Vždycky jsme v redakci měli rádi originální a zajímavé herní mechaniky. Rádi si vždy vyzkoušíme neotřelé nápady, se kterými dokážou vývojáři přijít, ale zároveň víme, jak těžké je v tomto ohledu uspět a ne vždy šílené mišmaše žánrů dopadnou dobře. O to víc jsme ale nadšení, když vidíme hru jako Aliens: Dark Descent a to, jak se nebála kombinovat různé typy žánrů. A co víc, ono to vlastně nedopadlo vůbec špatně. Ještě víc jsme nadšení z toho, že se jedná o titul, který nedělá franšíze Vetřelce vůbec ostudu, ba naopak, možná je právě tohle ten projekt, na který fanoušci legendárního díla od Ridleyho Scotta čekali už dlouhá léta.

Jak již bylo v úvodu nastíněno, Aliens: Dark Descent je zajímavý právě ve své hratelnosti a mixu žánru. V první řadě se jedná o izometrickou taktickou sci-fi akční střílečku, která má prvky ovládání z real-time strategií a do toho všeho ještě navíc kombinuje prvky stealth akce, survivalu a na závěr to mísí s lehkou dávkou klasického hororu, který je pro Vetřelce tak moc typický. Právě tahle kombinace pak ale funguje jako celek vlastně celkem dobře, i když si stejně nedokážeme odpustit jemné rýpnutí do toho, do jaké míry si určité prvky z jednotlivých žánrů přebírá. Za nás osobně bychom rádi viděli ještě lepší implementaci samostatného ovládání jednotek a doladění detailů hlavně u té taktické a stealth části. A i přes to, že jsme se u hraní skvěle bavil, jsme si pořád připadali o něco ochuzení. Ale k těmto problémům se ještě postupně dostaneme. Mimo to je totiž Dark Descent výbornou ukázkou toho, jak by se měly dělat hry s licencí Vetřelců. Všudypřítomná paranoia, strach, co se skrývá ve tmě, a výborná atmosféra, která špičkově ladí pointu, kterou si s sebou nesou už základy franšízy. Ovšem nenechte se zmást, nejedná se vyloženě o horor, jako tomu bylo například u Alien: Isolation. Pořád je to akční střílečka a právě na tomhle stojí celá hra.

Ač to bude teď znít velmi zvláštně, těmto základům jsme zezačátku nevěřili. Během první hodiny hra působí zvláštně a troufáme si říct, že až levně. Tutoriál není úplně zajímavý a ze zmateného pobíhání s jednou postavičkou po lodi jsme neměli pocit, že bych chtěli v hraní dál pokračovat. Jsme ale rádi, že jsme titul (už jen kvůli recenzi) nevypnuli po první odehrané misi. On totiž zraje jako víno. Nejenom že hratelnost začne být zajímavá a svým krásným způsobem nádherně odměňující, ale i samotný příběh se začne zamotávat a navzdory pomalému rozjezdu začne být vlastně zajímavý.

Po prvních událostech s vetřelcem na lodi Pioneer se ocitáte na měsíci Lethe a vaším útočištěm se stává havarovaná loď USS Otago, ze které si vytvoříte základnu na zamořeném území plné xenomorphů. Ti ovšem, jak rychle zjistíte, nejsou vaším jediným nepřítelem. Na planetě se nachází i lidský kult, který považuje vetřelce za božská stvoření a uctívají je jako modlu. Tady se příběh zajímavým způsobem zamotává a po celou dobu si nechává i pár trumfů v rukávu. Nic není tak, jak se na první pohled zdá a různorodé zvraty a okolnosti příjemné překvapí. 

Vážně škoda, toho pomalejšího rozjezdu, jinak nemáme moc co příběhové stránce vyčíst. Je ale dobré vidět příběh, který fanoušky franšízy rozhodně neurazí a některé svými zajímavými nápady opravdu nadchne. Stejně tak je dobré vidět i jiné nepřátele než vetřelce a originální nápady tady nechybí. Herecké výkony i dabing se povedly, i když grafika filmových pasáží není na dnešní poměry už nic extra zázračného. Ovšem tím hlavním tady není příběh, ale hratelnost. Během celé hry budete vysílat mariňáky na mise a zde začíná to hlavní, čím je Aliens: Dark Descent zajímavé. Ať je totiž příběh ve finále celkem poutavý, není to hlavní hnací motor celého titulu. Během misí se ujmete velení mariňáků a po vzoru real-time strategií budete v top-down pohledu udělovat jednotce rozkazy. Velkou inspiraci si hra bere například z XCOMu, kde si postupně budete vylepšovat vaše mariňáky a přiřazovat jim různé role a vybavení. Pokud vám mariňák navíc během mise zemře, je ztracený nadobro a vy jste o jeho cenné zkušenosti přišli. 

