Halo Infinite - Recenze singleplayeru

Řeknu vám to na rovinu. Recenzovat Halo Infinite je složité. Troufl bych si říct, že to je dokonce jedna z nejnáročnějších recenzí, kterou jsem kdy dělal. Na jedné straně totiž máte legendární sérii s obrovskou fanouškovskou základnou a na druhé straně máte titul, který chci, aby se mi líbil, ale je podle mého názoru svou hratelností zastaralý. Při této recenzi jsem se tedy opravdu snažil brát v potaz veškeré aspekty hry a jak fungují jako celek. Proč se fanouškům můžou líbit a proč jiným zase sedět nemusí. Už teď vám tedy můžu říct, že číslo na konci recenze by mohlo být pro každého trochu jiné a tak vás poprosím, abyste nepřeskakovali na konec a opravdu si poslechli, co mám k této hře říct.

Ať už to ale vezmeme z jakéhokoliv pohledu, toto bohužel není ten velký, tříáčkový titul, který bych od Microsoftu očekával a který měl být původně jedním z důvodů, proč si koupit Xbox Series X (než byl titul poté tedy o rok odsunut).

Ještě než se do samotné recenze pustíme, je nutné zmínit, že zde budeme hodnotit pouze singleplayerovou kampaň Halo Infinite. Multiplayerovou část lze stáhnout jako samostatnou hru zcela zdarma, a proto na ni u nás najdete recenzi zvlášť. Už ale nebudu zdržovat a pojďme se podívat, jak dopadlo pokračování této legendární série.

Halo Infinite je střílečka v polootevřeném světě z pohledu první osoby s relativně velkým zaměřením na příběh. Tato série má dlouhé kořeny a historie universa Halo je opravdu rozsáhlá. Pokud jste tedy předešlé díly nehráli, možná se můžete obávat, že nebudete vědět, co se děje. A pravda je to tak napůl. Hra v dialozích vysvětluje některé základní věci, abyste se chytali, ale často nepředstavuje postavy, na které se občas hlavní protagonisté odkazují. Naštěstí zápletka příběhu není příliš složitá. Jako Master Chief havarujete na novém prstenu a snažíte se zastavit jeho aktivaci. I když námět není nutně nezajímavý, strukturou jde bohužel o klasiku typu: Tahle postava je špatná a je potřeba ji zabít. Po cestě za doprovodu vaší AI asistentky se dozvíte nějaké zajímavosti a dojde i na nečekaná překvapení. Ale jako celek mi příběh Halo Infinite přišel průměrný a nemůžu říct, že bych byl nadšený ani ze stylu, kterým byl tento díl série zakončen. Nebudu ale spoilerovat.

I když je ale celá zápletka spíše průměrná, tak si mě hra naštěstí udržela skvěle napsanými a vtipnými postavami, jež se v průběhu emočně vyvíjejí a jejich dabing působí opravdu autenticky a reálně. S tím jde ruku v ruce i scenáristika cutscén, na které je i přes průměrnější grafické zpracování radost koukat. V naší verzi, kterou jsme dostali před vydáním, nicméně chyběla česká lokalizace. Jsou sice zvěsti o tom, že ve hře být má, ale osobně tomu nevěřím. Pokud vám na tom tedy záleží, určitě si přítomnost češtiny v plné verzi zkontrolujte.

Halo Infinite je koncipováno jako taková polootevřená hra. Máte zde menší otevřený svět, jehož tři sektory se vám budou postupně odemykat. Ze světa poté vstupujete do jednotlivých misí, kdy vás hra klidně i na hodinu uzavře do lineárních pasáží v různých budovách a strukturách. Rozhodně tak nejde o otevřený svět, jak ho znáte třeba ze Skyrimu, GTA nebo Horizon Zero Dawn. Jde o lineární hru, která nabízí otevřený svět spíš jako vedlejší zábavu. A to je dobře, protože aktivity ve světě příliš zajímavé nejsou. Většinou jde o vystřílení základny, vystřílení checkpointu nebo zastřelení elitního vůdce. Všimli jste si, co mají tyhle tři věci společného? Střílení. Prakticky vše, co budete v otevřeném světě dělat, je střílet. Najdete tady také audio záznamy, které vám trochu rozšíří příběh, ale jinak je svět prázdný a úkoly nejsou nějak rozmanité. Zapomeňte třeba na závodní časové výzvy nebo cokoliv kreativního. Osobně jsem zde většinu času strávil ve vozidlech, která sice působí trochu bez váhy a řídí se divně, ale i tak poskytnou hromadu zábavy a krásně se v nich blbne. 

