Mario a Sonic univerza se znovu utkávají v olympijských hrách, tentokrát v Tokyu roku 2020. Bowser a Dr. Robotnik si ale připravili něco opravdu nostalgického, a tak se připravte na trochu kostičkovanější dobrodružství než obvykle.

Série Mario a Sonic na Olympijských hrách už je tu s námi 12 let. První hra se objevila na tehdy novém Nintendo Wii, a sklidila poměrně velký úspěch. Nyní série konečně zavítala na Nintendo Switch.

Hlavní menu vás ihned uvítá klasickou volbou, zda chcete pouze hrát jednotlivé aktivity, a nebo se chcete vydat do story módu. Co se týče aktivit samotných, je jich zde většina z předchozích dílů. Navíc přibylo pár nových, například karate, nebo lezení na stěně. Každá z aktivit požaduje jiné sestavení Joy-conů, některé potřebují oba ovladače, zatímco některé pouze jeden. Před naprosto každým začátkem kola tedy vyskočí nová kalibrace ovladačů, což po chvíli začalo být hodně otravné, protože nastavování bylo pomalu delší, než minihra samotná.

Aktivity, které již byly v předchozích dílech, věrně opisují svou předlohu, a nesnaží se dělat nic nového. Většina disciplín je ale dobře ztvárněna. Mnohdy je po vás chtěno držet tlačítko pro zvýšení startovacího boostu, a poté série zběsilých pohybů nebo stisknutí tlačítek, však to znáte. Jen mi přišlo, že všechny mé pohyby a stisky tlačítek byly zpožděné, což vůbec nepůsobilo přirozeně. Hra zaznamenala, že jsem mávnul ovladačem, ale postava zareagovala až jí to bylo dle pomyslné mřížky vhodné.

Co se týče hudebního doprovodu, je neskutečně chudý, a za chvíli vám z té jedné opakující se melodie přeskočí. Nevylepšuje to ani fakt, že každé submenu spustí hudbu znovu, takže pokud se proklikáváte do nějaké minihry, tak klidně 4x se hudba přeruší a začne znovu ta jedna a samá skladba.

Příběhový mód potěší nostalgiky, a fanoušky retro her. Budete se průběžně přepínat mezi retro 1964 Tokyem, a moderním 2020 Tokyem. Neskutečné množství času ale strávíte nad velice protahovanými dialogy, a různým hledáním kam jít za dalším story bodem. Například v první půl hodině příběhu opravdu tak 20 minut jen prokoukáte a prochodíte prázdnou mapou, jen abyste si zahráli jeden běh na 100m, který trvá sotva 1 minutu. Později už dostanete trochu větší volnost, a budete mít více přístupných aktivit naráz.

Líbilo se mi, že ať už aktivity požadují 2 nebo 1 joy-con, vždy je k dispozici také možnost hrát bez snímání pohybu, pouze tlačítky jednoho ovladače, což se více blíží starým sportovním hrám, a hodí se když zrovna hrajete 1964 verzi Tokya.

Ve shrnutí mohu pochválit samotný fakt, že tato série se konečně objevila na Nintendo Switch, a vcelku dobře opsala to, co již v předchozích dílech dokázala. Mám ale pocit, že mohla dokázat mnohem více, jak s možnostmi Switche, tak i se samotným herním obsahem. Za tým Indiana si hra odnáší 6 z 10.