Pokračování her obzvlášť v dnešní době nemusí vždy znamenat jakousi velkou evoluci sebe sama. Většinou zkrátka stačí totéž jenom v obměném kabátku s novým příběhem a pár novými mechanikami. Vývojáři Helldivers 2 to ale vidí trochu jinak. Když už pokračování, musí se od kooperativní top-down střílečky, jakou byl první díl, nějak lišit, aniž by ztratilo svou identitu. Výsledkem je přesun do plného 3D se všemi pořádnými náležitostmi, které se pro third-person akci sluší a patří. A nejen, že v Arrowhead Game Studios dokázali, co si dali za cíl; dokonce z toho vytvořili se vším všudy skvělý a především zábavný titul, který pro studio značí velký posun a který by neměl žádný fanoušek podobných her minout.

Coby jedni z nespočtu elitních vojáků Helldivers je náš úkol jednoduchý. Šířit svobodu, mír a demokracii s kadencí tak přibližně 500 ran za minutu. A samozřejmě při tomto ušlechtilém úkolu za sebou nechat tisíce mrtvých nepřátel, vybombardované budovy, atomovkou zničené území planet a sem tam i nějakého toho parťáka, kterému chybí kvůli náletům všechny končetiny. Helldivers se rozhodně nebere vážně a funguje jako taková hezká alegorie nejen na Ameriku, ale i známý trop s „osvobozováním“ cizích planet, na kterých jsme my ti vetřelci. Při snaze vymýtit všechno zlo z planet kolem takzvané Super Země navíc narazíte na nepřátele, díky kterým si už na první pohled vzpomenete na Hvězdnou pěchotu, Terminátora i Star Wars. Prvky jemné parodie a především totální absurdity však člověk nejvíce pocítí hlavně v samotném hraní.

Z vaší lodě si pomocí galaktické mapy vyberete destinaci pro vás a až další tři kamarády. Tento výběr je klíčový hned z několika důvodů. Nejen že si během něho zvolíte obtížnost, ale také část systému, které se odlišují nepřáteli; následně planetu, jež od sebe nabízejí odlišná prostředí; na planetách operaci, které se skládají z jiných kombinací misí, a také místo této operace, které určí, v jaké časové zóně budete hrát. Zrovna tak nemusíte nic řešit a jen zvolit obtížnost a zapnout quickplay a prostě hrát. Zmiňovaná volba planet je ovšem také ovlivněna všemi hráči na světě, kteří hru hrají.

Plněním operací totiž vy a všichni ostatní pomáháte k osvobození dané planety. Ta, jakmile je čistá, už žádné operace nenabídne. Místo toho budou moci všichni postoupit do dalšího sektoru s dalšími planetami. Jde o zajímavý systém, který navzdory tomu, že jde o kooperativní hru pro čtyři hráče, dává hezký pocit jakéhosi vesmírného konfliktu, na němž se všichni aktivně ve stejnou chvíli podílí. Což je zjevné i při výhledu z můstku lodě, kdy na orbitě vidíte lodě ostatních právě aktivních hráčů, včetně toho, kdy sami sešlou nálet a podobně. A mnozí tak dělají s radostí.

Jakmile jste vysazeni na povrch planety v rámci vybrané operace, začíná ta skutečná zábava. Ať už sami nebo s ostatními budete plnit konkrétní úkoly. Může jít o zničení vajíček nebo hnízd, sražení velkého brouka, vystřelení atomové bomby, geolokační práce nebo třeba natankování lodí. V podstatě všechny aktivity však doprovází jádro hry v podobě vybíjení nepřátelských jednotek po stovkách, zatímco se se vší silou snažíte nezemřít. Hra se velmi rychle zvrhne v totální chaos a prvotní motto „jeden za všechny, všichni za jednoho“ velmi rychle vystřídá řvaní jeden na druhého, proč mu první házel napalmový nálet přímo pod nohy a proč tam ten druhý stál, když jasně říkal, že ho tam hází. Navzdory tomu jak to zní je to ale ohromná zábava.

Převedení hry do střílečky z pohledu třetí osoby dopadlo vlastně dokonale. Pocit ze střelby je skvělý a každá zbraň se chová jinak. Nabízený arzenál sice není zatím největší, ale to vyvažuje jeho robustnost. Jednotlivé zbraně jsou od sebe dostatečně odlišné a každá je užitečná pro jiný herní styl i preferenci. Zrovnatak u některých máte dodatečné nastavení třeba pro kadenci, režim palby nebo přiblížení hledí. Nás pobavilo nastavení unsafe u kolejnicové pušky, jejíž nabití je opravdu unsafe a může mít výbušné účinky. Každou zbraň jste nicméně také schopni střílet od boku, s lehkým zamířením či dokonce z pohledu první osoby. S některým speciálnějším vybavením lze také manipulovat i ve dvou. Největší odlišení jednotlivých hráčů ovšem přichází v systému takzvaných stratagemů.

