Hra s dobrým příběhem, to je jako dobře kořeněné jídlo. Nadlábnete se i bez něj, ale koření dává ten extra kick nezapomenutelného gurmanského zážitku. Nebo na ten steak nasypete až moc kopru a najednou je nepoživatelný. Tuhle metaforu můžeme vztáhnout i na dnes probírané hry. Ty sice koření v podobě příběhu mají, ale radši bychom si to dali bez něj.

Sponzorem epizody je disk Samsung 9100 Pro Series.

Závodní hry děj moc nepotřebují. Vážně nepotřebujeme jinou motivaci, proč Luigi háže po Mariovi krunýřem, než tu, že chce vyhrát. Některé díly Need For Speed ale nesouhlasí a do zábavné hratelnosti nejen pouličních závodů pouští i děj.

Některé příběhy ze série jsou povedenější, některé méně. To je třeba případ Unbound. I přes stylizaci, která umí zarazit, nás zde čekají velmi povedené závodní brikule, které ale dost sráží příběh. Generický děj je plný nesympatických zoomerů, kteří během závodů nevypustí z pusy nic, z čeho byste nezačali cringeovat. Příběh evidentně cílí na mladší publikum, čímž ale irituje starší hráče, kteří jsou dlouholetými fanoušky série. Hru si třeba i pořád užijou, ale dialogy musí přeskočit a děj ignorovat.

The Evil Within je survival horor od Shinjiho Mikamiho, legendy v oboru, která stojí například za původním Resident Evilem. Do jeho nové značky tak byly vkládány velké naděje, které hra úplně nenaplnila. On to je docela fajn horor, hráč se podívá do několika strašidelných, dobře nadesignovaných lokací, ale způsob, jakým jsou ty lokace spojeny, tedy příběh, z toho zůstává rozum stát.

Co začíná jako lehce podivné vyšetřování vraždy se rychle přesune do bizarního, přestřeleného příběhu, který se ale zároveň bere smrtelně vážně. Kromě zlé korporace, velmi podobné Umbrelle, tu máme něco jako zápletku Počátku, ale mnohem komplikovanější, pokud tomu dokážete uvěřit. Zároveň nečekejte, že v základní hře dostanete odpovědi na svoje otázky. Pokud vůbec ty otázky dokážete položit. Abyste aspoň měli šanci na pochopení děje, musíte si zahrát DLC.

Možná by ta hra fungovala jen jako balíček několika hororových lokací, bez jakékoliv snahy o vysvětlení, proč bojujeme o svůj život. Však strach z neznáma funguje pořád.

Bojovky nehrajeme kvůli příběhu, chceme se prostě pomlátit. Ale přesto ho většinou mají a když se povede, je to super. Buď nám dají lore našich oblíbených postav, nebo epické příběhy a solidní důvody, proč si dávat do čuni.

Ale to není případ SoulCalibur V. Story mode tohoto dílu je přímočará cesta 20 soubojů, bez jakékoliv odchylky nebo příběhové volby, což je downgrade oproti starším titulům. Je neskutečně uspěchaný, nejednou se jeho krize vyřeší mimo obrazovku. A ty statické cutscény taky moc nenalákají. Hra navíc představuje novou skladbu postav, které ale příběhový mód blíže nepředstaví, ani si za ně nezahrajeme.

Kritiku schytal i protagonista. Místo oblíbených postav převážně hrajeme za nováčka Patroklose. Ten vám k srdci opravdu nepřiroste, jde o krutého, namachrovaného frajirka, jehož arogantnost ničí každou scénu. A v průběhu hry se to vůbec nezlepší.

Bionic Commando z roku 2009 je sequel ke stařičké, ale zábavné stejnojmenné akci pro NES. V ní jsme v roli vojáka s mechanickou rukou bojovali proti zlému impériu. Vaše postava neuměla skákat, a tak pro přesun využívala svou ruku, coby hák. S vystřelovacími háky je vždycky zábava a bylo tomu tak i v osmdesátkách. Hra měla příběh, ale šlo ho lehce ignorovat a soustředit se na zábavný gameplay.

