Ve 30. letech 20. století objevil ruský vědec Dmitrij Sečenov nový druh programovatelné hmoty zvané polymer. Velmi rychle zjistil, že má téměř univerzální využití. Na pozadí druhé světové války a krátce po ní proto Rusové začali tento polymer cpát do všeho možného, od toustovačů přes hodinky až po lidské tělo, a poválečný Sovětský svaz se stal skutečnou velmocí, které se obávali i na Západě. Díky polymeru se jim podařilo nejen vytvořit hi-tech inteligentní roboty, moderní stroje, první verzi internetu, jakýsi osobní počítač, zařízení přenášející myšlenky, ale také postavit celá létající utopická města a dokonce i splachovací záchody. Takže v podstatě těžké sci-fi ve většině současného Ruska. A to vše již v roce 1955. To je svět Atomic Heart. Alternativní historie, v níž je Sovětský svaz technologicky na vrcholu, ale komunistická ideologie je zde stále vnitřně nefunkční, stejně jako v reálné historii. A to vše v této hře objevíte očima Sergeje Načeva, loajálního agenta, přesvědčeného komunisty a nekritického, psychicky labilního majora.

V den spuštění nové verze internetu věcí nazvané Kolektiv 2.0, která má propojit roboty a lidi do jedné společné sítě, se však všechno pokazí. Těsně před spuštěním této nové technologie začnou civilní roboti útočit na lidi a Načev jenom řekne „Idem, riešim!“ Následuje několik rozsáhlých podzemních i nadzemních úrovní, v nichž se musíte prosekat a prostřílet armádami robotů a zpackanými genetickými experimenty, z nichž polymer vytéká z každého kloubu a díry.

Co musím hned na začátku pochválit, je výborná optimalizace hry, což se dnes už tak často nevidí. Sám mám už asi nejslabší sestavu v redakci s dnes už ne zrovna nejrychlejší kartou NVIDIA GTX 1060, přesto mi hra běžela na pěkných stabilních 60 fps při použití středního a vysokého nastavení v různých kombinacích, nemluvě o možnosti použít AMD Fidelity FX. A pokud patříte k těm buržoazním kapitalistům, kteří jsou při penězích a vlastní cokoli od dvou tisíc výš, můžete samozřejmě využít DLSS a všechny ty srandy zeleného týmu. Ale také nemusíte. Hru si plynule zahrajete i na starším hardwaru, čemuž napomáhá i fakt, že zde můžete nastavit, vypnout a zapnout prakticky vše. Takže v tomto ohledu si vývojáři zaslouží velkou pochvalu.

Na druhou stranu ne všechny aspekty hry vypadají dobře. Různí roboti, které na cestě potkáte, stejně jako neobvyklá technika a obecně předměty a objekty vypadají dobře. Mnoho modelů postav, zejména různých NPC, které nejsou pro příběh důležité, vypadá zblízka dost špatně bez ohledu na nastavení grafiky. Animace jsou spíše dřevěné a v některých ohledech hra prostě vypadá jako pět let starý titul. Na druhou stranu, právě v té době začal vývoj, takže to tak nějak dává smysl. Jde však především o akční FPS s prvky RPG, takže dřevěné animace ani to, že všechny mrtvoly v podstatě jen leží ve dvou různých polohách, vám většinou vadit nebudou.

Vadit vám budou všudypřítomní nepřátelé a nedostatek zbraní. Vše si zde musíte poctivě vyrobit, sestavit, najít recepty, najít suroviny. Pomáhat vám bude strašidelná, sexuálně frustrovaná robotická lednička NORA, která vše vyrobí na zakázku a nezapomene vás při tom pohostit několika vážně nechutnými sexuálními narážkami.

Postupně přejdete od základní sekery k brokovnici, AK-47, tedy kalašnikovu, raketometu, elektrickému dominátoru, ale i k ručním zbraním, jako jsou Zvjezda a Liška. Každou zbraň lze různě vylepšovat, což vám pak přináší lepší poškození, rychlejší použití nebo dodatečné elementární poškození v podobě elektřiny, ledu nebo ohně. Na levé ruce máte navíc speciální rukavici Charles, která je nesmírně ukecaná, obecně otravná a zatraceně užitečná. Můžete s ní totiž používat speciální schopnosti založené na polymeru, který proudí vašimi žilami, vnitřními orgány a dost možná i hlavou místo mozku, podle toho, jak moc je Major občas tupé hovado. Základem je šok, elektrický útok, který se hodí jak při boji s nepřáteli, tak při řešení logických hádanek. Pak je tu mráz a obrácení gravitace, což jsou schopnosti, které jsem primárně používal já. Ale je tu i možnost osobního štítu nebo sprejového gelu, který násobí všechny vaše živlové útoky a má i další vychytávky. Protože kromě šoku můžete mít vždy jen dvě speciální schopnosti, pravděpodobně to uděláte jako já a všechen polymer, který najdete, vrazíte primárně do dvou schopností a pasivních vylepšení postavy. Mimochodem, nečekejte zde žádné XP ani úrovně. Ve všem, co zabijete nebo ukradnete, najdete kromě surovin pro výrobu a úpravu zbraní také polymer, který pak utratíte za tato vylepšení.

