Nejambicióznější horor roku - recenze Ad Infinitum

Už podruhé tento rok mám tu čest recenzovat hororovou hru z období první světové války. Amnesia The Bunker byl skvělý titul, který jen podpořil mé očekávání na Ad Infinitum. Hru, která z traileru vypadala skvěle, vynikala svým zajímavým designem nepřátel a malý tým vývojářů se nebál její vydání o čtyři měsíce posunout, když dříve tohoto roku uznal, že stále je co zlepšovat. Z celého projektu Ad Infinitum přímo čiší láska vývojářů a velké plány, kterých chtěli dosáhnout. Tahle hra měla fakt stát za to. A svým způsobem i stojí. Označila bych ji jako nejambicióznější hororovku tohoto roku, ale asi z jiných důvodů, než byste čekali…

Ad Infinitum je akční adventura s výraznými prvky psychologického hororu. Jedná se o silně lineární zážitek, ve kterém se ujmete role Paula – mladého německé vojáka během první světové války. Jeho očima projdete nejen zákopy na východní frontě, ve kterých budete svědky děsivé reality války, ale i zdánlivě opuštěné rodinné sídlo, které skrývá noční můry na úrovni rodinných vztahů. Zatímco v polní nemocnici budete řešit účinky bojových plynů a nedostatečné lékařské péče, v Paulově rodném domě na vás čekají navzájem se nesnášející rodiče a bratr, kterého nikdo nechtěl nechat odejít, ale ani radostně nepřivítal zpět... Jinými slovy zažijete, co válka udělá jak s lidmi v ní, tak s těmi okolo.

Většinu herní doby je Ad Infinitum pouhým walking simulátorem, ve kterém vás dopředu potáhnou zápisky a dopisy vyprávějící zajímavý příběh. Zprávy od Paulových nejbližších jsou nadabovány, přičemž dabéři odvedli skvělou práci. Chození sem a tam je místy okořeněno plížením se kolem nepřátel, které díky jejich umělé inteligenci není vyloženě dobré ani špatné, anebo logickými hádankami, jejichž obtížnost je velmi náhodná. Občas narazíte na vážně zajímavý puzzle, který vás donutí se zamyslet a zabaví. Ale stejně tak hra nabízí zbytečně jednoduché úkoly, jež hádanku ani zdaleka nepřipomínají, anebo úlohy, které jsou naopak překombinované a založené spíš na štěstí v hledání. Může se tak stát, že budete donuceni backtrackovat pro jeden předmět, který jste minuli a bez něhož nemůžete postoupit dál.

Hudební stránka Ad Infinitum je povedeně nepovedená úplně stejným stylem. Ačkoliv je soundtrack moc pěkný, často hraje zbytečně moc nahlas anebo v nesprávný moment. Navíc osobně nejsem fanynka veselého hudebního oznámení při aktualizaci vašeho úkolu, připadám si pak, že hraju Skyrim a ne hru s hororovou atmosférou... Osobně jsem si musela hudbu ztlumit na 35 %, protože jinak mě šílená hlasitost, přes kterou jsem neslyšela pomalu ani kroky hlavního hrdiny, neustále vytrhávala z imerze. Ani ztlumení ovšem nezachránilo atmosféru rodinného sídla, která zvláště ze začátku hry není vůbec strašidelná. Díky klidnému klavírním podkladu s jazzovým nádechem působí vaše prozkoumávání spíše jako detektivní thriller, ne hororový zážitek. Není problém, když si horor dá trochu prostoru na pomalý začátek, ale proč mi v uších hraje doslova detektivní hudba, když procházím svůj vlastní dům? Zvláštní volba hudebního podkladu a nedostatečná atmosféra se ovšem naprosto změní v ten moment, kdy vejdete do válečných zákopů. Tam hudební doprovod vždy skvěle podtrhuje a dokresluje děsivé dění.

Vizuálně je Ad Infinitum krásné. Jasně, na první pohled se nejedná o tu nejhezčí hru, jakou jsme kdy viděli, ale rozvržení jednotlivých úrovní i jejich bohatost díky hromadě detailů je za mne rozhodně velmi povedené. Díky rozdílům mezi nepříjemným sklepením domova, znepokojujícím bunkrem, vznešenou kanceláří vašeho otce anebo třeba masivní továrnou se nemusíte bát monotónnosti prostředí. Ve stejném duchu se nese i design nepřátel, kteří jsou všichni úžasně jedineční. Teda všichni až na Hlad, to je prostě malý otravný ghúl. U pár větších příšer si sice všimnete nedokonalých animací, ale díky jiným naopak velmi povedeným scénám je pravděpodobně prominete.

Asi už vám došlo, že každý aspekt Ad Infinitum má dvě tváře. Je to tak, malý tým vývojářů si sice vysnil velký sen, ale nebyl schopný ho dokonale převést do reality. Pár horších animací nebo nezáživné hádanky jsou ovšem nic oproti technickým problémům, které hra má. Ať už se jedná o problikávání textur, špatnou umělou inteligenci monster, předměty procházející skrz jiné předměty či možnost otevřít dveře, které jsou zamčené, ale nemoci jimi projít kvůli neviditelné stěně… Naštěstí jsem nikdy nezažila bug, který by mi vyloženě zkomplikoval průchod hrou, ale kiksů ničejících atmosféru i respekt ke hře jsem potkala víc než dost. Například hned na začátku hry jsem přišla ke zavřeným dveřím, u kterých se nic nestalo, ale přesto je Paul okomentoval stylem „jsou zamčené, ale něco jsem viděl. Nemohl to být můj bratr, že ne?“. Zmateně jsem proto okolí dveří chvíli prohledávala, zda jsem něco minula, ale ne. Odpověď přišla skoro až na konci hry, kdy jsem u dveří viděla stín osoby a Paulova hláška konečně dávala smysl. Proč jsem ji ale dostala hned na začátku, to smysl pořád nedává…

Ad infinitum by tedy rozhodně potřeboval více přeleštit. A to na více než jednom místě. Je až bolestivě vidět, jak vývojáři z Hekate chtěli stvořit skvělou hru, ale nebyli toho úplně schopní. Každá věc, která vás na Ad Infinitum zaujme nebo zabaví, je následována něčím, co je tak nedovařené, že vás to prostě zamrzí. Velké ambice a láska k projektu prostě nestačí, občas to chce i trochu víc práce, zvlášť, když míříte tak vysoko. Znamená to teda, že je Ad infinitum špatná hra? Rozhodně ne! Osobně mi přijde mnohem lepší zahrát si hru, která sice působí jako polotovar, ale to jen z toho důvodu, že ho vývojáři nestihli dovařit. Hrát titul s obřím prázdným světem, který vždy byl zamýšlen jako pouhý polotovar, to je dle mne mnohem horší. Znamená to tedy jen, že i přes své skvělé koncepty a zajímavé pojetí nevystoupí Ad Infinitum z řad průměrných hororovek.