletá mlha, se kterou se Geralt samozřejmě bude muset vypořádat.

Ještě předtím se ale Geralt na konci první kapitoly dostane do situace, kdy si bude muset vybrat, zda poskytne pomoc Vernonovi, nebo Iorvethovi. Pokud se Geralt rozhodne pomoct Vernonovi, tak ve druhé kapitole se budeme primárně pohybovat po Henseltově válečném táboře a jeho okolí. Pokud ale pomůže Iorvethovi, tak budeme místo toho na opačné straně prokleté mlhy ve Vergenu mezi silami Saskii. Obě cesty tak nabízejí zcela odlišný průchod a pocit, jako kdybyste hráli úplně jinou hru. Proto se klidně může stát, že narazíte na postavu, která vám připadá málo rozvinutá jednoduše proto, že svůj skutečný prostor dostává až v alternativním průchodu. Stejně tak se během jedné cesty nesetkáte s některými důležitými postavami vůbec, přičemž oba dva průchody Geraltovi odhalí vždy trochu jinačí informace.

Například později ve hře se na scénu vrací i onen drak z prologu, ale jen jedna z těchto dvou cest vám skutečně odhalí, co je zač a jakou roli ve světě hraje. Pokud však zvolíte opačnou cestu, Geralt se to nikdy nedozví a při prvním průchodu to může působit, jako by šlo jen o nějakého random draka, který se objevil a zase zmizel bez hlubšího významu. Právě díky těmto dvěma zcela odlišnými průchody má hra skvělou znovuhratelnost. Která je možná i tak trochu nutná, protože mnozí hráči ji doopravdy ocení až poté, co projdou obě dvě cesty.

Mnozí hráči se dodnes dohadují o tom, která z těchto dvou cest je vlastně lepší. Ta Vernonova, nebo ta Iorvethova? Inu, každá z nich má něco do sebe. Vernonova cesta je taková o něco více politická a možná se i lépe drží hlavní dějové linie. Odhalí vám nejen víc o královrazích, ale i o samotné kletbě. Navíc válečný tábor je mnohem přehlednější než ten trochu labyrintový Vergen. Iorvethova cesta je zas taková víc idealistická, trochu víc zaklínačská a dle mého představí zajímavější postavy i prostředí. Má i poměrně velkolepý závěr, jemuž předchází hrdinský Saskiin proslov.

Mně osobně se líbí obě cesty, ale kdybych si měl vybrat, tak bych spíše přece jenom upřednostnil tu Iorvethovu. Přijde mi o trochu zajímavější a zábavnější, navíc zde máte řadu interakcí s čarodějkou Phillipou Eilhart, jednou z nejdůležitějších členek Lóže čarodějek, která v rámci hlavní dějové linie také hraje zásadní roli, což pak i hezky navazuje na události Zaklínače 3. Navíc mi i přijde, že Iorvethova cesta má ve třetí kapitole, která se odehrává v ruinách města Loc Muinne, o něco lepší tempo i poutavější dějovou výstavbu.

Toť ale čistě můj názor, Vernonova cesta má rozhodně své přednosti a některé aspekty dělá určitě také lépe. 

Obě dvě strany také nabídnou své vlastní zajímavé questy. Za Vernona budete například odkrývat spiknutí proti Henseltovi, v rámci čehož budete muset dostat jednoho totálně ztřískaného vojáka a jeho podobně ztřískané kámoše do táborové jídelny. Hladce to ale nepůjde.

Za Iorvetha zas budete vyšetřovat sérii záhadných vražd, které vás přivedou na stopu svůdné sukuby. V jednu chvíli vám bude pomáhat i sám Marigold, za něhož vám hra dokonce umožní na chvilku hrát. A samozřejmě se s ním můžete dostat do problémů, z nichž ho bude muset Geralt vytáhnout.

Oba dva zmíněné questy tak připomínají, že i přes vážná a dospělá témata dokáže hra nabídnout také fajn humor a jistou odlehčenost, což je jedině dobře, protože mnohdy je spíše na škodu, když se nějaká hra bere až moc vážně.

Zajímavé vedlejší questy jsou ale i v ostatních kapitolách, především tedy v té první ve zmíněném Flotsamu, kde například zavítáte do vyhořelého špitálu, který sužuje kletba. A kde vám hra také připomene, že skutečné nestvůry jsou občas sami lidé.

