Každý má svou nejoblíbenější hru. Ale stejně jako je krása na ni vzpomínat a vracet se k ní, je ještě lepší pocit ji poprvé hrát a nasávat všechny aspekty, které nabízí. Úplně původní Final Fantasy VII za mě patří mezi průkopníky RPG žánru. Hlavně díky svému příběhu. První část remaku jsem si náramně užil a v recenzi jsem jí dal před čtyřmi lety devět bodů z deseti. Jenže to jsem ještě netušil, jak velkým vylepšením bude druhý díl s podtitulem Rebirth. Tohle totiž není „jen pokračování“, ale zcela nová hra, která nejen vylepšuje soubojový systém a grafiku. Zároveň přináší otevřený svět, který má doopravdy co nabídnout. Hlavně se herní doba zněkolikanásobila z průměrně 35 na 150 až 200 hodin. A víte, co je na tom nejlepší? Od začátku do konce budete sedět na kraji židle a plně nasávat atmosféru a herní prvky jedné z nejlepších her vůbec. Final Fantasy VII: Rebirth totiž předčilo i má očekávání.

Rebirth je druhým remakem původního PlayStation 1 titulu. První díl, jen s podtitulem Remake, zabíral úvod hry, který se točil kolem bombardování Mako reaktorů a prvního souboje se Sephirothem. Na to Rebirth přímo navazuje tím, že se Cloud zbytkem týmu dostává z Midgardu a snaží se najít Sephirota, zjistit co se děje s tajemnými postavami v hábitech a proč si Cloud pamatuje něco zcela jiného než Tifa.

K tomu ale nebudete mít bez hraní prvního dílu žádný kontext. Jinými slovy si upřímně myslím, že Rebirth bez něho nemá cenu vůbec hrát. Neznamená to však, že byste se úplně nechytali. Jenže právě remake začal budovat vztahy mezi postavami tak, aby se vše mohlo naplno v Rebirth rozjet. A tuhle jízdu si užijí jak nováčci, tak veteráni. Nový díl totiž přichází s takovými změnami, že i letití fanoušci zažijí momenty překvapení, kterými se Rebirth od své původní podoby odlišuje.

Je velmi těžké popsat kvality příběhu, aniž bych cokoliv vyzradil. Naštěstí mi v tomhle jdou vývojáři lehce naproti, protože nově velká část rozhovorů s postavami nabízí dialogové možnosti. V závislosti na vašich volbách si například Yuffie začne dělat srandu z Clouda, jak marně se snaží o Tifu. Red prohloubí svůj vztah s Aerith a stane se její oporou. Barret má prostor ukázat své otcovské pudy a takhle bych mohl pokračovat dál. V důsledku toho také můžete během hraní narazit naprosto na jiné ukázky než já. A věřte mi, že nepřeháním, když prohlásím, že jde o jeden z nejlépe napsaných herních příběhů. Hlavně díky postavám a výborné režii ukázek.

Nejlepší na tom je, že krom příběhu ovlivňují vztahy postav i soubojový systém. Váš tým se bude ke konci skládat ze šesti hratelných postav. Ale najednou můžete ovládat jen tři. Mimo souboje mezi nimi ale můžete rychle přepínat bez nutnosti otevírat menu. Ale čím více s nimi bojujete a jak často používáte společné synergy útoky, tím více roste vaše pouto. Tím se vám odemykají další nejrůznější útoky. Ať už jde o menší společné, kdy Aerith vyhodí Tifu do vzduchu nebo si zavolá Barreta na obranu, až po silnější synergy schopnosti. Fungují stejně jako Limit útoky neboli nejsilnější možný útok, který se postupně nabíjí během souboje. Jenže synergy schopnosti se týkají vždy dvou konkrétních postav a mají několik typů. Můžete si dočasně navýšit manu nebo používat více speciálních útoků či dočasně být odolný proti všem fyzickým útokům. 