Jednotku pak v misích řídíte jako celek a ač se to na první pohled nemusí zdát, tak ovládání není vůbec ničím složitým. Naopak, mariňáci jsou do určité míry soběstační a dokážou sami střílet a určovat si jak jednotlivé povely co nejlépe vykonat a vaším úkolem je primárně rozdávat úkoly kam mají jít, co sebrat nebo jaké vybavení zrovna použít. V tomto ohledu je to pro obyčejné hráče obrovská výhoda. Není potřeba mít kdoví jak super taktické zkušenosti a vedení týmu tady zvládne každý. Ovšem zároveň se dostáváme k našemu osobnímu problému, který nám vadil po celou dobu hraní.

Jelikož ovládáte jednotku jako celistvý tým, nelze určit dílčí úkoly jednotlivým členům týmu. Pokud chcete během nájezdů xenomorphů jednotku rozdělit, aby jedna část hlídala jedny dveře a druhá část druhé dveře, tak máte smůlu. Chcete, aby dveře otvíral nejslabší člen týmu, aby ti silnější byli palebná podpora? Bohužel. A takových příkladů se by se našla nezpočet. Ovšem co nám nejvíc pilo krev, byl pohyb jednotek. Postupem času se totiž dostanete i k jednotlivým profesím mariňáků a pravděpodobně nejdůležitějším se pro vás stane Recon, tedy odstřelovač, který disponuje jako jediný puškou, jež dokáže nenápadně zabít protivníka bez jakéhokoliv přilákání pozornosti. Což je pro tichý postup velmi užitečná schopnost. Ovšem tato jednotka má někde uvnitř kódu hry zafixováno, že chodí ve skupině jako poslední, a pokud chcete vykouknout za roh a tiše nepřítele odstřelit, tak je to fakt těžké, když jako první vykoukne celý zbytek skupiny. Je to ve finále malá vada na kráse, se kterou se dokážete po pár hodinách smířit. Ono vám vlastně spíš nic jiného nezbyde, ale i tak jsme se nedokázali ubránit pocitu, že když už se jedná o taktickou strategii, tak různorodější a detailnější rozdělování rozkazu mělo být více propracované. Rádi bychom tu osobně viděli například podobný systém jako třeba u Dragon Age, kdy jste mohli během souboje hru pozastavit a každému členu týmu rozdat jednotlivé povely, které měli vykonat. Tady sice systém pozastavení je také, ale stále rozdáváte jen jeden povel pro celou skupinu. 

Jinak se ale Dark Descent hraje skvěle. Jednotlivá prostředí, ať už se jedná o trosky vesmírné lodi, města či tunely, vypadají úžasně a atmosféra je jedním slovem luxusní. Má to přesně ten nádech, který bychom od Vetřelců měli dostat. Obtížnost je těžká, a to i na nižší nastavení. Hlavně ze začátku budete doslova trpět. I jediný xenomorph dokáže ve vaší malé skupince udělat pořádnou paseku, když si ho pustíte k tělu. Začátek bude náročný a každý ztracený mariňák v boji vás bude bolet. A právě tady nastupuje zajímavá mechanika výsadků, tedy misí. Každá mise má hned několik různorodých hlavních a vedlejších úkolů, které musíte v dané lokaci splnit. Během výsadku si tak hlídáte nejen náboje a další suroviny, ale i stres vašeho týmu. Na každého člena týmu tak dopadá určitý stres a strach z daného místa. Postupem mise se tak musíte zajímat i o jeho duševní zdraví, protože jinak se mu začnou zhoršovat jeho dovednosti, až si nakonec může kromě zranění odnést z výsadku i určitá traumata, která následně mohou ovlivnit i celý tým. Z toho důvodu máte kdykoli možnost se z mise stáhnout a vrátit se s čerstvou silou. Všechny akce, které jste v misi udělali, zůstanou. Hra vás tak nutí takticky přemýšlet nad možnými riziky a dá vám do ruky možnost se rozhodnout, jestli je výhodnější dokončit misi, a riskovat tak životy vaší posádky, nebo se stáhnout a schovat se pár dní na základně, poslat vojáky na zdravotku nebo k psychologovi vyléčit jejich traumata. Tohle všechno vás ale stojí drahocenné dny na planetě. Výcvik, léčba jednotek nebo prostě jen odpočinek. Všechny tyto akce vyžadují nějaký čas, který se hře počítá jako uplynulé dny. Pokud se tak vaše jednotka vrátí z výsadku, není možné okamžitě použít stejné mariňáky, ale musíte jim dát i několik dní na jejich rekonvalescenci. Navíc mezi každým dnem se objevují i náhodné eventy, kdy pomocí rozhodovacího systému vybíráte často mezi větším a menším zlem. Odpočet dnů vás tak nutí více přemýšlet nad tím, jestli je pro vás výhodné počkat i několik dní na obnovení sil silnějších mariňáků, nebo si troufnout poslat na výsadek i úplné zelenáče.