Systém schopností a zbraní je zábavný a nejvíce si ho užijete v pozdějších částech hry, kdy máte slušnou sbírku vylepšených odživovačů a můžete je používat v kombinaci se svými speciálními schopnostmi, takže pak naběhnete do místnosti plné mutantů coby ztělesnění smrti a budete se cítit jako ultimátní geroj. Hra navíc perfektně dávkuje obtížnost a ani tradiční „normal je easy“ zde neplatí. Střední obtížnost je skutečně střední obtížnost, a i když budete vše pravidelně vylepšovat, stejně se v některých částech pěkně zapotíte, protože každý nepřítel je náchylný na jiný druh poškození a proti dalšímu může být zcela imunní. Zároveň však nikdy nenarazíte na nic, co by se nedalo po několika pokusech zlikvidovat, tedy dokud na vylepšování zbraní a hledání receptů úplně nezanevřete.

K tomu hra nabízí jakýsi polootevřený svět. Po prvních dvou uzavřených úrovních se dostanete na pevninu, kde jsou roboti na každém rohu, bezpečnostní kamery na vás upozorňují, kudy jdete, a když je deaktivujete nebo zničíte, opravářští roboti je velmi rychle znovu zapnou. Neexistuje tedy nic takového, že byste všude chodili a jen stříleli, protože vám velmi rychle dojde munice a dech. Musíte si tedy cestu naplánovat. Teoreticky můžete hru proběhnout a jen sledovat příběh, což jsem nakonec musel udělat, protože jsem nestíhal. Mapa však nabízí několik zajímavých míst k prozkoumání a navíc se na ní obvykle nachází chutné recepty na nové zbraně, vybavení nebo vylepšení, bez nichž je zejména konec hry podstatně náročnější. Navíc všude najdete další polymery a můžete si tak vylepšovat další schopnosti a vlastnosti.

Hru si nemůžete kdykoli uložit, ale velmi často narazíte na jakýsi telefonní záznamník, který slouží právě k tomuto účelu. Ty se často nacházejí vedle úchylné NORY v odpočinkových místnostech, kterých je po úrovni obvykle rozeseto mnoho. Občas musíte projít dlouhým úsekem bez tohoto luxusu, ale i v tomto ohledu mi nakonec hra přišla docela dobře vyvážená. Jistě, místy jsem narazil na dvě NORY nebo dva telefony doslova pár metrů od sebe, ale ve většině případů se skutečně bojíte o život. Odměnou vám však není jen záchrana v podobě záznamníku a strašidelné NORY, ale většinou i televize hrající ruskou pohádku NU POGODI! U nás známý jako Vlk a zajíc.

Hra vás naučí hrát kombinací prostorového učení a nápovědy, podobně jako série Half-Life, ale zároveň vám často předhodí normální obrázkový návod. Obzvlášť otravné je to v částech, kdy vedete důležitý rozhovor s rukavicí nebo s postavou a ten je náhle přerušen naprosto nevýrazným obrázkem s textem vysvětlujícím herní mechanismy. Nemám rád tento druh tutoriálů, ale nevadily by mi, kdyby byly lépe načasované. Používání schopností je opět znázorněno animacemi přímo v NORY, podobně jako to dělal BioShock.

Mezi akčními pasážemi se střídají klidnější řešení různých hádanek a rébusů. Občas narazíte na jednoho nebo dva nepřátele, obvykle proto, aby vás hra připravila na nový druh robota nebo aby vám ukázala nějaké nové mechanismy, ale jinak se klidně zastavte a přemýšlejte. Hádanky jsou různorodé, od základních logických zámků, kterých jsou tři druhy, což Major samozřejmě komentuje, protože prostě, jo, proč ti lidé sakra nepoužívají normální zámky na klíče? Proč jsou ty zasraný hlavolamy všude v ústavu? V tomto oceňuji uvědomělost vývojářů i hry samotné, která celému zážitku dodává zábavnou meta rovinu. Najdete tu ale i různé plošinové skákací pasáže, laserové zámky, v podstatě jen místa, kde musíte kombinovat logické myšlení, rychlé reakce a přesné skákání. V průběhu hry vás navíc neustále překvapují nové a nové druhy hádanek a rébusů, takže se ani na chvíli nebudete nudit. Navíc se hádankové pasáže s akčními střídají v příjemném tempu a nikdy nemáte dojem, že by se hra opakovala.

Zmínit je třeba také dokonalý soundtrack hudebního veterána Micka Gordona, který vše podporuje. Mick je fanouškem starých ruských analogových syntezátorů a právě ty hojně využívá při tvorbě ambientní hudby. Podstatné však je, že je to člověk, který dělal hudbu pro Doom a Wolfenstein. A tady je to cítit. Hodí se do každého okamžiku, napumpuje vám adrenalin do žil a vy si všechny akční přestřelky a souboje s bossy naplno užijete. Navíc se z amplionů a rádií linou dobové ruské písničky a nechybí ani takzvané Future Radio, které hraje hudbu z budoucnosti na základě kvantových výpočtů, takže tu najdete i současné ruské kapely. Samotné zvukové provedení je na dostatečně dobré úrovni, vše má přesně takový zvuk, jaký byste očekávali, a v tomto ohledu se můžete s kvalitními sluchátky plně ponořit do zvukové roviny Atomic Heart.