Samotný souboj ale není jen klasickým hack’n’slash. Pro větší výběr speciálních schopností, kouzel a předmětů je potřeba dočasně zpomalit čas. Tím pádem si můžete v klidu vybrat co chcete udělat a na jakého nepřítele chcete zacílit. Hlavně takhle můžete dávat rozkazy vašemu týmu, který jinak používá jen základní útoky, výjimečně pokročilejší schopnosti. A pokud ani to nestačí, můžete se kdykoliv ujmout ovládání ostatních. Tuhle výbornou kombinaci taktických a hack’n’slash soubojů zvládal již první díl. Jenže v kombinaci se společnými útoky a novými schopnostmi se posouvá souboj na zcela novou úroveň. Zároveň je větší důraz věnován i na souboj ve vzduchu. Hlavně se Cloud naučil i základní útok na dálku. Nemusíte jen zběsile přepínat na Barreta nebo Aerith. Pokud se vyhnete nepřátelskému útoku, můžete s Cloudem začít šlehat větrný útok na dálku. K čemuž se lehce váže i další vylepšení. Většina nepřátel má proti některým elementárním útokům a kouzlům zvýšenou, či sníženou odolnost. U prvního dílu se často stávalo, že například elektrická kouzla jste měli jen na postavě, která momentálně nebyla dostupná. Nyní si můžete ve stromu dovedností odemknout i slabší útoky, které nejsou závislé na maně a zároveň mají elementární poškození. Jsou sice mnohdy slabší, ale silně navyšují stagger.  

Ten neprošel žádnými změnami a funguje stále velmi dobře. Silnější nepřátele lze porazit používáním slabších útoků, které ale cílí právě na tento ukazatel. Po jeho naplnění dáváte dočasně větší poškození a nepřítel se vám nemůže bránit. Hlavně u boss fightů se vyplatí toho využívat. Ty na vás nečekají jen v příběhových misích, ale můžete na některé narazit při průzkumu světa, případně si je průzkumem odemknout u Chadleyho, který opět slouží na výrobu vzácných materií pro vylepšení zbraní a nabízí také VR arénu. Zde můžete trénovat, plnit vedlejší souboje nebo si odemykat summony do boje. Jde o nejsilnější stvoření Final Fantasy světa. Jejich porážkou ve VR misích si je odemknete pro vlastní použití v boji. Pokud jsou na vás ale tyhle úrovně moc těžké, můžete si nově snížit jejich obtížnost, když najdete speciální krystaly. K nim vás dovedou jejich menší svítivé verze. Krystaly totiž uchovávají informace o summonech. Jenže čím více informací máte, tím lehčí souboj bude. Tohle odměňování za průzkum působí přirozeně a nejde jen o vedlejší aktivitu, kdy se hloupě vydáváte za otazníkem. 

Při průzkumu můžete stejně narazit na lifespringy, díky kterým zjistíte, kde se nachází jaké suroviny. Což je podstatně důležitá informace, protože si z nich můžete vyrábět lektvary a vybavení. Hra tím dobře vyřešila problém z jedničky, kde stačilo hledat truhly. Nejvíce se mi však líbí, jak vůbec lifespringy najdete. Zde jde vidět, že se hra inspirovala u Ghost of Tsushima, protože vás k nim dovede sova. Nebo malý chocobo vás navede ke zničeným stanicím. Mnohdy tak stačí se orientovat pouze podle prostředí. Ve hře jsou ale i věže, které vám ukážou, kde se co nachází, což potěší hráče, kteří potřebují více vést za ruku. Každý region je totiž něčím odlišný. Grasslands jsou otevřené, prostorné a plné nejrůznější fauny a flóry. Junovu je zpustošené těžbou organizace Shinra. Nejen že jde o vyprahlé části, ale budete muset více překonávat skály. Ale pak tu máte i prostorná živá města, oceán, pláže nebo lesy plné skrytých lokací.

