Těžké to dilema. Rozhodnete se pro jedno, nebo druhé zlo? Proč mají hry pořád potřebu vás nutit do situací, kde neexistuje ani jedno kladné východisko? A přesně zde se můžete občas plést. Někdy před vás hra sice postaví zvrácená či snad na první pohled vyloženě zlá rozhodnutí, ale ve skutečnosti je to jediná cesta, jak zajistit, že se vlk nažere a koza zůstane celá. Snad zůstane neporušené i naše svědomí.

Sponzorem epizody je hra Mafia: Domovina v obchodech Smarty.cz.

Volothamp Geddarm, zkráceně Volo, je jedna z mnoha, mnoha NPC postav úžasného Baldur’s Gate 3. A stejně jako spousta z nich, i on se, ať už v dobrém nebo ve zlém, do pamětí hráčů zapsal. Volo je totiž jednoduše řečeno výstřední a větší než jeho ego je snad jen ta praštěná čepice, co nosí na hlavě. Coby kouzelník, cestovatel, spisovatel i velký vědátor se s vámi jako hráči častokrát podělí o svá… „moudra“.

Jedna momentka s ním ale stojí specificky za řeč. A to je, když vám nabídne operaci oka, aby vám mohl z lebky vyrvat mindflayeřího pulce, o což celou hru usilujete. Nechat si od Vola udělat operaci oka je už na první pohled – pun intended – opravdu blbý nápad. Týpek působí, že toho umí víc nakecat, než v praxi udělat. Něco jako Zlatoslav Lockhart z Harryho Pottera. Velmi rychle mu tak můžete říct ne. Pokud mu ale operaci dovolíte, skončí… hrozně. Co jste čekali?! Blbec se vám v důlku dloube s taktností sochaře, jasně, že skončíte bez oka! Alespoň na chvíli. Jako kompenzaci dostanete náhradní oko, které se rozhodně hodí. Hlavně pro to, abyste viděli. A to konkrétně neviditelná stvoření do 9 metrů – samotné oko vám totiž dá permanentní schopnost See Invisibility, která se vám bude nejednou hodit a heterochromii můžete brát jako bonus.

Okrádání a sobeckost není vždy na první pohled jen o přežití. Někdy vám to, že je to jediná možnost, na mysl nepřijde a prostě si jen chcete přilepšit. Jak třeba dokazuje Detroit: Become Human. K závěru hry, pokud se vám do té doby dařilo, se s Karou, Alice a případně Lutherem dostanete na autobusový terminál. Doslova jen pár kroků od bezpečí směrem do Kanady. Jenže problém – autobus je plný a stráže povolují cestu jenom těm, kdo mají lístek. Což my nejsme.

Celá věc může dopadnout různými způsoby, ale k zajištění nejlepšího konce zahrnuje bolestivé rozhodnutí. Můžete si totiž popovídat s matkou, která drží nemluvně a čeká na svého manžela. Ten se po chvíli vrátí a matce vypadnou lístky. Když je vrátíte, na autobus se nedostanete a ať už se budete snažit sebevíc, všichni vám nepřežijou. Alternativou je si lístky nechat a dostat se na autobus. Je samotná rodina v nějakém velkém nebezpečí? Asi ne nutně. Ale okrádání, obzvlášť, pokud jste Alice dali slib, že nic takového dělat nebudete, není úplně morálně správná věc, co si budem.

Cave Story je na pohled jednoduchou plošinovkou, ale na ten druhý je i nedoceněnou příběhovkou, která si místo v dnešní TOPce zaslouží. A tím zároveň demonstruje, že ne každé rozhodnutí musí být nutně jenom v dialogové volbě. Občas to rozhodnutí uděláte a ani o něm nevíte. Jako právě v případě Cave Story a jedné místnosti, v níž uvidíte padat profesora Boostera, starého vědce, někam dolů. Co každého napadne? Podívat se, jestli z něho není placka. To ale ve finále vyústí v to, že už nebude mít potřebu za svůj život bojovat, když jste tu vy.

Něco tak malicherného jako se mrknout na výsledek pádu vás jednoduše uzamkne od možnosti získat nejlepší konec hry. Alternativou je se na dědka vykašlat a pokusit se přeskočit díru v zemi. Není to lehké a možná se to nepovede, ale pokud ano a s profesorem se tady nesetkáte, bude bojovat dál a nakonec i přežije. Nejsme si jistí, že je morální ponaučení „ignorujte umírající seniory na ulici“ to nejlepší. Ale jinak je Cave Story fakt skvělou hrou, doporučujeme.

Sex s čarodějkou zní ve většině fantasy světech jako dokonalý nápad. Dokud tedy ona čarodějka není pěstována jen jako náhradní tělo pro prastarou zlou bytost, to pak s sebou nese jeden problém za druhým. Právě to můžeme sledovat u Dragon Age: Origins. Jako Šedý strážce je váš úkol jednoduchý: chránit kontinent Thedas proti zplozencům. Jenže taková bitva rovněž zahrnuje pozvednutí zbraní proti jednomu ze Starých bohů, ze kterého se stal Arcidémon.

