Kosení vetřelců vás na dlouho nezabaví ani v kooperaci - Aliens: Fireteam Elite

Horko těžko byste hledali větší hororový pojem nežli Vetřelce. Co začalo už v roce 1979, se během let rozrostlo v obří fenomén, který s postupem času zasáhl většinu médií. To samozřejmě platí i pro videohry, kterých vzniklo hned několik, v čele s milovanou klasikou Aliens vs Predator nebo povedeným Alien: Isolation. Ne všechno ale dopadlo tak růžově, a proto nyní jen velmi nerad připomenu především debakl jménem Aliens: Colonial Marines, který se inspiroval ve Vetřelcích Jamese Camerona. Stejnou cestou se ostatně rozhodl vydat i nejnovější pokus o hru z vetřelčího univerza, Aliens: Fireteam Elite. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš? Ale kdeže.

Teď vás bohužel zklamu. V mnoha ohledech by mohla tato novinka s Colonial Marines soupeřit o post nejhorší hry s vetřelci.

Sice recenze nerad hned začínám rozebíráním příběhu, ale v tomto případě bych rád udělal výjimku. Jelikož je Fireteam Elite především střílečka zaměřená na kooperaci, rozhodně jsem od hry neočekával kdovíjak promyšlené vyprávění, jaké známe třeba z filmů. Ovšem to, s čím přišli Cold Iron Studios, snad nemá ve videoherním světě obdoby. 

Příběhově se ocitáme 23 let po událostech původní trilogie. Hra vás ze začátku navnadí velmi pohledným filmečkem, což je mimochodem jediná cutscéna, které se během celého průchodu dočkáte. Forma vyprávění, kterou autoři zvolili, však působí až katastrofickým dojmem. Titul totiž naivně předpokládá, že se budete o příběhové pozadí aktivně zajímat, což v překladu znamená pobíhat jako křeček v kleci sem a tam po vesmírné stanici s cílem vyzpovídat tamní NPC postavy. Které mimochodem nemají lipsync, takže spíše než dojmem elitní jednotky drsných vojáků působí jako banda němých panáků, což občas vytváří celkem humorné situace. Rozpočet hry možná nebyl z nejvyšších, ale stejně bych od titulu z roku 2021 čekal, že tu pusu budou sakra otevírat aspoň trochu. Svou snahu ponořit se do příběhu jsem tedy pochopitelně vzdal už po několika minutách hraní.

Vyloženě se teď nabízí argument, že se v případě Fireteam Elite dá stupidní příběh tolerovat. Do jisté míry bych s tím snad mohl souhlasit, nicméně bychom se nesměli bavit právě o vetřelcích; nadto se hra profiluje plnohodnotnou příběhovou kampaní o čtyřech kapitolách, každá se třemi misemi. A věřte mi, že časem vás tohle číslo bude děsit.

Mám za to, že stejně jako já valnou většinu příběhových střípků vesele odignorujete a na vybavování s posádkou se po chvilce vykašlete úplně, abyste se ušetřili nudných dialogů, které vás upřímně řečeno nikam neposunou. Což je opravdu velká škoda, jelikož je hra plná odkazů na filmy. Těch si ale pod vším tím balastem zkrátka nevšimnete. 

Ve Fireteam Elite dostanete na výběr ze čtyř tříd, mezi kterými lze volně přepínat na základně, pátou si poté odemknete pouze dokončením kampaně. Vaši postavu můžete libovolně upravovat, například měnit její vzhled nebo oblečení, a to opět kdykoliv na palubě lodi Endeavor. Na hru samotnou to ale pochopitelně vliv nemá.

Jednotlivé třídy už jsou o něco zajímavější, protože na bojiště vnáší vlastní herní styl, kterému se budete muset přizpůsobit, a to ať už si vyberete všestranného střelce, doktora, který může vyléčit tým, technika zaměřeného na mechanické vychytávky, ničitele či průzkumníka, který studuje okolí. Mým favoritem se nakonec stal ničitel, velmi silný tank, který si potrpí na těžké zbraně.