Jde o sérii doprovodných možností, které si postupem hrou můžete v různých kombinacích brát na mise. Bavíme se například o různých typech náletů, přivolání střílen, bazuk nebo třeba podpůrného batohu se zásobami. Tyhle stratagemy se víceméně dělí do ofenzivních, defenzivních a podpůrných, díky čemuž si můžete nepřímo zvolit herní styl i roli, kterou chcete v týmu zastávat především.

Každý stratagem má své pro a proti, využití i cooldown. Takových náletů je aktuálně k dispozici sedm a každý je určen pro něco trochu jiného. Napalmový zapálí malé území, walking barrage vybombarduje větší lokaci a rocket pods se zase automaticky zamíří na největšího nepřítele. Co zároveň dělá stratagemy zajímavé, je mechanika jejich povolání. Nejedná se o žadné tlačítko. Musíte totiž stisknout kombinaci směrových kláves, které se u každého strategemu mění, abyste ho připravili a následně mohli hodit přivolávací granát. Chvílema je tento systém sice otravný a do jisté míry zbytečný, ale zrovnatak dává celkem fajn pocit, že skutečně do svého armádního hi-tech udělátka ťukáte nějaký rozkaz, kód nebo koordinace. A navíc je fajn, že se také vytváří stresující situace. Když je přímo za vámi vlna nepřátel, vyťukávat kombinaci pro nálet je najednou něco opravdu jiného, než jen za běhu stisknout jednu klávesu. Hlavně když uděláte chybu a musíte začít znovu. Zde ovšem mají hráči na konzolích výhodu, protože se jde při vyvolávání stratagemů stále pohybovat. Na klávesnici to děláte pomocí WASD, takže se musíte zastavit.

Celkovou atmosféru konkrétně vykresluje Helldivers 2 naprosto dokonale. Každá planeta je od sebe skutečně odlišná a ať už běháte po dunách, v zasněžených nížinách, džungli nebo něčem, co se snad dá popsat jen jako bitevní pole, v kombinaci s úžasným nasvícením se nejednou zastavíte, abyste okouněli na všechnu tu krásu.

To vás však většinou bude stát život. Zastavení v této hře nedoporučuji, protože náběh nepřátel je mnohdy neutuchající. Což je částečně upřímně škoda. Ač je zmiňovaný chaos většinou zábavný, je škoda, že navzdory všem dostupný systémům hra moc nepodporuje ani nedovoluje větší taktizování. Pokud přestanete aktivně všechno střílet a držet se na cestě, brzy se na vás všechno ze všech stran shrne a dlouho nevydržíte. Obzvlášť na těžších obtížnostech, které nemají problém na vás poslat tucty i větších nepřátel, jež vás bez problému i na dálku sundají na jednu ránu nebo jim v podstatě nejde utéct. V tomhle ohledu považuji s převedením do 3D za nedostatek to, že třeba práce s vertikalitou je ve hře poněkud minimální. Jen průběžně narazíte na vyvýšené kameny a menší skaliska, ale není tu nic extra, čím lze situaci na hracím poli takříkajíc vyrovnat. Na většinu se navíc dostanete jednoduše jen s jetpackem, jehož efektivita je přinejlepším diskutabilní. Často tak zkrátka musíte doufat, že nálet na toho silného nepřítele nemáte zrovna na cooldownu a že vám spoluhráči, kteří sami mají plné ruce práce, zachrání krk.

Je to však věc, která se může postupem času měnit. Helldivers 2 je totiž live-service titulem, který se stejně jako první díl bude s postupem času vyvíjet. Už nyní je přislíben velký mech, který by rozhodně pomohl. A další zajímavosti na sebe snad nenechají dlouho čekat. Zrovnatak je nutné počítat s tím, že nebudete mít vše dostupné na začátku a existuje zde systém postupu.