Naštěstí vás hra do aktivit v otevřeném světě málokdy nutí a můžete se jim tedy vyhnout a jít pouze po příběhových misích. Ve finále se z toho tedy stane příjemný mix lineárních a otevřených částí, kdy sice ani jedna z nich neexceluje, ale jako celek působí příjemně. I tak bych si ale strašně přál, aby 343 Industries otevřený svět dotáhlo někam dál a nesloužil jenom jako věc navíc, do které se vrátíte po dohrání hry, abyste si posbírali všechny achievementy.

Jak se to ale vlastně hraje? Bohužel tady začnu narážet na moje hlavní problémy s tímto titulem. Halo je a vždy bylo totiž trochu pomalejší a možná až moc prostou hrou. Dříve toto možná fungovalo, ale moderní hry tohoto žánru se už dnes posunuly dál a nabízí často komplexnější a zábavnější soubojové mechaniky než právě série Halo. A to došlo i vývojářům a jde vidět, že se snažili v tomto díle přidat novinky. Najdete zde například přitahovací hák, možnost uskakovat nebo hodit na zem štít. Stále vás však hra bude nutit hrát především pasivně. Většinu času budete běhat od sloupu ke sloupu, střílet a krýt se před nepřáteli. A ať jsem snažil, jak jsem chtěl, této hratelnosti jsem prostě nepřišel na chuť.

A když už jsem zkoušel hrát agresivně, podobně jako byste to dělali například v Doomovi nebo Wolfensteinovi, bylo mi herními mechanikami jasně vysvětleno, že to není ten zamýšlený způsob, i když je vaše postava díky přitahovacímu háku docela pohyblivá. Největším problémem je systém regenerace životů, který vám zdraví obnoví pouze v momentě, pokud vás několik vteřin nic netrefí. Nejlepší tak je si zalézt do krytu a čekat. Není žádný jiný způsob, jak si životy obnovit a ať jste tedy dobří, jak chcete, vždy se jednou za čas budete muset z boje stáhnout a prostě čekat. Akční hratelnost nepodporujou ani divně přiřazená tlačítka na konzoli, kdy musíte složitě přepínat mezi přitahovacím hákem, uskakováním, bariérou a skenerem nepřátel. Zdá se to možná jako maličkost, ale proč proboha nemůžu alespoň hák a uskakování používat naráz. 

Často se mi taky stávalo, že mě nepřátelé zabili na jednu ránu. Ať už kvůli špatnému načasování, kdy mě prostě trefili dva najednou, nebo kvůli explozivním barelům, které se občas válí kolem vás. Tento problém často hry řeší tím, že vám dají ještě poslední šanci, pokud by vás měla rána zabít. Určitě to znáte, obrazovka se vám přepne do černobíla a víte, že máte namále. Tady z plných životů můžete na normální obtížnost rovnou umřít. A už vidím ty komentáře „novináři by dneska chtěli všechny hry lehké a neumí se vypořádat s těžší obtížností“, ale ne, to není validní argument. Mám rád dobrou výzvu, ale pokud umřu od dvou náhodných sniperů, jenom protože náhodou vystřelili naráz a já měl prostě smůlu, to je akorát frustrující a v Halo Infinite se mi to stalo víckrát, než snad ve všech hrách, jež jsem kdy hrál dohromady.