Třídy navíc přichází ještě s jedním zajímavým prvkem, kterým je dvojice speciálních schopností s cooldownem a často mohou činit rozdíl mezi přežitím týmu a smrtí. U již zmíněného ničitele se jedná o sadu raket a rázovou vlnu. Obojí mi přišlo vhod zejména ve chvílích, kdy naši partu obklopovalo krvelačné stádo nepřátel. Schopnosti můžete postupem času vylepšovat v závislosti na vaší hodnosti, která se zvyšuje, jak postupuje úroveň vaší třídy. Třídě poté můžete v menu přiřadit unikátní perky, jejichž umísťování mi mimoděk připomnělo management surovin z Resident Evil. Pár z nich skutečně mění podobu vašich dovedností. Z ubohých čtyř raketek se tak počet rázem zvýšil na dvanáct, k tomu ještě s hořlavým efektem. Škoda jen toho, že lehké RPG prvky až na tyto světlé výjimky nepřináší citelnější změnu hratelnosti či schopností. 

Během hraní také můžete rozšiřovat a měnit svůj arzenál. Lze jej obohatit vylepšeními, jako je větší zásobník či vylepšené ústí, které zlepší účinnost zbraně, i když z vlastní zkušenosti mohu říci, že ten rozdíl není až tolik znát. Dají se upravovat také kosmeticky, a to klasicky za pomoci různých barev a nálepek, které můžete v editoru zvětšovat a otáčet. Je ale třeba mít na paměti, že většina zbraní je určena jen konkrétní třídě. 

Ačkoliv je zdejší výčet zbraní působivý – najdete zde odstřelovačky, plamenomety, samopaly i kulomety – nové přírůstky do zbrojnice přibývají až žalostně pomalu. Jen málokdy se stane, že byste snad při hraní na mapě narazili na bednu, ve které je nová puška či pistole. O slovo se totiž hlásí zdejší ekonomický systém. Ten je nastavený tak pochybným způsobem, až jsem si v jednu chvíli myslel, že autoři původně chtěli ve hře mít mikrotransakce. Kredity a takzvanou rekviziční měnu vyděláváte skutečně jen po troškách a na zbraně, oblečení a spotřební předměty, které si pořídíte u obchodníka, je musíte syslit, co to dá. Proto než jsem se konečně dostal k silné jednorance, kterou jsem si vyhlédl, musel jsem vydržet se základní sestavou. Což ale v mém případě ve výsledku nebyl až takový problém vzhledem k tomu, že obdobně jako v jiných titulech se i zde zbraně levelují v závislosti na tom, jak dlouho je při hraní používáte. Pokud ale patříte mezi herní sběratele, raději si připravte železnou trpělivost a hromadu času.

Skladba jednotlivých misí je vlastně docela primitivní. Na můj vkus možná až moc. Je škoda, že se Fireteam Elite omezuje pouze na základní úkoly typu zabij, znič nebo přežij v časovém limitu. Kolikrát už jsme tohle viděli?

V tomto bodě hra přichází s kartami výzev, které mají za cíl ozvláštnit hraní. S jejich pomocí můžete získat výhodu v boji nebo vydělat více peněz a zkušeností díky násobičům. Zadarmo to ale rozhodně není, jelikož na takové karty vždy připadá nějaká nevýhoda, která vás zpomalí nebo vám sníží kapacitu zásobníku na polovinu. Což opravdu zabolí. Sám jsem tuto herní funkci využíval jen sporadicky a upřímně řečeno, nápad to byl dobrý, ale jeho provedení pokulhává.

Tím už se vlastně dostáváme k samotné kooperaci. Hraní se živými parťáky totiž z Fireteam Elite hned dělá o něco větší zábavu. Matchmaking si ale dělá, co chce, a tak se nám kolikrát stalo, že naši tříčlennou partu hra prostě vykopla. Vtipné bylo, že to zároveň zbytečně stálo použitou kartu výzvy.

Samozřejmě můžete hrát i sólo v partě se společníky ovládanými umělou inteligencí, ale zkrátka to není ono. Umělá inteligence totiž má své mezery a s větším počtem nepřátel si moc dobře neporadí. Naopak vám budou počítačem řízení parťáci spíš na obtíž, protože je budete muset neustále oživovat. V klidnějším boji ale vůbec nejsou k zahození. Ke hraní si ale stejně raději sežeňte dva kamarády.

Samotné zabíjení hord xenomorfů představuje zábavu, která vás u hry alespoň na chvíli udrží. Jakmile se ve hře trochu otrkáte a začnete vetřelce zabíjet jako na běžícím pásu, dostaví se neskutečně hřejivý pocit a opravdu si připadáte jako mariňák kdesi ve vesmíru. Co se pak opravdu povedlo, je různorodost nepřátel a jednotlivých druhů vetřelců. Autoři čerpali nejen z filmů, ale překvapivě i z komiksů, což mi Duppy neopomněl nadšeně připomínat během hraní. Typy nepřátel jsou přehledně barevně odděleny podle vzácnosti. Řadoví dělníci mají bílou barvu, vzácnější plivači kyseliny zelenou a vetřelcí trubci a další velmi odolní nepřátelé oranžovou. Některé protivníky jsem měl navíc možnost vidět úplně poprvé. Dočkáte se i humanoidních vojáků a pár dalších překvapení, o kterých vám logicky nic neprozradím.

