Recenze: Like a Dragon: Pirate Yakuza in Hawaii představuje trochu svěžího větru do dobře známých plachet

Starého psa novým kouskům nenaučíš. Říct to můžeme o nejen o vzteklému psovi Goru Majimovi, legendárním gaunerovi a protagonistovi Like a Dragon: Pirate Yakuza in Hawaii, ale hlavně o sérii Like a Dragon jako takové. Její tituly staví na recyklaci všeho, čeho můžou. Ať už jde o assety, lokace nebo i příběhové tropy. Ale vypadá to, že se s tím Ryu Ga Gotoku snaží bojovat a občas do svých her pošlou trochu toho svěžího větru. Ze sedmého dílu série tak udělali plnohodnotné JRPG a v případě Pirate Yakuza in Hawaii z hry udělali… No, jak název říká, pirátskou Yakuzu. Tohohle psa tedy novým kouskům naučili. Zároveň ale jde pořád o toho samého psa, kterého fanoušci moc dobře znají, takže i s pirátským kloboukem na hlavě a kordem v ruce se budou cítit jako ryba ve vodě.

I pokud jste sérií Like a Dragon nepolíbení, pravděpodobně jste o téhle hře slyšeli jako o tom bizarním titulu, kde se šedesátiletý Japonec v roce 2025 stane pirátem na lodi. Nejdivnější na tom všem ale je to, jak strašně přirozeně všechno působí. Možná to je tím, že na nějakou míru šílenosti jsem už coby věrný fanoušek série zvyklý. Anebo tím, jak entuziasticky ke všemu přistupuje Goro Majima, který si svůj první sólový titul užívá přímo nakažlivě.

Ačkoliv se celou dobu hraní budete křenit od ucha k uchu, příběh hry začíná tragédií. Majima se probouzí na pláží ostrova Rich na pokraji smrti a bez vzpomínek. Hned zkraje ale potká mladého chlapce Noeho, který mu zachrání život. Za odměnu chce po Majimovi splnit jediné přání – chce poznávat svět. Právě rostoucí přátelství Majimy a Noeho je srdcem celého příběhu, který se rychle promění ve strhující honbu za pirátským pokladem.

Jde o téma, která v kontextu série působí velmi svěže, ale zároveň je skrz naskrz prolezlé rukopisem studia. Čekejte tedy plno zvratů, tajemství, zrad ale i nepřátel, ze kterých se posléze stanou bratři ve zbrani. Zároveň události hry přímo vychází ze závěru posledního dílu, Infinite Wealth. Děj pirátské Yakuzy tak funguje skvěle jako epilog posledního Ichibanova dobrodružství a dozvíme se tu, co se dělo na Havaji poté, co ho Hrdina z Yokohamy opustil.

Pokud si chcete užít příběh této hry, je velmi žádoucí mít nahranou většinu série. Pořád si sice užijete honbu za pokladem, ale bude vám chybět důležitý kontext a občas se prostě budete ztrácet. Nebude ani stačit sjet si předtím pouze Infinite Wealth, hodí se totiž znát už dlouho existujicí vztahy mezi postavami a osudy velkých mafiánských klanů.

Hlavní děj ale přesto stojí převážně na nových postavách, jako je právě Noe a jeho věrný tygr Goro nebo Noeho otec Jason a jeho přítel lodní kuchař Masaru. Všichni rychle přirostou k srdci a plavit se s nimi na lodi je velká čest. Jsou také zdrojem několika emocionálních momentů, které z příběhu dělají více než jen absurdní dobrodružství. A já pevně doufám, že o nich ještě uslyšíme.

Samotný Majima neztratil nic ze svého rizzu a je opravdu radost za něj hrát. A i když se coby postava nikam moc neposune a jeho příběhu chybí ten tragický přesah, jako třeba v nultém díle nebo Kiwami 2, všechno vynahrazují skvělé hlášky a dialogy. Dojde ale i na vřelost v jeho srdci a inspirativnost, která je typická pro protagonisty série. To celé podtrhuje tradičně skvělý dabing Hidenari Ugakiho. Je na něm vidět, jak roli Majimy miluje a jak s ní zrostl. Ovšem dobrý výkon předvádí všichni herci a určitě musím ocenit absenci nešvaru z minulého dílu, kde se japonští herci snažil mluvit anglicky. A to s velmi špatnými výsledky. Tady takové pokusy nejsou a všechny postavy mluví plyně japonsky, i když to nedává smysl.

