Je těžké udělat pokračování, které překoná originál. Co takhle udělat něco úplně jiného? Těchto devět sequelů se tak liší od originálů, že by se mohlo jednat o úplně jinou sérii. Nezazlívali bychom vám ani to, kdybyste nevěděli, že o nějaký sequel vůbec jde. Ale po přečtení tohoto článku už vědět budete.

Sponzorem epizody jsou počítače TIGO od Smarty.cz.

Původní trilogie God of War byla jatka zasazená do poutavého a temného prostředí řecké mytologie. Kratova cesta plná hněvu, kdy se hack and slashovou hratelností vydává podřezat celý pantheon řeckých bohů je důležitá součást dětství nejednoho z vás. Ať už to je dobře, nebo ne. I té nejzábavnější řezničině ale hrozí, že se začne opakovat, a i ti bohové přece jen dojdou.

Tyhle problémy řeší God of War z roku 2018. Kamera se přilepila těsně za záda, souboje jsou pomalejší a osobnější. Osobnější je i příběh, ve kterém se Kratos smiřuje se svoji násilnou minulostí a zároveň se snaží být dobrým otcem. Hra je pořád brutální, ale je i velmi emocionální. Upoutá zasazením do severské mytologie a svojí sekerou budete řezat do nejrůznějších stvoření z mýtů, ať už jde o bohy, ledové obry nebo o valkýry. Tahle změna se skutečně povedla a série God of War si i díky ní udržela místo mezi zlatými herními sériemi PlayStationu.

Ano, s přechodem do 3D se dá očekávat, že budete hru těžko poznávat. Ale změna, kterou Mario podstoupil při svém dobrodružství na Nintendu 64 je mnohem větší než jen face-lift. Pryč jsou lineární úrovně s přesně daným cílem. Každý level v Super Mario 64 je malý sandbox, který můžete prozkoumávat při svém hledání hvězd. Některé jsou pořádně skryté a vaší nápovědou jsou pouze drobné hádanky, takže se v každé úrovni uvrtáte na několik desítek minut, pokud si tak přejete.

Navíc je velká zábava s Mariem pobíhat všude možně. Jeho nejrůznější druhy výskoků, které zde představili, dodnes využívají i další 3D dobrodružství hrdinného instalatéra. Způsob, jak za něj hrajeme, se v dalších dílech moc nezměnil, možná až na pár vychytávek kolem. Ale to jen dokazuje, jak moc Nintendo udeřilo hřebíček na hlavičku s 64. A co si budeme, mnoho studií si z této hry vzalo příklad a její DNA najdeme všude. Vskutku hra hodná legendy, kterou Mario je.

Doom je série definována zběsilým pobíháním mezi démony a jejich brutálním odpravováním. Jenže u jednoho dílu to úplně neplatí. Doom 3 je taková černá ovce rodiny. Ubral na šíleném střílení a přidal na atmosféře. Mars vskutku nikdy nebyl tak temný a strašidelný jako ve trojce. Pomalu se pohybovat stísněnými chodbami, kdy vaším jediným společníkem je světlo baterky a nikdy nevíte, odkud na vás vyskočí nějaký imp, to má něco do sebe.

Doom 3 není špatná hra, právě naopak. Jen to prostě není Doom. Rozhodně stojí za vyzkoušení, protože se vám i tak dostane alespoň částečně ďábelské akce ve velmi povedeném prostředí Marsu, ale nebudeme se na vás zlobit, když ze všech dílů, budete mít trojku v seznamu oblíbenosti nejníže. Byl to dobrý pokus, ale jsme rádi, že Doom 2016 a Eternal se vydali více směrem k jatkám a masakrům.

Změna, kterou mezi prvním a druhým dílem podstoupila série Far Cry, má jednoduché vysvětlení. Zatímco první díl exotické střílečky vytvořilo německé studio Crytek, od druhého ho mají na starosti vývojáři z Ubisoftu. Ti tehdy nově vznikající sérii do velké míry překopali. Zůstala akce z pohledu první osoby, ale přesunula se z lineárního tropického ostrova do otevřeného světa Afriky.

Far Cry 2 posunulo značku mnohem více směrem, kterým ji známe nyní, i když se v rámci zbytku série stále vymyká. Je zde mnohem větší důraz na realističnost a kontroverzní byla mechanika malárie, kterou jste si v průběhu hraní museli neustále léčit. Svoboda, s jakou můžete přistupovat k plnění hlavního i vedlejšího obsahu je skvělá, ale někomu může přijít škoda, jak moc se druhý díl odprošťuje od originálu.

Red Dead Redemption je další příklad sequelu, který značku přenesl do otevřeného světa. Jenže zatímco první Far Cry má stále velký počet fanoušků, Red Dead Redemption bylo tak povedené, že si na originál skoro nikdo nevzpomene. Red Dead Revolver je lineární střílečka z pohledu třetí osoby, ve které si Rockstar poprvé vyzkoušel tématiku divokého západu. I když původně měla vyjít pod Capcomem, než Take-Two koupilo studio Angel a přetvořilo jej v Rockstar San Diego.

