Pamatujete si ještě na souboj s Alduinem na konci příběhové linky Skyrimu? Zvěstovatel konce světa… a nakonec to byl jen docela obyčejný drak, jakých jste tou dobou zabili snad i desítky. Jen byl ukecanější. Jo, souboj s ním doprovázely dobré příběhové momenty i prostředí, ale jinak se teda fakt moc nevytáhnul. Přesně na takové bosse se podíváme v dnešním žebříčku. Na finální bosse, kteří zkrátka a jednoduše, alespoň v tom lepším případě, zklamali.

Sponzorem epizody je CZC.CZ.

Netradičně hned začneme třemi různými bossfighty. Všichni jsou totiž špatný v podstatě ze stejného důvodu. Oni za to nemůžou… to hry, ve kterých se objevili, vycházely v době, kdy QTE momenty byly v módě. Asi víte, kam tím mířime.

Na naše sedmé místo tak dosazujeme Black Hand of Sauron ze Shadow of Mordor, Raise z Dying Light a Atoqa Navarra z prvního Uncharted. Všichni byli součástí neuvěřitelných her a ze všech se akorát stali paňáci, u kterých jste museli ve správný čas stisknout správné tlačítko.

Jediný důvod, proč se nakonec neumístili na vyšší příčce je to, že nakonec souboje s nimi nebyly moc dlouhé… A tak neměli moc šancí nás zklamat ještě víc.

Existují ale i takoví bossové, u kterých si prostě přejete, aby těmi posledními nebyli. Kontrolní otázka: kdo je hlavním záporákem Far Cry 3? Pokud jste odpověděli legendárního a ikonického Vaase Montenegra, se kterým se pravidelně setkáváte většinu hry od jejího začátku, pak jste odpověděli špatně. Až tak moc je Hoyt Volker, skutečný hlavní padouch hry, naprosto zapomenutelný.

Ve hře se zničehonic objeví až v jejím finálním aktu a jeho role je tak naprosto nezasloužená. Chvíli s ním hrajete poket a oak ho zabijete. Skvělé. Vlastně bychom ho mohli umístit i k předešlým bossům, protože ani tady nechybí zbytečný quick-time event. Horší místo si ale zasluhuje z toho jednoduchého důvodu, že už si na něj nikdo ani nevzpomene.

I hry, které se dají bez menších pochyb označit za naprosto revoluční, nemusí vynikat ve všem. Přesně to je případ prvního Half-Life. Tahle hra byla jednou z prvních, co všem ukázala, že i prostoduché střílečky mohou mít komplexní příběhový narativ.

A to, že všechno ostatní také vynikalo, od game a level designu po grafiku, tomu jen pomáhalo.

Jednalo se ale o ambiciózní projekt, který tehdejší Valve nedokázalo kompletně dopracovat. To se projevilo na kvalitě posledního aktu, mimozemského světa Xen. Ale bylo to cokoliv, jen ne zen. Plošinovkové sekce v tom lepším případě nudily, a v tom horším frustrovaly. Vizuálně šlo skoro o velké nic a tahle nedopečenost se projevila i na finálním bossovi. Nihilanthovi.

V podstatě se jednalo o takové létající dítě, kolem kterého jste skákali že by i Mario záviděl, a stříleli mu do otevřené lebky. Fakt úžasné…

A co třeba konec Batman: Arkham Asylum? Úžasná hra, která všem dokázala, že v Rocksteady umí dělat skvělé komiksové hry. Než si to tak trochu zkazili jejich ukázkou chystaného Suicide Squad: Kill the Justice League.

Arkham Asylum nicméně dělalo hodně věcí dobře, s čestnou výjimkou posledního bosse. Téměř žádný z bossů nebyl významně originální nebo pamětihodný, finální boss v podobě zápasu s Jokerem ale měl představovat epické finále. Nakonec se z toho stal simulátor neustálého běhání kolem dokola a, občasného mlácení běžných protivníků a samozřejmě že nesmí chybět ani ty quick-time eventy.

Ještě více zmagořený Joker s monstrózním tělem tak není nic víc než jenom chodící boxovací pytel, jakých jste za hru potkali bůh ví kolik. Ale o tom přece Joker není. A tak nás finále hry v tomto ohledu dost zklamalo.