Částečně s tím souvisí i quest Malena, který vám zas připomene, že svět Zaklínače je drsná a nepředvídatelná divočina, kde se místo vděčnosti můžete dočkat kudly do zad. Zde skupina strážných podezírá elfku Malenu z toho, že pracuje pro Scoia'tael v místních lesích. Podle nich záměrně nalákala dva jiné strážné do jeskyně, kde je pak elfské komando přepadlo a zabilo. Malena to však popírá. Geralt se proto do jeskyní vydá, najde mrtvoly strážných a zjistí, že je skutečně zabili elfové. Nyní se hráč musí rozhodnout, co vlastně udělá. Pokud řekne pravdu, Malenu čeká zcela bez milosti šibenice. Pokud ale v zájmu elfky zalže a řekne, že strážné zabily nestvůry, Malena mu poděkuje a dá si s Geraltem rande v lesích. Vyjde ale najevo, že ta mrcha na Geralta nachystala léčku, ve které ho přepadne oddíl Scoia'tael, aby ho pro jistotu umlčel.

A v neposlední řadě je zde také quest, který lze považovat za takový hold slavné americké komedii Pařba ve Vegas. V něm se Geralt s Vernonovými muži a jeho pravou rukou Ves totálně vožere jak hovado, až se další den ráno probudí polonahej u řeky a má naprostý vokno. Geralt pak musí zjistit, co vlastně během večera prováděl a kde má svoje věci. A evidentně to byla pořádná jízda. Ještě k tomu zjistí, že má na krku tetování, které mu ale může nechat odstranit Triss. Ale samozřejmě se to neobejde bez menší štiplavosti.

Když už o chlastání mluvíme, tak některé aspekty z jedničky se zde vrací. Opět tu máme třeba tabuli se zakázkami na nestvůry a opět jsou zde vedlejší aktivity jako pěstní souboje a kostky. Nově si zde také můžete dát páku s místními sedláky, kteří se vyloženě hrnou do toho dát si ji s namakaným a geneticky vylepšeným mutantem. A víte co? Tomu já říkám sebevědomí!

A samozřejmě zde nechybí ani erotika. Tentokrát už žádné kartičky sbírat nebudete, ale hra si to vynahrazuje velice peprnými sexuálními scénami, které se nedrží zpátky. Celá hra je také plná easter eggů. Například v dolech u Vergenu lze najít deníky jistého trpaslíka jménem Balin. Ty vám potvrdí, že ,,tohle není důl, to je hrobka!" A v prologu lze najít mrtvolu asasína, který evidentně zpackal skok důvěry. Celkově ta hra ovšem především miluje odkazy právě na Pána prstenů, ale někdy to až moc bije do očí.

Hudbu zde druhý Zaklínač také nemá vůbec špatnou, ale upřímně mi skladby v jedničce a ve trojce přišly o něco pamatovatelnější. I zde se ale našly kousky, které se mi velice líbily. Jmenovitě mám rád třeba track, který hraje v hospodách, noční Vergen zní také velice hezky a v neposlední řadě je super i hudba hrající v temerském vojenském táboře.

Zaklínač 2 byl pro CD Projekt RED zásadním dílem. Nejen proto, že výrazně posunul technickou i vypravěčskou laťku studia a ukázal, jak ambiciózní a sebevědomé může nějaké RPG být. Ale zároveň je to titul, který v podstatě studio zachránil před „smrtí“, výrazně rozšířil fanouškovskou základnu a otevřel cestu k budoucímu růstu. I přestože osobně tu hru mám z celé trilogii určitě rád nejméně, i tak musím smeknout před obrovským tvůrčím a produkčním skokem, který tato hra představovala. A fanouškům skutečně nadělila to, co se od světa Zaklínače tak nějak očekává. Monstra, napětí, vášeň, dobrý příběh i zajímavé postavy.

Zaklínač 2 byl pro studio důležitým mezníkem v tom nejdoslovnějším slova smyslu. Zároveň to ale znamenalo, že příště budou muset přijít s něčím... ještě lepším. Ještě větším. Ještě ambicióznějším. Zkrátka a dobře s něčím, z čeho se posadí na zadek celý videoherní svět a co v žánru RPG zanechá nesmazatelnou stopu.

Ale to už je příběh na jiný den.