Dystopická budoucnost je jedním z typických příběhových klišé, kterých je těžké se nabažit. Možná za to může i fakt, že s každým dnem to víc a víc vypadá, že přesně do takové budoucnosti míříme. Ať už jde o zničení životního prostředí, obrovská korupce, kompletní zahození ceny lidského života… Nebo jak nám dokazuje detektivní příběhovka Nobody Wants to Die, dost možná vše dohromady.

Nobody Wants to Die je především walking simulátorem, který se nás od svého začátku snaží sblížit se zajímavým dystopickým světem. Ten kombinuje nejen moderní nebo futuristické prvky, jako třeba létající auta nebo „reconstructor“, který dokáže na daném místě rekonustrovat scénu a jakoby vrátit čas; ale také prvky, které si člověk spojí spíše se 30. lety minulého století. Tedy věcmi, které jsou typické pro art deco, retrofuturismus nebo obecně noir žánr. Vytváří to tak hezkou kombinaci i vizuál, kterému už na první pohled věříte všechnu tu prohnilost, jež se budete postupně dozvídat.

Přesně o tom je celý titul převážně. Navzdory tomu, že hrajete za detektiva, samotné řešení případů nebude tak zcela na vás. Jedná se o část hry, která bude zcela lineární a vysloveně vám bude řečeno co máte kdy udělat. Nebudu lhát, tenhle aspekt mě rozhodně zklamal. Samotný průzkum scén je až zbytečně blbuvzdorný a vede vás za ručičku i přesto, že vůbec nemusel. Spíše než o to, že se vcítíte do role detektiva, si tak budete moci užít spektákl, který díky rekonstrukci scén a faktu, že hra běží na Unreal Enginu 5, nastane.

Primárním hratelnostním prvkem tak jsou volby v dialozích, které budete průběžně vést především se svou parťačkou přes sluchátko. Jak už to tak bývá, většina těchto voleb je ale převážně taková dodatečná a na oko. Některé jen mírně určují směr konverzace, jiné mohou mít zdánlivě větší vliv, ale ve finále nemají. Je zde však několik z nich, které skutečně mohou změnit konec hry, a alespoň to vytváří pocit, že každá, kterou učiníte, k něčemu vede. Což je rozhodně fajn, protože na příběhu hra stojí nejvíce. Sám jsem se vždy snažil prozkoumat každý kout levelu a několikrát se mi stalo, že jsem měl nějakou dialogovou volbu zavřenou, protože jsem buďto něco neobjevil nebo dříve řekl jednu věc místo druhé. Alespoň částečně to člověka nabádá k menší znovuhratelnosti, ale ve finále to bude zcela jediný důvod.

Nutno však podotknout, že samotné zasazení světa i hlavní příběh vás dokáží těch přibližně pět hodin herní doby udržet. Postupně totiž začnete odkrývat tajnou konspiraci a dozvídat se o prohnilé korupci. A to hlavně ve světě, který si velmi zajímavě pohrává s myšlenkou ceny lidského života a konceptu nesmrtelnosti skrze možnosti svou mysl přesunout do jiného těla. V těchto momentech Nobody Wants to Die absolutně vyniká a příběhově se nemá za co stydět. A to i přesto, že má pár mezer a sám jsem cítil, že po konci bych potřeboval ještě takovou půlhodinku na vyřešení některých otázek, které ve mě stále zůstaly.

Zrovnatak by další půl hodina mohla nabídnout nové prostředí, která tu vždy vypadají úchvatně. Především pohledy na zbytek města jsou naprosto dechberoucí. A to i přesto, že nejsou ničím jiným než kulisou. Ale to vůbec nevadí. Kvalita samotného prostředí byla samozřejmě z větší části umožněna tím, že hra běží na Unreal Enginu 5. A ačkoliv by se dala grafika stále posunout více kupředu trochu kvalitnějšími modely postav, plynulejšími animacemi, ray-tracingem nebo ostřejšími texturami, vývojáři odvedl úžasný kus práce. Každé prostředí je detailně zpracované a prodává ho především již zmiňovaná možnost rekonstrukce scén, kdy máte možnost vidět, jak se všechno rozpadá.

Zmínka o rozpadání mě však přivádí k várce negativ, které jsem během hraní zažil. Ať už jde třeba o nutnost vybírat dialogové volby skrze čísla nad písmeny, které ale bohužel nefungují s českou klávesnicí. Nebo to, že se mi minimálně dvakrát stalo, že se nespustil skript a musel jsem hru vypnout a znovu zapnout a odehrát část znovu. Problém, který mě však nejvíce z hraní vytrhával, byl dabing. A teď nemyslím ryzí herecký výkon. S ním jsem neměl v podstatě žádný problém a především hlavní postava opravdu zní, jako kdyby vypadla z typického noirového prostředí. Ani předvádění emocí nebylo problematické. Prstem spíše chci poukázat na samotnou režii. Několikrát jsem během hraní zaznamenal, že se věta od věty kompletně změnila intonace, jak kdyby to bylo nahrané druhý den bez snahy držet konzistentnost. A pokud nešlo o intonaci, šlo o hlasitost a občas i samotnou kvalitu nahrávky. V určitých momentech přesně všechno tohle létalo sem a tam. A ve hře, která v podstatě stojí a padá na příběhu a jeho podání, tohle považuji za neomluvitelný problém.

A je to fakt škoda, protože jinak jsem se od hry nedokázal i přes jednoduchou hratelnost typickou pro walking simulátory odtrhnout.

Nicméně jednoduše řečeno, pokud hledáte zajímavou sci-fi-noir detektivku v prohnilém světě ale se zatraceně zajímavým konceptem, dejte Nobody Wants to Die šanci. Opravdu mě ovšem mrzí, že detektivní část hry nebyla více rozvedena nějakou otevřenější a hlubší hratelností. V takovém případě bychom se asi bavili o odlišném a věřím, že i diametrálně kvalitnějším zážitku i z toho hratelnostního hlediska. Nejen toho příběhového a vizuálního.