Teď už si ale prostě spíš stěžuju. Vraťme se k soubojům jako k celku. Pokud vás baví pasivnější soubojový systém, který Halo vždy mělo, bude vás bavit i tady. A to je důležité. Typů nepřátel je hromada, jsou rozmanití, hra je představuje pěkně postupně a u jejich hlášek se budete bavit celou dobu. O spoustu kreativních zbraní se také nemusíte bát. Ať už to je jakýsi zápalný plazmový granátomet, energetická puška, která se odráží od zdí, nebo prostě obří kladivo. Nejvíce zábavy si užijete v druhé polovině hry, kdy máte přístupný opravdu celý arzenál. Samotná střelba ze zbraní pak působí dobře – má váhu a zvuky jednotlivých zbraní jsou zpracovány kvalitně.

Na bosse, kterých ve hře rozhodně není málo, mám trochu smíšené pocity. Na jednu stranu je většina z nich kreativní a je zábava proti nim bojovat. Na druhou stranu je jejich obtížnost ale příliš nízká. Většinou mi je trvalo zabít maximálně dvě minuty a přišli mi často jednodušší, než klasičtí nepřátelé před nimi. Je tedy škoda, že nejsou větší výzvou, protože jsou jako postavy dobře vybudováni a souboje proti nim jsou i přes nižší obtížnost stále jednou z lepších částí hry.

Nejde ale jen o střelbu, ale taky o to, kde se střílí, tedy o design úrovní. Zde se vývojáři zaměřili více na vertikalitu. Skoro každá místnost, ve které se ocitnete, bude mít víc než jedno patro a venku většinou najdete budovy nebo kopce, ze kterých budou odstřelovat buď nepřátelé vás, nebo vy je. I když budete narážet občas na stejné místnosti, není to do bodu, kdy by mi to přišlo otravné. Spíše mě ale mrzelo, že prostory působí prázdně. I když chápu, že jde o stylizaci, protože se titul odehrává v budoucnosti v mimozemských stavbách, věřím, že by hře nějaký ten lepší design prostředí prospěl. Pravidelně běháte dlouhými prázdnými koridory a vaše krytí jsou často pouze velké kvádry bez jakéhokoliv zasazení do světa. Zatímco v jiných hrách se schováváte třeba za zničenými vozidly, stoly s počítačemi nebo klidně za stánky s potravinami, tady to je prostě velký blok železa. Určitě by přece šlo vymyslet něco kreativnějšího. Nějaké dobíjecí stanice, sci-fi počítače nebo malé dílny se zbraněmi. Jak jsem už říkal, vím, že jde o jistou stylizaci a Halo takto vypadalo vždycky, ale možná už je čas se posunout dál.

Něco podobného platí vlastně pro grafiku obecně. Textury mají vysoké rozlišení a efekty jsou pěkné. I tak se ale nemůžu ubránit pocitu, že tohle prostě nevypadá jako next-gen titul. Přiznám se, že pro mě bylo těžké odhalit proč. Na první pohled mi totiž vysloveně nic nevadí, ale zároveň scény často prostě nepůsobí správně. Zaměřili jsme se tedy s Fiolou na detaily a snažili se přijít na to, proč většina scén (hlavně těch venku) vypadá divně.

Vezměme si například tento záběr (1). Pokud se podíváte, odkud svítí slunce a jak jsou nasvíceny pilíře nalevo, můžete vidět, že nasvícení vůbec neodpovídá. Zatímco světlo vypadá, že svítí zpoza pilířů, zde na ně dopadá zepředu. Na květinách (2) zase nejsou stíny správně nastaveny a příliš tak vyčnívají. To, co ale ve finále dělá ve scénách největší problém, jsou kontaktní stíny, které na některých objektech úplně chybí. 

Kontaktní stíny, jak už můžete odvodit z názvu, mají za úkol přidat stíny tam, kde se předmět dotýká jiného. Tyto stíny zároveň zahlazují přechody mezi dotýkajícími se objekty. Jako například u skal a hlíny. Tam, kde se jeden kus skály dotýká druhé nebo kde se kámen dotýká země, by měl stín odpovídat nasvícení celé scény. V Halo Infinite tyto kontaktní stíny často jednoduše nejsou (3, 4) a to je ten důvod, proč na vás grafika hry může působit divně. Na tomto příkladu dokonce stín předmětu neodpovídá vůbec (5).