Po letech se náš voják vrátil nyní i se jménem – Nathan Spencer. Pokračování tentokrát neměl na starosti Capcom, ale švédské studio Grip a to se ho rozhodlo pojmout trochu jinak. Jednak je celá hra hodně macho a edgy, ale je zde i větší důraz na příběh. A ten je velmi přepálený a překombinovaný. Člověk se v něm lehce ztratí a zvlášť nad jednom ze zvratů zůstává rozum stát. Ke konci hry totiž dojde k odhalení, že vaše mechanická ruka je ve skutečnosti vaše žena. Aby mechanické protézy fungovaly, je třeba sladit je s majitelem i na emocionální úrovni a proto je část vaší ruky zároveň část vaší ženy. No, je lepší nad tím moc nepřemýšlet a užívat si mlácení, střílení a houpání.

Sláva králi! Akorát že vůbec. Alespoň v případě Duke Nukem Forever. Hra známá i pod posměšnou přezdívkou „Forever in development“ zestárla už při vydání. Hra je plná oplzlého, dětinského humoru, plné Dukovi macho alfa energie. Na tom by nebylo nic špatného, jen tady to prostě není napsané dobře.

Hlavně ze začátku je hra navíc procpaná expozicí, která není ani trochu zajímavá a zabraňuje vám užít si akci. Kdyby se Duke Nukem Forever vykašlal na všechno vysvětlování, proč je Duke takovej frajer, omezil toxickou maskulinitu a prostě nás jen nechal kydlit prasopoldy, jak to ostatně bylo v Duke Nukem 3D, všem by to prospělo. Rádi se s Dukem ještě někdy setkáme, ale před svým návratem si musí pořádně promyslet, jakým hrdinou chce být. Snad mu nějaká sebereflexe nebude trvat věčně.

Série Halo je jedna z nejlepších space oper, které mohou videohry nabídnout. Tohle galaktické dobrodružství revolucionalizovalo způsob, jakým hrajeme střílečky na konzolích. Hratelnost tak chytlavá, že jste ani nemuseli sledovat příběh, aby se pro vás hra stala nezapomenutelnou. Teda to platí alespoň o původní trilogii. Poté, co se série dostala z rukou Bungie, se Halo začalo trochu ztrácet. Čtvrtý díl byl fajn, ale pětka svým dějem naštvala nejednoho fanouška a Infinite je na tom snad ještě o úroveň hůř.

Těžko jsme překonávali, jak se předchozí díl zachoval ke Cortaně a místo toho, aby scénáristé prohřešky vůči jejímu charakteru napravili, ještě přitvrdili. Některé důležité momenty, které by bylo skvělé prožít, se navíc staly ještě před událostmi hry, mimo obrazovku - což se dozvídáme z terminálů v průběhu hraní. Nové postavy jsou nezajimavé a i ten Master Chief má slabší chvilky. A to všechno ani není pořádně ukončené, proti hlavnímu záporákovi si přímo nezabojujete, místo něj vás coby finální boss čeká jeden z jeho nohsledů.

Hratelnostně to je vlastně docela zábava. Otevřený svět Halo Infinite dobře doplňuje klasickou akci série. Ale fanoušci epických vesmírných příběhů, ti budou zklamaní víc než z cliffhangeru Halo 2.

Borderlands zbožňujeme nejen díky chytlavému gameplayi, ve kterém se pojí looter rpg se střílečkou z pohledu první osoby, ale i díky zajimavému fikčnímu světu. Ten je plný humorných situací a sympatických postav. To jde říct o všech dílech, kromě toho třetího.

V trojce nás totiž čeká hloupý, předvídatelný příběh, plný nepřeskočitelných momentů, kdy si postavy vyměňují dialogy, které z nějakého důvodu přišli scénáristům vtipné, ale ve skutečnosti jsou cringe. Jako cringe můžeme označit i všechny postavy. Ty staré začínají být otravné a nesympatické a ty nové jsou na přesdržku. V čele s novými záporačkami, které mají parodovat internetové celebrity a influencery, ale selhávají na plné čáře.