Pokud chcete, můžete celou dobu řešit jen příběh a vedlejší aktivity vypustit. Ale za jejich plnění a průzkum získáte unikátní vybavení, které byste si jinak museli za draho koupit, nebo byste vůbec nemohli získat. Vedlejší úkoly přináší mnohdy zajímavé příběhy, které dotváří celý svět nebo blíže prohlubují vaše vztahy s postavami. Aerith bude potěšená, když pomůžete najít ztraceného chocoba. Vy tím ale získáte přístup k novému druh, díky kterému se dostanete na jinak nepřístupná místa. Obdobně si můžete odemknout minihry, ať už jde o arénu, drtivou porážku se žábama nebo nové karty do Queen’s Blood. Jde o jednu z nejlepších karetních her, na které jsem kdy mohl narazit. A to patřím do tábora, kterého nebavil Gwent. Ale všechny možné odměny z miniher a vedlejších úkolů stojí za to. Nejde jen o části vybavení, ale celé herní aktivity nebo možnost rychle cestovat mezi regiony. 

Příběh jsem dohrál po necelých 50 hodinách. Ale průzkumem světa a plněním všemožných aktivit přes fotbal až po nahánění mooglů jsem strávil dalších 80 hodin navíc. A to nejsem zdaleka u konce. Přitom jsem ale nikdy neřekl, že se mi nechce něco plnit, protože každá aktivita byla v něčem jiná. Což jednoznačně chválím. Vše má svůj význam a nejde jen o otazník na mapě.  

Po celou dobu vás bude doprovázet malebný soundtrack, který je velmi emotivní. Kombinuje hned několik stylů, aby se hodil ke každé scéně co možná nejlépe. Čehož si rozhodně všimnete, protože nyní obsahuje téměř dvojnásobné množství skladeb. Takže tu máme jak ty poklidnější vhodné na průzkum, tak i agresivnější, aby vám začala pumpovat krev v žilách. 

Která bohužel bude, i když se podíváte na technický stav hry. Nejde o nic výrazně špatného. To vůbec. Jen na oba herní režimy vám sem tam naskočí některé textury v pozadí. Režim výkonu cílí na 60 snímků za sekundu, na kterých se celou dobu drží. Ale vše vypadá zvláštně máznutě. Pokud sedíte dál od televize, rozdílu si možná ani nevšimnete. Ukázky jsou ale in-game, takže horších modelů si v tenhle moment všimnete. Vývojáři o problému ale ví a pracují na opravách. Režim grafiky naopak přináší jedny z nejkrásnějších a nejdetailnějších modelů. Ať už jde o vlasy, látku, detaily na zbraních nebo oči. Zde hra doopravdy září. Drží se na stabilních 30 snímcích za sekundu. Hra nevyžaduje žádné šílené akce, takže i při nižší snímkové frekvenci vypadá dobře.

A to by upřímně bylo jediné výraznější negativum na hře. Protože jinak po všech stránkách vzalo Rebirth téměř excelentní Remake a vše na něm vylepšilo a obohatilo. Ať už mluvíme o vztazích mezi postavami, lepším vyprávění, průzkumu světa nebo originálním a zábavným soubojovém systému. Během více než sto hodin jsem se ani jednou nenudil. Po opravdu dlouhé době jsem měl pocit, že nehraju jen skvělou hru, ale doopravdy výbornou. I jakožto znalec původního příběhu jsem seděl na kraji židle celý napnutý, co se momentálně stane. Zkrátka šlo o neskutečný zážitek, který musím všem maximálně doporučit. Tady se už ani nejde vymlouvat na to, že jde o japonský titul. Vše se zde výborně doplňuje a má své místo. Z Final Fantasy VII: Rebirth se stala má nová nejoblíbenější hra, ke které se budu s radostí vracet ještě velmi dlouho. A více než kdykoliv jindy jsem přesvědčen, že to tak budou mít i úplní nováčci série.