Quick-time eventy jsou populární formou, jak finálního bosse úplně zkazit. Občas je to jediný důvod, proč si ten souboj pamatujeme. Přesně takovým příkladem je Resident Evil 5 a jeho Albert Wesker.

Souboj s tímhle ikonickým padouchem celé série je hned několikafázový a vlastně nejde většinu času o nic špatného. Vlastně… docela i zábavného. To až do doby, než se dostanete k jeho poslední fázi u sopky. Z Alberta Weskera se napůl stane generické chapadlovité monstrum číslo 53 a naháněni jste lehce nad lávou po víceméně lineární cestě. Na konci akorát stačí kolem Weskera běhat, nechat ho zaútočit, střelit mu do zjevného slabého místa a máte vyhráno.

Druhý den už si pravděpodobně ani nevzpomenete, že tam takový souboj byl. Hlavně když se jednalo o konec postavy, která se sérií byla od jejích počátků. Teda… zapomněli byste na ten souboj, kdyby nebylo toho zmíněného quick-time eventu, který ho proslavil. A to je Chrisovo neúnavné mlácení do obřího balvanu se snahou ho posunout. Ne, vážně, to je nejlepší část celého bossfightu.

Jindy ale ani ty nejlepší části pořádně neexistují. Epické finále obdobně epického Mass Effectu 2 s sebou nese bossfight, který všemu tak akorát škodí. Na konci totiž najdete nedokončeného lidského Reapera. Takový objev je pro příběh hry velký a může přinést významné informace pro nadcházející válku s Reapery.

Problém je, že se vývojáři tak moc věnovali příběhové stránce celé části hry, že zapomněli, že se to také nějak musí hrát. Výsledek pomalu vypadá, jak kdyby to designoval nový internista a měl na to sotva pár hodin.

Obří humanoidní Reaper, který vypadá jak prototyp Terminátor, je jen velký hýbající se model, u něhož musíte střílet do slabých míst, zatímco v podstatě celý souboj stojíte na místě a krejete se. Ano, je to přesně tak nudné, jak to zní.

Se zklamávajícími finálními bossy jsou ale obeznámeni i fanoušci studia FromSoftware a jejich soulsovek. Než kliknete na dislike, zkuste nás vyslyšet. Myslíme, že všichni, kdo dohráli Demon’s Souls, Bloodborne nebo Elden Ring nám dají za pravdu, že finální bossové všech těchto her – hlavně s porovnáním se všemi ostatními – na tom nejsou zrovna nejlépe.

Nejvíce v paměti aktuálně máme samozřejmě finálního bosse Elden Ringu, teleportující se příšeru jménem Elden Beast. Aréna skvělá, i boss vypadá skvěle. Ale vzhledem k tomu, že nastupuje hned po úžasném bossfightu s Radagonem, je tohle zkrátka nemastné a neslané zakončení úžasné cesty, kterou Elden Ring nabízí.

Podobně je na tom finální boss Demon’s Souls. King Allant, který je akorát jen hroudou čehosi na zemi a vlastně do něj stačí párkrát šťouchnout. Chápeme, že smysl tohoto bossfightu je především příběh. Ale i to jde udělat líp, jak dokázal konec Dark Souls a jeho bossfight s Gwynem. V Demon’s Souls jde akorát o zklamání na samotném konci. O to větší, pokud jste předtím bojovali s falešnou verzí krále Allanta, který naopak patří k tomu nejlepšímu, co Demon’s Souls nabízí.

Posledním bossem v tomto druhém trojmístě je Bloodborne a Gehrman… Ne, proboha, jen si děláme srandu. Na mysli samozřejmě máme toho skutečného finálního bosse hry, pro kterého musíte v průběhu hraní najít pár speciálních předmětů. Dosažení bossfightu s Moon Presence sice není těžké, ale určitě to vyžaduje nějakou snahu. Když pak po tak úžasném boji s Gehrmanem dostanete výrazně nudnější Moon Presence, řikáte si, jestli se o tenhle bossfight budete s dalším hraním vůbec pokoušet. Odpověď, alespoň u nás, je ne.

Ale co u vás? Dejte nám v komentářích vědět, na jaké bosse jsme zapomněli, a které vás také zklamali.