Naštěstí pro Borderlands 3, gameplay je zábavnější něž kdy jindy. Vyladěný gunplay ještě vylepšuje celou herní smyčku série a střílet z milónů druhů zbraní baví víc než kdy jindy. Teda, kdy že se vám povede ignorovat ten strašný děj.

Série Metroid umí mít komplikovaný lore, ale celkově jsou příběhy jeho her spíše jednoduché, ale efektivní. Dají vám vysvětlení, kde se nacházíte, proč se musíte dostat na konec hry a proč jste už poněkolikáté přišli o všechny svoje schopnosti. Ale to neplatí o černé ovci rodiny Metroid: Other M. Ve snaze přilákat nové hráče tu došlo nejen k zjednodušení hratelnosti pro moderní publikum a přidal se důraz na příběh.

A právě ten příběh fanoušci nenávidí. Příliš dlouhé, nepřeskočitelné cutscény jsou plné špatně napsaných dialogů. Jeden z novinářů přirovnal úroveň scénáře k deníku teenagerky. Nejhůře ale dopadla Samus Aran. V Other M není silnou, sebejistou ženskou postavu. Spíše jde o dětinskou postavu plnou úzkosti, která nedokáže udělat nic bez povelu mužů. Other M je vnímaný jako nejhorší díl celé série, ale není to ani tak chyba gameplaye, jako nezvládnutého děje a ztvárnění známé hrdinky.

Příběhy Bayonetty jsou vždycky komplikované. Abyste je pochopili, musíte hry dohrát několikrát a to ne kvůli nějakým skrytým koncům nebo příběhovým volbám, vy prostě jen fakt nechápete, co se tam děje. Cestování v čase tu je denní chleba a z přemýšlení nad některými zvraty rozbolí hlava. Když se vám to ale povede všechno utřídit si v hlavě, musíte uznat, že jde vlastně o fajn příběhy, které ale v klidu můžete ignorovat a soustředit se na všechnu tu stylovou akci.

Teda až na trojku. Ta se prostě nepovedla. Ve světě přeplácaném nejrůznějšími multiverzálnimi příběhy jsme dostali další, který ani vůbec ničím nevyniká. Ani z něj pořádně nepoznáte, za jakou Bayonettu vlastně hrajete. Navíc celý staví na představení nové postavy jménem Viola, která nejenže vůbec není sympatická, ale ani za ní vůbec nebaví hrát. Jde sice pořád o fajn hru, akce pořád zábavná, ale na ten příběh bychom raději zapomněli.

Co si budeme, se Sonic the Hedgehog z roku 2006 je špatně hodně věcí. Hra měla opravdu náročný vývoj a je to na ní vidět. Pokud jste ji hráli déle než pár minut, nedejbože ji přes její rozbitost i dohráli, zjistíte, že pod všemi těmi bugy se skrývá i velmi komplikovaný a lehce úchylný děj.

Hra se odehrává na ostrově Soleanna a točí se kolem místního vládce princezny Elise třetí. Ta během Festivalu slunce dostane vizi shořelého ostrova. Do toho všeho ji během oslav unese Doctor Eggman, takže Sonic se musí vydat zachránit nejen princeznu, ale celou Soleannu. Zatím docela jednoduchý, ale do toho se ještě přidávají pohledy dalších postav z univerza Sonica a cestování v čase. To, jak moc dobře víme, může v nepovolaných rukou zničit celý děj. Jenže ten nejhorší aspekt příběhu, který fanoušci dodnes nepřekousli, je romantická linka mezi lidskou princeznou a Sonicem. A že dojde i na intimnost. Hele, žádný kink-shaming, ale kdyby se vývojáři více soustředili na běhání a vyladění bugů, třeba by ta hra dopadla líp.

A za týden dojde i na další TOPku. Zatím nám můžete napsat, který příběh hry jste se snažili úplně vyignorovat a jak se vám to dařilo. Nebo si dejte nějakou další TOPku.