Crash Team Rumble ukazuje typické neduhy live-service her

Ať už je to náročná plošinovka, zběsilé závody nebo minihry v party hře, série Crash Bandicoot se za ty roky činila. A to i v poslední době s vydáním remaku původní trilogie, úžasného čtvrtého dílu a remaku závodního Crash Team Racing. Activision moc dobře ví, že tahle bandikutí zábava ještě neřekla svoje poslední slovo a nezničila poslední bednu. A i my tomu pevně věříme. O to větší je škoda, že nově vydané Crash Team Rumble je tak akorát sice zábavným, přesto nedotaženým zahučením do vody.

Klasické hratelnosti plošinovky nebo závodním motokárám dejte sbohem. Crash Team Rumble míří na jediné – týmovou 3D akční předháněčku v tom, kdo jako první posbírá potřebný počet ovoce wumpa. To, komu se to podaří, přitom závisí na celkem čtyřech hráčích pro každý ze dvou týmů, a také na tom, zda jednotliví hráči dostatečně plní svou roli. Pobíhání po mapě jako nejen ztřeštění vačnatci totiž není tak úplně tou jedinou náplní jednotlivých zpravidla tříminutových zápasů, jak se totiž může na první pohled zdát.

Jak už jsem zmínil, to, o co se oba týmy snaží, je nasbírat dostatek ovoce a odnést ho do týmového banku ve formě velkého kruhu. Ale zda se na to musíte jako jednotlivci zaměřit se odvíjí na vámi zvolené postavě. Tak trochu na způsob stále populárnějších hero shooterů a částečně i závodního Crash Team Racing se Rumble pyšní vlastním seznamem hratelných hrdinů. A samozřejmě i záporáků. Každý přitom disponuje jinými statistikami, schopnostmi a také rolí, na kterou je v rámci týmu přizpůsoben. V době vydání titulu a přípravy recenze se ve hře dohromady nachází osm postav a každá z nich má jedno ze tří zaměření. Může se jako v případě Crashe, Tawny a nováčka Catbata jednat o tzv. „Scorery“. Tedy něco jako střelce; postavy, které dokáží najednou pobrat nejvíce ovoce, ale nemusí tak úplně vynikat v přímém boji. Coco a Neo Cortex se zase řadí do kategorie „Boosterů“. Spíše podpůrných postav, které místo ovoce dokáží najednou pobrat více relikvií, ke kterým se dostanu o něco později. V neposlední řadě, a v případě Dingodila a N. Bria, může jít ještě o „Blockery“. Hromotluky, kteří naopak vynikají v zastavování postupu nepřátelských hráčů.

Ačkoliv byste se podle role měli více zaměřit na to, na co se postava specializuje, se všemi tak nějak zvládnete dělat všechno. Ve finále je rozdíl vlastně spíše jenom v tom, zda udržíte více ovoce, relikvií, nebo vydržíte o něco víc v přímém boji. Vůbec největší rozdíly tak přichází v samotných postavách, a to i v rámci stejné role. Každý hrdina nebo záporák se totiž hraje dost odlišně a má úplně jiné schopnosti, které budete navíc moc dobře poznávat z hlavních dílů série. Crash je asi takový nejzákladnější a nechybí mu klasické otočky, skluz nebo rozplácnutí se. Naproti tomu Neo Cortex disponuje svou střelnou zbraní, dokáže z nebe shodit piano a když se trefí, což není nejjednodušší, tak i na chvíli transformovat cizího hráče třeba na kuře. Dingodile, coby asi nejsilnější hrdina, zase dokáže máchat svým ocasem a svým vysavačem z ostatních hráčů vysávat ovoce. Někteří jsou tedy pohyblivější – Tawna má třeba svůj přitahovací hák – jiní dávají větší rány, nebo si zase poradí více na dálku. Což osobně cením, že nejde jenom o skoro až glorifikované skiny, ale skutečně zajímavou volbu, která má vliv na to, jak hrajete. Stejně tak jako speciální dovednost, kterou si můžete zvolit nezávisle na postavě a kterou si dobíjíte primárně správným hraním za vaší roli. Ve výběru najdete takové unikátní kousky, jako je léčivá lednice nebo déšť odpadků, ale rozhodně není radno na tyto věci koukat skrze prsty, protože mohou dost zásadně změnit průběh zápasu.

Což mě pomalu přivádí k mapám. Těch je v aktuální chvíli ve hře devět a jen po pár hodinách jsem došel k zjištění, že je to žalostně málo. Jak si asi dovedete představit ve zmíňovaném kontextu osmi hráčů a toho, že zápasy trvají kolem tří minut, mapy jsou extrémně malé. Což samo o sobě není problém, naopak díky tomu vzniká krásný chaos a nikdy jen tak zdlouhavě nikam neběžíte. Velmi rychle se ale všechno okouká a přijde moment, kdy si řeknete, že i trojnásobek map tam měl být už od začátku. Možná by tomu alespoň pomohla nějaká různorodost elementů; ať už jde o změnu denní doby či dokonce počasí, jiné power-upy, jiné rozsazení týmových banků či něco takového. Bohužel jsou ale mapy pevně dané a ačkoliv jsou pěkné a vlastně nemám po stránce jejich designu i z praktického hlediska nějaké zásadní výhrady, jde o jeden z hlavních faktorů, které člověka zkrátka vedou k názoru, že tu toho obsahu není tolik.

