Blasphemous 2 je fan(t)a(s)tickou řežbou

A tehdy; na úsvitu 17. dne, vyšla recenze na Blasphemous 2. Matka Boží, obracejíc se v pláč, bědovala nad ztrátou svého syna po dobu dvaceti hodin, kdy tuto hru hrál. Otec Boží byl připraven vzdát hold pra-předkům souls-like hrám a metroidvaniím, z nichž tento titul vychází. A syn… No, syn si ho fakt zatraceně užil. Tohle je totiž hra, která se dá označit jak za fantastickou, tak i fanatickou. Protože stejně často, jako se budete neskutečně bavit, tak se budete i modlit, aby ten boss konečně na ten další pokus umřel. A pak ten další… a ten další… a ten další. Pokaždé se ale budete k Blasphemous 2 vracet s úsměvem. A to i navzdory jeho evidentním nedostatkům.

Přiznám se na rovinu, že první Blasphemous mě minul poměrně širokým obloukem. U nás v redakci se před lety recenze zhostil Lukáš, který ji značně vychvaloval, ale ke mně se prostě nějak nikdy nedostala. A co jsem se dozvěděl na internetu a od přátel, tak nejsem zdaleka sám. Zarážející je to hlavně z toho důvodu, že 2D metroidvanie s nádechem souls-like žánru mívám často rád. Když jsem tak na zrecenzování dostal druhý díl jinak všeobecně oblíbené hry… Nebudu lhát, trochu jsem se obával. S vědomím ale, že vůbec nějaký druhý díl existuje, asi málokoho ovšem překvapí, že všechny mé obavy v podstatě během prvních pár minut zmizely.

Jak už bylo nakousnuto, Blasphemous 2 je ryzím 2D mixem metroidvanie a souls-like žánru. A už na první pohled se vám zaryje do paměti svým unikátním grafickým stylem. Nejde totiž jenom o ledajaký pixel-art, ale takový, který evokuje především éru 16bitových her. Díky výrazně vyššímu rozlišení všech assetů tak vzniká opravdu krásná podívaná, která stejnou měrou působí nostalgicky, ale zároveň unikátně. Oproti prvnímu dílu došlo k navýšení detailů a zjemnění animací. Všechno tak má ještě čistější, plynulejší a barevnější prezentaci, která hře zatraceně sluší. A nejednou jsem si při hraní vzpomněl třeba na staré české adventury, takže to beru jako plus.

Ručně kreslená grafika včetně trochu agresivnějších efektů paralaxu nebo zacyklení animace NPC postav jen v pár snímcích vytváří opravdu jedinečnou, avšak stále nádherně čitelnou vizuální stránku, kterou šlo velmi snadno nedopéct, nebo naopak přehnat.

Čistý vizuál je nicméně nesmírně důležitý z toho důvodu, o jaký typ hry jde. Akční a rychlé souboje s občasnými přesnými plošinovkovými sekcemi vám tu jen málokdy dají něco zadarmo. Vezmu to ale od píky, nebo v tomto případě spíše od jílce. Hned první novinky, které si v druhém díle všimnete, je výběr zbraně na úplném začátku. Meč Mea Culpa z jedničky už není, a místo něho si můžete na své dobrodružství vzít krví nasáklý meč Ruego Al Alba, elektrické rapíry Sarmiento a Centella nebo zápalný cep Veredicto.

Tenhle výběr ovlivní, jak bude vaše počáteční hraní vypadat. Dříve nebo později se totiž dostanete ke všem třem zbraním tak jako tak, do té doby ale budete moci využívat jen tu vámi vybranou, a tím si částečně zvolíte i herní styl. Po stránce soubojů se tak díváme na poněkud typické rozpětí mezi silnými, avšak pomalými zbraněmi, které tu reprezentuje cep Veredicto, a rychlými, ale slabými, což jsou naopak ty rapíry. Meč se nachází ve středu a představuje asi nejvhodnější volbu do začátku. Hlavně protože je dostatečně silný především v kombinaci s parírováním.

Souboje jsou totiž poměrně rychlé a akční. Nepřátel v chaotičtějších případech bývá na obrazovce většinou jen málo, to je pravda, avšak každý z nich – malý, velký, na zemi i ve vzduchu – vám milerád zatopí. Ran zpravidla vydržíte jenom pár, takže správné načasování vašich úderů a držení si rozumného odstupu bude klíčovou taktikou. V závislosti na zbrani si ale budete moci dovolit jiné strategie. Veredicto si s menšími protivníky poradí na trochu větší vzdálenosti a vlastně tak představují docela malou hrozbu. Rapíry se skvěle hodí mimo jiné na řešení skupinek nepřátel a meč vyniká hlavně ve zmiňovaném parírování, kterým lze se správným načasováním vyblokovat drtivou většinu útoků i projektilů a případně udělat i silný protiúder. Pokud ale nutně nechcete, nemusíte jednotlivé zbraně řešit. Já jsem třeba hrál většinu času právě s tím mečem a dokázal jsem si víceméně hravě poradit s většinou výzev.