V poznámkách pro recenzenty vývojáři doporučují, abychom hru hráli s původním ruským dabingem. A to jsem po krátkém úvodu, kde jsem měl angličtinu, udělal. Ruský voiceover má o něco více srdce než anglický, alespoň mi to tak přišlo, a navíc je ruština, stejně jako čeština a slovenština, mnohem melodičtější, podobnější tomu, co známe, a obsahuje mnohem více barvitých, procítěných nadávek, kterými tedy Major vůbec nešetří. Problémem jsou však samotné titulky. Zatímco vizuálně lze nastavit prakticky vše, velikost titulků nikoliv a místy se objevují na takových místech nebo takovým způsobem, že máte problém je přečíst. Také často zmizely dříve, než jsem stihl dokončit větu. Navíc hra neobsahuje češtinu a dichotomie mezi tím, co slyšíte, tedy slovanskou řečí, ve které často zachytíte slovo nebo celou větu, a tím, co čtete, je tak velká, že je to matoucí a vnímat, co vám postavy říkají, je obtížné. Takže použití kompletního anglického překladu je jednodušší, ale i tak bych pro atmosféru doporučil ten ruský.

Kromě toho jsou prakticky všechny nápisy, tabulky a plakáty ve hře v azbuce a u některých z nich vám hra ani neukáže překlad a u jiných pouze shrne, o čem daný propagandistický plakát nebo nápis vlastně je. Tady se mi hodila moje zvláštní fascinace azbukou, kterou jsem se začal učit asi před dvěma lety, a díky této hře jsem se v jejím čtení nesmírně zlepšil. A pak že vás hry nikdy nic nenaučí...

A když už mluvíme o propagandě. V této hře je na každém kroku. Jsou to ty typické sovětské propagandistické plakáty, kterých bylo za komunistické éry u nás víc, než by bylo zdvořilé. Je tu však třeba říci velmi důležitou věc: Myslím, že reakce na tuto hru budou velmi rozdílné podle toho, zda ji bude hrát hráč ze západních zemí, nebo hráč z postkomunistických zemí. Jako člověk, který o tomto období slyšel mnoho vyprávění a zážitků od svých rodičů či prarodičů a přečetl tuny budovatelské komunistické sci-fi literatury, jsem zobrazení Sovětského svazu v této hře vnímal jako jasnou satiru. Možná i proto jsem od prvního okamžiku čekal ne na to, jestli se něco pokazí, ale kdy se to pokazí. Všechno se snažilo působit příliš dokonale. Příliš skvělě. Příliš utopicky. Prostě splněný vlhký sen všech komunistických pohlavárů, jako vytržený ze stránek starých sovětských sci-fi knih, kterých jsem jako puberťák přečetl tuny, protože v naší maloměstské knihovně nic lepšího v tomto žánru nebylo. Všichni jsou si tu rovni, a přesto všude cítíte třídní rozdíly. Sovětský svaz je na technologickém vrcholu a Západ s ním nedrží krok, a přesto sledujete známky toho, že se všude krade, že systém je prohnilý a nefunkční zevnitř, a o to víc na vás ze všech stran útočí plakáty plné propagandy. Každý propagandistický plakát, každá budovatelská cedule působí jako přímý výsměch v kontrastu se zničenou supermoderní institucí, která se hemží nepřátelskými roboty a podivnými mutanty. A to vše je v přímém kontrastu s hlavní postavou Majora, který je po většinu hry přesvědčeným komunistou a jen těžko reaguje na stále přibývající důkazy, že vědecko-technická komunistická utopie možná vůbec utopií není.

Ve světle mnoha argumentů, které jsem četl na internetu ohledně týmu Mundfish a jejich údajné „glorifikace ruského režimu“, jde jen o nepochopení výsměchu věcem, které byly zcela běžné i v našich zemích ještě před jednou generací. Zkrátka mám dojem, že některým redaktorům a lidem bojkotujícím hru chybí naše kulturní zkušenost, aby pochopili i tuto základní premisu hry. Mimochodem, ve světle této kontroverze se autor hudby Mick Gordon rozhodl věnovat celý svůj honorář za hru Ukrajině.

Za mě je škoda toho vážně blbého načasování vydání hry, jenže kdo by v Mundfish před pěti lety předvídal současnou geopolitickou situaci, že? V tomto ohledu mě to mrzí, protože vývojáři odvedli dobrou práci a měli by za ni být náležitě oceněni. Zvlášť s přihlédnutím k tomu, že hra samotná vlastně ruský režim, respektive komunismus nepropaguje, ale naopak kritizuje. Je to zkrátka soviet-punk se vším, co k němu patří, a pokud jste si užili hry jako Half-Life nebo (přiznanou inspiraci) BioShock, Atomic Heart byste do svého srdíčka vpustit měli.