Plnění operací totiž nepřispívá jen osvobozováním planet, ale i vašemu osobnímu vývoji, a to hned v několika aspektech. Kromě zkušenostních bodů pro zvětšení levelu profilu, a odemknutí možnosti si koupit novou výbavu, budete také sbírat tři typy herní měny a tři typy materiálů. Jde však o velmi jednoduše pochopitelný systém. Materiály se dělí do stupňující kvality a dovolují vám si vylepšovat loď o dodatečné pasivní bonusy, jako je třeba zkrácení určitých cooldownů nebo zvýšení zdraví pro střílny. Nacházet je můžete v misích a pro vyšší kvalitu je třeba hrát na vyšší obtížnost. U měny to není o moc složitější. Ta základní, requisition, dovoluje kupovat nové stratagemy. Medaile, které stejně jako requisition získáváte z plnění misí nebo v misích samotných, zase můžete investovat ve warbondech.

Jedná se v zásadě o battle pass, který je ovšem zdarma. Místo předem daného postupu podle levelu můžete sami investovat medaile do jednotlivých stránek warbondu a šetřit si a následně odemykat výbavu, kterou zrovna chcete. Ve warbondech se totiž nenachází jenom kosmetické věci jako emoty nebo bannery, ale také zbraně či brnění.

Poslední dostupná měna se dá považovat za prémiovou. Jako jedinou si ji můžete koupit za reálné peníze a slouží k nákupu věcí v mikrotransakčním obchodě nebo pro prémiovou verzi warbondu, který alespoň v případě toho prvního přidává tři stránky nad rámec těch deseti, které jsou zdarma.

Zde ovšem přichází háček. Tuhle měnu nejen, že si můžete v základním warbondu odemykat, ale dokonce ji můžete nacházet v misích jako vše ostatní. Pokud pořádně mise prozkoumáváte, tak než základní verzi dokončíte, v pohodě si vyděláte na jeho prémiovou verzi a nejspíš i na pár dalších dopředu. Systém mikrotransakcí je v Helldivers 2 opravdu asi nejméně invazivní, jaký jsme v poslední době viděli. A za to palec nahoru. Dvojnásob, když evidentně neškodí hře jako takové. Její hraní tak nepůsobí jako práce navíc. Grind tu ve větší míře neexistuje a zkrátka jste nuceni hrát, zlepšovat se a zkoušet těžší obtížnosti z převážně vlastní iniciativy.

A jak už padlo, dělat tak budete rádi. Helldivers 2 je vážně ryzí zábavou. Když tedy funguje, jak má. V době vydání se hra potýká s problémy se servery v důsledku návalu hráčů a bohužel se často objevují i nepříjemné bugy. Stalo se nám, že jsme se zasekli v mrtvém nepříteli, v geometrii mapy, propadli se pod texturu, nechyběly ani problémy se započítáním odměny po dokončení mise, pády hry a podobně. Což je ohromná škoda.

V rámci nedostatků je také nutné vypíchnout i horší optimalizaci. Na některých sestavách s AMD grafikou dochází k častým pádům a i na RTX 4080 s Ryzen 7 7700 se hra na maximální detaily drží zpravidla kolem 80-90 snímků za sekundu na rozlišení 1440p. A to i navzdory tomu, že by šlo grafickou stránku posunout výš.

Jak už padlo, nasvícení je úžasné. Modely a animace jsou skvělé a celková kvalita prostředí také. Přesto jsou některé textury opravdu v nízkém rozlišení a největší problém spočívá v anti-aliasingu, který není moc efektivní a zubatých hran si lze všímat často.

Verze pro PlayStation 5 poté nabízí v základu dva režimy – kvality a výkonu. První zmíněný krom rozlišení 4K a stabilních 30 snímků za sekundu nabízí i vylepšené textury či efekty světla. Režim výkonu míří na stabilních 60 snímků na úkor rozlišení a bohužel i kvality textur. Rozdíl je opravdu znát. Za to ale nemůže jen rozlišení FullHD, ale také hůře vypadající oheň nebo některé výbuchy. To ovšem můžete zlepšit vypnutím motion bluru a bloomu. I konzolová verze umožňuje lehce nastavit anti-aliasing, což zlepší celkový vzhled hry. Ve finále jsme tak horší efekty hře odpustili. Ale nějaká zlatá střední cesta mezi těmito režimy je na místě.

Případné nedostatky naopak vyvažuje zbytek audiovizuálu. Všechno zní úžasně a obzvlášť pochválit musím epickou hudbu, která doprovází vaše šíření demokracie. Kolem a kolem je tak Helldivers 2 mechanicky překvapivě jednoduchou hrou, jejíž základní hratelnostní smyčka vás udrží klidně i desítky hodin s konstantním přísunem nových možností, zbraní a doufáme, že do budoucna i velkého počtu obsahu zdarma. Právě na této podpoře a její četnosti i kvalitě bude životnost hry stát a padat. Už teď to ale vypadá, že start hry předčil očekávání studia, tak uvidíme, co přinese budoucnost.