Souboje jsou tak velmi uspokojující, za což rozhodně může i ta grafická stránka. Každé šlehnutí, každý zásah a bohužel i řada poškození, které dostanete, jsou zkrátka cítit a mají takový ten syrový pocit. Přesto si nemohu nepostěžovat na frustrující mechaniku, kdy dostanete poškození při pouhém kontaktu s nepřítelem. Nejvíce mě to iritovalo třeba v případě, kdy nepřítel i po zparírování jeho útoku udělal ještě jeden krok kupředu, a tím mi nějaké poškození stejně dal. Ještě horší je to v momentech, kdy vás protivníci zaženou do rohu a vy se odtamtud nemáte jak dostat, protože nejdou ani přeskočit, ani proskočit. Tohle je sice problém, který se neobjevoval neustále, ale natolik často, aby mě vážně iritoval.

Pozornější z vás si ale možná všimli, že jsem při začátku mluvení o zbraních zmínil slova „po stránce soubojů“. To protože zbraně se budou hodit i při běžném průzkumu a každá z nich vám dovolí se vypořádat s jinými překážkami nebo aktivovat jiné prvky. Byť trailery některé tyto možnosti ukazují, a část lze najít i v prvním díle, já se jejich popisu s dovolením vyvaruji. Jejich postupné objevování a zjišťování, jak s nimi pracovat, mě totiž vážně bavilo a přidávalo to hře další vrstvu a způsob, jak rozbít monotónnost, o kterou bych nerad někoho připravil.

Místo toho se ale můžu zaměřit právě na svět jako takový. Stejně jako v prvním díle a vlastně každé další metroidvanii, i tady je rozdělen do několika sektorů, a tedy rozličných a vizuálně odlišných částí. Středové městečko, které bude sloužit jako vaše základna, brzy vystřídají nejrůznější ruiny, jeskyně, palác a řada… řekněme pochybnějších lokalit. Pochybnější je ovšem nedělá jen zdejší architektura, nebo její občasná absence, ale především místní obyvatelstvo.

Svět Blasphemous je plný fanatické a náboženské symboliky s nádechem Španělska, a není tak kromě oddaných věřících zvláštní vidět třeba levitující ruku nebo… tohle. To musím říct, že je aspekt, u kterého jsem nejvíce v rozpacích. Ale trochu jiným způsobem, než to zní. Na jednu stranu je všechna tato symbolika a celková atmosféra jedinečná a vizuálně vážně skvělá. Na druhou stranu se přiznám, že ji tolik nechápu nad rámec jejího šokujícího faktoru. Přesněji řečeno plně nechápu konkrétní spojitosti a takový ten širší smysl. S takovým názorem by se tu samozřejmě dala najít jistá paralela s jinými souls-like tituly, jako je třeba Hollow Knight nebo Dark Souls. Ale zatímco první jmenovaný má alespoň trochu jednodušeji pochopitelný základní příběh vyprávěný primárně skrze prostředí a druhému jmenovanému dopomáhá v uvozovkách přízemější zasazení; Blasphemous 2 většinou působí, že to, co je vám řečeno a to, co se děje okolo, byste prostě měli pochopit. A když ne, tak je chyba u vás. Až na to, že co pár minut vidíte nějaký bizár, který s sebou sice na první pohled nese úžasnou ikonografii a symbolismus, nebo se to tak alespoň jeví, ale na druhý pohled vám vlastně neřekne zhola nic. Pro mě to byla doslova španělská vesnice, když omluvíte tu analogii. Až ke konci jsem vlastně začal pořádně chápat základní myšlenku celého příběhu, což mi přijde jako škoda. Ano, asi jsem mohl více dávat pozor při čtení lorových popisků a hraní prvního dílu by také pomohlo, přesto z mé pozice působil příběh a svět značně nepřístupně.

Přitom lore jako takový funguje vážně obstojně, je už na první pohled stabilní a je dobře vymyšlený. Věčný souboj proti entitě The Miracle sesílajíc na svět požehnání a kletby v roli takzvaného Penitent One působí zajímavě a příběhové věci vyprávěné skrze dialogy nebo popisky předmětů udrží pozornost především svou kvalitou. Jen jsme si z něho zkrátka nebyl ve finále schopen moc odnést. Obecně nezajímaví bossové, kteří mě alespoň z půlky nezaujaly ani designem, tomu také nepomohly. Blasphemous 2 je tak pro mě v tomto ohledu na zvláštním místě.

