Lineární příběhové hry založené v podstatě jenom na dialozích a postavách je přesně ten typ her, který je na první pohled opravdu jednoduchý udělat. Jenže čím více se nad tím zamyslíte, tím více vám dojde, že je naopak velmi jednoduché ho totálně zpackat. Najít totiž balanc mezi solidním, ale ne výrazně omezeným počtem postav není snadné; musíte zajistit, aby nebyly zcela černobílé, ale zase správně hráčům předávaly jejich nuance, aby je pochopili a zapamatovali si je. A to všechno je potřeba zabalit do nějaké zajímavé zápletky a kulis, které lze vstřebat v přiměřeném čase, aniž by působily zbytečně banálně. Takové hry stojí a padají na samotném příběhu a scénáři. A jak si asi všichni dokážeme představit, tohle není zrovna nejjednodušší část tvorby téměř jakéhokoliv díla.

Eternal Threads si to ale udělalo ještě o něco těžší tím, že do svého konceptu přidává prvky cestování časem. V roli operativce známého jen jako 43 se vydáváte do minulosti, do jednoho konkrétního domu v Anglii, abyste postupně zachránili všechny zdejší obyvatele. Stala se totiž nějaká katastrofa, která se stát neměla. A vy tak musíte procházet zásadní i na první pohled méně důležité události, jež se staly v průběhu jednoho týdne, abyste se postupně seznámili s jednotlivými nájemníky, poznali jejich životy a ve finále jim ho i dokázali zachránit, ne-li rovnou zlepšit.

Popis téhle hry zní vlastně dost epicky, ale zakládá si spíše na pomalé hratelnosti a ne zrovna malém počtu dialogů. Téměř od samého začátku totiž dostanete do rukou jakousi mapu s časovou osou – na ní je v průběhu sedmi dní vyobrazeno desítky a desítky konkrétních momentů, které si můžete přehrát. Stačí daný moment označit, dojít do části domu, kde k němu došlo, a na scénku se s pomocí hologramů podívat.

Především tady vznikají dvě celkem zásadní – v uvozovkách – mechaniky. Tou první je fakt, že v některých těchto momentech můžete změnit rozhodnutí, které nějaká postava udělá. Například ovlivnit, jestli dá, nebo naopak nedá na radu svého kamaráda, nebo že někomu něco zatají. To může následně pozměnit jenom nějakou malou triviálnost třeba čtyři dny v budoucnu, nebo to naopak může zásadně mít vliv hned na několik věcí v průběhu celého týdne. Druhou dalo by se říct mechanikou je fakt, že si můžete jednotlivé momenty přehrát v jakémkoliv pořadí chcete. K dispozici máte hned od začátku poměrně velký počet z nich a stejně tak, jako můžete začít od začátku, můžete začít a jít od konce. Případně neustále přeskakovat tam a zpátky podle toho, jak měníte jednotlivá rozhodnutí.

Na jednu stranu to může působit velmi chaoticky, ale myslím, že tvůrcům se podařilo krásně vybalancovat jakousi přímočarost s podobnou nelineárností. V zásadě jsem se v počtu hromady momentů, několika postav, spousty událostí a jejich změn vlastně nikdy neztrácel a neustále jsem měl pocit, že mám všechno pod kontrolou a všechno je mi jasné. Tomu především dopomáhá právě scénář.

Ten totiž naštěstí není v žádném ohledu abstraktní. Nebo spíš moc „herní“. Nečekají vás totiž kromě cestování časem vyloženě mystické věci nebo něco, co působí jako vycucané z prstu. Všechny postavy se chovají reálně, mluví jako lidi, mají své silné a slabé stránky, svůj charakter… I svoje osobní a životní problémy, komplikované vztahy s ostatními nájemníky a náročnou minulost. Všechno postupně zjistíte a ve finále tak šestice hlavních postav působí velmi realistickým a hlavně příjemným dojmem. Je ale trochu škoda, že hra nedělá úplně nejlepší práci s tím, aby vás motivovala jejich životy skutečně nejenom zachránit, ale i vylepšit. Ke konci totiž dostanete jenom jednu malou scénu, textový soupis toho, co se po událostech daného týdne stalo a tím to de facto končí. Takže se omlouvám za menší spoiler, ale pokud budete tuhle hru hrát s očekáváním epického finále a pořádného zadostiučinění, tak je lepší vám říct rovnou, že to tady zkrátka není.

To ale rozhodně neznamená, že je příběh o ničem. Samotná část o cestování časem a jakési agentuře, která je zodpovědná za jeho nápravu, je sice upozaděná, což je docela škoda, ale přece jenom tu jde hlavně o samotné nájemníky. A ty si pravděpodobně zamilujete, pokud nebudete čekat nějaká neustálá obrovská odhalení a temná tajemství vyplouvající na povrh.

Co už ale může trochu vadit většímu počtu hráčů je samotná hratelnost. Jak už bylo zmíněno, ta se v podstatě omezuje na jednoduchý pohyb po prázdném domě z místnosti do místnosti, kde jen stojíte a sledujete probíhající holografické scénky. To je vlastně všechno. Sem tam můžete zvednout třeba nějaký dopis nebo mobil se zprávou a něco si přečíst, ale tím to končí. Přibližně osm hodin herního času tak strávíte sezením na židli a koukáním na zpravidla dvě nebo tři postavy, které si minutu nebo dvě povídají. Poté se přesunete do jiné místnosti a děláte to samé.

Naštěstí – v nejhorším případě – se na to aspoň pěkně kouká. Nejde samozřejmě o tříáčkovou a neskutečně realistickou produkci a často si všimnete lehce prkenných animací, místy nesedícího lip-syncu, více stylizovaných modelů postav nebo dalších takových věcí. Přesto jde o pěknou hru s dobrou atmosférou, která se nemá za co stydět. Její prezentaci ale rozhodně nahoru táhne hlavně dabing, který je samozřejmě v popředí vůbec nejvíce. Opět se nejedná o vyloženě tříáčkovou produkci a občas si všimnete, že mohly některé postavy k daným situacím reagovat trochu živěji nebo přesněji, ale jde jinak o kvalitní a konzistentní dabing, který krásně prezentuje charakter jednotlivých postav.

Suma sumárum, Eternal Threads ve finále není ani tak moc hrou jako spíše částečně interaktivním filmem. To samozřejmě může ve spoustě lidí vzbudit naprostý nezájem. A to celkem pochopitelně. Ale přesto jde o pěkný titul s docela přirozenými postavami i příběhem, a to je přece jenom hodně dobrá vlastnost. Proto si od nás Eternal Threads odnáší doporučení na 7 bodů z 10.