Piráti, nindžové a klauni? To je Shadow Gambit: The Cursed Crew

Yarrr! Chcete poklad, chcete dobrodružství, chcete zlato?! Tak poslouchejte dál vy chásko prohnilá! Povím vám příběh o lodi a její nemrtvé posádce, kterou pronásledovala kletba. O světě, jemuž vládnou náboženští fanatici. A především příběh o hře, která dokazuje, že stealth strategie fungují i dodnes. Shadow Gambit: The Cursed Crew vás chytne už od začátku a když u něho vydržíte, ten bájný poklad nakonec bude váš. A ve finále zjistíte, že tím pokladem celou dobu byla nejen přátelství, která si na cestě uděláte, ale celá tahle hra. Nevěříte? Ne na dlouho, protože vám povím proč…

Začneme ale hezky postupně. Jak už padlo, Shadow Gambit: The Cursed Crew je stealth strategií. Pokud znáte předešlou tvorbu studia Mimimi Games, tedy oceňované Desperados 3 nebo dřívější Shadow Tactics, moc dobře víte, co to znamená. Nebo jestli znáte sérii Commandos. Jde o real-timovou hru, v níž ovládáte skupinku postav se svými speciálními schopnostmi a snažíte se co nejtišeji splnit vaše úkoly na různých mapách.

K hratelnosti se rozhodně ještě dostanu, ale určitě chci začít příběhem. Ten se točí kolem posádky lodi Red Marley. Její kapitán za sebou zanechal legendární poklad a jeho přídružníci, stejně tak nově příchozí Afia, se ho snaží najít. A to dříve, než se ho zmocní místní inkvizitorka Ignacia. Příběhově jde tedy o docela normální fantaskní pirátský příběh o pokladech, dobrodružstvích a kletbách. Na nohou ho drží nejvíce samotné postavy, respektive posádka. Všichni vytváří dojem docela fungující a zároveň lehce dysfunkční… řekněme rodiny. Každý má svou specifickou povahu a doplňuje zbytek lodi. Na rozdíl od Desperados 3 se navíc o jednotlivé postavy asi budete zajímat o chlup více. To hlavně protože jim je věnováno více prostoru skrze dialogy a cut-scény, jsou odlišnější, je jich větší množství a hra nabízí i speciální mini úkoly pro každého z nich, kterým lze jejich charakter rozšířit v průběhu hraní.

Byť ve finále příběh nebude to, co celou hru drží na hladině, rozhodně se nijak nejeví nemístně, přehnaně nebo naopak zbytečně podvyužitě. A vlastně krásně dotváří svět kolem vás, v němž se budete pohybovat. Ať už se bavíme nejen o našich pirátech či živoucí – ano, živoucí – lodi Red Marley, ale právě i těch inkvizitorech a jejich slepé víře v oheň.

Tím se pomalu dostávám k hratelnosti jako takové. Každý ze členů posádky, jak už bylo řečeno, disponuje svými speciálními schopnostmi. Ty následně ovlivňují vaše možnosti i samotný průchod. Na rozdíl od předešlé tvorby studia nejste tentokrát odsouzeni na konkrétní předem daný výběr postav v misích a místo, kde úroveň začnete. Koho si vezmete na ostrov s sebou záleží čistě na vás a tom, v jaké poslupnosti si budete posádku oživovat. Zpravidla máte místa pro tři členy a kombinace mohou být všelijaké. Z osmi postav si určitě vybere každý.

Všechny totiž spadají do hrstky archetypů. Někdo se zaměřuje na schovávání těl, jiný exceluje v likvidaci inkvizitorů a někdo vyniká v tichých infiltracích. Mění se i v tom, zda dokáží plavat, šplhat po liánách nebo jestli umí těla táhnout, či rovnou zvednout a manipulovat s nimi rychleji. Největší změna ale přichází v jejich konkrétních dovednostech. 

Afia, se kterou začínáte a slouží coby protagonistka příběhu, disponuje možností krátkého teleportu nebo zastavení jednoho strážného v čase. Suleidy OKOŘENÍ – chápete, protože je něco jako živoucí kořen – vaši posádku o možnost kdekoliv nechat vyrůst keř ke schovávání se a dokonce může na stráže vyslat jakýsi „smradopuch“, který je donutí se od vaší pozice přímou čarou vzdálit (on to tedy smrad není, ale mně se líbí tomu tak říkat). Nechybí i postavy, jako je sniper k dálkovému zabíjení nebo kanonýrka, která umí jiného člena vrazit do svého kanónu a například přes zeď vystřelit na nějakou stráž, a tím ji zpacifikovat. Postupem hraní navíc budete získávat i takzvaný vigor, díky kterému si budete moci postupně pro každou postavu odemknout jedno speciální vylepšení, a tím zvýšit její efektivitu. Pro představu, Suleidy třeba získá „anti-smradopuch“, který naopak stráže naláká na její pozici, a Afia bude moci svou teleportaci využít i skrze zdi.