Nebylo by to ovšem pirátské dobrodružství bez lodí s pořádnými stěžni. Právě plavba lodí a bitvy jsou velkým lákadlem a tou novou věcí, kterou se Pirate Yakuza může pyšnit. A to oprávněně. Zejména ty bitvy jsou neskutečně návykové. Skvěle se pohybují na hranici mezi taktickým bojem a frenetickým chaosem. Budete střílet z kanónů, kulometů nebo raketometů. Někdy musíte ve spěchu opustit kormidlo, abyste vzkřísili člena posádky a doufat, že do vás zatím nenarazí nepřítel. Pak rychle přiskočíte zpátky ke kormidlu, hodíte tam nitro, s lodí zadriftujete jako byste hráli Mario Kart a do nepřátelského korábu vysolíte salvu ze svých laserových děl.

Jo, je to hodně arkádový, ale to jen doplňuje návykovost bitev. Ty nejsou ani kdovíjak dlouhé, ale o to víc je budete vyhledávat a plnit i ty nepovinné. Přes tu vší arkádovost ale najdeme v lodních soubojích i hloubku.

Loď samozřejmě můžete různě upravovat, a to jak kosmeticky, tak i funkčně. Kupujete lepší kanóny, větší zásobu raket do raketometu nebo jen vylepšujete výdrž. Dále na různé posty na lodi dosazujete členy vaší posádky. Ty následně levelujete a také se staráte o jejich morálku tím, že je krmíte a dáváte jim dary. Členové posádky mají různou vzácnost, která následně určuje jejich maximální úroveň a různě staty vám napovídají, pro jakou pozici se nejlépe hodí.

Tenhle systém bude velmi povědomý zkušeným hráčům série. Nijak se neliší třeba od toho, jak se staráte o dívky v kabaretu nebo když jste v Yakuze 6 měli svůj vlastní klan. Správa posádky se tak rychle dostane pod kůži a zakrátko budete přesně vědět, koho hodíte ke kanónům a s kým se zase nalodíte na cizí loď. Může s vámi naskočit až 30 dalších členů a udělat tak s nepřátelskou posádkou krátký proces. Ne, že by to Majima samozřejmě nezvládl sám.

Právě soubojový systém je to, čím se hra liší od minulého dobrodružství na Havaji. Do hry se totiž vrací původní real-time brawler, jak ho známe z většiny série. Do známých kombinací slabého a silného útoku se tak dostanete jako do oblíbených trenýrek a rychle zjistíte, že ty souboje jsou zase o trochu více plynulejší a pocit z toho, když někomu natáhnete, je uspokojivější.

Majima je mnohem rychlejší než jakýkoliv dosavadní protagonista a úměrně tomu jsou tak rychlejší i samotné souboje. Je také mnohem mrštnější, což má za následek novinku v podobě skoků. Ačkoliv jsem zejména na ně byl zvědavý, neubránil jsem se zklamání. Vzdušných komb je málo a skákání není moc intuitivní. Ono je totiž na stejném tlačítku jako interakce a sprint. Občas tak místo sprintu nebo otevření dveří vyskočíte a jindy vám prostě vyskočit nejde. A snažit se mermomocí skočit je ve frenetických soubojích na škodu, když je tolik jiných a intuitivnějších způsobů, jak rozsekat protivníka.

Protože stejně jako v jiných dílech, i zde máte k dispozici více bojových stylů. Konkrétně dva. Mad Dog má blízko ke klasickému Majimovu bojovému stylu, který jsme si už mohli lehce osahat ve starších dílech. Hodí se zejména v soubojích jeden na jednoho. Pro souboje s větším počtem nepřátel je trochu lepší Sea Dog styl, kde si Majima vezme do ruky dvě šavle a probudí v sobě vnitřního piráta. Kromě mečů, které fungují i jako bumerang, používá Kapitán Majima i pistoli a hák. Tímhle používáním různých vymožeností dává Sea Dog vzpomenout na styl Agent z Like a Dragon: Gaiden a podobně jako ten, je i Sea Dog velmi svěží a baví po celou dobu hraní.

Jednotlivé styly můžete vylepšovat pomocí peněz a bodů, které získáváte za nejen pirátské aktivity. Některé skilly se hodí, hlavně speciální útoky, které se postarají o více nepřátel najednou, ale během hraní jsem spíše inklinoval k vylepšování své lodě a posádky. Souboje totiž nejsou moc obtížné a necítil jsem velkou potřebu své útoky vylepšovat. Pokud máte s Yakuzou velké zkušenosti, je namístě zvážit hraní na těžší obtížnosti. Na druhou stranu tu máme i asistenci soubojů, se kterými se hra prakticky hraje za vás.