Navíc čím více času na měsíci strávíte, tím bude počet nepřátel větší, takže pomalý postup má sice své výhody v tom, že můžete častěji používat silnější jednotky, ale zároveň další mise budou o to obtížnější. Tohle přemýšlení nad časem se o to víc znásobí poté, co před vás titul hodí časový odpočet, do kdy musíte Lethe opustit, takže budete muset opravdu pečlivě přemýšlet nad každým nevyužitým dnem. Během misí se navíc stupňuje agresivita vetřelců a jejich počty, takže každý střet se skupinkou emzáků bude náročnější. Je dobré se tak pokusit co nejvíce vyhýbat jakémukoliv souboji, jak jen to jde. Což je v tomto případě těžší, než se na první pohled zdá. Vaším nejlepším přítelem tak bude radar, který vám na dolní minimapě bude zobrazovat polohu nepřátel.

Každý střet se xenomorphy vás bude stát nejen drahocenné náboje, ale právě zvyšuje i stresovou hladinu členů týmu. V pravém horním rohu také najdete ukazatel, který vás upozorňuje na momentální úroveň agresivity. Ten má tři stupně a během přechodu do každé úrovně nastává masivní útok, který musíte přežít. S vyšší úrovní se navíc objevují i silnější varianty xenomorphů. Pokud ale misi předběžně opustíte, agresivita se vynuluje.

Je tak dobré vidět, že vývojáři vám neříkají, jakým způsobem máte postupovat. Samozřejmě můžete zkusit postup à la Rambo a prostřílet si cestu až na konec základny, ale každým výstřelem jste blíže k masivnímu průseru. Druhou variantou je tichý postup, kde ale nevíte, co na vás číhá za rohem a riskujete, že vás překvapí vetřelci naprosto nepřipravené.

V celkovém souhrnu je Aliens: Dark Descent překvapivě chytlavou a zábavnou hrou s perfektně zvládnutou atmosférou. Po grafické stránce se nejedná o nejhezčí titul pod sluncem, animace hlavně v cut-scénách jsou na dnešní dobu mnohdy až spíš podprůměrné, ale i tak vás vizuál neurazí. Během hracích pasáží vás naopak vizuál dokáže i příjemně překvapit a hra světla a stínů je tu zvládnuta přesně tak, aby to napomáhlo temnému stylu Vetřelců. Úrovně jsou různorodé a úzké chodby mají tu stísněnou atmosféru, kterou si může každý fanoušek značky přát. Co ale dodává celému hernímu zážitku ten jedinečný pocit je rozhodně audio. Ať už se jedná o zvuky zbraní, vánice nebo všudypřítomných vetřelců. Tedy hlavně vetřelců. Vrčení a syčení potvor bude zvedat stresovou hladinu nejen vašim jednotkám, ale i vám samotným. Hudební doprovod, kdy začne hrát temná hudba během průzkumů opuštěné vesmírné stanice, dynamická hudba během útěku před nepřáteli, to vše je tady zvládnuto skvěle. Jde vidět, že atmosféru umí vývojáři ladit prostě na jedničku a za to si zaslouží jen pochvalu.

Horší už jsou pak ale všudypřítomné bugy a glitche. Není nic neobvyklého, že se vám zasekne mariňák v terénu a vám nezbývá nic jiného, než ho tam nechat svému osudu nebo se vrátit k poslednímu záchytnému bodu, což vás může stát klidně 20 minut vašeho postupu. Občas se zasekává zvuková stopa a mrtvoly nepřátel zamrzající ve vzduchu, propady snímků v otevřenějších lokacích nebo během výbuchů nejsou nic neobvyklého. Výjimečně jsme se setkali i s chybou, se zasekávaly animace. Je to škoda, všechny tyhle chyby kazí jinak slušný zážitek z hraní. Ovšem malé plus si hra odnáší za svoji nenáročnost, kdy se hrou neměli problémy ani slabší sestavy.

Aliens: Dark Descent je vlastně překvapivě výjimečnou hrou, která výborně kombinuje různé mechaniky a na první dobrou ukazuje, že i takový mix může zaujmout a uspět. Jasně, jde vidět, že hře chybí obrovský rozpočet, který by celému dílu dodal takový ten lesk AAA her, ale víte co? Ono to nevadí. Vývojářům z Tindalos Interactive se povedlo výborně vybrat priority a ukázat tak, že i bez neomezeného budgetu může vzniknout titul, který vás zabaví na dlouhé hodiny. Jde vidět, že tým vývojářů nešel a neudělal jen tak hru se známým jménem kvůli reklamě, ale jak se tak říká, tak do toho dali i to srdíčko. Nebo v tomto případě Chestburster? Osobně doufáme, že bychom mohli vidět i druhý díl, který by celkový koncept mohl dotáhnout ještě o krok dál. Podle nás si to zaslouží, protože i přes prvotní nezajímavost se z Dark Descent vyklubal výborný vetřelec.