Problém ale je, že pokud Arcidémon zemře, jeho duše přejde do dalšího zplozence. Takže jediný způsob, jak se ho skutečně zbavit, je zajistit, aby finální úder pocházel od Šedého strážce – ideálně samozřejmě naší hlavní postavy. Jenže v takovém případě duše přejde do něho, respektive nás, a vyústí v zabití jak démona, tak postavy. Jak tohle obejít? Morrigan se zmíní o super rituálu, který kromě strávení nějaké té chvilky s ní v posteli, zahrnuje i početí dítěte. Dítěte, do kterého démonova duše po jeho zabití přejde. Morrigan má sice důvěru, že dítě přežije, ale… víme to jistě? A pokud ano, co se s ním stane pak? Otázek mnoho a odpovědí málo. Takže co je ve finále lepší volba: nechat se zabít, nechat zabít jednoho z jiných Šedých strážců, nebo potenciálně zabít nenarozené dítě? Vzhledem k tématu TOPky asi chápete, že odpověď tři je… víceméně správná. Přenesení duše na dítě vyústí v to, že všichni přežijí; včetně toho dítěte. Ale co se s ním stane se nedozvíme až do třetího dílu. To, že není potřeba ani platit alimenty, můžeme považovat za ultimátní výhru.

„Dokud nás smrt nerozdělí.“ Tradiční manželská fráze, která je více než solidně otestovaná v jednom z několika rozhodnutí v akční příběhovce House of Ashes od Supermassive Games. I když není samotná hra kdoví jakým klenotem, má své dobré momenty. A jedním takovým je i akční pasáž, ve které je Rachel – jedna z hratelných postav – na pokraji spadnutí do temných hlubin jeskyně. Jediné, co ji drží naživu, doslova, je Eric. Další z hratelných postav a zároveň manžel aktuálně na provaze visící Rachel.

Hra vám dává na první pohled poměrně blbuvzdornou volbu. Buď se budete snažit zuby nehty Rachel zachránit a vytáhnout, nebo useknete kus provazu mezi vámi. Jenže lepší volbou je právě to useknutí provazu. Pokud se totiž Rachel pokusíte zachránit, nejen, že spadne, ale s ní i Eric. A ten to tak úplně nepřežije. Na rozdíl od Rachel, která svůj pád přežije vždycky.

This War of Mine má mnoho šedých momentů, které ve vás vzbudí otázku, jestli přece jen nejste horší než ti vojáci tam venku, co vám bombardují město a domov. Jeden takový moment, a dost možná i ze hry ten nejznámější, je relativně brzy na začátku. Vysláni jste dotiž na místo zvané Quiet House. Tenhle barák, na první pohled ideálně k vyrabování, ale úplně tichý není. Žije v něm totiž postarší pár.

Zkraje tak máte dvě možnosti. Odejít s prázdnou a riskovat, že přicházející zima a nedostatek jídla bude pro někoho z vaší skupiny smrtelný; nebo jít dovnitř a svůj úkol splnit. To ale zahrnuje postavení se zmiňovanému páru, který je vystrašený a neagresivní. Žádají vás, abyste nic nekradli, že mají jen to nezbytně nutné a jinak nepřežijou. Ale je to prostě vy, nebo oni. A jakkoliv zvrácené a svinské jejich okradení je, pro přežití to prostě udělat v podstatě musíte. I když vyloženě výhra není ani jedna možnost.

Dishonored a rozhodnutí v něm jsou pro tuhle TOPku trochu speciální případ. Protože místo jednoho vyzdvihujeme souhrnně všechny momenty, během kterých jste měli jednoduchou volbu – buďto vaše cíle prostě zabijete, nebo najdete způsob, jak se jich zbavit nesmrtícím způsobem. Jenže tady platí jednoduchá věc: smrt je milejší. Pokud ale všechny zavraždíte, nejspíš i s dalšíma lidma okolo, dostanete špatný konec hry. Abyste dostali ten lepší, musíte se o všechno postarat bez vraždění. 

To zahrnuje takové libůstky, jako je například nechat uříznout jazyk bratrům Pendletonovým a poslat je do jejich vlastního pracovního tábora po zbytek života. Nebo vypálení heretické značky na Campbella, vůdce militantní sekty, kterého tak automaticky všichni odsoudí a nechají ho shnít v části města, kam pomalu nepáchne ani krysa. Nebo předání Lady Boyle jejímu fanatickému pronásledovateli – stalkerovi – aby si ji odvezl na odlehlý ostrov, kde s ní bude dělat bůhvíco. Jo, tady vážně nejsme dobráci v jakékoliv situaci.

Zaklínač je plný možností, které vás donutí se zamyslet, jestli nejste úplně mimo. Ve směsici všech těch šedých, morálně nejasných rozhodnutí, je ale pár voleb, které jsou prostě evidentně dobré a evidentně špatné. Ale ne vždycky. Přesně jedna taková možnost je vhození dítěte do pece. Tuhle na první pohled praštěnou a přece úplně zjevně špatnou volbu vám nabídne quest Posedlost na ostrovech Skellige. Premisa je jednoduchá: jarla sžírá vina a na té si pochutnává stvoření jménem hym. Coby zaklínači máme tedy úkol jasný, a to je se ho zbavit.

Jak je vám asi jasné, celý quest je mnohem komplexnější a komplikovanější. Ale blíže jeho závěru, když vás obklíčí stráže jarla s cílem z vašich rukou vyrvat jeho syna, máte dvě možnosti. Dítě mu předat, nebo ho hodit do rozpálené pece. Jo, ani s kontextem není obětování dítěte smysluplnou volbou. Ale pro nejlepší konec questu je potřeba. Pokud tak učiníte, tak zatímco se jarl snaží své dítě jakkoliv zachránit, hym v něm přejde na Geralta coby nové oběti, která pociťuje vinu. Naštěstí ale vše dopadne dobře, když se ukáže, že dítě mrtvé není. A protože důvod Geraltovy viny nikdy nebyl skutečný, hym zkrátka zemře. Konec dobrý, všechno dobré. Pro Zaklínače docela výjimka.

Ale ne pro nás, takže se zkuste mrknout na naší další TOPku. To vám můžeme garantovat, že špatné rozhodnutí opravdu není, ale konec bude mít dobré. A je i morálně správné.