Od událostí The New Colossus uběhlo devatenáct let, což znamená velký posun ve světě. Konkrétně tedy do osmdesátých let. Je to taky dost dlouhá doba na to, aby mohli na postu protagonisty B.J. Blazkowicze vystřídat jeho dcery. Obě dvě dcery, protože nejnovější díl série se zaměřuje na kooperaci. Doba zasazení a kooperace hlavních postav ale rozhodně nejsou to jediné v čem se Wolfenstein: Youngblood odchyluje od předchozích dílů série.

Co je nového?

Nejdřív si můžeme projít to co ze série zůstává. Je to přece jenom Wolfenstein od Machine Games takže pocit ze střelby podpořený úžasným sound-designem je samozřejmostí. Stejně tak výborný je level design který skvěle využívá vertikalitu a rozhodně je v něm cítit rukopis Arkane Studios kteří se na tomto titulu také podíleli. Novinkou jsou pak polootevřené levely které nabízí spoustu různých zkratek a zákoutí takže je tu prostor objevovat a na různá místa se můžete dostat hned několika cestami.

Další opravdu velkou novinkou která se značně odchyluje od zažité struktury předchozích titulů jsou RPG mechaniky. Po vzoru The Division nebo Anthemu máte vy i vaši nepřátelé level, na kterém netypicky pro sérii Wolfenstein záleží. Levely jsou tady využity především k odstupňování různých questů. Pokud se totiž postavíte proti nepříteli který má o něco vyšší level než vy, můžete do něj vyprázdnit kolik zásobníků chcete ale nic moc mu to neudělá. Level nepřátel ve polootevřeném světě se škáluje s vámi, ale questy mají vlastní doporučený level. Když se tedy chcete pustit do dalšího příběhového úkolu potřebujete nahnat potřebné zkušenosti na sidequestech a vylepšit si zbraně a schopnosti pomocí nasbíraných mincí a bodů.

Napasování RPG mechanik na old-school střílečku nepomáhá

Takový RPG systém nemusí být v základu špatný ale v kombinaci old school FPS sérii to rozhodně dobrému pocitu z hratelnosti nepřidá.  Výsledkem je, že spoustu nepřátel toho prostě vydrží hodně a sledovat pomalu ubíhající healthbar není to co si pod pojmem Wolfenstein představím. To je obzvlášť nepříjemné v kombinaci s mechanikou štítu různých nepřátel kdy musíte použít zbraň se správným typem munice proti danému štítu.  Rozhodně se tak může stát že do  bosse daného úkolu vyprázdníte všechno co máte ale prostě ho to nesloží.  Nezbývá tak nic jiného než se vydat vygrindovat pár levelů v sidequestech.

Další věc která RPG prvkům a sidequestům rozhodně nepřidá je jejich repetetivnost. Ano, hlavně ty v polootevřeném světě s lehce kreativnějším zadáním fungují, ale hodně se jich odehrává ve víceméně koridorových levelech čtyř hlavních instancí. Naprosto normální situace je tak že dokončíte příběhovou misi, odevzdáte ji a zpřístupní se vám další sidequesty... které vás pošlou do té samé lokace znova. Ty dokončíte, odevzdáte a dostanete další sidequesty které vás opět pošlou projít tu stejnou lokaci. Jenom teď seberete předmět v jiné části a nebo někde jinde zničíte jiný předmět. Hra se na tohle snaží nalákat například dveřmi, které můžete otevřít pouze pomocí zbraně, kterou najdete jinde v příběhu, ale najít za těmi dveřmi malou místnost se serverem který musím rozstřílet a nebo krabici s pár mincemi není ta pravá metrodvánie co bych si představoval.

Pauza? Ta je jen pro slabochy!

Na Wolfenstein je tak napatláno dost mechanik, které prostě fungují v MMO looter-shoolerech, ale koncept téhle série s tím dost bojuje. A ta always online stránka věci s sebou nese i další úskalí. Nově totiž nemůžete hru pauznout. Ne, ani v singleplayeru. Pokud si chcete dát pauzu, tak musíte odejít do hlavního menu. To ale doufejte, že byl poblíž checkpoint, protože jejich rozmístění není úplně nejpřívětivější. Ani systém jakým fungují mě extra nepotěšil. Pokud totiž do bosse vysypete všechno co máte a pak umřete, pojedete pravděpodobně celý level odznova. To je naprosto ok, to beru. O něco míň ok je, že jste i po načtení checkpointu pořád bez munice.

Skoro všem těmhle problémům se ale vyhnula první přibližně hodina hraní. První hodina hraní kterou začínáte na prvním levelu a tak je dobře vyvážená. A první hodina, která je příběhová lineární sekvence. Protože když se Youngblood věnuje příběhu, tak i přes úkroky vedle funguje docela dobře. Jasně, někomu taky může vadit, že se příběh posunul do zcela komediálního pojetí a moc se nebere vážně, ale k tomu měl lehce nakročeno už The New Colossus a přijde mi lepší jít úplně komediálně, než narušovat vážné momenty toaletním humorem. Když přijmu že je Wolfenstein nyní čistá komedie, tak nejsou ani hrdinky Jess a Soph zas tak hrozné postavy a jejich hlášky občas dodají charakter.

Kulervoucí příběh nečekejte

Pro mě byl ale hlavní problém příběhu, že se mu Youngblood příběhu moc nevěnuje. Pod dohrání hlavní linky jsem si říkal, že tohle přece není konec, že se to bylo moc krátký. Ono to ale trvalo přes deset hodin, jen se toho moc nestalo. Příběhové intro, konec a pár dalších drobných momentů, to je vše. Všechny tyhle části stály za to, jen jsou utopeny v moři monotónních sidequestů. A nějaký další příběhový obsah by rozhodně dokázal přidat kontext a charakter vedlejším příběhům. S tím co tedy tvoří většinu náplně je kooperace prakticky nutnost. Však oni si ten příběh hráči najdou sami. Nejen, že se dokážete účinněji zabavit, ale taky je postup mnohem rychlejší a plynulejší, protože - teda, alespoň předpokládám - je váš parťák mnohem schopnější než AI.Wolfenstein: Youngblood tak není úplně špatná hra, protože přece jenom - je to Wolfenstein od Machine Games a Arkane Studios a podle toho i hratelnost a leveldesign dosahují AAA kvalit. Rozhodně to ale není dobrá hra, protože spousta mechanik funguje spíš proti sobě. Pokud byste tak hledali střílečku kde můžete kooperativně postřílet pár nácků a RPG mechaniky vám nevadí, tak vám vám Youngblood doporučím na polovičních 5/10. Pokud ale hledáte oldschool Wolfenstein s plynulým soubojovým systémem, který byste chtěli nedejbože projít solo, tak můžete Youngblood v klidu minout.