Ti nahoře naštěstí viděli v Red Dead ještě větší potenciál a hráči se o několik let později dočkali Red Dead Redemption. Vyniká jak po stránce hratelnosti, tak i narativu a dodnes se jedná o jednu z nejlepších kovbojských her, ne-li přímo o tu nejlepší.

Prvního Pac-mana, znají úplně všichni. To klasické bludiště má v hlavě vypálený každý hráč. Co už ale tolik lidí nezná je fakt, že originálem to nekončilo a Pac-man je vlastně velmi rozvětvená série plná titulů různých žánrů, která se nebojí vydat i mimo pole videoher.

Pac-man 2: The New Adventures je hra žánru, který byste si s originálem rozhodně nespojili – point and click adventura. A ještě ke všemu velmi specifická. Vyšla totiž na SNES a Genesis, takže s nějakou myší se rozlučte. Pac-man nechodí přesně tam, kam mu řeknete, spíše ho svými akcemi pobízíte a doufáte, že vás poslechne.

Celkově jde ale o zajímavou, místy i velmi vtipnou adventuru, která si půjčuje prvky z animovaného seriálu. A nebojte se, i tady můžete sníst power pellet a nakopat zadky pár duchům.

Původní série Spec Ops byla generickou taktickou střílečkou z konce devadesátek, která se snažila být realističtější alternativou ke Call of Duty. Moc lidí si na ní už nevzpomene a pak přišel The Line – duchovní i formální pokračování, které přehodilo výhybku směrem, který nikdo nečekal. Na první pohled vypadá jako další cover shooter z Blízkého východu, ale jakmile se do toho ponoříte, zjistíte, že to není další vojenská fantasie, ale psychologický horor maskovaný za válečnou hru.

Inspirace románem „Srdce temnoty“ a filmem „Apokalypsa“ je tu cítit na každém kroku. Postupně zjišťujete, že konflikt není jen venku, ale i uvnitř vás. Morální rozhodnutí nejsou černobílá a hra vám je naservíruje bez varování. Spec Ops: The Line je tak silné narativní dílo, že jeho sdělení i po letech rezonuje silněji než většina válečných her.

Série Resident Evil si už od devadesátek budovala jméno jako průkopník survival hororu – omezený inventář, do kterého se vejde jen pár zbraní s několika náboji, zombie na každém rohu a nezaměnitelný mix béčkové atmosféry a hutného napětí. Jenže někdy s pátým dílem se značka trochu ztratila. Hranice mezi hororem a akční přestřelkou se rozplynula a série začala připomínat spíš film od Michaela Baye. Fanoušci volali po změně – a dostali ji. Resident Evil 7 je revolucí v rámci série, která se nebojí udělat krok zpět i kupředu zároveň.

Sedmička kompletně mění pravidla hry. Třetí osobu nahrazuje pohled z první osoby, zombíky vystřídá zvrácená rodina Bakerových a rozsáhlá města ustoupí stísněnému domu kdesi v Louisianě. Inspirace Texaským masakrem motorovou pilou je zřejmá. Znovu se vrací strach v temných chodbách a ten je intenzivnější než kdy dříve. Nový je i protagonista. Ethan vážně není nabušený voják jako ti předchozí, jde o obyčejného chlápka, který se snaží najít svou zmizelou manželku. Resident Evil 7 můžeme bez nadsázky označit jako jeden z největších comebacků mezi videohrami. Série, kterou všichni už odepsali, se vrátila na výsluní a my se nemůžeme dočkat, co přinese dál.

Pokud si z tohoto videa něco máte odnést, tak to zjištění, že ono 3D ve jméně Wolfenstein 3D nejenom implikuje třetí rozměr, ale i fakt, že se jedná o třetí díl série. První díl – Castle Wolfenstein byl jedna z prvních stealth her v historii a mezi její velké fanoušky patřil i John Romero a John Carmack. Když viděli, že značka Wolfenstein je k dispozici, rozhodli se ji vzít pod křídla id Software.

Při vývoji se ale postupně vytratili stealth prvky a z Wolfenstein 3D se stala čistokrevná střílečka, jak ji známe a zbožňujeme. 3D grafika byla revoluční, i když technicky šlo spíše o „2.5D“ – iluze prostoru byla dokonalá a stačila k tomu, aby hráče zcela pohltila. Vše působilo dynamicky a přístupně. Wolfenstein 3D se stal vzorem pro všechny střílečky, které následovaly – včetně Dooma a Quakea.

Do žebříčku bychom ale mohli zařadit i další pokračování. Ať už jde o Return to Castle Wolfenstein, Wolfenstein z roku 2009 nebo nové díly od MachineGames, tahle klasická série se nepřestává vyvíjet. I po 40 letech je stále relevantní a my z toho máme radost.

A radost máme i z toho, že nás za týden čeká další TOPka. Do té doby nám napište, který sequel jsme vynechali. Anebo si dejte další TOPku.