Oba zmiňované bojové styly pak mají i ultimátní schopnosti. Mad Dog vyvolá další Majimovy kopie. Spíš než aby pomohly, tak přidávají do boje zbytečný bordel, při kterém nevíte, kterého Majimu zrovna ovládáte. Více užitečná je pak ultimátní schopnost Sea Dog stylu, kde Majima pomocí kouzelných nástrojů vyvolá pirátské bestie, které nepřátelskou posádku rychle zdecimují.

Pokud jste už Like a Dragon hráli, moc dobře víte, jak přistupovat k vedlejšímu obsahu. Čekají vás vtipné vedlejší úkoly a hromada známých miniher. Že by nedošlo na karaoke se bát nemusíte, ale vrací se třeba Crazy Delivery, místní hommage na Crazy Taxi nebo závody s motokárami Dragon Kart. Mezi novými minihrami figuruje třeba vaření nebo vylepšený baseball s dělovými koulemi.

Je to trochu praštěný a stejně takové jsou i vedlejší úkoly. V Honolulu potkáte řadu zajímavých postav, některé z nich budete poznávat z vaší předchozí návštěvy v Infinite Wealth. Za odměnu z úkolů pak dostanete buď nové členy do posádky, nebo prsteny, kterými ještě vylepšíte svoje statistiky. A kromě prstenů na sebe můžete ještě oblékat nejrůznější oblečení a účesy. Ty sice nemají vliv na hratelnost, ale aspoň máte možnost si upravit vašeho Majimu podle chuti. 

Stejně tak se lze vyřádit v úpravách vaší lodě, kde můžete měnit všechno – od přídě až po plachty. Svým výtvorem se můžete kochat i na mořích kolem Havaje, kde se budete plavit buď vstříc hlavnímu úkolu nebo mezi řadou menších ostrovů s vlastními poklady. Tyto dungeony chcete plnit, protože souboje jsou zábavné, ale brzo vás začne nudit stereotypní prostředí. Když jste prošli jeden ostrov, tak jste je vlastně prošli všechny.

Nezáživná je i plavba po tom moři. Loď se loudá, vlny jsou až příliš klidné a není ani na co koukat. Maximálně cestu okoření bouřka, kde se musíte vyhnout bleskům a vírům – ale nutno dodat, že to jde bez větších potíží. A v momentě, co si odemknete majáky určené pro rychlé cestování, nemáte moc motivace se kamkoliv dál plavit.

I když si třeba při plavbě můžete z MP3 pustit nějakou pěknou hudbu. Nejvíce zaujmou samozřejmě bangery z karaoke. Můžete si zazpívat všechny Majimovy klasiky, ale skvělé jsou i nově přidané písně. Vyzdvihnu hlavní skladbu Gorových pirátů. Skvělý rockový nářez, který navíc hraje i v některých menu. Hudba při soubojích je taktéž povedená, doplňuje pirátskou atmosféru, i když jsem žádný pořádně zapamatovatelný track nenašel. Hlavně v kontrastu s těmi z karaoke.

Ať už jde o temnou Madlantis nebo prosluněné ostrovy Havaje, na novou Yakuzu se kouká zase o trochu lépe, i když jde spíše o malé skoky. Graficky dostanete prostě to, co od Like a Dragon na Dragon Enginu čekáte. Tedy detailní modely hlavních postav, krásně nasvětlené prostředí a pestré efekty při soubojích. Právě u soubojů mohu vychválit fakt, že hra skvěle zvládá bitky desítek postav. Občas počet nepřátel, kterým čelíte, dosáhne stovky. A to nepočítám vaši posádku, která se bez problémů taky na pár desítek členů dostane. Kromě toho, že je velmi uspokojivé kosit šavlemi hordy nepřátel najednou, chvályhodné je i to, že vše je plynulé a nezaznamenal jsem žádný pokles snímků za vteřinu.

Co je na technickém stavu ovšem frustrující, je to, jak hra často padá. Prakticky každou hodinu a půl mi spadla na plochu. A ačkoliv je štědrá s automatickým ukládáním, občas se tak stane během dlouhé cutscény po boss fightu a musíte ho porazit znova. Snad to vyřeší nějaký budoucí update nebo patch. Je to velmi podivné, protože jinak má hra prakticky bezchybný technický stav a člověk nenarazí na jediný bug. Nikdy to nevypadá, že by se hra měla zadýchat, ani při viditelně náročných částech plných postav a efektů. Ty pády jsou prostě úplně náhodné. Je to škoda, ale ve finále jde o jeden velký vír, který komplikuje jinak bezproblémovou a skvělou plavbu lodí.

V jádru jde pořád o tu samou sérii, ten základ se nemění, zrecyklovaného obsahu se ani nedopočítáte. Ale Majima a lodě jsou dostatečným důvodem vrátit se do hry, i když to pro vás znamená, že po desáté vkročíte do té samé řeky. Teda moře.