Abych se tedy vrátil ke světu pro stránce hratelnosti, je rozhodně nutné podotknout, že jde se vším všudy o relativně lineární hru. Máte jasný cíl, který musíte splnit, než se budete moci dostat do další části. I navzdory tomu se ale občas může stát, že si nebudete úplně jistí tím, co je správná cesta dál. Právě protože se vám různé mechaniky a možnosti pohybu otevírají až postupem času a většina už navštívených lokací s těmito možnostmi počítá do budoucna, párkrát se ocitnete v situaci, kdy se kouknete na poloprázdnou mapu a vlastně si nebudete jistí, kam byste se měli vydat teď. Většinou tak strávíte nějaký čas procházením stejných míst znovu a znovu, využíváním nově nabyté schopnosti a hledáním té správné cesty, nikoliv jen nějaké vedlejší, tajné odbočky, kterých je po celé mapě také slušný počet. Občas to tedy dokáže zabít celkové tempo a příjemný spád hry.

Tempo svým způsobem může zabít i nárazové zvýšení obtížnosti. To jsem ve hře zaznamenal dvakrát, vždy ale šlo o celkem citelný skok, který jako kdyby odděloval akty hry. Přitom obtížnost v následných částech poté byla povětšinou stejná nebo podobná, takže tyto nárazy působily ještě agresivněji. Naštěstí, jak říkám, zaznamenal jsem jenom dva, z toho druhý byl až v poslední lokaci, která mě možná v důsledku toho i frustrovala. Ukázat ji ale bohužel nesmím.

Kromě toho všeho si ale Blasphemous 2 udržuje podobné tempo, hratelnost, mechaniky a všechno okolo jako první díl. Nečekejte tak ani zásadní novinky, ani vysloveně značnou evoluci; ale rozhodně to nevadí. A navzdory tomu, že jsem byl schopný u každé její části najít nějaký problém, nemohu ignorovat, že jsem se u ní celou dobu neskutečně bavil. Tak moc, že jsem s výjimkou pár procent prozkoumal celou mapu a objevil drtivou většinu sběratelských předmětů nejen v podobě dětí a sester. Neptejte se – pochopíte až s hraním.

To mě vlastně dostává k jednomu z posledních aspektů hry, kterým je celý systém ekonomiky a vylepšování. V průběhu hraní totiž nezůstanete na stejném bodě a postupně si budete moci vaší postavu vylepšovat. Pomůže vám třeba růženec. Na ten budete moci dosazovat jednotlivé kuličky a tedy následně získávat různá pasivní vylepšení, kterými si můžete zvýšit efektivitu určitých útoků nebo obranu proti nim. Stejně tak jako třeba zvýšit zisk takzvaných Tears of Atonement a Marks of Martydom. Jinými slovy místní měny a zkušenostních bodů. Druhou jmenovanou jednotkou si můžete především vylepšovat vaše zbraně o další útoky, větší sílů nebo efektivnější využití speciálních dovedností. Stejně tak jako rozšířit váš Altarpiece na zádech. Do něho po dvojicích s až možnými čtyřmi můžete vložit různé figurky, které budete průběžně nacházet nebo kupovat, které vám následně propůjčují další pasivní efekty. A když dáte do dvojice dvě stejného typu, dostanete ještě následně další vylepšení. Velmi snadno si tak můžete ještě více přizpůsobit postavu vašemu hernímu stylu, což oceňuji. Krom toho také s postupným nacházením konkrétních vylepšujících předmětů budete moci vylepšit nebo zvýšit množství zdraví, léčivých flašek a de facto many na aktivnější speciální útoky. Nejde tak o nic, co by bylo výrazně unikátní, ale funguje to velmi robustně, příjemně a celý pocit z neustálého vylepšování budete pociťovat v průběhu celého hraní.

Blasphemous 2 tak musím říct, že mě velmi mile překvapil. A to i navzdory pár frustrujícím částem či pro mě lehce nepřístupnému příběhu. Nejvíce mě samozřejmě zaujala hlavně vizuální stránka. Respektive celkově audiovizuální. Zvuky jsou velmi příjemné a naprosto dostačující. Dabing také, a vzhledem ke kontextu má často takovou na popis těžkou odtažitost. A pak je tu samozřejmě hudba, která stejně jako v prvním díle nabízí takový hezký mix akustiky a elektroniky. To všechno dodávalo na celkovém pocitu a ve finále jsem si hru nesmírně užil a strávil u ní více času, než jsem doopravdy musel. To hlavně tím, že jsem dobrovolně prozkoumával celý svět a hledal všechny skryté cestičky. Blasphemous 2 není nijak revoluční, a když ji dáte pod drobnohled, najdete řadu nedostatků, přesto se u ní budete s klidem pár desítek hodin bavit a po dohrání začnete znovu s cílem dostat druhý konec, případně vyhlížet nějaké rozšíření. A to samo o sobě myslím, že o tom vypovídá dost.