Abych ovšem nekřivdil, na samotných mapách se toho rozhodně děje dostatek a jsou od sebe dostatečně odlišné. To hlavně díky tomu, že každá mapa disponuje svými unikátními power-upy. A zde se dostáváme právě k dříve zmíněným relikviím. Kromě ovoce můžete po mapě sbírat právě i ty a pomocí nich poté na nějakou dobu pro svůj tým odemknout jeden z dostupných zlepšováků. Třeba na mapě Tiki Towers můžete za pouhé dvě relikvie odemknout katapult – nebo abych byl přesnější: bandicootapult – který vás vystřelí na vršek středové věže. Za větší počet relikvií můžete odemknout bombardování, a pokud relikviím pověnujete dostatek času, možná dokonce stihnete dříve než nepřátelský tým našetřit na ultimátní power-up v podobě masky Uka Uka, která na celou mapu sešle smršť meteoritů. Jak ale bylo zmíněno, každá mapa přichází s něčím vlastním. Tar Valley s lávovou říčkou uprostřed nabízí masku Aku Aku nebo rozházení poškozujících hub. V zelení opředené Serenity Gardens můžete nechat vyrůst bonsai plný wumpa nebo si nasadit útočnou masku Akano. Tovární Rusted Refinery prozměnu obsahuje možnost na mapu vypustit písečnou bouři, na týmový bank posadit hořáky nebo přidat efekt výbušných skoků, které se nepřátelům vážně líbit nebudou.

Tuhle variabilitu osobně cením a každá mapa, podobně jako v případě postav, nepůsobí jenom jako glorifikovaný reskin, ale jako svoje vlastní a vcelku pamětihodná věc. Dokonce se mi líbí, že se liší i natolik, že se nedrží stejných designérských postupů. Městské City Scrape je relativně velké a dost vertikální se spousty možností, jak někam zahučet. Případně kam poslat nepřítele do věčných lovišť. Příjemná pláž na Just Beachy je naopak dost malá, vcelku plochá a díky tomu i bezpečná.

Posledním elementem, který mapy obsahují a zasahuje do hratelnosti jsou ještě gemy. Platformy zpravidla v sérii tří nebo čtyř, na které musíte skočit, abyste je obarvili do barvy svého týmu. Po označení celé série a jejím držením po nějakou chvíli pro svůj tým získáte dodatečné posílení k zisku wumpa při jejich odevzdávání do banku. Tohle je pravděpodobně ta hlavní věc, která určí, zda váš tým vyhraje, nebo prohraje. Pokud tedy nejsou členové vašeho nebo nepřátelského týmu úplná vemena, což se bohužel z mých zkušeností stává docela často.

Crash Team Rumble tak ve finále dělá vlastně celkem fajn věci se svými postavami, mapami a vlastně příjemnou herní smyčkou. Problém aktuálně vidím primárně v pocitově solidním nedostatku obsahu, který zároveň vede k rychlému nástupu stereotypu nebo alespoň ohrátí. Což je zkrátka neduh live service her; stejně tak jako přítomnost battle passu, pomocí něhož si můžete pro své postavy odemykat nové skiny, čepice, batohy, emoty nebo pro svůj profil třeba pozadí či hudbu, která hraje na konci zápasů, když jste ze všech hráčů nejlepší. Za nijak agresivní zdejší mikrotransakce nepovažuju, battle pass a jeho obsah ani za urážlivý, přesto si řikám, jestli by ve finále pro životnost hry v Activisionu neudělali líp, kdyby se jednalo o free-to-play titul. Už co jsem Crash Team Rumble hrál v den vydání jsem měl možnost zažít sice dost mírné, přesto už existující problémy s nalezením všech hráčů pro zaplnění lobby.

Je tak otázkou, zda už můžeme plánovat datum na pohřeb nebo jestli sezóny, updaty a nový obsah přijde s takovou kadencí, že se za pár měsíců Crash Team Rumble vyhoupne někam nahoru. Osobně bych ale ocenil, kdyby nakonec hra začala zkoušet i něco dalšího. Ta týmová předháněčka sice na první dobrou působí celkem zábavně a vyváženě, ale vlastně musím říct, že mi chybí něco na způsob dalšího Crash Bash. Tenhle titul naopak působí tak lehce zaseknutě na jedné notě s celkem rychlým nástupem stereotypu, což zkrátka není úplně dobře.

Takže ačkoliv není velké množství věcí, které lze přímo chválit, vlastně si ani není na co vysloveně stěžovat. Všechno se ovládá jednoduše a skvěle, grafika se drží příjemného ostrého a animovaného stylu jako v posledních letech a hudba… Hudba je vlastně většina nejlepších skladeb z ostatních dílů, takže i když není nová, je skvělá. Optimalizace s výjimkou jednoho neduhu také nepředstavuje žádný problém. A co že je ten neduh? Bude to znít jako fakt špatný vtip, ale hra strašně často crashuje. Prostě padá. Při načítání, při hraní, v menu; kdykoliv a kdekoliv se jí náhodně zachce. Ale tento neduh snad brzy vývojáři opraví.

Ve finále je tedy Crash Team Rumble od Toys for Bob příjemnou a dost jednoduchou týmovkou, která bohužel v aktuální podobě vydrží tak maximálně na pár večerů. Možná s ní zejména mladší hráči budou mít největší zábavu, především díky velmi nízkému „skill ceilingu“. Tedy že se nemůžete ve svém hraní moc zlepšovat, protože hloubka jednotlivých mechanik není moc velká. Ale pokud dostatečně rychle přijdou nové mapy, nové postavy a ideálně i nové módy, mohlo by jít časem o opravdu fajn oddechovku po těžkých dnech, kdy si prostě chcete jen na doslova pár minut sednout a trochu se zrelaxovat třeba tím, že se jako N. Brio proměníte ve velkého mutanta, který kolem sebe máchá pěstma a rozmlátíte pár lidí. Pokud ale nechcete nebo aktualizace nebudou přicházet rychle, mám o budoucnost tohohle projektu velký strach.