Zdejší posádka je rozhodně jádrem i srdcem celé hry. A zákonitě nesmí ani chybět trn v patě, který tu představují právě ty stráže. Ty budete potkávat hned v několika variantách. Běžnou stráž je snadné obalamutit a zbavit se jí. Výše postavení inkvizitoři jsou už ale horší. Někteří se nenechají zlákat cetkami ani smradem, aby opustili svou pozici. A dokonce narazíte i na dva inkvizitory, kteří jsou pomocí jakési magie propojeni a budete se muset zbavit obou najednou, zatímco se každý z nich nachází na různých místech. A nechybí ještě poslední, nejsilnější typ, který vám dá sem tam vážně zabrat. Byť mi to většinu hry nevadilo, v druhé polovině jsem začínal cítit, že typů stráží není mnoho a vlastně je velmi jednoduché s nimi pracovat. Málokdy představovali větší hrozbu než klacek na cestě a zbavení se jich byla otázka chvilky. Na jednu stranu tím oceňuji, že hra celkem hezky vyvažuje pocit dobrodružství a vyvolává ve vás vnitřního taktického génia, ale zároveň vám dává možnost si okusit power fantasy a mít navrch. Na druhou stranu mi přijde, že se hra určitě nemusela bát trochu přidat na obtížnosti. Tu si můžete vybrat ručně, ale mění zpravidla jen to, jak rychle vaši přítomnost stráže zareagují. Pokud se jim dokážete dobře vyhýbat, tohle nastavení pak v praxi nemá moc velký vliv.

Tohle mě bohužel vede k věci, která mě na hře ve finále zklamala. A tím je samotný design úrovní. Dohromady vás totiž Shadow Gambit provede několika ostrovy, s výjimkou pár z nich, které jsou primárně jakousi velkou pevností, je většina z nich ale prostě exotický ostrov jeden vedle druhého. Liší se svou velikostí, ale zpravidla ničím dalším. Na každém z nich najdete stejné prvky, totožnou architekturu a jenom málo elementů, kterými je budete moci na první pohled rozlišit. Protože si do misí můžete brát jakékoliv postavy chcete – a klidně jen jednu – každý z ostrovů je navržený tak, aby se s každou postavou dala mise dohrát. Neumí jedna z nich plavat? Žádný problém, vedle je molo nebo můstek. Nějaká další neumí lézt po liánách? Nestrachujte se, o dva metry vedle je žebřík, který vás dovede na stejné místo. Všechno tak působí moc uměle a až divně nápomocně, čímž se nejen sráží ta obtížnost ještě níž, ale i jakási různorodost. Ostrovy začnou působit na jedno brdo a z taktického výběru týmu do mise se brzy stane především soutěž oblíbenosti, kdy si najdete postavy, které vám vyhovují a zbytek můžete ignorovat.

Jednotvárnější level design je bohužel věc, která tak nějak otřásá celým zážitkem. A bohužel ani úkoly v misích nejsou ve finále nijak zajímavé. Občas musíte někoho zabít, někdy si přečíst nějakou knihu, ale všechno opět působí jednotvárně. Oproti takovému Desperados 3. Dodnes si z něho vzpomínám na misi v dole, westernovém městečku nebo ve vile, v níž se odehrávál nějaký bál a já se mohl po jejích prostorách bez problémů procházet. Nic takového v Shadow Gambitu bohužel není. Všude jste cizími, všude vás chtějí zabít a všechno je prostě… generický ostrov.

Uznat ale musím, že se na něj rozhodně kouká pěkně. Barevná paleta hry se stylizovanou 3D grafikou vytváří velmi příjemné a čitelné fantasy navzdory spoustě různým elementům, které musíte řešit a sledovat. Jen škoda, že kamera občas může představovat lehký problém v orientaci. Přesto animace jsou pěkné, efekty také, všechno hezky a příjemně zapadá do sebe. Dabing krásně kombinuje nejrůznější anglické nebo španělské přízvuky a dodává tak pocit takové „celosvětovosti“. Snad jen škoda, že hudba mi i přes její kvalitu přišla trochu jednotvárná a taková hodně zapadající do sebe i do mixu zbytku hry.

Navzdory tomu všemu mě ale Shadow Gambit neskutečně bavil. Neužil jsem si ho tak jako právě Desperados 3, přesto se jedná o kvalitně zpracovanou real-timovou strategickou stealth adventuru s úžasným námětem, prostředím i postavami. A ten level design je i přes častou podobnost na stále vysoké úrovni. A fakt, že je tohle posledním hurá studia Mimimi, mě mrzí o to více. Jde o úžasný titul, kterých není nikdy dost. Ale jak už to tak bývá, každý příběh, jakkoliv úžasný, musí jednou skončit…