Nicméně mě mrzí, že musím znovu krotit vaše nadšení. Nepřátelé sice jsou vydaření, ale intenzita, se kterou na vás útočí, je až žalostně nevyrovnaná. Nejdříve si říkáte, že vetřelce kosíte s prstem v nose. Ale ejhle. Dostanete se ke kontrolnímu bodu a rázem musíte čelit směšně velkým vlnám nepřátel, což znamená nutnost pravidelně doplňovat munici z bedny. A pokud umřete, můžete si celou misi zahrát znovu hezky od začátku. Absence checkpointů do hry napětí rozhodně nevnáší. Moc tomu nepomáhá ani radar, který je místy velmi nepřesný. Hrát na vyšší obtížnosti je pak vyloženě za trest, protože máte omezený počet oživení a nepřátelé toho přece jen snesou o něco více. Nemluvě o tom, že místy se budete mít co otáčet i na nejnižší obtížnost.

Nejvíce mě naštvalo, že Cold Iron Studios vetřelce degradovali na tupé stádo, které se vám s radostí přižene na mušku. Prý dokonalý organismus… Dalo by se namítat, že v Cameronových Vetřelcích také umírali po stovkách, což je sice pravda, ale tam aspoň dokázali spolupracovat a překvapit svou vysokou inteligencí. Ve Fireteam Elite si na vás jen sporadicky počíhají v šachtách nebo na stropě. 

Vizuální zpracování hry na mě působilo přinejmenším rozpačitě. Na jednu stranu vás čekají velmi pěkné výhledy se správně atmosférickým nasvícením. Stačí se ale jen podívat na modely postav a je na první pohled jasné, že těm nebylo ani zdaleka věnováno tolik péče. 

Prostředí jako takové sice působí efektně, ale je neskutečně prázdné. Místnosti, ve kterých by mohly být úkryty bedny s vybavením nebo nějaká hádanka, zkrátka něco, čím byste se zabavili nad rámec hlavní kampaně hry, jsou zavřené, což znamená, že se váš pohyb až na světlé výjimky omezuje pouze na procházení prázdných koridorů. Které navíc působí jako přes kopírák. Level design je opravdu otřesný.

Nedodělanost vlastně dokonale vystihuje to, co od Fireteam Elite očekávat. Všechno tu působí polovičatě a nedomyšleně, což bohužel platí i pro technické zpracování. Vyjma dlouhých načítacích časů sebou občas obraz nepříjemně škubne, dokonce mi i na pár sekund zamrzl. Nemluvě o propadech snímků za vteřinu, zasekávání objektů a tupém přeskakování překážek, které funguje, jen když se mu zachce.

Korunu všemu nasazuje hudba, která působí spíš jako parodie nežli plnohodnotný soundtrack. Audio by mělo navodit tu správnou hororovou atmosféru, na kterou jsme u vetřelců zvyklí. Tady jsem se ale při poslouchání hudby musel spíš smát, protože se k hororu i přes své kvality opravdu nehodí. Pokud vám tedy mohu něco poradit, pak to, abyste si hru prošli bez hudebního doprovodu. Alespoň se tak budete moci více soustředit na zvuky okolí, které si naštěstí vedou o něco lépe.

Aliens: Fireteam Elite nás tak nakonec velmi silně zklamalo. Čekali jsme pořádnou střílečku napěchovanou akcí a atmosférou. Nakonec jsme se ale dočkali nemastného, odbytého paskvilu, který dělá značce Alien jen ostudu. Pokud si rádi zablbnete s kamarády, hra vás dozajista zabaví. Ale opravdu jenom na chvíli. Mizerný technický stav, repetitivní hratelnost, nevyužitý potenciál a odbytý příběh vás totiž od dalšího hraní pěkně rychle odradí.

Doufejme, že se hra zlepší díky plánovanému dodatečnému obsahu, jako jsou další třídy či nové mapy. Osobně si ale myslím, že když je špatná kostra, těžko se na ní bude něco stavět.