Teď vám samozřejmě jednotlivé detaily zdůrazňuji a určitě byste problémy s grafikou našli i u spousty moderních her, kdybyste se podívali opravdu zblízka. U Halo Infinite je však rozdíl v tom, že tyto nedostatky tvoří grafiku, která následně jako celek působí chvílemi podivně, i když třeba nebudete vědět proč.

V budoucnu vývojáři slíbili podporu ray-tracingu, nicméně to vypadá, že funkce bude dostupná pouze pro PC. I tak by to ale mohlo snad grafiku vylepšit. Halo Infinite jsme hráli na Xbox Series X, kde je aktuálně zpřístupněn pouze režim kvality a hra běží v stabilních šedesáti snímcích za sekundu. V mém průchodu jsem nenarazil prakticky na žádné propady a dokonce ani na zásadní bugy. Je trochu smutné toto vyzdvihovat, ale jsem rád, že jsme se konečně dočkali hry, která v dnešní době vychází opravdu funkční. Minimálně na Xboxu.

To ale neznamená, že je titul kompletní. Kromě ray-tracingu chybí i kooperační režim, který je podle mě důležitou součástí této série. Už teď jde dokonce vidět, že je pro něj hra připravená. Otevření mapy například nepauzne hru a většina aut má nějaký namontovaný kulomet, který bude moct následně druhý hráč ovládat. Aktuálně do něj můžete posadit maximálně NPC. Stejně jako skoro každá hra, i tato bude určitě větší zábava s kamarády a její přítomnost v Game Passu z ní dělá ideální střílečku, kterou si můžete po večerech v coopu zahrát… až ho tedy za půl roku přidají.

Halo Infinite je tedy asi tím, co jsem upřímně očekával. Soubojový systém zůstal více méně stejný a troufnu si říct, že pokud se vám nelíbil dřív, nebude se vám líbit ani teď. Příběh vás zaujme maximálně v momentě, pokud jste více investováni do univerza Halo a grafika vás rozhodně neohromí. Jestli jste ale fanoušky série, tak si tento díl užijete. Zbraně i nepřátelé jsou kreativní a rozmanití. Cutscény a dabing postav je zvládnut na výbornou a myslím si, že přibližně desetihodinová příběhová linka je pro tuto hru tak akorát. Pokud ale chcete vystřílet všechny základny ve světě, dostanete se i k dvaceti hodinám. Nesmím zapomenout ani na skvělou hudbu, která funguje jak v popředí, tak i jako podkres při soubojích či prozkoumávání světa. Stejně tak i zvuky obecně jsou skvělé.

Ve finále mi ale přijde, že Halo Infinite tuto sérii příliš neposunulo a celkové zpracování tohoto titulu působí jako takový divný mezikrok. Jako kdyby se vývojáři snažili hru udělat zábavnější, rychlejší, otevřenější, větší, hezčí a vlastně úplně nevěděli, jak na to. Grafika je lepší, ale jak už jsem rozebral, má spoustu problémů. Vaše postava je pohyblivější, ale stále musíte hrát pasivně kvůli postupně regenerujícímu se zdraví. Otevřený svět je osvěžující, ale nedomyšlený, jednotvárný a přijde mi, že tady je jenom proto, aby tady byl. Každá novinka má prostě nějaké „ale“. 

Jak jsem říkal na začátku, hodnocení této hry bude pro každého trochu jiné. Za tým Indiana ji, jak jen objektivně to dokážu, doporučuji na 7 bodů z 10. Pokud ale máte Halo rádi a víte, že vás baví soubojový systém této série, zvyšte si doporučení na 8. Jestli vás ale naopak souboje ze záběrů nezaujaly, možná snižte číslo i na 6. Jedno je pro mě po recenzování tohoto dílu ale jasné – pokud se tato série v budoucnu neposune, už s námi dlouho nezůstane.